V článku najdete informace o tom, jak a kde se na pochod registrovat, jaké je značení a vůbec celá organizace. Dočtete se taky o mých letošních zážitcích a chybách, kvůli kterým jsem pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice po 62 kilometrech nedošla do cíle.

Trasy pochodu Praha – Prčice

Legendární pochod sice nese název Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice, ale ve skutečnosti je tato přes 70 kilometrů dlouhá trasa jen jednou z mnoha variant. V roce 2024, bylo možné vybrat si jednu z 21 tras v délce 13–74 kilometrů.

Veškeré informace o variantách pochodu se každý rok dozvíte na oficiálních webových stránkách.

Přestože miluji dálkové pochody, byl letošní 57. ročních pochodu Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice můj úplně první. A nebyla bych to já, kdybych si vybrala jakoukoliv jinou cestu, než 70+ kilometrů. A to přesto, že moje denní maximum bylo do včerejšího dne někde kolem 35 km.

Registrace, organizace a zážitky

Na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice je potřeba se předem registrovat. Registrace probíhá přes internet a začíná asi dva až tři týdny před dnem D. Na oficiálních webových stránkách stačí vyplnit osobní údaje a zaplatit poplatek kolem 50 korun. Na místě startu už registrace možná nebyla a počet míst je celkově omezený.

Pro všechny případy jsem nás na pochod přihlásila hned první den spuštění registrací. Není nejspíš potřeba úplně bláznit, ale ani čekat na poslední chvíli. Ze sociálních sítích vím o lidech, kteří už své místo nestihli ulovit.  

Po registraci na e-mail obdržíte QR kód, který stačí ukázat na místě startu. U dobrovolníků obdržíte mapu pochodu s popisem všech tras a prostorem pro razítka v kontrolních stanicích. Trasa z Prahy byla velmi dobře značená směrovkami s červenými nápisy P–P, které stačilo sledovat až do Prčic. Orientace v mapě tak nebyla prakticky vůbec potřeba.  

Začátek trasy na Hájích

Trasa z Prahy začínala u metra Háje a start byl možný nejdříve od 4:30 hodin ráno. Jely jsem nočním autobusem, abychom byly na Hájích ve 4:25 a zařadily se do fronty, která zahýbala za dva rohy vstupu do metra. Na nejdřívější start přišla dost možná většina lidí.

Oficiální limit pro dokončení pochodu je totiž do 20 hodin večer. Pokud jdete průměrným turistickým tempem 5 km/h, potřebujete na dokončení pochodu skoro 15 hodin. Při začátku ve 4:30 ráno bychom bez jakéhokoliv zastavení došly do Prčic v 19:30 hodin.

Většina chodců i běžců (můžete část trasy proběhnout) proto začíná ve 4:30 a od začátku nasadí svižné tempo.

Kontrola v Týnci nad Sázavou

Mezi startem na Hájích a Týncem nad Sázavou potkáte tajnou kontrolu, která vám do mapy nalepí „P“. Další oficiální kontrola čeká až v Týnci nad Sázavou, po 30 kilometrech od startu. Nasadily jsme tempo lehce nad 5 km/h a hodně lidí nás předcházelo. Trasa byla na začátku poměrně dost rušná, ale postupně se dav rozprostřel a nešly jsme v žádném hustém zástupu lidí, jak jsem se bála.

V Týnci kontrola rozdávala razítka a poprvé od začátku pochodu byla možnost dojít si na toaletu, nebo si dokoupit vodu/jídlo. Vyplatí se proto vzít vlastní občerstvení na prvních 6 hodin pochodu. V Týnci byl na trase Lidl a pár drobných podniků s rychlým občerstvením nebo zmrzlinou. Kvůli časovému limitu je ale dobré se obecně moc nezdržovat.

Kontrola Neveklov

Další kontrola v Neveklově byla přibližně po 46 kilometrech od začátku pochodu. Do Prčic zbývá 28 km. V Neveklově byla kontrola umístěná prakticky vedle cukrárny, kde se dalo koupit všechno od pití a jídla, až po kafe s sebou.

Kamarádka měla jet z Neveklova domů a já tak trochu váhala, jestli se nesvezu s ní. Moje rozhodnutí ale změnil jeden místní pán. Při vcházení do Neveklova jsem proti sobě viděla rychle přicházet muže s deštníkem. V menších obcích a vesnicích, kterými procházím, mám tak nějak ve zvyku místní pozdravit, a protože byl první a jediný, které jsem viděla na kraji Neveklova, pozdravila jsem, když jsme se míjeli.

Pokračovala jsem dál, když jsem si všimla, že jde za mnou. To mě znervóznělo a zrychlila jsem, abych měla nejbližšího člověka před sebou alespoň na dohled. Pán mě ale doběhl a dal se se mnou do řeči. Bylo mu 80 let a nejen, že mě zvládl skutečně doběhnout, ale povídal mi o tom, jak každý den chodí minimálně 10 kilometrů a o sportu vůbec. Před 5 lety šel s kamarády portugalské Camino. Tohle milé setkání a jedno kafe mě nakoplo a daly mi dobrý důvod pokračovat z Neveklova dál.

