A vytvořila jsem tento průvodce balením na Camino, díky kterému se můžete z mých chyb snadno poučit při přípravě na vlastní putování.

Co si vzít na Camino: 5 naprosto základních tipů:

1. Méně = Nejvíc!
2. Základ= pohodlné boty, kvalitní batoh a trekové hole
3. Teplé suché oblečení – v každém ročním období
4. Výbava na noc v albergue
5. Žádné další zbytečnosti

Vzít nebo nevzít si s sebou spacák? Kolik si zabalit náplastí na puchýře? A co jsem tedy měla v batohu já? Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.

O mojí konkrétní výbavě na dálkové treky píšu i v tomto dalším článku.

Některé odkazy v článku jsou affiliate. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi – vás to nic nestojí navíc a pomáháte mi dál tvořit blog. Děkuji

1. Méně = Nejvíc!

Pokud neplánujete batoh posílat z etapy do etapy (i to můžete, pokud batoh nést nemůžete!), ponesete si všechno den za dnem na zádech. Co se celkové váhy batohu týká, obecná poučka zní, že by váha včetně vody a svačiny, neměla překročit 10 – 20 % vaší vlastní váhy.

Pro muže s 80 kg to znamená batoh s hmotností 16 kg, pro ženu s váhou 60 kg potom batoh o váze maximálně 12 kg. Váha je počítaná včetně vody a jídla. Upřímně, pokud nespíte venku pod stanem, můžete se ideálně vejít do spodního limitu 10 % a mít cestu o hodně pohodlnější. Čím víc se k tomu dokážete přiblížit, tím lépe se vám půjde.

Zkrátka to znamená: Nechte doma cokoliv, bez čeho se dokážete obejít. Zabalte si skutečně jen to, co každý den k životu bezpodmínečně potřebujete a nic navíc na „coby kdyby“. Moje strategie, jak toho docílit je dát si přehledně na hromadu všechno, co si chci vzít s sebou a potom postupně redukovat. Moje balení začíná velkou hromadou, ze které postupně odebírám.

Nejdřív jde pryč cokoliv, co je na hromadě dvakrát (Dvoje kraťasy nebo dvě mikiny? Přednost má to s lepšími vlastnostmi jako je rychlé schnutí, lepší skladnost, větší pohodlí…). V druhé fázi se zamyslím, co by šlo něčím jiným z hromady nahradit (jedno mýdlo na tělo i praní prádla) a podle místa se rozhodnu pro kompromis mezi váhou batohu a dodatečným komfortem.

Malé tipy navíc pro ušetření místa:

• Přemýšlet nad skladností už při nákupu – některé super lehké věci mám z pod7kilo.
• Do batohu rolovat (neskládat)
• Jedno mýdlo na tělo + ruční praní prádla (=klasické tuhé mýdlo)
• Tuhý šampón (tenhle mám vyzkoušený na camino, vydržel mi přes měsíc!)

2.     Základ= pohodlné boty, kvalitní batoh a trekové hole

Špatné nekvalitní a nepohodlné boty nebo batoh dokážou cestu pěkně znepříjemnit a můžete si způsobit i řadu zdravotních problémů. Dobré boty a batoh jsou dlouhodobé investice do zdraví. To ale neznamená, že musíte kupovat to nejdražší. Na Camino vám stačí dobrá kvalita za rozumnou cenu.

Jaké boty na Camino?

Značek vyrábějících turistickou obuv je více a výběr bude individuální. Sama mám ozkoušené značky Salomon a Merrel, z toho Merrel mi vyhovuje na 100 %, Salomon o trochu méně, ale je levnější. Doporučuji si jít boty různých značek vyzkoušet a před cestou boty „rozšlápnout“ na kratších výletech.

Camino i všechny svoje následující treky jsem šla v nízkých trekových botách Merrel moab 3 gtx, které jsem si koupila dvakrát po sobě (a koupím si je znovu).

Často jsem se setkala s názorem, že Camino se jde nejlépe v běžeckých botách. S tím osobně nesouhlasím (jako celoroční běžec), ale pokud se pro běžecké boty rozhodnete, volte raději ty s nulovým dropem. Pokud máte kvalitní rozšlápnuté pohorky, vzala bych klidně ty (nízkou bych extra kupovala místo vysoké jen pokud už nemáte pohodlné pohorky doma).  

Měly by být boty nepromokavé? Potřebujete Goretex? Opět vám musím „zklamat“ tím, že je to tak trochu individuální. Já mám třeba nepromokavé boty s Goretexem. Výhodou je, že mám nohy v suchu, nevýhodou je menší prodyšnost a pokud se vám více potí nohy, v méně prodyšných botách riskujete více puchýřů.

Do jakýchkoliv bot patří kvalitnější ponožky – fakt to udělá velký rozdíl. Nedám dopustit na ponožky s příměsí merino vlny. Výhodou je, že hřejí i pokud navlhnou, odvádí vlhkost a pot a tím pomáhají předcházet puchýřům (a snižují zápach).

TIP: Doporučuji koupit si o půl až jedno číslo větší boty, než běžně. Při dlouhé chůzi nohy otékají a větší bota omezí vznik puchýřů z otlačení.

Batoh s bederním pásem

Batoh je další věc, na které se nevyplatí šetřit. Zajděte si do specializované prodejny a batoh si předem vyzkoušejte na zádech ideálně i se zátěží. V dobré prodejně do batohu zátěž doplní (ale můžete si přinést i vlastní) a batoh vám na zádech pomůžou upravit tak, aby vám seděl.

Doporučuji batoh s bederním pásem, který se dá v průběhu dne utáhnout nebo povolit a měnit tak rozložení váhy mezi ramena a kyčle. Já mám batoh pro ženy, které jsou uzpůsobené na užší záda. Na druhou stranu není dobré se tohoto rozdělení držet úplně nutně, pokud máte záda naopak širší. Ze značek mám konkrétně ve výbavě dva batohy Osprey (30l a 45l). Na Camino mi stačil batoh o objemu 30l (Osprey Tempest 30).

Trekové hole na Camino

Trekové hole umí pořádně ulevit tím, že část zátěže přenesou z nohou na horní polovinku těla. Zcela upřímně – já je na Camino neměla. A taky jsem na to při posledních 200 kilometrech doplatila.

Poprvé jsem si trekové hole vyzkoušela, když jsem neušla 70+ km pochod Praha – Prčice. Od té doby se bez nich neobejdu na žádném dálkovém treku!

Moje ultralehounké, skládací trekové hole Fizan Compact se mnou prošly GR221 – Přechod Mallorky, Tour du Mont Blanc, West Highland Way, Fishreman´s Trail… no prostě všechno!

Na Camino je rozhodně doporučuji taky. A o to víc, že jsem je tam sama neměla. Byla to bolestivá lekce.

3.     Teplé suché oblečení

Vzít si s sebou tak akorát oblečení je asi to největší umění. Jako univerzální věci na jakoukoliv sezónu bych si zabalila:

1. Něco teplého, co vám zakryje a udrží v suchu záda a hrudník
2. Dostatek ponožek

Všechno ostatní je vlastně jedno a dá se operativně vyřešit. Nejhorší je řešit podchlazení, a právě tomu byste se teplou vrstvou a ponožkami měli vyhnout. Zbytek záleží na sezóně. V létě oblečení oblečení po vyprání rychleji schne, v chladnějších a vlhkých měsících schne déle, ale zase se nejspíš méně zapotíte a neperete každý den.

Toto je seznam oblečení, který jsem měla na Camino v květnu. V květnu obecně hodně prší a teploty na cestě se pohybovali mezi -2 °C (ráno, Meseta) do 30 °C (odpoledne, La Rioja).

Seznam oblečení na Camino de Santiago:

• 1x turistické kalhoty (větru odolné a vodoodpudivé)
• 1x legíny
• 1x  kraťasy
• 4x tričko (stačily by i 3. Jedno kvalitní merino s dlouhým rukávem, jedno merino s krátkým, dvě jednoduchá lehká rychlescnoucí tílka)
• 1x mikina (fleecová – materiál hřeje, je lehký a rychle schne)
• 1x zateplená vesta s umělou výplní (oproti peří hřeje i pokud navlhne a rychleji schne)
• 1x hardshellová bunda (proti větru a dešti)
• 2x sportovní podprsenka
• 3x kalhotky
• 4x ponožky (merino)
• Nízké trekové boty
• Obyčejné sandále do vody ( za mě jeden z nejlepších příkladů, kdy za málo peněz dostanete hodně muziky. Hodili se na přezutí na odpoledne, na brodění potoka i do sprchy v ubytovně. V roce 2022 jsem v nich půlku Camino neplánovaně šla a jejich přínos bych ohodnotila na desetinásobek toho, kolik v Decathlonu stojí).
• Obyčejnou pláštěnku na sebe + lepší padnoucí pláštěnku na batoh

Ideální si zabalte oblečení v batohu do nepromokavých tašek, ať už speciálních, nebo jako já prostě igelitových tašek, které máte doma. Oblečení nenavlhne a budete mít vždy něco suchého na převlečení.

4.     Příprava na spaní v albergue – poutnicích ubytovnách

Pokud se denně chystáte ujít desítky kilometrů a chcete u toto zůstat v pohodě, je potřeba myslet i na kvalitní odpočinek. Pokud se rozhodnete spát v albergues – poutnických ubytovnách (a já vám to rozhodně doporučuji!), můžete se vyspat skvěle, když se na to jen trochu připravíte.

Vzít si s sebou spacák, nebo vložku do spacáku? Obecně bych řekla, že v létě není spacák potřeba a s vložkou do spacáku si vystačíte. Většina albergues na portugalské cestě měla povlečené postele, a i tu vložku do spacáku jsem využila jen párkrát. Naopak v chladnějších měsících na francouzské cestě jsem byla ráda za spacák. Ne v každé albergue se na začátku a na konci sezóny topí a na francouzské cestě (kde je větší počet poutníků), jsou často matrace plastové potažené jednorázovým papírovým povlečením. Vlastní spacák tak nejen zahřeje, ale dodá pocit hygieničtějšího komfortu.

Měla jsem s sebou ultra lehký a maličký spacák po sbalení Cumulus 200.

