Tenhle článek je ideální pro všechny, kdo mají na Lisabon minimum času. Pro ty, kdo z něj odlétají na trek, nebo naopak přilétají a chtějí si město užít ještě před tím, než se vydají na stezku.

Najdete tu rychlou trasu na jeden den, tipy, co vidět a ochutnat, kde se cítit bezpečně, kterým čtvrtím se raději vyhnout (anebo v ní rovnou přespat – jako já ). A taky o tom, jak se mi Lisabon na první dobrou vlastně vůbec nelíbil… ale dneska bych se tam nejradši přestěhovala.

Pokud plánujete Fisherman’s Trail, mrkněte i na mého detailního průvodce. A až si budete bavit batoh, může se hodit Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Co se dá stihnout v Lisabonu za 1 den

Tady je ideální celodenní okruh, který zvládnete pěšky:

• Alfama
• Miradouro Portas do Sol
• Miradouro de Santa Luzia
• Sé katedrála
• Baixa + Rua Augusta
• Praça do Comércio
• Elevador de Santa Justa (zvenku)
• Ruinas do Carmo
• Bairro Alto
• Time Out Market

Po cestě se určitě zastavíte u spousty azulejos, malých kaváren a uliček — to k Lisabonu patří.

Máte více času?

• Torre de Belém
• Mosteiro dos Jerónimos
• Padrão dos Descobrimentos
• Antiga Confeitaria de Belém (Pastéis de Belém)

Máte více energie?

• Castelo de São Jorge
• Tramvaj č. 28 (ikonická, ale často přeplněná)

Itinerář na 1 den v Lisabonu – moje doporučená trasa

Z itineráře níže si můžete poskládat vlastní trasu podle toho, kde máte ubytování a co vás nejvíc zajímá. Sama jsem pro sebe neměla itinerář ta hezky poskládaný (jako ho teď skládám pro vás ) a šla jsem mnohem méně logicky.

Nenavštívila jsem třeba Ruinas do Carmo (což mě strašně mrzí!), ale místo toho jsem stihla Mosteiro dos Jerónimos, který rozhodně moc doporučuji, ale do jednodenního itineráře je prostě méně praktický.

Nejstarší čtvrť v Lisabonu – Alfama

Nejstarší čtvrť Lisabonu, Alfama, se nachází mezi řekou Tajo a hradem svatého Jiří. Ráno je ideální na procházku úzkými uličkami s malými náměstíčky a neuvěřitelným množstvím schodů.

Tato autentická čtvrť je skvělou první ochutnávkou Lisabonu – visící prádlo, modré dlaždičky, Fado (tradiční portugalská smutná hudba) …

To všechno tady najdete, ale… Možná to bylo únavou po Vltava Run, možná tím, že Alfama je turisticky hodně oblíbená – ale atmosféra mi prostě úplně nesedla.

Výhledy na město – Miradouros

Co mě ale naopak uchvátilo, byly vyhlídky na město, které najdete ve čtvrti Alfama (a dalších). Určitě si na jednu nebo dvě vystoupejte – stojí to za to!

Mezi turisticky nejoblíbenější patří Portas do Sol a Miradouro de Santa Luzia. Obě jsme navštívila a jsou opravdu krásné, ale taky hodně oblíbené.

Moje nejoblíbenější vyhlídka je Miradouro da Senhora do Monte – São Vicente. Ta je sice ve čtvrti Graça, ale za 20 minut jste tam i z Alfama. Miradouro da Senhora do Monte je klidnější a užijete si tady nádherné západy slunce s vyhlídkou na město, čtvrť Alfama a řeku Tejo.

Na téhle vyhlídce jsem strávila svůj první večer v Lisabonu a o pár týdnů později i ten poslední. V Lisabonu jsem začínala a končila svojí čtyřtýdenní sólo cestu, během které jsem prošla Fisherman´s Trail v Portugalksku a West Highland Way ve Skotsku. Začít a skončit na stejném místě mi dalo pocit vděčnosti a uvědomění, jak moc se může (nebo spíš já sama můžu) za čtyři týdny na cestě změnit.

Lisabonská katedrála Sé – Santa Maria de Lisboa

Lisabonská katedrála Sé, která byla postavená ve 12. – 13. století, byla původně v románském slohu. Později se přidal gotický styl, a nakonec barokní věže. Stojí za to projít se před katedrálou a podívat se dovnitř. Návštěva zabere asi 10 minut – jedná se o krátkou mini zastávku.

Osobně navštěvuji kostely moc ráda, i když jsem vyrůstala v ateistické rodině. Často v nich cítím podobný klid jako v přírodě a dovolují mi při cestování malý únik od městského shonu.

Srdce Lisabonu – Baixa

Čtvrť Baixa (dolní čtvrť) je považována za centrum města. Je novější, protože byla výrazně poničená při zemětřesení v roce 1755, po kterém musela být opravená. V monumentálních budovách najdete mnoho obchodů i kaváren.

Směrem k řece se nachází náměstí Praça do Comércio, na které se dostanete ulicí Rua Augusta s výhledem na oblouk Arco da Rua Augusta.  

e krásné tudy projít, ale kavárny doporučuji spíš v jiných částech města – mnohem autentičtější a klidnější najdete mimo hlavní třídu.

Výtah Santa Justa (Elevador do Carmo)

Elevador do Santa Justa je architektonicky zajímavou památkou, která tak trochu připomíná Eiffelovu věž po Portugalsku. A není to vlastně daleko od pravdy – navrhl jí inženýr Raul Mesnier de Ponsard, který se narodil v Portu francouzským rodičům.  (Proč Francouzi tak rádi staví železné věže? )

Celý 45 metrů vysoký výtah je postavený v novogotickém stylu a nahoře je vyhlídka. Doporučuji navštívit z venku a na vyhlídku si vyjít na některý z kopců. U výtahu bývají poměrně velké fronty.

Zvenku je navíc vidět celé kovové zdobení, což podle mě působí ještě impozantněji než výhled z vršku.

Ruiny kláštera Carmo

Kousek od výtahu Santa Justa, ve čtvrti Chiado, se nachází Ruiny kláštera Carmo. Jak už jsem přiznala, tohle místo jsem nenavštívila a absolutně toho lituji.

Ruiny jsou pozůstatkem kláštera zničeného při zemětřesení v roce 1755, kdy byl klášter ze 14. století zničen a už nebyl opravován. Dnes je spojený s archeologickým muzeem a patří k hlavním lisabonským památkám.

Bairro Alto

Čtvrť Bairro Alto je centrem nočního života, ale najdete tady i spoustu restaurací, kaváren a alternativních obchůdků. Je to poměrně malá čtvrť, takže se vyplatí sem zajít, když budete poblíž, nebo pokud večer rádi zajdete do baru.

Time Out Market

Time Out Market je největší tržnice v Lisabonu. Nabízí tradiční portugalské pokrmy a stylovou atmosféru.

Zároveň je ale samozřejmě zaměřený na turisty a ceny jsou řádně přemrštěné. Pokud jste unavení a potřebujete vydechnout, je to fajn bezpečná volba. Pokud chcete víc autenticity, doporučuji hledat menší podniky v okolních ulicích.