Kontrola Kosova Hora

Z Neveklova do Kosovy hory je to asi 14 kilometrů. Po setkání a občerstvení v Neveklově jsem měla dostatek energie, takže jsem šla rychleji a často předcházela lidi, kterým už se nešlo dobře. Dala jsem se do řeči s lidmi, kteří šli trasu z Prahy už několikrát a ti si dělali legraci, že většina lidí, které teď vidíme skončí v „Kosovce“ (Kosova hora). V návalu energie si neumím představit, co by mě mohlo zastavit.

Přibližně po deseti kilometrech, kdy už jdu zase sama, mě najednou začne píchat pod levým kolenem. Nečekala jsem to, s levým kolenem jsem nikdy neměla problém. Bolest ale nepřechází, je ostrá a silná a já cítím, že je to varování, že brzy dojde ke zranění. Na chvíli se zastavím, namažu Voltarenem a dám nohu nahoru. V tu chvíli mi dochází, že já letos do Prčic taky nedojdu.

Za svou celoživotní dráhu nesmyslných nápadů jsem se naučila jedno. V rámci výzvy můžu hecnout hlavu (a umím se poprat s následky), ale jakmile řekne dost tělo, nestojí mi potenciální následky za to.

A tak další čtyři kilometry zpomalím, abych se dostala do Kosovy hory co nejvíce ve zdraví. Potkala jsem super kluky, kteří mi půjčili trekingové hole a došli se mnou až na nádraží. Dost možná by časový limit v Prčicích nestihli ani bez tohoto zdržení, ale moje tempo jim v tom určitě nepomohlo.

Kontrola Prčice

Po občerstvení v Kosově hoře se ti nejlepší vydali na posledních 14 km až do Prčic. Jako odměnu dostali červenou plastovou botičku.

Já svoji botičku nedostala, ale rozhodně ničeho nelituji. Vstávala jsem ve 3 hodiny ráno, ušla celkem 62 kilometrů a na cestě strávila přes 13 hodin. Našla jsem svůj limit a hlavě jsem ho dokázala respektovat.

Co s sebou na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice

Na základě zkušenosti si myslím, že co si člověk na pochod vezme může částečně rozhodnout o tom, jestli a v jakém stavu pochod dokončí. Myslím, že jsem udělala několik dobrých rozhodnutí, která si příští rok zopakuji a dvě zásadně špatná rozhodnutí, která mě možná částečně stála předčasné ukončení pochodu.

Co si příští rok vezmu znovu

Za nejlepší rozhodnutí, co si vzít na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice považuji:

• Kvalitní boty
• Pohodlné oblečení s možností vrstvení
• Náplasti (pokud cítím, že se mi udělá puchýř, hned místo zalepím)
• Voltaren (pro jistotu, ale pokud ho musím použít, vracím se na vlak)

Tip: Ideální na tento tip výletů jsou nízké trekové boty. O číslo větší boty, než běžně nosíte zajistí pohodlí i pokud nohy lehce otékají. Na dlouhé pochody není ideální jít v nových botách, ale předem si boty dobře „prošlápnout“.

Chyby a co příště udělám jinak

Od narozenin mám doma nové trekingové hole, které jsem si s sebou nevzala proto, že jsem měla strach je začít používat – nevím, jak na to. Před Kosovou horou jsem potkala dva kluky, kteří mi půjčili úplně obyčejné hole, které pro mě dost možná byly moc dlouhé. I přesto šlo o velkou úlevu pro kolena.

Nevěděla jsem, jestli bude možnost občerstvení a nechtěla jsem mít hlad nebo žízeň. Reálně jsem si zabalila tolik jídla a pití, že jsem ho po cestě rozdávala a stejně jsem si domů přivezla zpátky větší část, než jsem cestou snědla!

Nejdelší úsek bez občerstvení byl 30 km. Příště si proto vezmu asi jen litr/litr a půl vody a jednu/dvě svačinky.

K seznamu toho, co si vezmu znovu, přidávám:

• Trekingové hole
• Běžeckou vestu (nebo mini batůžek)

V zásadě nejde o to, jestli do těch Prčic dojdu, nebo ne. Důležité je sebrat odvahu a jít si to vyzkoušet.

Pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice 70+ km jsem tak letos nedokončila. Ušla jsem ale 62 kilometrů a mám z toho krásný zážitek. Vím, co udělám příště jinak a jestli se uvidíme na startu, poznáte mě podle miniaturního batůžku a fialových trekingových holí.  

Potkáme se na trase příští rok?

Článek Pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice: Jak a proč jsem neušla 70+ km? se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.