Pokud máte lehké spaní, doporučuji masku na oči kvůli světlu a špunty do uší. Sama mám tajnou super schopnost – na pravé ucho slyším jen ze 60 %. Pokud si lehnu na bok na to levé, žádné špunty do uší nepotřebuji a slyšet tlumené chrápání mi ve spánku nebrání. Naopak se mi stalo, že jsem se v noci probudila s tím, že je něco špatně, protože z 20 lidí v místnosti tu noc nikdo nechrápal.

A jak se cítit bezpečně?

Jak se cítit bezpečně, když spíte sami s 20 cizími lidmi v místnosti? Před spaním se s někým v pokoji seznamte. Prohoďte spolu pár vět, řekněte mu/jí, jak se jmenujete a zkrátka se posnažte o to, abyste pro všechny v místnosti nezůstali úplně anonymní.

Spaní s dvaceti lidmi v místnosti není z logiky věci o nic nebezpečnější než spát úplně sám v pokoji, kam pokud se za vámi dostane někdo cizí, vám nikdo další nepomůže. A je velmi malá šance, že z 20 postelí by na 11 a více spali nebezpeční magoři. Normální lidi (jako jste vy) jsou v pokoji zkrátka statisticky vždycky v přesile a není proto potřeba se bát

5.     Zbytek je vlastně tak trochu jedno

Další věci, které si s sebou zabalíte jsou vlastně tak trochu jedno. Z věcí, které jsem si s sebou vzala já a které bych si s sebou vzala znovu jsou to:

• Skládací láhev na vodu
• Rychleschnoucí ručník
• Tuhý šampón a tuhé mýdlo
• Malý látkový batůžek (na večerní procházku nebo na nákup)
• Magnézium (na relax svalů)
• Paracetamol (ostatní léky se dají koupit až když je potřeba)

Naopak bych si s sebou příště nevzala:

• Náplasti na puchýře (nepotřebovala jsem a jdou snadno koupit)
• Korektor na kruhy pod očima a gel na obočí (bez komentáře Nepoužila jsem ani jednou)
• Bezdrátovou klávesnici (chtěla jsem věci zažít, ne psát a klávesnice, která se mnou prošla celý sever Španělska dala vzniknout dohromady 1 blogovému článku).

Neberte si toho zkrátka zbytečně moc. Věci, které opravdu potřebujete si cestou buď od někoho půjčíte (často se stačí jenom zeptat), nebo si je koupíte (když už to bude opravdu tak důležité).

Přečtěte si taky Kompletní průvodce přípravou na Camino de Santiago.

Buen Camino!

Článek Průvodce balením na Camino de Santiago: 5 klíčových tipů se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Mojí cestu po Camino francés sdílím v sérii článků: Camino Francés: Etapy 1-7 Pyreneje a Navarra.

Jak se ale šlo v botách Jáji, která se ke mně připojila v Sarria a cesta jí podle všeho přinesla víc, než původně očekávala? Jaká byla zkušenost Riche, který zrovna procházel velkou životní změnou? A jak se splnil sen Montemu, který si Camino naplánoval na důchod?

Přečtěte si zkušenosti s Camino de Santiago napříč třemi generacemi.

1 Jája (Česko): Dovolím si prožívat emoce

Jája (Instagram), Česká republika

Vím, že na Camino se vydává spousta lidí na základě velké životní události, z náboženských důvodů anebo cestou hledá řešení svých problémů. Pro mě samotnou tato cesta na začátku žádný “hlubší” důvod neměla. Nehledala jsem odpovědi na žádné otázky. Jakožto člověk, co většinu života aktivně sportuje a věnuje se hlavně kolektivním sportům, jsem ve svatojakubské cestě viděla výzvu fyzickou. Myslela jsem si, že není možné den za dnem zdolat 20 a více kilometrů, a ještě navíc se zátěží – batohem na zádech. Zároveň tady nebyl žádný tým, který by mi v náročnějších chvílích pomohl, táhl by mě a nakopl. Vyzkoušela jsem si něco, co zvládnu já sama a potvrdila si tak, že to dokážu.

Nakonec jsem našla víc, než jsem původně hledala. Mám pocit, že mi Camino otevřelo oči a zároveň mi pomohlo se více ponořit do sebe. Jak jsem zmiňovala na začátku, neměla jsem hlubší smysl cesty než překonat sama sebe, a to převážně po fyzické stránce. Nakonec jsem si ale uvědomila, že cesta mi může dát mnohem víc. Když dojdete do Santiaga, čeká vás několik formalit, pokud si chcete odnést památku v podobě diplomu. Navštívíte symbol celé cesty, náměstí před katedrálou a samotnou katedrálu, ale taky můžete zajít na mši pro poutníky. I když nejsem věřící, jsem člověk zvědavý a dychtící po zážitcích. Mše jsem se zúčastnila a právě tady přišlo mé objevování sama sebe.

Dala jsem průchod smutku

Před rokem a půl nás opustil můj milovaný tatínek. Člověk, ke kterému jsem měla jedno z nejsilnějších pout ve svém životě. Člověk, který mi předal svůj pohled na svět, svou pozitivitu a cílevědomost. Právě jemu jsem vděčná za to, jaká jsem. Samozřejmě jsem po jeho odchodu truchlila, ale zároveň pokračovala ve svém životě, a tak (spíše podvědomě) tyto pocity obcházela a snažila se k celé situaci přistoupit pragmaticky. Tolik mě tedy emoce během doby, co odešel, nezasáhly.

Po dokončení cesty a usednutí do lavic katedrály jsem ale začala pociťovat něco, co vlastně ani nevím, zda umím popsat. Mé pocity mě paralyzovali. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale mohla jsem tomu dát průchod. Rozbrečela jsem se. Cítila jsem smutek a zármutek tak, jako nikdy před tím. Byla jsem nešťastná, že už nemůžu tátovi své dobrodružství vyprávět a že si mohu jen domýšlet, jak pyšný by na mě byl. V tu chvíli mi nebylo útěchy, a tak jsem jen seděla, vzlykala a snažila se prožít zbytek mše, která je bezpodmínečně velice krásným zážitkem i bez silných pocitů a emocí.

Co se dělo po návratu z cesty?

Celkově ve mně svatojakubská cesta vyvolala pocit naplnění a hrdosti. Cítila jsem se skvěle, protože jsem dokázala něco, co mi ještě před týdnem připadalo nereálné. Myslím, že Camino de Santiago by si měl vyzkoušet každý. Nezáleží na tom, zda hledá odpovědi na otázky nebo ne. Právě i takovému člověku mohou otázky nakonec vyplavat na povrch.

Měsíc po návratu byl, i přes můj znovu objevený smutek, plný radosti a euforie. Uvědomila jsem si, že bych svým pocitům měla více naslouchat a více popustit uzdu svým emocím. Pravděpodobně právě teď přišel ten čas, abych i já zpracovala ztrátu, která potkala nejen mě. Snažím se veškeré své pocity vnímat a vyrovnat se s nimi, což bude nejspíš trvat delší dobu. I tak bych je nenazývala jako negativní. Naopak jsem šťastná, že mi Camino otevřelo oči, pomohlo mi zastavit se a zamyslet. To, že aktuálně v sobě mám smutek, neznamená nic špatného. Jsem vděčná, že jsem takto Camino mohla prožít a věřím, že táta na mě hrdý je, jelikož jsem i já. Díky táto!

2. Richard (USA): Dívám se víc dopředu a hledám rovnováhu

Rich, U.S.A

Na svatojakubskou cestu jsem se vydal, abych přemýšlel nad svými aktuálními problémy a snažil se na nich v klidu pracovat. Se ženou jsme od sebe už rok a půl odloučeni, ale teprve nedávno jsme podali oficiální žádost o rozvod. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché a chtěl jsem alespoň na chvíli utéct od všeho, co by mě rozptylovalo, abych mohl jasně přemýšlet nad celou situací a pokusil se soustředit se na budoucnost.

Brzy jsem si uvědomil, že se na Camino vydávají lidé z mnoha různých důvodů. Začínal jsem v Pamploně a hned na začátku jsem si slíbil, že budu otevřený a pokusím se najít nové přátele. Překvapivě to vůbec netrvalo dlouho a po dvou dnech jsem měl kolem sebe skupinu lidí, se kterými jsme nakonec celou cestu společně šli i dokončili. Byl to skvělý zážitek!

Na cestě jsem myslím nakonec hledal odpověď na podstatu všech věcí, ale zpětně si nemyslím, že něco takového vůbec existuje. Rozvodové papíry jsem podepsal těsně před odletem do Španělska a můj kolega mi je poslal, když jsem byl uprostřed cesty. Můj rozvod se oficiálně uzavřel 6. černa, několik dní po mém návratu do U.S.A.

Jak jsem se cítil, když cesta skončila?

Jak jsem se cítil, když jsem došel do cíle? Popravdě jsem očekával, že moje emoce budou mnohem silnější. Cítil jsem se samozřejmě šťastný, ale zároveň na mě padal smutek z toho, že tady cesta končí. Nejsilnější emoce jsem nezažíval na konci, ale v průběhu cesty, konkrétně u Cruz Ferro. Právě na tomto místě mě zachvátili tak silné emoce, že mě na asi dvacet minut zachvátil pláč. Nechal jsem tam všechny své problémy a dál šel už bez nich.

Po návratu domů mi asi měsíc trvalo se zpátky zase adaptovat na reálný svět. Ze Španělska jsem se vrátil nabitý novými emocemi, připravený na nový začátek a s pozitivním očekáváním budoucnosti. Postupně tyto pocity vyprchávají a já mám pocit, že se vrací mé „staré já“. Nelíbí se mi to, ale z nějakého důvodu se to děje a potřebuji se na to zaměřit, znovu si přečíst deník psaný v průběhu cesty a zaměřit se na věci, které chci změnit.

Moje dcera, která se na Camino vydala přede mnou (a mimochodem mě tím inspirovala k mé cestě), říká, že potřebujeme hledat a najít rovnováhu mezi spiritualitou Camina a všedním životem. Postupně se to učím.

3. Monte (USA): Plánuji další traily!!

Monte, U.S.A.