Lisabon – pokud máte více času nebo energie

Další část je trošku dál od centra, ale přesto se podle mě vyplatí jí nevynechat. Pěšky je to trochu dál a proto doporučuji autobus 15E, který jezdí od Praça do Comércio.

Vystoupit se dá nejlépe na zastávce Mosteiro Jerónimos, nebo dál na Lg. Princesa (blíž k Torre de Belém – Belémské věži).

Kláštěr Jeronymitů – Mosteiro de Jerónimos

Klášter byl založený v roce 1501 jako výraz díků za úspěšnou výpravu Vasca da Gamy, který objevil cestu do Indie po moři. Spolu s Belémskou věží je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Když jsem dorazila na místo, překvapila mě dlouhá fronta, která se táhla okolo budovy.

Naštěstí ale postupovala celkem rychle (čekala jsem asi 40 minut) a rychle jsem se seznámila s americkou vysokoškolskou profesorkou umění, Kim. Nakonec jsme celou prohlídku absolvovaly společně a já to tak měla i s odborným výkladem (jak můžu mít takové štěstí? ).

Belémská věž – Torre de Belém

Kousek od Kláštera Jeronomitů, směrem k vodě, se nachází Belémská věž. Jedná se o původně obrannou stavbu, která dnes připomíná sílu Portugalska v době zámořských plaveb a objevů.

Stejně jako klášter je zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Já si věž prohlédla jen zvenku, protože byla zrovna zavřená pro veřejnost, ale i jen zvenku je pěkná, k doplnění návštěvy Mosteiro de Jerónimos (ze kterého jsem byla úplně paf).

Pastéis de Belém – Pastéis de nata

Pokud se sem vydáte, rozhodně nevynechejte návštěvu originální cukrárny – Antiga Confeitaria de Belém.

Na Pastéis de Belém si sice vystojíte frontu, ale stojí to za to!! Jsou to originální typické portugalské koláčky pastel de nata, které byly v roce 1837 poprvé upečené právě tady.

Jediné, čeho lituji, je, že jsem si koupila jen jeden. Opravdu totiž chutnají stokrát lépe než ty ze supermarketu.

Tramvaj 28

Tramvaj 28 je ikonický zážitek z jízdy typicky žlutou tramvají centrem Lisabonu – Graça, Alfama, Baixa, katedrála Sé i hrad. Za 3,20 € uvidíte město za 45 minut.

Jízda je ale pochopitelně velmi oblíbená a tramvaj plná. Může být skvělou alternativou pro ty, kteří pěšky chodit nemůžou nebo nezvládnou.

Já naštěstí chodit můžu, a ještě mě to i baví, takže jsem si ikonickou tramvaj 28 vyfotila zvenku a město si prošla po svých.

Pokud chcete jet, doporučuji nastoupit co nejdříve ráno, nebo až večer, kdy je méně lidí.

Castelo de São Jorge – Hrad svatého Jiří

Dominantou města, kterou vidíte z mnoha vyhlídek, je i Hrad svatého Jiří. Je skvěle zachovalý a může být taky pěkný pro návštěvu.

Pokud máte rádi výhledy, může to stát za tu cestu nahoru. Já jsem ale dávala přednost klidnější a osobnější Miradouro da Senhora do Monte.

Kde se ubytovat v Lisabonu

Skvělé čtvrti pro ubytování můžou být Alfama (autentická), Baixa (ideální poloha), nebo Cais do Sodré (večerní zábava).  

Obecně se doporučuje vyhnout se čtvrti Intendente, kvůli vyšší koncentraci lidí bez domova a uživatelů drog. A právě tam jsem bydlela já.

Po večerním příjezdu jsem šla k hostelu ulicí, kde jsem viděla lidi brát drogy. Zcela upřímně, tohle mě vyděsilo. Hned jak jsem dorazila na hostel, začala jsem si hledat, jaké čtvrti se v Lisabonu vyhnout. Tušila jsem to. Byla to přesně ta, ve které je můj hostel.  

Nakonec jsem se ale do tohoto hostelu vrátila ještě dvakrát a při příští sólo cestě do Lisabonu nezaváhám ani vteřinu a rezervuji si tento hostel znovu!

Hostel Be Lisbon Intendente byl bezpečný, potkala jsem v něm skvělé kluky z Jižní Ameriky a večer jsme společně vyrazili na večeři a západ slunce na Miradouro da Senhora do Monte.

Čtvrť Intendente je navíc výrazně levnější a pro nás, co chceme cestovat co nejvíc a proto musíme myslet low cost, je to ideální varianta blízko centra.

Často kladené otázky (FAQ)

Závěr: Jaký byl můj Lisabon a proč stál za to?

Lisabon pro mě nebyl láskou na první pohled.

Přijela jsem do města unavená a těšila jsem se na přírodu a oceán. Hned večer po příjezdu jsem navíc zjistila, že bydlím ve čtvrti, které všichni doporučují se vyhnout.

Láska mezi mnou a Lisabonem kvetla postupně, jedna ulička se street art za druhou. Potkávala jsem úžasné lidi a neplánovaně se v rámci 4týdenní sólo cesty do Lisabonu několikrát vrátila. Stal se pro mě uzlem, který propojil všechny části mého příběhu.

Lisabon mě viděl na začátku, když jsem přijela unavená po Vltava run. Uprostřed, když jsem odlétala v polovině Fisherman´s Trail do Skotska na West Highland Way se slzami v očích a na konci, když jsem se z Edinburghu rozhodla letět zpátky do Faro a dokončit Fisherman´s Trail.

Poslední fotka je z hostelu, z té „špatné čtvrti“ Intendente, před odletem z Lisabonu domů. Jsem na ní vděčná, šťastná a zamilovaná (do Lisabonu i celého Portugalska).

Plánujete navázat na Lisabon právě Fisherman´s Trail? Určitě si přečtěte i můj kompletní průvodce tímto dechberoucím trekem podél oceánu.

Pokud máte dotaz k trase nebo bezpečnosti, napište mi klidně do komentářů.

Článek Lisabon v 1 dni: itinerář, tipy a moje zkušenost se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Přechod Krkonoš je moje velká srdcovka! Byl to totiž můj úplně první přechod hor. V roce 2017 jsme na něj vyrazily s kamarádkou Petrou… vlastně jsme se znaly jen tři týdny, když mě zaučovala v nové práci (než odjela dělat instruktorku lyžování do Japonska).

Později se přechod Krkonoš stal i mým prvním sólo trekem a od té doby se k němu v nějaké variantě vracím skoro každý rok – i letos.

Naše nejvyšší české hory jsou nejen překrásné, ale i dobře zasíťované a bezpečné. Díky tomu jsou ideální pro začátečníky i první sólo cestovatelky. To ale neznamená, že není potřeba se na přechod dobře připravit – hory jsou hory, a i v Krkonoších dokáže počasí ukázat svou sílu.

V článku najdete různé varianty tras, praktické tipy, a hlavně moje osobní zkušenosti. Pro inspiraci a plánování vlastního vícedenního výletu do hor.