O trailu sním už od svých svých osmnácti let, když jsem v časopise National Geographic četl článek o Apalach Trail. Na této cestě se ale většinou spí pod stanem, a to není nic pro mě. Když jsem před 15 lety slyšel o Camino de Santiago, věděl jsem, že je to to pravé a plánoval jsem se na cestu vydat až budu v důchodu. Jako by to bylo přesně pro mě – dlouhá trasa, ale žádné spaní ve stanu!

Na Camino jsem se vydal, abych zažil dobrodružství a otestoval svoje limity. Obojí se mi podařilo najít. Ve svých téměř 70 letech vnímám Camino jako pro mě trochu fyzicky náročnější. Na druhou stranu to ale bylo i jedno z největších dobrodružství mého života. Potkal jsem cestou lidi z celého světa a zažil spoustu nových věcí.

V Santiago pro mě cesta nekončí

Když jsem došel ke katedrále v Santiago, cítil jsem úlevu a byl jsem na sebe pyšný. Možná ale ne tolik, jako jiní poutníci, protože jsem se už předem rozhodl, že v Santiago neskončím a budu pokračovat pěšky až do Finisterre. Dojít k patníku se značkou 0,000 kilometrů, který leží na pobřeží Atlanského oceánu, pro mě představuje teprve ten opravdový konec cesty. Na místě jsem se skoro rozbrečel. Byl jsem hrdý na to, že jsem zvládl dojít od východní hranice Španělska až k té západní. Snil jsem o tom mnoho let a teď se mi to konečně podařilo! Po této zkušenosti mám v plánu vyrazit na další traily.

Myslím si, že si obecně hodně lidí myslí, že jejich život se po svatojakubské cestě radikálně změní. Já ale od začátku věděl, že mě se to nestane a po návratu je můj život v podstatě úplně stejný, jako předtím. Na druhou stranu mi cesta chybí a každý den na ní myslím. Na cestě vypadalo snadně potkat nové lidi a navazovat s nimi kontakt tak, jak to v normálním životě možné není. Každý den na cestě vnímám jako vzácný a přinášel s sebou nové možnosti a dobrodružství. Tak tomu pro mě doma v U.S.A není. Tady vnímám svůj život jako snadný a trochu nudný. Právě proto doufám, že se budu moct vydávat na treily ještě dlouho, jak nejdéle to jen půjde. Na jaře mám v plánu Scottish Highlands a Yorkshire Dales v Anglii.

Plánujete Camino (= Svatojakubská cesta) a hledáte kompletní informace na jednom místě?

Mohl by se vám líbit článek: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

Článek Jaké to je vydat se na Camino? se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Praktické informace k přípravě na vlastní Camino, najdete tady: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

V Sarria začíná cestu přibližně 30 % všech poutníků. Pokud si Sarria zvolíte jako začátek, nemusíte se opravdu vůbec ničeho bát. Cesta je skvěle značená, bezpečná a existuje řešení pro různou fyzickou kondici a úroveň zkušenosti. Můžete jít na vlastní pěst, nebo si nechat vše zorganizovat cestovkou. Můžete si stejně jako já nést všechny věci na zádech, nebo si nechat posílat batoh z albergue do albergue. Spát v albergue nebo v hotelech a penzionech.

Jasně, někteří poutníci, kteří mají v nohách stovky (nebo tisíce) kilometrů, nad vámi můžou ohrnovat nos a říkat, že „tohle není to pravé Camino“, ale za mě „není to pravé camino“ naopak právě takové rychlé soudy! Je skvělé, že cesta může být v nějaké formě opravdu pro všechny. Nenechte se odradit.   

Sarria -> Portomarín – 22 km

Abyste se mohli vydat na cestu, budete potřebovat kredenciál = průkaz poutníka. Aktuální seznam míst, kde je možné si kredenciál vyzvednout najdete na oficiálních stránkách poutnické kanceláře. Kamarádka (Jája) kredenciál dostala v albergue.

Jednoduše není potřeba kredenciál před cestou řešit, pokud z nějakého důvodu vyloženě nechcete mít průkaz s českými texty. Ten si samozřejmě můžete pořídit ještě v Čechách a seznam míst najdete tady. Do kredenciálu v průběhu cesty potřebujete získat dvě razítka denně – v albergue, kostelech, kavárnách, nebo i jen tak na cestě.

Ubytování na etapy ze Sarria jsem rezervovala předem, buď na booking.com, nebo přímo. Měly jsme pevné datum začátku i konce kvůli letenkám a chtěla jsem, abychom měly ubytování společně a aby si Jája svatojakubskou cestu užila a měla na ní hezké vzpomínky. Pokud půjdete sami a nemáte pevný termín, můžete jít určitě i bez rezervovaného ubytování.

Sarria je malinké městečko, které jsem si prošly večer před cestou. Zašly jsme na večeři a na mši do kostela pro požehnání pro poutníky. I pokud nejste věřící, doporučuji na mši zajít na začátku a na konci. Je to historická a kulturní součást poutě. První den je, co se týče chůze celkem pohodový a já si na Camino už dávno připadala jako doma. Sem tam mě někdo zdravil jménem a často jsem po cestě potkávala známé, které jsem neviděla několik dní. Jáje jsem povyprávěla pár historek z cesty a nesla jsem si v sobě směs paniky a smutku z toho, že je moje sólo putování u konce. Těšila jsem se, až půjdeme ve dvou, ale zároveň to byla velká změna.

Po návratu jsem o tom mluvila s kolegou v práci a stěžovala si, že nerozumím tomu, proč si užívám  cestování nejvíc sama. Jeho odpověď mi vyrazila dech „No to je přece jasný! Ty jsi pečující osoba a cítíš zodpovědnost za všechny ostatní, takže když jsi sama, jsi konečně v klidu“. A asi má pravdu, i takhle jednoduché to může být.  

Došly jsme do Portomarín a ubytovaly se v Casona de Ponte. Rezervace je možná  přímo na jejich webu.  Moc hezká, a tak trochu fancy albergue, která má i hotelovou část. Za celý měsíc jsem se nepoučila, a tak jsme se nejdříve osprchovaly, aby se mezitím zavřely všechny restaurace na odpolední siestu a hladové jsme čekaly na otevření kuchyně (cca půl osmá večer). Místo španělského jídla jsme zašly na pizzu a italskou zmrzlinu, protože italská restaurace otevírala o půl hodiny dřív než ty Španělské.

Portomarín -> Palas de Rei – 25 km

Z Portomarín jsme se vydaly do Palas de Rei a užívaly si Galícii se vším, co k ní patří. S mlhou, vlhkem a drobným mrholením. Na chůzi ideální podmínky, žádné horko. Další typickou věcí, na kterou v Galícii narazíte jsou malé „domečky“ postavené tak, aby byly minimálně metr nad zemí. Stojí volně, nebo u domů na zahradě a než jsme se zeptaly místních, stačily jsme si vymyslet několik různých teorií jako  třeba že slouží jako chrámy pro malé bůžky. Tady ale nejsme v Japonsku a Španělé jsou nejen většinou křesťané, ale očividně i prakticky založení lidé.

Jedním z nejdůležitějších odvětví zemědělství v Galicii je pěstování obilnin, především kukuřice. A právě sklizni a skladování kukuřice slouží tyto kamenné nebo dřevěné stavby na sloupech zvané „hórreos“. Mají nezaměnitelný tvar, a především jsou umístěny nad zemí. Není to zkrátka žádná záhada, jde prostě o ochranu kukuřice proti myším a vlhkosti. Ale zároveň to z mého pohledu vypadá krásně.

Svatojakubská cesta je skvěle značená, jak už jsem psala, ale často je možné vybrat si mezi více variantami, které se zase později potkávají. Povedlo se nám zvolit si více méně omylem alternativní variantu, delší než tu hlavní, a na chvíli jsme se ocitly skoro samy. Nebojte se zkrátka ani sem tam zaimprovizovat a vybrat si alternativní trasu, která je také značená a často méně frekventovaná.  

V Palas de Rei jsme spaly v Albergue Valin Lama.

Opět jsme vybírala hezké místo a podařilo se. V Albergue je sice hodně postelí, ale každá postel má na obou stranách zatahovací rolety a od celého pokoje se tak můžete třeba i zcela oddělit (pokud nepotřebujete při spaní moc dýchat ).

Palas de Rei -> Arzúa – 28 km

Dopoledne vede cesta lesem a příroda působí jako balzám na duši. Tentokrát ale ne pro mě. Naopak ve mně všechno explodovalo. Cítila jsem smutek, že cesta končí, byla jsem unavená a měla jsem pocit, že si cestu kvůli mně Jája neužije tak jsem pro ni plánovala. Byla jsem na ní nepříjemná a poslala jí před sebe s tím, že půjdeme každá chvíli sama a potkáme se na chobotnici (Vydržte. Slibuji, že ta věta bude později dávat smysl ).

Menší hádka, která byla ze 100 % mojí vinou, mě mrzela. Na druhou stranu jsem cítila velkou úlevu, že jsem zase chvíli sama. Ale ne na dlouho. Potkala jsem Riche z USA a nasmála se nad porovnáváním kdo je větší poutník, kdo „není poutník, ale turista“ a co je a není „to pravé Camino“. Přibližně od poloviny cesty se najdou lidé, kteří potřebují soutěžit a porovnávat se. Kolik: …kilometrů jsi celkem ušla? …za den bylo tvoje maximum? …dní jsi na cestě? …váží tvůj batoh? Čísla! Dej mi čísla!!! Pro někoho může být výzvou oprostit se od tlaku na výkon a podle mě by i právě o tom měla cesta být.

Přibližně v půlce etapy se nachází obec Melide, která je vyhlášená vařenou chobotnicí. Sešly jsme  s Jájou před restaurací, usmířily se a chobotnici vyzkoušely. Zajímá vás, kde si tu nejlepší chobotnici dát? Jakmile vejdete do Melide, narazíte na několik restaurací a každá bude zaručeně tvrdit, že je ta nejlepší. Přesně proto je podle mě úplně jedno, kam zajdete.

V Melide byla dříve opravdu vyhlášená specialita z čerstvé chobotnice. Nicméně dávno je zájem tak obrovský, že je nemožné sehnat čerstvé chobotnice tolik a většina restaurací musí sahat po mražené. Je to zkrátka turistická atrakce a vy se můžete rozhodnout, jestli jsou vám podobné věci proti srsti, nebo občas stejně jako já zavřete obě oči a trochu toho turistického kouzla si umíte užít.