Základní informace o přechodu Krkonoš

Název	Přechod Krkonoš
Délka	cca 35–70 km (podle zvolené varianty)
Trasa	Typicky Harrachov – (Špindlerův Mlýn) – Pec pod Sněžkou – Žacléř/Jánské lázně
Doba	1–4 dny (podle varianty)
Terén	Většinou dobře schůdné stezky, občas kameny, stoupání/klesání
Značení	Výborné, hustá síť turistických značek
Nejlepší období	červen–září
Počasí	rychlé změny, častý vítr a mlhy, i v létě může být chladno (kolem 5–10 °C na hřebeni); v bouřkách nebezpečí

Proč vyrazit na přechod Krkonoš

Pro začátek jsou Krkonoše dobře přístupné hromadnou dopravou. Přímé autobusy sem jezdí denně z Prahy (Černý most a Florenc), nebo třeba i Hradce Králové.

Do Harrachova, Špindlerova Mlýna, Pece pod Sněžkou i do Jánských lázní, se zkrátka pohodlně dostanete i bez auta. Při přechodu tak nemusíte řešit dopravu zpět k autu, ani kde zaparkovat na tři dny.

Infrastruktura je perfektní. Na každé túře narazíte na chaty, kde je často možné se občerstvit, nebo dokonce přespat. A značení? To je úplně bezkonkurenční. Všechny trasy jsou značeny přehledně a vzhledem k tomu, že se v národním parku není možné pohybovat mimo vyznačené trasy, je obtížné se ztratit.

To vše dělá z přechodu Krkonoš jednoduše skvělou a bezpečnou trasu pro začátečníky, kteří si chtějí nějaký první (třeba možná i sólo) přechod vyzkoušet. Zároveň jsou to ale pořád krásné hory s pěkným stoupáním.

Trasu je možné si různě uzpůsobit v rámci plánování, i v průběhu. Trek si tak užijí nejen úplní začátečníci, i zkušenější sportovci.

Moje letošní varianta přechodu

Na svůj letošní přechod Krkonoš jsem vyrazila tak trochu spontánně. Šla jsem ve čtvrtek ráno do práce (chodím pěšky, jak jinak ) a přemýšlela nad předpovědí počasí. O víkendu krásně a potom prudké ochlazení. Je září… bude to snad poslední letošní slunečný víkend?

Nehodlám to riskovat. Na pátek si beru dovolenou a balím batoh do Krkonoš.

Etapa 1: Harrachov – Špindlerův Mlýn

Vzdálenost: 23  km

Časová náročnost: 7,5 hodin

Převýšení: + 843 m, – 798 m

Alternativa: Přes Labskou boudu (pramen Labe), 20,5 km (+819, – 762), 7 hodin

V pátek ráno, v 7:30, jsem jela z Prahy (Florenc) do Harrachova, s Flixbus. Z Černého mostu by byla cesta levnější, ale bylo vyprodáno.

Před desátou jsem vystupovala z autobusu v Harrachově a šla hledat něco k snídani. Objevila jsem tak Pekařské bistro u Vokřínků. Snídaně byla výborná a za skvělou cenu (na Krkonoše). Jen bohužel nemají toalety.

Po občerstvení už se vydávám vstříc dobrodružství. Přes Harrachov s výhledy na skokanské můstky, se dostávám až k Mumlavkým vodopádům.

K jednomu z nejmohutnějších vodopádů v ČR, který je vysoký a široký téměř 10 metrů, se dá snadno dostat i po bezbariérové stezce. Já ráda chodím po lesní cestě z druhé strany, protože je trochu hezčí a méně frekventovaná.

Od Mumlavských vodopádů obvykle chodím přes Krakonošovu snídani, k prameni Labe, přes Labskou boudu na Pančavský vodopád a odtud sestup do Špindlerova Mlýna.

Letos jsem se ale rozhodla pro změnu! Od Mumlavských vodopádů jsem šla na Voseckou boudu, k hraním a Cestě česko-polského přátelství, kolem Sněžných jam, přes Mužské a Dívčí kameny až na Petrovku. Odtud jsem sestoupila až do Špindlerova Mlýna.

Cesta byla pěkná a já byla nadšená. Když ale porovnám obě varianty, mám tu svojí tradiční asi o trochu radši. Výhledy mi přijdou (i když jen o malinko) krásnější.

Překvapila mě krásná útulna pro turisty na Petrovce. Je otevřená od 8:00 do 18:00 a kromě toalet si tady můžete i odpočinout, dát kafe a případně se trochu zahřát.

Letos jsem měla poprvé v plánu spát v Krkonoších ve stanu. Došla jsem proto do Basecamp Medvědín, který je na kraji Špindlerova Mlýna. Tenhle kemp je za mě úplná topka! Skvěle vybavený, od sprch až po kuchyňky a možnost využít vnitřní prostory se sezením a kulečníkem až do 10 hodiny večer.

V kempu jsem si koupila něco malého k jídlu, postavila si stan a šla spát. První den parádní!

Etapa 2: Špindlerův Mlýn – Špindlerova bouda – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 14  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +265 m, –683 m

Alternativa: Pěšky ze Špindlerova Mlýna na Šp. boudu, 20,3 km (+720, – 716), 6,5 hodin

Spala jsem docela dobře, až do 5 ráno, kdy mi začala být zima a nemohla jsem dospat. Celkově bylo ráno chladnější a stan dost mokrý. Čekala jsem na sluníčko asi do 8, kdy jsem se rozhodla prostě sbalit stan mokrý. Zkušeností s mokrým stanem už mám víc než dost, díky letošní West Highland Way ve Skotsku.

Ve Špindlu jako první hledám kafe a něco k snídani, protože se potřebuji zahřát a počkat na 10 h, kdy se ke mně přidá přítel (jel z Černého mostu v sobotu ráno přímo do Špindlu). Dávám si kafe, sluníčko začíná hřát a já přemýšlím nad tím, že jsem tak trochu unavená a nechce se mi stoupat tam, odkud jsem předchozí den sestupovala.

Na nádraží ve Špindlerově Mlýně tak rovnou nasedáme na autobus a vezeme se na Špindlerovu Boudu. Mohla bych to svézt na přítele, ale ne… šlo tentokrát výjimečně o mojí „lenost“.

Pokud pojedete ze Špindlu na Špindlerovku, tak se pokuste nasedat už na autobusovém nádraží. Na dalších zastávkách už se může stát, že bude autobus prostě plný a nevezme vás. Stává se to relativně často, hlavně za hezkého počasí.

Od Špindlerovy boudy jsme se vydali ke Sněžce. Za hezkého počasí a o víkendu, je tato část trasy opravdu hodně frekventovaná a pokud se rozhodnete jít na vrchol Sněžky, počítejte doslova s davy. Na druhou stranu, pokud je to váš první výlet na nejvyšší horu, nenechte si ho ujít!

Je to prostě atrakce, ale jednou si jí užít za to stojí i přes davy ostatních. My se jí letos vyhnuli, protože jsme oba byli na Sněžce mnohokrát. Udělali jsme si rychlou fotku pod Sněžkou a vyrazili do Pece pod Sněžkou.

Krkonoše jsou obecně hodně frekventované. Ne ale všechny trasy. Přelidněné jsou hlavně hřebeny (tam kam se dá dojet/přiblížit autem nebo autobusem) a Sněžka, ale trasy výstupů a sestupů už zdaleka tolik přelidněné nejsou. Na druhou stranu je to právě tahle frekventovanost, která dělá z přechodu Krkonoš skvělou trasu pro první sólo přechod hor, nebo první sólo výlet.

Etapa 3: Pec pod Sněžkou – Černá hora – Jánské Lázně

Vzdálenost: 12,5  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +541 m, –702 m

Alternativa: Pec pod Sněžkou – Žacléř, 20 km, +774 m, -937 m, 6 hodin

Poslední den měl být odpočinkový, po náročném dni předchozí den. Nakonec byly ty dny odpočinkové oba (a já si mákla jenom v pátek ).

Ráno jsme si v penzionu zašli na snídani, která byla v krásné zimní zahradě s výhledem na sjezdovku. Potom jsme vyrazili na cestu a zastavili se na kafe na Kolínské Boudě, kde chovají lamy.

Později jsme se stavili na oběd, a nakonec ještě na zmrzlinu. Víc jsme prostě kalorie doplňovali, než spalovali, a i takové dny jsou někdy potřeba. Projedli jsme se postupně až do Jánských lázní, kde už jel přímý autobus zpátky do Prahy na Černý most.

Z Jánských lázní je skvělé spojení do Prahy, ale lístek si raději kupte dopředu. V neděli už byly všechny spoje obsazené a kdybychom neměli lístky už od čtvrtka, asi bychom museli pěšky dojit až domů.

Nejznámější trasy přechodu Krkonoš

Klasika na 2 dny: Harrachov – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 35–45 km

Časová náročnost: odhad 8 hodin/den

Celkové převýšení: +1200 až +1500

Trasy: Varianta A: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta Česko-Polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Nebo sejít do Špindlerova Mlýna. Podle toho den druhý – po hřebeni z Petrovky Polskem a sestup do Pece, nebo některá z alternativ ze Špindlerova Mlýna (například autobus na Špindlerovu boudu a po hřebenech, včetně výstupu na Sněžku).

Variata B: Harrachov – Mulmlavské vodopády – Krakonošova snídaně – rozcestník U Čtyř pánů – Labská Bouda (možnost předtím odbočit na pramen Labe), Pančavský vodopád – sestup do Špindlerova Mlýna. Druhý den buď autobusem na Špindlerovu boudu a odtud na Sněžku a dolů do Pece, nebo alternativní cesta do Pece (ne přes vrcholy).

TIP: Osobně mám radši variantu B, která ze zkušenosti bývá i o něco méně frekventovaná než cesta přes hřebeny. Přijde mi i hezčí, ale to je samozřejmě subjektivní.

Celý hřeben: Harrachov – Žacléř

Vzdálenost: 45–55 km

Časová náročnost: 3 x 6–9 hodin

Celkové převýšení: +1500 m až +2000 m.

Trasa: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta česko-polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Pokračovat po hlavním hřebenu na Sněžku – Horní Malá Úpa – Pomezní hřeben – Žacléřský hřbet – Žacléř.

TIP: Tento přechod kopíruje Stezku Českem a mapu tak najdete jednoduše v mapy.cz. Stačí hledat „Stezka Českem“ a máte mapu v mobilu bez vyklikávání bodů na trase.

Jednodenní ochutnávka: Špindlerův Mlýn – Sněžka – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 17 km

Časová náročnost: 7 hodin

Celkové převýšení: +896 m, -856 m

Trasa: Špindlerův Mlýn – Kozí hřbety – Luční bouda – Slezký dům – Sněžka – Růžohorky – Pec pod Sněžkou

TIP: Tato jednodenní ochutnávka je ideální, pokud máte málo času, nebo si chcete udělat jen jednodenní intenzivní výlet. Na této trase počítejte s velkým množstvím návštěvníků, což může být při první sólo cestě i výhoda.

Kde spát při přechodu Krkonoš

Při přechodu je možné spát hlavně v horských boudách, chatách a penzionech. Jejich přehled najdete tady.

V sezóně si určitě udělejte rezervaci dopředu.

Super zkušenost mám třeba se spaním v noclehárně na Výrovce. Je to už pár let zpátky a cena se od té doby vyšplhala dost nahoru.

Letos jsem nově vyzkoušela i přespání ve vlastním stanu v kempu Basecamp Medvědín ve Špindlerově Mlýně a rozhodně moc doporučuji, pokud půjdete přes Špindl. Cena i vybavení kempu byly super!

Spaní na divoko i ve stanu je v národním parku zakázáno, a i když se v Krkonoších nachází dost nouzových přístřešků, kde je možné v případě nouze přespat, dělat by se to nemělo.

Sama rozhodně nejsem svatá a přespala jsem už plánovaně i na místech, kde to nebylo povolené, třeba při přechodu Mallorky po GR221. Na rozdíl od Mallorky jsou ale Krkonoše opravdu hodně frekventované a jedná se o národní park. Spaní venku proto nedoporučuji a nepodporuji.

Co si sbalit na přechod Krkonoš

Přečtěte si článek o mé kompletní výbavě na trek: Co si zabalit na dálkový pochod, kde najdete vše důležité pro začátek.

Krkonoše jsou hory a v takovém případě platí základní pravidlo – nepodcenit možnost jakéhokoliv počasí. Vždy je potřeba mít s sebou něco teplého na sebe pro případ ochlazení (fleecová mikina, vesta/bunda) a něco, co vás udrží v suchu v dešti (pláštěnka/nepromokavá bunda). A tím vždy myslím i v létě!

Dál se vždy hodí přidat do batohu čelovku. Už se mi stalo, že jsem jí potřebovala, když jsme v roce 2018 s kamarádkou šly jen s jednou čelovkou dohromady asi 2 hodiny k nejbližší chatě (radši se neptejte, jak k tomu došlo ). Stejně tak se hodí powerbanka a offline stažené turistické mapy v mobilu.

V neposlední řadě nezapomeňte na hotovost. V Krkonoších se dá na chatách platit kartou spíše výjimečně, kvůli signálu i bankovním poplatkům.

Jídlo a pití v Krkonoších

Krkonoše jsou velmi dobře zasíťované a na každé trase narazíte na horské chaty, kde můžete dokoupit vodu, jídlo i pití.

Důležité je mít s sebou hotovost, protože na většině chat neberou platební karty.

Ceny na chatách jsou obecně vyšší, takže je za mě ideální vzít si základní jídlo s sebou a na chatách doplňovat jen to nezbytné. Nebo s tím alespoň počítat a připravit si na výlet dostatečný budget.

Mojí oblíbenou místní specialitou je Krkonošské kyselo a dál všude narazíte i na borůvkové knedlíky a koláče.

Přechod Krkonoš sólo: proč se toho nebát

Přechod Krkonoš byl kdysi můj první horský sólo trek a přesně na to je ideální!

Trasy jsou výborně značené, národní park je frekventovaný a v každém okamžiku budete relativně blízko civilizace.

Hory by se samozřejmě neměly podceňovat v žádném případě, ale s adekvátní přípravou se zkrátka jedná o celkově bezpečný výlet a ideální první zkušenost s přechodem, i pro ženy sólo cestovatelky.