Z Melide už jsme s Jájou vyrazily spolu a došly až do rezervovaného kempu Teiraboa Base camp.  Ubytovaly jsme se v chatičce a šly se vykoupat do bazénu, který je v kempu zdarma k dispozici. Ve stejném kempu jsme náhodou narazily na Riche s dalšími lidmi, které cestou potkal a pronajali si společně chatku. Strávili jsme část večera všichni společně u vína s historkami z Camina i ze života. A pořádně se u toho nasmáli.

Arzúa -> Pedrouzo (O Pino) – 19 km

Etapa z Arzúa měla být kratší, a tak jsme se ráno zastavily na snídani v baru, kde se zastavil čas. Dekorace a umělé květiny připomínali bary v devadesátkách a já z toho byla prostě nadšená. Kdyby tenkrát v devadesátkách existovaly mobily s foťákem, bar bych pro vás vyfotila. Ale bohužel, takhle je to autentičtější.

Cesta pokračuje po lesních cestách i vesničkami a občas narazíte na autobusy s důchodci, kteří vystoupí a jdou třeba jen tři kilometry, než je autobus zpátky vyzvedne. Vyhnout se jim můžete tak, že vyrazíte brzy ráno, nebo jejich existenci prostě přijměte. Každý už s batohem na zádech víc než 3 kilometry už jít zkrátka nemůže.

Došly jsme do dalšího krásného ubytování, Albergue Mirador de Pedrouzo. Těsně před bouřkou jsem stihla skočit do bazénu. Byl sice oficiálně zavřený, ale stačilo se zeptat majitel, který nebyl proti. Studená voda významně přispěla k tomu, že jsem přes velké bolesti před několika dny byla poměrně v pohodě. I když nebudu vám lhát, poslední dny už jsem si plně uvědomovala, že jsem překročila mez, kdy je pěší chůze obecně zdraví prospěšná.

Po bouřce jsme vyrazily najít něco k jídlu a narazily na malý obchůdek. Váhaly jsme, jestli jít dovnitř, a nakonec tam strávily skoro celou hodinu! Povídaly jsme si s úžasnou majitelkou, která většinu věcí v obchůdku sama vyrábí a nakoupily u ní náramky na památku. Obchůdek najdete tady a jestli tam půjdete, moc ode mě pozdravujte.  

Pedrouzo (O Pino) -> Santiago de Compostela – 20 km

Poslední den jsme vyšly brzy, abychom stihly vyzvednout certifikát ještě před mší v poledne. Katedrálu jsme proto nejprve minuly a vydaly se do kanceláře pro poutníky, protože jsme slyšely fámy o tom, že je potřeb vyzvednout si pořadové číslo a čekat na vydání certifikátu několik hodin. Plán proto byl jít si sednout před katedrálu až s vyzvednutým pořadovým číslem. Čekání na výdej certifikátu o absolvování poutě ale zabralo nanejvýš 30 minut. U dveří stačilo načíst QR kód, vyplnit údaje, vystát krátkou frontu, nechat si zkontrolovat kredenciál, vzít si certifikát a u východu zaplatit. Celá zkušenost je podobná vyzvednutí balíku na poště. To ale nevadí, certifikát je krásná památka, ale zdaleka to není cíl celé cesty.

Na mši v poledne jsme to nakonec nestihly a šly si tak alespoň konečně sednout před katedrálu na náměstí Praza do Obradoiro. Postupně přicházeli další a další poutníci, zdravili se, radovali se nebo plakali a všichni se samozřejmě u katedrály vyfotí. Na mši pro poutníky jsme zašli alespoň večer a měly jsme štěstí na pověstné rozkývání kadidla. Dříve se kadidlo zapalovalo, aby překrylo pach poutníků. Dnes se zapaluje z tradice a ne vždy, takže jsem měly zrovna štěstí.

Další den jsem navštívila střechu katedrály, která rozhodně stojí za návštěvu a je potřeba si jí rezervovat dopředu, protože kapacita je omezená. Jája odjela na výlet do Muxia a já se jen tak procházela městem, několikrát si sedla před katedrálu a jen tak pozorovala poutníky, kteří právě dorazili do cíle. Přestávala jsem být součástí.

Jaká byla Svatojakubská cesta?

Camino pro mě bylo nádherným a nezapomenutelným životním zážitkem a vy si teď na blogu můžete přečíst všechny moje zážitky i návod jak se připravit na vlasní Camino.

A jak na svatojakubskou cestu vzpomínají ti, které jsem potkala a šla kousek s nimi? Jak Camino změnilo život Jáje, Richovi nebo třeba Montemu?

Velmi podobná zkušenost byl i Fisherman´s Trail v Portugalsku, který je skvělou alternativou ke Camino de Santiago.

Hasta luego!

Článek Camino Francés: Etapy 29-33 ze Sarria do Santiago de Compostela se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Praktické informace pro přípravu jak se připravit: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

V Léonu jsem zůstala dva dny. Měla jsem za sebou dvacet dva dní na cestě a nestydím se přiznat, že jsem začala být docela unavená (hlavně z nevyspání).

Moc ráda jsem se prostě na malou chvíli přeměnila z poutníka na turistu. První den jsem si sehnala plavky a zašla do wellness (15 euro/dvě hodiny, rezervovala jsem den předem a byla jsem tam úplně sama) a vyprala si prádlo v samoobslužné prádelně. Většinou jsem oblečení každý den přemáchla ve studené vodě na zahradě v albergues, takže vyprat si ve skutečné pračce s pracím práškem, byl snad větší luxus než to wellness.

Druhý den jsem se vydala po stopách Antonia Gaudího. Když jsem byla v Barceloně, okouzlila mě katedrála Sagrada Familia a Park Guel a vůbec jsem netušila, že dvě další gaudího stavby potkám na svatojakubské cestě: v Leónu a Astorze.

V Leónu to byla Casa Botines, která kombinuje prvky gotiky a modernismu. Jednoduše je to prakticky postavený dům pro život bohaté rodiny, která v přízemí provozovala obchod s látkami. Zároveň ale vypadá trochu jako gotický hrad jako připomínku historie města, vstup je symbolem dračí tlamy a nad vchodem stráží socha sv. Jiřího. Vstupné bylo zrovna zdarma (normálně stojí 8 euro). V Leónu jsem navštívila i gotickou katedrálu. Je hezká, ale víc se mi líbila katedrála v Burgos.

León  -> San Martín del Camino – 24 km

Po dvou dnech odpočinku jsem byla ještě unavenější. Na odpočinkové dny na svatojakubské cestě existuje hodně protichůdných názorů. Někdo je zařazuje preventivně, jiní se zastaví, když cítí, že to potřebují. Zvolila jsem první variantu, i když je mi ta druhá o něco sympatičtější. Měla jsem totiž pevné datum, kdy jsem potřebovala dojít do Sarrie a popravdě si nejsem jistá, že bych ten okamžik, kdy je potřeba zastavit, poznala.

Najíst na Camino se dá buď venku (výhodné poutnické menu), nebo si připravit jídlo ve společné kuchyni v algbergue. Tuhle variantu dovedl k dokonalosti jeden z mých „kamarádů“ z Korey, který si každý den vařil domácí jídlo z korejských surovin. Když jsem ho potkala na začátku, nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ale postupem času mi přeci jen vrtalo hlavou, jak je možné, že v tak malém batohu nese tolik korejského koření.

Sedíte? Raději se na to posaďte! Náš korejský kamarád má manželku, která pracuje na poště, a ještě před odjezdem pro něj naplánovala a poslala balíky do měst, přes která procházel, aby měl přibližně každý třetí den nové zásoby! Jestli se někdy vdám, tak jedině za někoho, kdo mi na trail bude posílat balíky s jídlem.

O samotné etapě toho nemám moc co napsat. Předem jsem věděla, že nebude nejhezčí a budu se muset především vymotat z města. Etapu mi několik lidí doporučilo přeskočit autobusem, ale já chtěla ujít každý metr cesty po svých. V dobrém i ve zlém.

San Martín del Camino -> Astorga – 23 km

V San Martín del Camino je kostel sv. Martina z 18. století a další z významných památek je historický most Puente de Órbigo. Mě ale nejvíc zaujal David a jeho Casa de los Dioses (edit 2025: už na camino není ).

David se stejně jako relativně mnoho lidí rozhodl nejen svatojakubskou cestu jít, ale nějaký čas (nebo navždy) na ní žít. Není úplně výjimkou, že se lidé vrací jako dobrovolníci do albergue, nebo na cestě zakládají nová ubytování a občerstvení. David proto založil Casa de los Dioses, která se nachází poblíž San Justo de la Vega. Každý den pro poutníky nachystá stůl s čerstvým nakrájeným ovocem, sýry, chlebem, vodou, džusem, kávou a čokoládou. Uprostřed stolu je pokladnička s nápisem „donativo“. David jednoduše každý den nakoupí za peníze vybrané předchozí den, připraví jídlo na stůl a v noci přespí v skromném přístřešku poblíž. Když má náladu, baví se s procházejícími lidmi a jiné dny sedí stranou. V méně společenské náladě jsem ho zastihla i já, tak jsme si ve skutečnosti nepovídali, ale dojem ve mě jeho oáza zanechala i tak.

Etapa končí v Astroze, kde je kromě katedrály Santa María k vidění i druhá stavba Antoni Gaudího – Biskupský palác. Ten z venku připomíná kostel v kombinaci s pohádkovým zámkem. Opět jsem absolvovala nezapomenutelnou prohlídku. (Kredenciál s sebou! Dostanete na něj slevu).

Astorga -> Rabanal del Camino – 20 km

Možná si všímáte, že oproti předchozím etapám mluvím méně o setkávání s dalšími poutníky. Nejsem si jistá, proč tomu tak je, ale ve druhé půlce mi bylo nejlépe samotné. Většinou jsem šla sama a pokud jsem se někde zastavila na něco k jídlu nebo k pití, zeptala jsem se u stolu, kde bylo volné místo, jestli si můžu přisednout.