Tak zabal batoh, zahoď strach (ať neneseš zbytečné gramy navíc) a vyber si variantu přechodu, která tě láká nejvíc!

Pokud plánujete svůj první přechod, napište mi do komentářů, jakou variantu si vyberete.

A kam dal? Co takhle přechod v zahraničí? Přečti si třeba o mém sólo přechodu ve Skotsku po West Highhland Way, nebo o cestě okolo Mont Blancu po Tour de Mont Blanc.

Článek Přechod Krkonoš: průvodce pro začátečníky i první sólo trek se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Co si zabalit na trek jsem poprvé začala řešit před Camino Portugés. A udělala jsem napoprvé samozřejmě spoustu chyb! Některé z nich jsem si zopakovala na Camino Francés a nové jsem posbírala třeba GR221 Přechodu Mallorky, nebo na Tour du Mont Blanc.

Letos jsem si ale naplánovala 5týdenní sólo cestu kombinující Fisherman´s Trail v Portugalsku a West Highlands ve Skotsku se spaním ve stanu. A svoji výbavu na dálkový trek jsem tak musela vyladit téměř k dokonalosti – ultralight (protože toho moc neunesu ), s ohledem na maximální pohodlí v různých podmínkách a minimální objem batohu.

Co si tedy zabalit na dálkový pochod? Inspirujte se mými tipy a ideálně se poučte z mých chyb… a udělejte třeba raději nějaké jiné – vlastní.

Některé odkazy v článku jsou affiliate. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi – vás to nic nestojí navíc a pomáháte mi dál tvořit blog. Děkuji .

Batoh na trek – jak vybrat a sbalit

Dobře padnoucí a pohodlný batoh na trek dokáže neuvěřitelně ovlivnit celý zážitek. A nejen to! V případě delších treků může mít vliv na zdraví. Podle mě je proto právě batoh jedna z věcí, do kterých se prostě vyplatí investovat peníze, a hlavně čas k jeho výběru!

Jak vybrat batoh na trek a jaký zvolit objem

Při výběrů batohu je úplně nejdůležitější, aby správně seděl. Batoh by proto měl mít možnost přizpůsobení a nastavení – délka zad, popruhy a bederní pás by měly při správném nastavení dobře sedět na těle.

Existují batohy určené pro ženy, které jsou konstrukcí přizpůsobeny užším ramenům. Na druhou stranu ale ne každý máme stejnou tělesnou konstrukci, a proto se ani jako žena na tyto batohy speciálně pro ženy při výběru vůbec neomezujte.

Batoh zkoušejte vždycky zatížený, protože jenom tak poznáte, že vám sedí více méně dobře. Nejlépe ale takový batoh prověří až právě nějaká kratší testovací cesta.

Další otázka za milion je ohledně kapacity. U té podle mě existuje obecné pravidlo – co nejmenší objem, do kterého se dokážete zabalit. Na cesty, kde nespím ve stanu (nenesu výbavu na spaní), si vždy vystačím s 30 l batohem. Osprey Tempest 30 l jsem měla třeba na Camino de Santiago nebo na GR221 Přechodu Mallorky.

Batoh na trek, na kterém spím ve stanu, už musí být samozřejmě trochu větší a se stanem, spacákem, karimatkou i trochu teplejším oblečením doporučuji batoh o objemu 45–60 l. Svůj Osprey Viva 45L jsem využila například na Tour du Mont Blanc nebo West Highland Way.

Osprey Viva je skvělý, ale ocenila bych kapsičku nahoře, jako mám u Osprey Tempest. Proto doporučuju jako alternativu Osprey Eja 48 nebo Osprey Eja 58. Batohy od Osprey obecně používám dlouhodobě a jsem s nimi moc spokojená.

A nakonec určitě nesmím zapomenout na pláštěnku na batoh! Hodí se nejen, když prší, ale i jako obal na batoh, pokud ho odbavuji v letadle.

Jak sbalit batoh na trek

Než začnu balit batoh, vždycky si dobře rozmyslím, co si s sebou budu brát a vyskládám si všechno přehledně na podlahu. Absolutní prioritu mají věci, které mě udrží v suchu a teple, ve dne i v noci. Potom přichází na řadu voda – láhve nebo hydrovak.

Hodně začátečníků dělá tu chybu, že první řeší jídlo a často si ho zabalí až moc. Mít hlad není příjemná zkušenost, ale ve skutečnosti je z hlediska bezpečnosti potřeba v první řadě předejít podchlazení a dehydrataci, až potom přichází na řadu jídlo.

Podle očekávaného podnebí a počasí, se hodí dát si věci do nepromokavých obalů, nebo alespoň do igelitových tašek. A potom už můžeme začít se samotným balením.

Do spodní části batohu dávám spacák a případně nafukovací karimatku. Dál se snažím mít nejtěžší věci co nejblíže zádům (kvůli těžišti) a cokoliv bych mohla potřebovat během dne, nahoře při ruce. Většinou to bude teplejší vrstva oblečení, pláštěnka, svačina a případně čelovka a lékárnička.

Batoh by ideálně neměl vážit víc, než 20 % vaší vlastní váhy. Pro ženu s 60 kg je to batoh o váze 12 kg.

Můj batoh na trek

Já mám aktuálně dva batohy na treky, oba od značky Ospray. První je Osprey Tempest 30 l, který mi skvěle posloužil na Camino de  Santiago, přechod Mallorky, ale třeba i na cestu do Severního Vietnamu.

Na tenhle batoh nedám dopustit a na 100 % ho doporučuji. Má malou kapacitu, takže nikdy není těžký a padne skvěle – vůbec necítím, že nějaký batoh nesu. Kromě hlavní kapsy má kapsu nahoře, vepředu a po stranách, takže mám všechno při ruce.

Druhý batoh mám Osprey Viva 45L, který jsem kupovala online ve slevě před cestou na Tour du Mont Blanc. Kromě větší kapacity na něm oceňuji možnost otevřít ho zepředu skoro jako kufr. Výrazně to usnadňuje organizaci. Na druhou stranu nemá kromě bočních kapes žádné další. Výborně mi ale posloužil na Tour du Mont Blanc i West Highland Way.

Jak vybrat stan a vybavení na spaní

Dobře se vyspat je na treku k nezaplacení. Už jenom jedna špatná noc dokáže celkový zážitek ovlivnit a nespat několik nocí za sebou promění trek tak trochu v noční můru.

Stan na trek a trhu-hike

Výběr mého prvního stanu mi zabral asi 20 hodin práce.

Nejdůležitější pro mě byla celková váha, velikost po sbalení, a to všechno v kombinaci s ochranou, který stan poskytne proti dešti a větru. Ponořila jsem se hluboko do studia výšek vodního sloupce a zjistila, že nejen tento parametr znamená v realitě u každé značky trochu něco jiného, že i v případě stanů, je ve hře hodně marketingu a že perfektní stan, který vyniká absolutně ve všech ohledech není „jenom“ drahý… takový stan prostě neexistuje.

Nakonec jsem zvolila stan MSR Hubba Hubba, pro dvě osoby, a později koupila ještě MSR Elixir 1 pro jednu osobu. Cena je vyšší, ale za mě se na 100 % vyplatí. Oba stany mě udržely v suchu při Tour du Mont Blanc a West Highland Way, kde mi pršelo doslova každý den i noc.

Kromě perfektní ochrany před deštěm a dobré ochrany před větrem jsem ocenila možnost stan zabalit od vnitřku (strašně praktické, když prší!), dva vchody u modelu Hubba Hubba, pohodlně řešený vnitřek s vyšším stropem a praktické předsíňky. Jednoduché je rozložení i složení.

Místo stanu existuje možnost tarpu, který je lehčí a menší po sbalení. Jeden mám, ale zatím jsem ho nevyzkoušela, protože na Mallorce nakonec nebyl potřeba. Tarp bych volila jen na treky, kde nepředpokládám možnost neustálého deště.

Spacák na trek – syntetika vs. péřový

Spacáky na trek mám taky dva. Na léto a teplejší destinace používám ultralehký péřový spacák Cumulus Lite Line 200. Je skladný, váží jen pár set gramů a skvěle se hodí na evropské treky.

Druhý spacák mám Sea to Summit Venture VtII – syntetický, komfort do -5°C. Oproti péřovému spacáku je trochu těžší a větší, ale výhodou syntetiky je, že částečně ochrání i pokud navlhne a oproti peří rychle schne. Jakmile je totiž mokrý péřový spacák, trvá opravdu hodně dlouho, než vyschne. Syntetický spacák proto ráda používám, když jdu trek v deštivém počasí a spím ve stanu. Další výhodou syntetiky je možnost spacák vyprat normálně v pračce a samozřejmě jde o vegan friendly variantu.

Při výběru spacáku je důležitý údaj o teplotním komfortu, ostatní čísla nás v zásadě nemusí zajímat. Pro ženy je důležitá informace, že teplotní komfort je měřen u mužů – tedy typicky nemusí stačit pro štíhlou ženu. Můj spacák do -5 °C je pro mě skutečně pohodlný kolem 0 °C, ale při -3 °C už mi byla zima a budila jsem se.

Existují navíc zkrácené varianty (jako mám třeba já), takže pokud jste menší, můžete ušetřit pár gramů.

Karimatka na trek – pohodlí a izolace

Při výběru karimatky máme na výběr mezi skládací pěnovou, samonafukovací a nafukovací. Každá pá svoje pro a proti, o kterých si povíme.

Skládací karimatka bývá objemnější, ale často je možné připevnit jí na batoh zvenku. Výhoda je její větší odolnost, možnost posadit se na ní kdykoliv během dne, jednoduché rozložení i složení. Nevýhoda může být menší pohodlí při spaní (oproti nafukovací karimatce).

Samonafukovací a nafukovací karimatky jsou podle mě zkrátka pohodlnější. Jsou menší po sbalení, lehké a dobře izolují od země. Na druhou stranu jsou náchylnější na poškození.

Nejdůležitější ukazatel při výběru bude teplotní komfort, se značením R. Laicky čím vyšší hodnota R, tím vyšší izolace. Hodnota 2–4 by měla být pro karimatky použitelné od jara do podzimu, 4–6 pro celoroční použití.

Pokud bude nekvalitní izolace od země, nezachrání to žádný spacák. Nejhorší kombinace bude nekvalitní izolace karimatkou od země a péřový spacák, i kdyby byl do -20°C. Pokud plánujete trek v chladnějších podmínkách (třeba do hor), investice do kvalitně izolující karimatky je nutností.

Moje oblíbená karimatka je NEMO Tensor. Je pohodlná, lehká a spí se na ní skoro jako doma v posteli. Má R-value 5,4 , která mi poskytla skvělou izolaci od země i v horách (v noci hodnoty pod nulou).

Oblečení na trek do hor i do deště

Základ mého oblečení na treky je v podstatě stejný, ať se vydávám kamkoliv.

Ve výbavě mám základní vrstvy, které mají za úkol zahřát, odvádět pot a zajistit komfort. Úplně ideální je za mě merino a mám merino trička i ponožky. Výhodou merina je pro mě hlavně dobrá termoregulace, hřeje i vlhké a není cítit. Na West Highland Way jsem šla 6 dní v jednom tričku absolutně bez zápachu. Většinou mi na trek stačí 3 kvalitní merino trička (jedno z nich na spaní).

Mám moc ráda merino oblečení od Icebreaker. Po vyzkoušení několika značek mám od této značky všechny trička a ponožky na treky. Skvěle regulují teplotu a nezapáchají. V létě nosím lehčí merino trička s krátkým rukávem, v chladnějším počasí trička s dlouhým rukávem a na ně zateplenou vestu, nebo bundu.

Druhá vrstva je izolační nebo hřejivá. Vždy vozím fleecovou mikinu a syntetickou prošívanou vestu. Výhoda obou je, že rychle schnou a hřejí i vlhké. Vestu používám většinou při chůzi (pokud je zima a je potřeba), protože ochrání nejdůležitější část těla proti prochladnutí a zbytek zahřeju pohybem. Fleecovou mikinu se snažím udržet v suchu a používat večer a ve stanu.

Poslední vrstva je nepromokavá. Pokud jdu na trek, kde předpokládám možnost častějšího deště, beru si nepromokavou bundu a případně nepromokavé kalhoty. Na druhou stranu podle mě nemá ani jedno smysl, pokud je možnost deště malá. V takovém případě stačí plastová pláštěnka. Zároveň je plastová pláštěnka prostě účinnější. Sice „nedýchá“, ale můžu se na ní spolehnout i při vytrvalém silném dešti. To se bohužel nedá říct o většině nepromokavých bund.

Můj seznam oblečení na trek

• 3x spodní prádlo
• 2x podprsenka
• 3x merino ponožky
• 3x merino tričko
• 1x turistické kalhoty (pokud není horko)
• 0 – 2x legíny (pokud je chladno, 1x legíny jsou na spaní)
• 0 – 3x kraťasy (3x, pokud je horko a neberu nic jiného, 1x jsou na spaní)
• 1x fleecová mikina
• 1x syntetická zateplená vesta
• 1x nepromokavá bunda/pláštěnka (nebo obojí, pokud má pršet celý trek)
• Nepromokavé kalhoty (jen pokud má hodně pršet)

Řídím se pravidlem raději se ráno obléct do mokrého oblečení a začínat nový den trek v mokru, než použít poslední suché oblečení na chůzi a nemít suché oblečení na spaní. Jeden set oblečení (1x tričko + 1x legíny) tak používám výhradně v suchu a na den balím do nepromokavého obalu.

Na West Highland Way jsem tak někdy ráno začínala ve vlhkých ponožkách a tričku, ale večer měla ve stanu vždy suché a teplé oblečení.

Volitelně podle treku se může hodit i kšiltovka/klobouk a sluneční brýle.

Boty a trekové hole

Boty jsou hodně individuální a každému bude sedět něco jiného. Doporučuji jít si nějaké vyzkoušet do prodejny, i když samozřejmě z jednoho vyzkoušení nic moc nepoznáte. Nové boty je každopádně lepší vzít si párkrát na jednodenní výlet, nebo je rozchodit alespoň cestou do práce, než v nich vyrazíte na delší trek.