Při jednom takovém přisednutí jsem vystrašila jednoho Dána. V kavárně bylo asi 5 stolů a u každého sedělo více než dva lidé, kromě jednoho, kde seděl ten Dán. Zkrátka i kdybych chtěla sedět sama, nenašla bych na to místo. S kafem v ruce a úsměvem jsem za ním suverénně přišla s otázkou, jestli si můžu přisednout. V jeho očích byla najednou patrná panika, ošíval sebou a odpověděl „Támhle se z toalety vrací moje manželka“. Manželka mě ale naštěstí schválila a nemusela jsem tak pít kafe ve stoje u baru.

Teď ale zpátky k cestě. V Rabanal de Camino je speciální albergue, kterou provozují mniši. Poutníci v ní můžou zůstat 3–10 dní, a naopak není možné přespat jen jednu noc. Nepřijmou každého a zůstávají jen lidé, kteří se na cestu vydávají z těch nejzávažnějších důvodů. V rámci pobytu se s mnichy modlí a sdílí s nimi svoje trápení.

Sama jsem cestou potkala lidi s těžkými životními příběhy. Mladou ženu, které bylo jen 27 let a které loni zemřel manžel na rakovinu. Mladého kluka, kterému po nemoci zemřela maminka, která si přála jít Camino, až se uzdraví. Šel s jejím batohem a kredenciálem na její jméno. Pro některé lidi zkrátka může být svatojakubská cesta formou terapie a sdílením svého příběhu se s ním vyrovnávají.

Rabanal del Camino -> Ponferrada – 32 km

Čekala mě nejdelší etapa, kterou jsem si naplánovala podle kilometrů, a tak trochu se zapomněla podívat na převýšení (hlavně sestup). Konečně jsem tak pár kilometrů skutečně trpěla, jak už se to od poutní cesty očekává.

V první řadě byla etapa nádherná! Procházela jsem horami a chvílemi se ke mně přidávaly krávy s telátky. Putovaly jsme společně a zároveň jsem se chtěla pořád zastavovat, protože kdyby to jen šlo, zastavila bych čas a zůstala v těch okamžicích navždycky. Na druhou stranu jsem ale myslela racionálně a chtěla stihnout otevírací dobu hradu v Ponferradě.

V jedné krásné zastávce jsem potkala Monteho, který byl ze setkání tak nadšený, že jsme šli několik kilometrů společně. Monte pracuje jako novinář a v letech 1992–1994 žil v Praze a informoval o situaci v porevolučním Česku (Československu). Od Američana jsem si tak nechala o historii mé rodné země vyprávět příběhy, které jsem neslyšela ani v hodinách dějepisu. Monte byl zase zvědavý, jak se Praha od roku 1994 změnila. Vzpomínal, jak bydlel u metra Vltavská a pokoj mu pronajímala paní Magda. Monteho jsem nechala v Molinaseca, kde ten den končili téměř všichni a čekalo mě dalších 7 kilometrů po překonání dlouhého sestupu z hor.

A právě tady se ozvalo mé „staré zranění“, které se mi předtím podařilo překonat pomocí korejské masti, magnetismu a zpívání s jeptiškami. Tentokrát byla bolest asi desetkrát silnější a na cestě jsem byla úplně sama. Do Ponferrady jsem došla nejstatečněji, jak to jen šlo a hrad už byl samozřejmě zavřený. Naštěstí jsem ale při vstupu do města potkala štěně. To mi zvedlo náladu, a tak místo pláče jsem si koupila Voltaren (protože korejskou mast už jsem dávno poslala dál) a věřila, že bolest do rána přejde.

Ponferrada -> Villafranca del Bierzo – 25 km

Bolest nepřešla a zaspala jsem. V albergue nepotřebujete budík, první lidé se budí velmi brzy a při sbírání věcí probudí ostatní. Já ale byla tak unavená, že z pokoje ráno zvládlo odejít 9 lidí, aniž bych se jedinkrát probudila.

Nevadí, zabalila jsem si a za dveřmi našla poslední boty. Naštěstí moje. Jdu přes bolest a je mi celkem jasné, že jsem překonala hranici, kdy se dá chůze označit za zdravý pohyb. Cestou přemítám, jak špatné to asi může být, jestli mi jako větší selhání přijde popojet jeden den autobusem, úplně se zastavit, nebo cestu dojít za cenu potenciálních zdravotních problému později.

Úplně iracionálně se rozhodnu, že chci raději dojít Camino než chodit celý život, a to jsem tuhle volbu dříve zcela vědomě u jiných kritizovala. S výjimkou Němce, kterému opravdu šlo o trombózu z výronu kotníku, jsem je všechny pochopila.

Všude rostou třešně! Nebylo by na tom nic tak divného, kdybych ještě před třemi dny neměla na sobě všechno oblečení z batohu a nebyly 4 °C! Přelezla jsem kopce a sestoupila do údolí s úplně jiným klimatem. Na cestě jsem si koupila kornoutek s třešněmi a šťastná jsem přes bolest pomalu došla do cíle.

Villafranca del Bierzo -> La Laguna de Castilla – 25 km

Bolest se jenom zhoršovala, ale byla jsem zatím schopná jí ignorovat. Na cestě jsem byla chvílemi sama, chvíli s Jenny nebo s Traudi z Německa. O Traudi jsem zatím nenapsala, přestože rozhovor s ní byl pro mě jedním z nejzajímavějších na celém Camino. Koneckonců ale pořád ještě vůbec nevím, co mě na tom příběhu tolik zaujalo. Stejně vám ho napíšu a třeba to z vyprávění pochopíte alespoň vy, když jsem to dodnes nepochopila já.

Traudí vyrostla jako křesťanka, ale jako mladá dospělá se křesťanství vzdala a postupně začala hledat odpovědi a štěstí v jiných náboženství. Chvíli si některé z nich vyzkoušela a na dlouhou dobu jí zaujal budhismus. Žila v zahraničí a po dlouhé době zašla do křesťanského kostela na Novém Zélandu. Tam se v ní z ničeho nic všechno zlomilo a ona se vrátila k původní víře, a nakonec i do Německa. Od té doby je šťastná, ale šťastná by nikdy nebyla, kdyby předtím nehledala (v náboženství i ve světě) a prostě jen zůstala doma tam, kde vyrostla.

V této etapě se nachází oficiální přechod do regionu Galicie, ve kterém se nachází Santiago de Compostella. U přechodu nás mým mobilem vyfotil známý fotograf. Stalo se to tak, že jsem náhodnému pánovi dala do ruky svůj telefon a poprosila ho o fotku. Na výsledné fotce jsme všechny měly ruce, celé nohy i hlavu. To není vždycky standart, a tak jsem pána chtěla pochválit s tím, že by mohl být profesionální fotograf. Byl profesionální fotograf a jak jeho přítelkyně dodala „a docela slavný!“. Co k tomu dodat, hned jsem to poznala

Tuto etapu končí většina poutníků v O Cebreiro. Tam už ale nebylo místo na spaní a já proto zůstala v albergue v kopci před vrcholem.

La Laguna de Castilla -> Fillobal – 19 km

Ráno mě čekalo stoupání do O Cebreiro s výhledy nad mraky (nebo mlhu) v údolí. Vypadalo to jako nadýchané peřiny, do kterých stačí jen skočit. Cestou dolů jsem potkala několik menších stád krav na cestě na pastvu. Opět bych zastavila čas, kdyby to šlo.

Později byla většina cesty sestup a bolest kotníků a holení už se dala jen opravdu těžko ignorovat. Poslední kilometry jsem šla šíleně pomalu a přemýšlela, co budu dělat. Spaní jsem měla domluvené uprostřed sestupu, kde žádné autobusy nejezdí. Přišla jsem úplně vyřízená a ani jsem nebyla schopná s nikým pořádně mluvit, jen se soustředit na bolest.

Sedla jsem si před albergue, nasadila sluchátka, pustila si hudbu a myslela na to, jak jsem tentokrát asi opravdu skončila! V tu chvíli se mi něco otřelo o nohu. Byla to Canella, kočka. Vyskočila na klín, vrněla a tiskla se ke mně. S Canellou jsme se asi půl hodiny mazlily a sakra, kam se na tohle hrabou všechny léky včetně magnetismu!

Takhle, nohy bolely stejně, ale klidnější jsem byla o tisíc procent. Začala jsem komunikovat i s lidmi a za chvíli už jsem měla nohy nahoře a na nich sáčky s ledem z mrazáku. Majitelka albergue mi na druhý den zařídila převoz batohu, abych nohám odlehčila alespoň o těch 5 kilo na zádech navíc. Kotníky jsem měla tak nateklé, že když jsem na konci u katedrály potkala lidi z albergue, vítali mě s radostí, protože nevěřili, že to ještě můžu zvládnout. Bylo to na jednu stranu hezké, na druhou stranu mi ti stejní lidé ještě ten večer říkali, jak to určitě nic není a budu v pohodě.

Fillobal -> Sarria – 28 km

Ráno jsem se probudila s o něco menší bolestí, nechala všechny věci před albergue s důvěrou, že mi je opravdu někdo doveze a vydala se na cestu pomalu, jen s lahví vody a kredenciálem.

Bylo to milionkrát těžší, než jít s plně naloženým batohem! Měla jsem pocit selhání a byla ze sebe zklamaná. Musela jsem se vyrovnávat s tím, že ne všechny výzvy jsou v hlavě a že tím, že zatnu zuby, to tentokrát nedokážu. Bolest v kotnících a holeních byla naopak následkem věčného tlačení na výkon. Chodila jsem rychle. S naloženým batohem. Bez holí. Přes bolest.

Vyrůstala jsem v kultuře, která říká „Když nemůžeš, tak přidej!“, „Nefňukej a makej“, „Bez práce nejsou koláče“ alias moderní „No pain no gain“. A i když dávno rozumově vím, že tenhle přístup prostě není správně, bojuji s tím a vždycky musím být perfektní, nebo alespoň tam, kam jsem si sama nastavila laťku. Málokdy mám ale realistická očekávání. Poslání batohu pro mě proto byla přesně jedna z lekcí, kterou jsem na Svatojakubské cestě potřebovala dostat. Díky za ní a zároveň po měsíci a půl od opuštění Santiaga vím, že bych ji potřebovala dostat znova.

Došla jsem nakonec úspěšně až do Sarria, kde už na mě čekala kamarádka. Přiletěla za mnou z Česka, abychom šly posledních sto kilometrů společně. Etapu jsem tak mohla zakončit tím jediným, co jsem ke štěstí potřebovala – smíchem a oříškovou Milkou.

Pokračování: Camino Francés: Etapy 29-33 ze Sarria do Santiago de Compostela

Hasta luego!

Článek Camino Francés: Etapy 21-28 z León do Sarria se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Praktické informace k přípravě na vlastní Camino, najdete tady: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

V Burgos jsem se probudila opět „sama“. Oproti první zastávce v Logroño jsem tentokrát byla ráda, že se můžu na den zastavit. Nebylo to proto, že jsem byla fyzicky unavená (byla jsem!). Bylo to proto, že jsem měla pocit, že těch třináct dní na cestě bylo zároveň dlouhých i neuvěřitelně krátkých.

Byla jsem plná ztřeštěně rychlého sledu intenzivních zážitků a setkání, a to ráno v Burgos jsem si nedokázala představit, jak zvládnu unést zážitky další. Stejně jako když jsme se jako děti s roztaženýma rukama točili na trávě co nejrychleji, až jsem upadli na zem. Museli jsme na chvíli zůstat sedět, protože se celý svět točil, ale hned jak to šlo, stoupali jsme si zpátky na nohy a točili se na druhou stranu. Zkrátka musela jsem se na chvíli zastavit, aby se mi přestala točit hlava.

Asi hodinu jsem si jen tak koukala v posteli do stropu, ale protože jenom tak lelkovat stejně dlouho neumím (a měla jsem hlad ), vydala jsem se na prohlídku města.

Po mé oblíbené fitness snídani (churros con chocolate) jsem se vydala na prohlídku katedrály, jedné z nejvýznamnějších staveb španělské gotiky zapsané na seznamu UNESCO. Na žádnou prohlídku si nezapomeňte vzít kredenciál – téměř všude totiž dostanete slevu. Jinak je to trochu k naštvání, ale kromě katedrál, vybírají vstupné i ve většině kostelů. Katedrála v Burgos je za mě nejhezčí katedrálou na Camino a vstupné se vyplatí. Po katedrále jsem si prohlédla další kostel a vydala se na kopec k troskám hradu. Protože co jiného dělat v odpočinkový den, než se jít projít Z hradu toho moc nezbylo, ale na kopci jsou krásné výhledy na město.

Burgos -> Hornillos del Camino – 21 km

Brzy ráno se vydávám dál. Do Santiaga zbývá 480 km a všude po cestě rostou vlčí máky.

Celý den jdu sama a až těsně před večeří potkávám Biancu a Ashley, z USA. Obě holky se na cestu vydaly po shlédnutí filmu „The Way“, který jsem neznala. A Bianca se hned začala zajímala o důvod mojí cesty. Ve skutečnosti se na camino dost lidí vydává v okamžiku životních změn, jako je ukončení školy, nebo třeba rozvod. Další lidé na cestě něco konkrétního hledají. No a až tu poslední skupinu tvoří „nudní“ lidé, jako jsem já. Jsme to my, kdo nemusíme mít žádný jiný důvod, než že nás jednoho dne jednoduše něco napadne.

Když jsem si před odjezdem přestavila camino, líbila se mi myšlenka svobody a chůze v přírodě. A jakkoliv to zní banálně, pro mě to banální vlastně vůbec není. Pocit svobody a radost z objevování nových věci pro mě vždycky byly důležité hodnoty. Bianca mojí odpovědi nerozuměla, ale to nevadí. Na tuhle otázku se většinou ptali ti, pro které byl jejich vlastní důvod důležitý a chtěli se o něj podělit. I pro Biancu to tak bylo. Vydala se na Camino proto, že se celý život neměla ráda a ve svých téměř 40 letech to chtěla změnit. Když mi důvod říkala, měla slzy v očích a bylo vidět, že jí to hodně trápí.

Teď předběhnu, ale v potkala jsem Biancu na konci, u katedrály v Santiagu. Smála se a oči jí zářily, když mi říkala, že našla, co hledala. Má sama sebe ráda!

Hornillos del Camino -> Castrojeriz – 20 km

Po cestě do Castrojeriz narazíte na zříceninu kláštera San Antón z 12. století. Chybí střecha, místo dlažby roste tráva, ale některé celé stěny zatím stojí. Příroda si bere zpátky prostor, který na malou chvíli zabíral člověk.

V Castrojeriz jsem poprvé za celé camino brečela. Na cestě jsem viděla několik lidí slušně se složit a slyšela teorii, že je to částečně proto, že se z těla pohybem uvolňuje zadržovaný stres. Nebo že se lidé obrací do sebe. Jako přirozenému introvertovi se mi nezdálo pravděpodobné, že by mě překvapily vlastní myšlenky. Překvapily. Brečela jsem dojetím.

Na stropě kostela Nanebevzetí Panny Marie se promítal film o vzniku světa a následovala výstava o historii Svatojakubské cesty. V jedné její části jsem vešla sama do temné místnosti, kde se pohybem spustil krátký film. Spolu s historickými záběry poutníků z různých období se v něm mluvilo o tom, že se na cestu každoročně vydává tisíce lidí s různými osudy. Po filmu se rozsvítilo a já poprvé viděla na zdi výzvu k tomu napsat, co na camino hledám. Na zemi ležely křídy a všechny čtyři stěny byly popsané od země ke stropu lidmi, kteří se na cestu vydali ve stejný rok, jako já. Ani zpětně neumím svoje pocity pojmenovat a nevím, co přesně se mi v tu chvíli honilo hlavou, ale četla jsem jen sotva několik sekund, když se mi přes slzy všechno rozmazalo.

V Castrojeriz jsem později náhodou našla meditační centrum s pozvánkou ke společné meditaci. A tak jsem šla dovnitř. V místnosti nás bylo celkem šest včetně umělkyně, která v jednom patře vedla meditace a v druhém měla malířský ateliér. Meditace probíhala v tichosti a na úvod nám řekla jedinou větu: „Less thinking, more feeling“. Přesně to se mi stalo v kostele a nejsem na to v běžném životě prostě zvyklá.

Castrojeriz -> Frómista – 25 km

Z Castrojeriz jsem měla v plánu dojít do Frómista. Ráno jsem se na cestu vydala brzy, užívala si krásný východ slunce, ale taky mi pěkně kručelo v břiše, protože jsem ráno nenašla otevřenou kavárnu ani obchod a v batohu neměla kvůli váze nic v záloze. Asi po 5 km, když už se mi začínala motat hlava, jsem u cesty viděla „starého známého“ z Koreji, který celý život pracoval jako inženýr v předních světových automobilkách. Jeho oblíbená otázka byla „Co máš doma za auto?“. Znovu jsem ho zklamala tím, že auto doma nemám, ale i tak se se mnou podělil o snídani.

Pokračovala jsem v cestě, ale cítila jsem se docela slabě. Měla jsem rezervaci v albergue s hodně špatným hodnocením, protože jinde jsem místo na spaní nenašla začala mít stres z toho, že mi není dobře a nejspíš se k tomu vůbec nevyspím. A přesně v tu chvíli jsem narazila na Martu, zdravotní sestru z Barcelony, která každý rok jde jeden týden Camino.

Zapovídaly jsem se a kromě procvičení si španělštiny mi nabídla, že můžu jít dalších 5 km s ní, protože taky nenašla volnou postel ve Frómista a v další vesnici si proto rezervovala dvojlůžkový pokoj v hotelu. Byla jsem opravdu vděčná. Ten večer jsem navíc omdlela ve sprše a odnesla pěknou modřinu na paži spolu s ponaučením, že pocit hladu není spolehlivý indikátor a bez pořádné snídaně a večeře do Santiaga nedojdu.

Frómista -> Carrión de los Condes – 19 km

Skoro celý den jsme šly společně s Martou a rozdělily se až těsně před Carrión de los Condes.

Zastihl nás kratší déšť, který mi vůbec nevadil. Celý květen byl nezvykle suchý a pro španělské zemědělství to byl skutečný problém. Pršelo jen krátce a po sprše už jsem tak zase mohla vyrazit ven. Mezitím se zavřely restaurace a obchody, protože ve Španělsku se dodržuje siesta i v menších supermarketech. Než znovu otevřel supermarket, šla jsem se projít do parku k vodě. Únava a vyčerpání mi změnili stav myšlení a já dokázala míň přemýšlet a víc prostě jen tak existovat.

Možná se opravdu většina lidí na podobných cestách hluboce zamýšlí nad svým životem, u mě to tak ale nikdy nebylo. Nad svým životem a v podstatě nad vším možným přemýšlím a přemítám kdykoliv jindy. Chůze, hory, camino… to jsou pro mě naopak ty okamžiky, kdy si od neustálého přemýšlení odpočinu.

V albergue, kterou provozovaly jeptišky, bylo večer setkání poutníků před mší a právě tady jsem brečela podruhé. Všichni jsme se postupně představili jménem a krátce řekli něco o sobě. Potom se hrálo na kytaru a zpívalo. Písničky byly klasicky populární španělské a moc slov jsem neznala, ale okamžik mi to zase přišel prostě tak nějak krásný. Znovu mě dojal pocit sounáležitosti.

Carrión de los Condes -> Lédigos – 23 km

Na cestě do Lédigos mě z ničeho nic začala bolet holení kost, a to docela ostrou bolestí. Sedla jsem si proto do pole a půl hodiny odpočívala. Nezlepšilo se to a já musela začít pomalu kulhat do nedaleké vesnice. Cestou jsem potakala dvě Korejky, které mi dali Voltaren (to jsem si alespoň myslela, než jsem mast později předávala jinému klukovi, který ji potřeboval a upozornil mě, že je na ní napsáno „Veren“ ). Dokulhala jsem do vesnice, kde byl jeden jediný obchůdek, ve kterém ale vařili kafe. Byla jsem celkem v koncích a zdálo se, že kafe je to jediné, co mě může zachránit. To jsem se ale spletla.

Objevil se Rémi z Francie a nabídl mi pomoc v podobě léčení magnetismem. Je pravda, že mě jeho nabídka poměrně zaskočila, a tak nějak přirozeně jsem ze sebe vypravila jenom ok a doufala, že na mě u toho nebude sahat. Rémi mi ale vysvětlil, že pracuje s energiemi a nohu mi tak může vyléčit působením na dálku. Sedla jsem si na chodník, pila kafe a nechala Rémiho pracovat. Odměnila jsem ho musli tyčinkou z batohu a malou lží, že už je noha o dost lepší.