Já osobně nedám dopustit na značku Merrel, aktuálně mám model Merrell Moab 3, který jsem kupovala už podruhé za sebou. V podstatě všechny treky na tomto blogu, kromě Camino Portugés, jsem šla v tomto konkrétním modelu bot. Bez bolesti a bez puchýřů (v kombinaci s merino ponožkami).

Moje boty jsou nízké trekové, ale na treky po kamenech – jako je třeba přechod Mallorky GR221 – nebo v mokru – jako je West Highland Way – bych asi doporučila spíš vysoké trekové boty.

Někdo nedá dopustit na běžecké boty typu Altra. Nemám je osobně vyzkoušené, ale výhodou bude jejich váha a rychlé uschnutí. Naopak předpokládám, že snadněji navlhnou uvnitř… ale jak říkám, nemám vlastní zkušenost.

Obecným doporučením bude vybírat boty o číslo větší, než nosíme normálně. Noha při treku může lehce otékat a bota tlačit.

Na treky si navíc vždycky beru ještě turistické sandále nebo žabky. Hodí se na večer, do kempu, případně do vody.

Trekové hole – proč je brát a jak pomáhají

Trekové hole jsem dlouho nepoužívala a na treky bez převýšení podle mě nejsou úplnou nutností pro každého. Na druhou stranu opravdu dokáží ulevit kolenům a usnadní pohyb, třeba v písku (jako třeba na Fisherman´s Trail).

Poprvé jsem si hole vyzkoušela při mém neúspěšném Pochodu Praha-Prčice, kdy jsem neušla 70+ km, protože mě začala bolet kolena. Hole mi tenkrát někdo půjčil, aby došla na vlak.

Na Tour du Mont Blanc už jsem jela se svými holemi Fizan Compact, protože 10 000 metrů převýšení a 12kg batoh už by byla pro moje kolena zbytečně velká zátěž. Od té doby se mnou trekové hole jezdí všude bez ohledu na převýšení. A nedám na ně dopustit!

Fizan Compact jsou skládací a pohodlně se uchytí na batoh. Jsou lehounké, ale pevné a spolehlivé. Dají se použít i k postavení tarpu. Jediná nevýhoda je, že je není možné vzít na palubu letadla (žádné trekové hole), takže je potřeba batoh i s holemi odbavit.

Vaření, voda a jídlo na treku

Myslet na pitný režim, je na každém treku jedna z nejdůležitějších věcí (hned za udržením se v teple a ideálně relativně v suchu). Před trekem si vždycky hledám informace o dostupnosti pitné vody a mám s sebou dostatečně nádob na vodu podle její dostupnosti.

Pokud vím, že vodu seženu na každém rohu (jako je to třeba na Camino, nebo TMB), beru si s sebou dvě litrové láhve. Aktuálně jsem si zamilovala placaté lehce balitelné Platypus Platy a případně ještě Tefal Bludrop. Tato láhev totiž perfektně udrží teplé i naopak studené nápoje a hodí se tak v horkém létě pro osvěžení i v chladnějším počasí na horký čaj.

Pokud vodu nejde často doplňovat, je skvělou variantou větší hydrovak. Hlavně v místech, kde není voda k dispozici ani ne-pitná, jako je třeba Mallorca. Naopak na treku, kde voda je, ale není pitná, je skvělý filtr na vodu, nebo dezinfekční tablety.

Jídlo na treku je zatím moje slabší stránka. Protože, jak jsem už psala, je prioritou až potom, co máte dobře vyřešené zajištění tepla, sucha a vody. Na žádném treku jsem si zatím nevařila a jídlo řešila velkým množstvím vysokoenergetických svačinek a nakupováním po cestě.

Mezi moje oblíbené menu patří kuskus s Decathlonu, který jde zalévat studenou vodou. Dál různé ořechy, sušené ovoce, sušené vegan maso a hroznový cukr pro případ rychlé potřeby. Snažím se vyhýbat umělým sladkostem a na treku jich prostě nejíst víc než doma. Zvlášť pokud trek trvá více než týden.

Výhodou mého dosavadního stylu řešení je, že je poměrně ultra light. Nenesu vařič, ani velké zásoby. Nevýhoda je, že mám někdy prostě hlad.

Hlavně pokud jdete ve více lidech a dělíte si váhu v batohu, nebo jdete trek, kde na jídlo několik dní nenarazíte, doporučuji zvážit vařič. Jak jsem ale psala, zatím nemám osobní zkušenost.

Drobná výbava, která nesmí chybět

Kromě vybavení na chůzi a na spaní by ve výbavě neměly chybět věci jako:

• Lékárnička
• Čelovka
• Powerbanka
• Věci na osobní hygienu

Několik dalších věcí se mi vždycky hodilo:

• Rychleschnoucí ručník
• Plastové sáčky
• Lžička

A podle destinace a ročního období zvažuji vždycky ještě:

• Malý batůžek (na večer do města/na jídlo…)
• Kšiltovka, opalovací krém
• Repelent
• Kompresní podkolenky

A existuje samozřejmě i celá řada dalších ultra light vychytávek, které možná nejsou nezbytné, ale zajistí větší pohodlí.

Výbava na trek pro ženy a sólo cestovatelky

Jako žena na treku nebo při sólo cestování řeším oproti mužům typicky několik dalších věcí. Jsou to hlavně pocit bezpečí, menstruace a občasná potřeba cítit se upraveně.

Bezpečí na treku pro ženy a sólo cestovatelky

Každý budeme mít hranici komfortu trochu jinde a v rámci rozumné míry je fajn si jí posouvat. Ideálně ale postupně a se snahou nedostat se do reálného nebezpečí. Z mojí zkušenosti jde ale mnohem častěji o pocit než reálnou hrozbu.

Na každé cestě dělám pro svůj pocit bezpečí několik věcí:

• Zjistím si předem  informace o destinaci (bezpečnost, zvyky)
• Nenosím na sobě nic výrazného ani drahého
• Pokud se ocitnu v situaci, kdy mám pochybnosti, snažím se z ní rychle dostat
• Pokud už se bojím, tvářím se co nejvíc sebejistě a nedávám to znát
• Mobil + doklady si nosím všude s sebou (třeba i v kempu na toaletu)
• Každý večer dávám někomu z domova vědět, kde jsem (pokud je v místě signál)

Tolik k teorii. V praxi se mi stalo, že jsem několik dní signál nečekaně neměla, od té doby i s touto variantou přítel počítá. Taky jsem se vinnou vlastního úsudku nebo náhod párkrát ocitla v situaci, která úplně bezpečná nebyla a měla jsem prostě fakt štěstí. Na druhou stranu, v absolutním bezpečí nejsme ani u sebe doma, takže za mě platí – maximum pro prevenci, trocha odvahy k tomu a prostě vyrazit!

Více tipů na téma sólo cestování pro ženy najdete v článku Sólo cestování: Proč a jak si vyzkoušet cestovat sama.

Menstruace na treku

Toto téma jsem řešila hodně a několikrát. Menstruace na jakékoliv dovolené je „za trest“ a na treku to platí dvojnásob.