V Lédigos jsem měla štěstí na albergue se skvělou večeří a postelí se zatahovacím závěsem.

Lédigos -> Bercianos del Real Camino – 26 km

Ráno byla noha úplně v pořádku a dodnes netuším, jestli za to vděčím korejskému Vorenu, Rémiho francouzskému magnetismu, nebo modlícím se jeptiškám z Carrión de los Condes.

Už několik dní se pohybuji po španělské mesetě a ráno je opravdu zima. Běžně vycházím při 2 – 5°C a v průběhu dopoledne odkládám vrchní vrstvy. Kromě toho je meseta plochá a místy docela jednotvárná. Z toho důvodu na ní potkáte menší množství poutníků, protože tuto část překvapivě hodně lidí přeskočí a sveze se autobusem. To jsem sice neudělala, ale z nudy jsem poprvé vytáhla sluchátka a pouštěla si hudbu.

V této části cesty se nachází monument s označením poloviny Camina. Začátek je ale dál, než jsem začala já a tak pro mě osobně monument neměl velký význam. Moje polovina byla za mnou, bez monumentu, přibližně na mostě nad nějakým neznámým potokem.

Bercianos del Real Camino -> Reliegos – 20 km

I další den pokračuji po španělské mesetě. Potkávám málo lidí a krajina je stále podobná. V podstatě k tomu nemám co dalšího napsat.

Při registraci do albergue v Réliegos jsem byla poučena, že albergue je striktně veganská. Pravidlo mě sice trochu překvapilo, ale zcela samozřejmě jsem kývala hlavou, jako bych ani nevěděla co slovo máslo nebo vejce znamená. Po sprše jsem si tak šla svůj chleba se sýrem sníst ven na chodník do vedlejší ulice

Reliegos -> León – 25 km

Cestou z Réliegos se mi podařilo omylem odbočit na delší alternativní cestu, kde jsem už vůbec nepotkávala další lidi a docela se těšila do Leónu na změnu oproti mesetě.

Dorazila jsem na hotel, kde jsem měla rezervované dvě noci. Po spaní v albergues jsem se už opravdu těšila do čisté sprchy bez sandálů na nohách a bez cizích vlasů. A na posteli bylo opravdové látkové povlečení. Prostě velký luxus!

Odpočinek v Leónu už snad ani nemohl být lepší, nebo mohl? To si nechám na další článek.

Pokračování mého vyprávění z Camino Francés: Camino Francés: Etapy 21-28 z León do Sarria

Praktické informace jak se připravit: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu.

Hasta luego

Článek Camino Francés: Etapy 13-20 z Burgos do León se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Praktické informace k přípravě na vlastní Camino, najdete tady: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

V Logroño jsem měla naplánovaný den volna. Nechtěla jsem přepálit začátek a zbytek protrpět, nebo se vracet domů dřív se zraněním. Paradoxně právě tenhle první den volna byl pro mě první skutečnou mentální výzvou.

Přiměla jsem se zastavit, přestože jsem cítila motivaci pokračovat pořád dál, ale hlavně jsem za první týden na cestě potkala několik lidí, které jsem nechtěla nechat odejít s myšlenkou, že už je nikdy neuvidím. Připomnělo mi to odjezdy z dětského tábora, když mi bylo 11 let. Dodnes si pamatuji, jak jsme po 14denním táboře s brečeli a objímali se, když přišel čas odjet domů.

Zároveň jsem měla iracionální strach z toho, že skvělé lidi už následující týdny nepotkám. Jsem dnes už o trochu starší, takže jsem nebrečela (jestli si dobře vzpomínám ) a den v Logroño jsem si odpočinula podle plánu.

Logroño -> Nájera – 28 km

Po odpočinku jsem se na další etapu už neskutečně těšila. Chůze mi chyběla a to, že jsem se zastavila, ve mně jenom vystupňovalo nadšení a motivaci pokračovat. Před sebou jsem měla nádherný region La Rioja.

La Rioja je malý region s velkým vlivem ve vinařském světě. Nejen že procházíte kolem vinic, ale cestou potkáte i bezpočet vinných sklepů s ochutnávkami. Taková naše jižní Morava.

Hned první den po zastavení se v Logroño se mi navíc stal přesný opak toho, čeho jsem se bála. Potkala jsem další skvělé lidi. Před zastávkou v Logroño jsem poznala Geul z Korei, která šla s dalšími Jayem z Kanaday. Šli jsme spolu půl dne a v jedné zastávcena kafe jsme u vedlejšího stolu prohodili pár slov se třemi kluky z Irska. Ani jsem si nepamatovala, jak vypadali, ale oni si pamatovali mě a úplně náhodou se také zastavovali na jeden den v Logroño. Další den mě oslovili na cestě (předcházeli mě rychlostí blesku) asi v půlce etapy a já šla zbytek dne s nimi (musela jsem dost teda dost zrychlit krok ).

Colin, Patrick a Donough spolu každý víkend vyráží na hike v okolí Dublinu a každý rok se spolu vypraví na týden na Camino de Santiago. Mají spolu naplánovanou dovolenou na příštích 5 let dopředu! Bylo pro mě krásné pozorovat jejich přátelství, jak perfektně se znají a byla s nimi prostě sranda.

Večer mě k večeři přizvali Korejci. Jednoho z nich jsem potkala druhý den na Camino v albergue v Zubiri a několikrát později na cestě. U stolu se mluvilo převážně korejsky, ale byla to legrace. Prostě jsem se dívala na toho, kdo zrovna mluvil a smála se, když se smáli všichni. Až někdy pojedu do Seoul, mám kde bydlet.

Start další etapy je v Nájera. V tomto malebném městečku se snoubí historie s úchvatnou přírodou. Významnou dominantou je gotický klášter Santa María la Real a úzké uličky stojí za procházku, přestože procházek je na Camino až až

Osobně mě ale více než architektura zaujalo propojení s přírodou a červenými skálami. Nevím, co přesně je to geologicky, ale červené skály mají na svědomí tradici výroby keramiky. Výhled na skály doplňovaly poletující semena stromů a skoro to vypadalo, že sněží.

Ráno jsem se na cestu vydala opět sama, užívala si výhledy na vinice a celou cestu šla více méně spíš po rovině. Postupně mě opouštěly všechny myšlenky a já po dlouhé době dokázala být jen na teď a tady. Minulost a budoucnost přestaly existovat – jít dál bylo to nejsnazší na světě.

Je to pro mě trochu paradox, protože právě na to se mě často mí přátelé nebo kolegové ptali. Jestli jsem měla někdy pocit, že už nechci jít dál nebo si myslela věci jako „co tady proboha dělám“. No a ne. Mně se to nestalo. Já jsem naopak měla intenzivní pocit toho, že jsem přesně tam, kde mám být. Že přesně sem a v tenhle okamžik patřím a dělám přesně to, co skutečně chci.

Večer jsem se sešla s klukama z Irska na víno a přidala se k nám Ella z Anglie, která spala ve stejném pokoji ve stejné Albergue.

Santo Domingo de la Calzada -> Belorado – 22 km

Městečko Santo Domingo de la Calzada je zajímavé katedrálou, se kterou je spojená zajímavá historka. Týká se slepic.

Podle pověsti byl jednou mladý poutník neprávem obviněn z krádeže a odsouzen ke smrti oběšením. Místní dívka si obvinění vymyslela jako pomstu za neopětovanou lásku. Když se mladíkovi rodiče o rozsudku dozvěděli, jeho matka prosila správce kostela o milost. Správce však prohlásil, že její syn je mrtvý jako dvě slepice na talíři, ze kterého právě jedl.

V tu chvíli se ale slepice postavily a na stole začaly tancovat. Zázrak byl brán jako Boží zásah a mladý poutník byl zachráněn. Dodnes se ve svatostánku katedrály chovají živé slepice, které jsou symbolem této legendy. Slepice jsou i na střeše místní ubytovny pro poutníky a od jiných lidí jsem slyšela, že je to proto, že se v kostele po 14 dnech střídají. Holky zkrátka pracují na směny, aby si jiné týdny užily pobytu venku.

Stejně jako slepice, si i já užívám pobyt venku při východu slunce. V této fázi cesty už dávno nepřemýšlím nad mým životem doma, na to co jsem dělala nebo dělat budu. Prostě jenom jdu a jsem. Jsou to pocity, které se nedají vysvětlit ani předat článkem.

V albergue, kde jsem spala, nabízeli večeři a já se jí rozhodla vyzkoušet. U stolu jsem seděla s Erikou, kterou jsem potkala hned první den v Sait-Jean-Pied-de-Port. Erika na mě první den hodně mluvila, jenže uměla jen německy a já jí bohužel vůbec nerozuměla. Přišlo mi hezké, že se mi přesto snaží něco vyprávět, tak jsem ji nechala a jen kývala, nebo nevědomky kopírovala její mimiku. Teď jsem s Erikou poprvé mluvila doopravdy, protože u stolu seděla další žena, která uměla německy a španělsky. Upřímně mě rozesmálo, že Erika si skutečně myslela, že německy všechno rozumím, jenom neumím mluvit

Belorado -> Agés – 28 km

Belorado je velmi klidné městečko s kamennými domy a kostelem svatého Pankráce. Na střeše kostela byly hnízda čápů a já se je snažila vyfotit, ale moc se mi to nepodařilo.

Další den jsem vyrazila opět za úsvitu a po několika kilometrech potkala Ellu. Rozhodly jsem se jít spolu, přestože jsme si popovídaly jen velmi krátce o tom, jaká zvířata žijí v Čechách a jaká v Anglii a potom šly v podstatě potichu. Příroda se znovu proměnila a vinice vystřídaly lesy podobné těm, které znám z rodného Polabí.

Večer v Agés jsme s Ellou chvilku poseděli s Colinem, Patrickem a Donough. Padala na mě poprvé větší fyzická únava a byla jsem ráda, že další odpočinkový den mám naplánovaný v Burgos.

Agés -> Burgos – 22 km

Agés je malá vesnice, která se nachází v regionu Kastílie a León. Najdete v ní kostel sv. Mikuláše a dál v podstatě jen pár albergue a barů. Zkrátka ideální místo na odpočinek.

Další etapa prochází kolem známého archeologického naleziště Atapuerca, které má velký význam pro výzkum lidské evoluce a je zapsané na seznam UNESCO. Opravdu jsem chtěla místo navštívit, ale předem jsem si nezjistila, že je potřeba zajistit si rezervaci.

Etapa končí v překrásném městě Burgos, které je známé Katedrálou svatého Jakuba. Jedná se o jednu u nejvýznamnějších staveb španělské gotiky a přirozeně je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Více o ní napíšu v příštím článku, protože první večer v Burgos nebyl čas na návštěvu města, ani památek. Byl to opět čas loučení.

Colin, Patrick, Donough a Ella všichni v Burgos končili a vraceli se domů do Irska a Londýna. Poslední večer jsme spolu oslavili konec jejich cesty, a nakonec se všichni objali s tím, že se možná vidíme naposledy. Místo úzkosti jsem ale tentokrát cítila jenom vděčnost a těšila se na další krásná setkání.

Pokračování mého Camino Francés – další etapy : Camino Francés: Etapy 13-20 z Burgos do León

Pokud hledáte hlavně praktické informace k přípravě na vlastní Camino, sepsala jsem vše v článku: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu.

Hasta luego!

Článek Camino Francés: Etapy 8-12 z Logroño do Burgos se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Praktické informace k přípravě na vlastní Camino, najdete tady: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

První část cesty pro mě začala ve francouzském Saint-Jean-Pied-de-Port (SJPDP), odkud jsem si dala za cíl dojít za týden do španělského Logroño. To je přibližně 160 km.

Čekal mě přechod Pyrenejí, procházka provincií Navarra a jeden den ve vinném regionu La Rioja. Denně jsem chtěla ujít 20 – 25 kilometrů a byla jsem připravená zvládnout pár nocí za hlasitějšího chrápání poutníků. Takže jaký byl nakonec první týden a na co se můžete těšit, pokud podobnou cestu plánujete taky?

Saint-Jean-Pied-de-Port

Francouzské SJPDP je oblíbeným startem francouzské cesty, protože do Španělska pěšky vstoupíte už od hranic. Já se na místo dostala letadlem přes Paříž do Biarritz a odtud kyvadlovou dopravou Express Bourricot. Cena dopravy z letiště byla 19 euro. Alternativa je cesta vlakem s přestupem a i bez ní mi cesta celkově zabrala celý jeden den.

V SJPDP jsem zamířila rovnou do kanceláře pro poutníky (pelegrinos). Za 2 eura mi v kanceláři vydali průkaz poutníka – credenciál, který budu potřebovat pro sbírání razítek po cestě. Razítka dostanete třeba v navštívených kostelech, kavárnách, nebo ubytovnách.

Průkaz poutníka potřebuji taky k tomu, abych se mohla ubytovat v poutnických hostelech (albergues), kam by mě bez průkazu poutníka nepustili. No a v neposlední řadě je to prostě krásná památka na navštívená místa a pokud získáte 2 razítka denně, vydají vám v Santiagu ještě i tištěné osvědčení o absolvování poutě.

Saint-Jean-Pied-de-Port -> Roncesvalles – 25 km

V kanceláři v SJPDP se mě zeptali, kterou cestu bych ráda šla první den. Existují totiž hned dvě varianty – Napoleonská a Valcalros.

Napoleonská je náročnější, protože vede přímo přes vrcholy hor. Na druhou stranu je známá nádhernými výhledy a já jí měla od začátku vysněnou. Od 1.11. do 31.3. je cesta každoročně zavřená a v závislosti na počasí může být zavřená i v jiné dny v roce.

Valcarlos je méně náročná varianta, která vede po silnici (není proto o moc bezpečnější) a údolím – horu obchází.

Do kanceláře poutníků jsem proto šla se srdcem v krku. Viděla jsem předpověď celodenního deště a slyšela jsem, že minulý týden nějakou poutnici zachraňovali podchlazenou. Nebyla jsem si proto jistá, jestli mě na mojí vysněnou trasu pustí. Hodně se mi proto ulevilo, když jsem dostala mapu a instrukce kudy přesně Napoleonskou cestu můžu následující den jít.

Druhý den jsem se tak vydala na 25 kilometrů dlouhý přechod s převýšením 1 480 m.

První dvě hodiny jsem měla štěstí na krásné počasí. Po 8 kilometrech narazíte na jedinou horskou chatu na cestě – Orisson. Zastavila jsem se na čaj a mezitím se rozpršelo. Načasování bylo perfektní, protože jsem si alespoň hezky v suchu srovnala vrstvy oblečení (na velmi strmý a dlouhý výstup jsem byla totiž oblečená až moc) a nasadila pláštěnky na sebe i na batoh. Super je i obalit si věci v batohu kvůli vlhkosti. Já si takto zabalila péřový spacák.

Zbytek cesty jsem šla v dešti a mlze. Žádné výhledy do dálky, ale všude se volně pásli koně a já měla v oběhu tolik endorfinů, že kdyby tam ještě navíc byly ty výhledy, asi bych to štěstí už nepřežila

Pyreneje jsou zkrátka dechberoucí! Pro mě naštěstí ne doslova. Na cestě kolaboval asi padesátiletý pán a naopak mě předbíhal osmdesátník. Přechod bych za sebe hodnotila jako středně náročný, dobře zvladatelný s průměrně dobrou fyzickou kondicí, případně trochou přípravy. Celkově to byla nádhera

Roncesvalles -> Zubiri – 22 km

Přechod zakončuji stejně jako většina “přeživších” v klášteře Monastero Roncesvalles. V celém kompexu je 250 postelí v několika patrech včetně sklepa. Já měla štěstí na postel přidělenou v prvním patře, palandu nahoře a byla jsem fakt neskutečně ráda za teplou sprchu.

Po přechodu Pyrenejí začíná putování španělskou provincií Navarra. Kromě španělštiny je k pojmenování měst a vesnic používaný i druhý jazyk oblasti – euskera. Názvy se sobě zpravidla ani trochu nepodobají a kvůli směrovkám je proto fajn si pamatovat oba. Celý den je hodně o sestupu nastoupených výškových metrů a právě tady se několik lidí, které jsem potkala zranilo.

Celá druhá etapa končí v malé vesnici Zubiri s románským mostem přes řeku Arga. Já měla štěstí, že bylo krásně teplo a sestup k řece do čisté ledové podhorské vody byl tak snadný, že jsem neodolala!

Viděla jsem několik odvážných lidí, kteří do vody skočili celí. Voda byla ale ledovější, než středozemní moře loni na Vánoce a to už pro mě prostě byla na jeden den moc velká výzva.

Ubytování jsem měla přímo s výhledem na řeku a v pokoji jsme byly jenom 4. Přijela totiž velká skupina z Nizozemska a pokoj pro 10, ve kterém jsem původně měla spát dostali oni.

Zubiri -> Pamplona – 20 km

Z malé vesnice Zubiri vede cesta hned třetí den do hlavního města provincie Navarra – Pamplona.

Kousek od krásné gotické katedrály (která stojí za návtěvu) se projděte ulicí Calle de la Estafeta. Tam se každoročně koná slavný běh s býky. Navštívit se dá i aréna, kde probíhají býčí zápasy, ale tu jsem z lásky ke zvířatům vynechala. Pokud vás láká večer vyjít do ulic a užít si trochu té španělské fiesty, Pamplona vás nezklame. Je to studentské město a večer pořádně ožívá.

K jídlu doporučuji pinchos (pintxo), které jsou typické pro severní španělsko. Vypadají podle mě prostě podobně jako tapas, ale španělé to rozlišují.

Pamplona -> Puente la Reina – 24 km

Pohodová etapa, potrénovala jsem si opět chůzi do kopce a z kopce. Čtvrtý den jsem si dala po chůzi ještě hodinku jógy, protože nohy už mi začali trochu těžknou. Je to jeden z mých tajných triků. Druhý je magnézium večer před spaním. V pohodě budete zřejmě i bez toho, ale já jsem rozmazlená a prostě jsem ráda v pohodě co nejvíc.

V této etapě na vás na kopci kromě výhledů čeká i slavný pomník u kterého má každý fotku.

Puente la Reina -> Estella – 22 km

Pátý den už jdu více po rovině a přibývá vinic. Pomalu se blížím k regioniu La Rioja a krajina se začíná trochu podobat naší Jižní Moravě. Počasí je o něco teplejší a na konci dubna jsem měla počasí na tričko.

V Estella jsem si vyhradila dost času ještě i na procházky po městě. Krásné centrum, spolu s kostely a velkým parkem zkrátka stálo za trochu oželeného odpočinku.

Estella -> Los Arcos – 21 km

Šestá etapa regionu je už vyloženě placatá a náročnější právě v tom, že vidíte opravdu daleko před sebe. Velká část prochází cestami mezi vinicemi a poli, ale nohy si tak zase alespoň odpočinou od kopců.

V Los Arcos se pokuste stihnout mši (rozvrh najdete u dveří kostela), protože kostel stojí za návštěvu a mimo mši nebyl otevřený. Na náměstí u kostela je potom malá restaurace, kde vaří levně a otevřeno mají téměř pořád.

Los Arcos -> Logroño – 27 km

Tato etapa už sem tak trochu nepatří, respektive její půlka. Překračuji totiž hranice mezi provincií Navarra a La Rioja. Rozdíl je znát – všude jsou vinice a víno je levnější, než voda.

V Logroño si dávám den pauzu a naplno jsem si tak mohla užít slavnou ulici s tapas bary Calle de Laurel, ochutnala místní víno (a vyprala si prádlo ).

Mám za sebou 160 kilometrů a před sebou něco přes 600. Potkala jsem opravdu skvělé lidi, dala si den pauzu a zítra tak budu opět začínat sama Už se nemůžu dočkat.

Pokračování mého Camino Farncés – další etapy: Camino Francés: Etapy 8-12 z Logroño do Burgos

Pokud hledáte hlavně praktické informace k přípravě na vlastní Camino, sepsala jsem vše v článku: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu.

Hasta luego!

Článek Camino Francés: Etapy 1-7 Pyreneje a Navarra se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.