Ze zkušenosti doporučuji zvážit menstruační kalíšek – ale jen pokud je na treku denně přístup k vodě. Je to ekologická, pohodlná varianta, pokud máte kde ho bezpečně vymýt. Za mě nejlepší volba!

V opačném případě, pokud není dobrý přístup k vodě, volím ne-ekologickou variantu jednorázových hygienických potřeb, které mi ale bez vody zajistí větší hygienu a zdravotní bezpečnost. Je jen potřeba mít s sebou uzavíratelný sáček, který vyhodíte, až to půjde.

Hodí se i dezinfekční ubrousky a ubrousky na intimní hygienu. Vše samozřejmě po použití zabalit do sáčku a odnést z přírody s sebou až k nejbližší popelnici.

Beauty na treku

Pokud půjdete vyloženě jen mimo civilizaci, nemá asi úplně smysl něco takového řešit. Na druhou stranu jsou i treky a pěší trasy, jako je třeba Camino, které prochází přes města.

Občas se mi zkrátka stalo, že jsem se na treku chtěla cítit hezky. Pokud tohle o sobě víte, můžete přibalit třeba řasenku a barevný balzám na rty. Zátěž navíc je to minimální a někdy to udělá opravdu hodně pro vlastní pocit. A všechny dobře víme, že nakonec nejde o to, jak vypadáme, ale jak se cítíme.

Při řešení toho, co si zabalit na trek je nejdůležitější předejít podchlazení, dehydrataci a nedostatku energie. Přesně v tomto pořadí.

Minimalistická, lehká a kvalitní výbava na trek podpoří nejen bezpečnost, ale i celkový zážitek z treku a určitě se jí proto vyplatí nepodceňovat.

Spoustu ultra lehké výbavy najdete na mém oblíbeném pod7kilo.cz. Kde jsem si já osobně kupovala třeba právě karimatku, spacák nebo třeba ručník (který jsem ztratila ve Skotsku ).

A teď když už máte sbaleno, dejte mi vědět do komentářů, kam vyrážíte!

Článek Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Ačkoliv Madeiru najdete v nabídkách nejedné cestovky, skvěle si ji užijete i na vlastní pěst. Bez plánů pro turisty a podle vlastního tempa. Za mě prostě nejlepší způsob!

My jsme byli na ostrově dva týdny, ale většinu top míst zvládnete i za 7–10 dní. Většinu treků jsme absolvovali v prvním týdnu a druhý se hlavně váleli na pláži na jižní části ostrova.

V článku najdete tipy, co vidět na Madeiře, spolu s tipy na ubytování, treky, levády a pláže. Nechybí ani rady k půjčení auta, řízení a parkování. A v neposlední řadě spoustu opravdu užitečných odkazů.

Madeira je prostě ráj. A tenhle průvodce vás do něj vezme.

Co vidět na Madeiře

Madeira je poměrně malý ostrov, který toho má ale opravdu hodně co nabídnout! My na Madeiře strávili celkem dva týdny, ale z našich tipů si můžete pohodlně poskládat itinerář i třeba na 7–10 dní.

Co vidět na Madeiře – mých TOP 5

Kdybych mohla vybrat jenom 5 míst z celé Madeiry, pro ultra krátkou návštěvu, byla by to pro mě tato místa:

• Fanal Forest – pro tajemnou neopakovatelnou atmosféru
• Seixal přírodní bazény a pláž s černým pískem – pro nejlepší koupání
• Ponta da São Lorenço – pro krásné výhledy na oceán
• Hory ve vnitrozemí (Pico Ruivo, Pico Aiero) – pro krásné výhledy na hory
• Levada do Calderão Verde – levada se vším, co k ní patří (výhledy, tunely, vodopády)

Funchal

Hlavní město Madeiry, Funchal, jsme navštívili na dva celé dny.

Je to pěkné město a pokud máte čas, určitě se tady zastavte. Na druhou stranu, pokud moc času na Madeiře nemáte, za mě je Funchal jedno z míst, které můžete vynechat. Příroda na ostrově je zkrátka tak nádherná, že bych se při omezeném času zbytečně nezdržovala ve městě.

Ve Funchalu jsme navštívili Katedrálu Sé, která nepatří k největším, ale její strop je krásný – dřevěný, vyřezávaný z madeirského cedru.

Navštívili jsme i park de Santa Catarina, čtvrť São Martinho, nebo třeba Zona Velha – stará rybářská čtvrť, s velkým množstvím barů a restaurací. Tam mě nejvíce zaujaly malované dveře, které se v rámci uměleckého projektu snaží zkrášlit často zchátralé budovy. Ve čtvrti Zona Velhla jsme si poslechli pouliční koncert fado – typickou hudbu, která sice nevznikla na Madeiře, ale uslyšíte jí tady na každém rohu.

Z celého Funchalu se mi nejvíc líbila čtvrť Monte, kam se dostanete buď lanovkou, nebo autem. Informace a ceny lanovky najdete tady. Aktuální cena zpáteční jízdenky je 20 € dospělý, 10 € dítě.

A pokud budete ve Funchulu, rozhodně jí nevynechte. Je totiž místem jednoho z nejtypičtějších zážitků – sjezd na proutěných saních po ulici Livramento. Další zajímavostí je kostel Igreja Nossa Senhora, vedle kterého je kaple a hrob rakouského císaře Karla I., který na Madeiře zemřel. Monte je tedy místem odpočinku posledního českého krále a posledního Habsburka.

Na Monte jsme navštívili i Tropickou zahradu Monte Palace. Vstupné byo 15 euro na osobu a za mě je to pěkný zážitek, ale jak už jsem psala, jsou podle mě na Madeiře celkově krásnější místa k vidění.

Ve Funchalu můžete navštívit i muzeum slavného rodáka Cristiana Ronalda, tržnici mercado dos Lavradores (podívejte se na budovu, ale nenechejte se zlákat k nákupu, je to prý předražená past na turisty), nebo botanickou zahradu Jardins Botânicos da Madeira. My jsem ale tyto atrakce vynechali, protože jsem byla nedočkavá a chtěla z města co nejrychleji do přírody.

Severní Madeira

Z Funchalu jsme se přesouvali na severní pobřeží a ubytovali se nejdříve kousek od Porto Moniz a později ve Faial.

Skalnaté severní pobřeží je divočejší, co se týká počasí a možná budete potřebovat trochu teplejší oblečení, ale příroda je na této části ostrova nádherná!

Porto Moniz a okolí

První den na severu jsme se prošli v Porto Moniz a podívali se na přírodní bazény. Nebylo počasí na koupání, tak jsem se jenom kochali výhledy na skály a oceán.

Kousek od Porto Moniz vede i krásná Levada do Moinho, která bude nejspíš patřit mezi ty méně známé, protože jsme na ní za celou cestu potkali jen dva další lidi. Oproti více turistickým levádám (které jsou taky krásné), tak pro mě byla právě tato nakonec nejhezčí.

Levádou do Moinho jsme se nechali dovést až k lanovce Achadas da Cruz. Jde o nejstrmější lanovku, jakou jsme kdy viděla a jízda v ní je opravdu zážitek. My jsme jeli dolů lanovkou a nahoru šli pěšky, ale kombinovat to jde i opačně, nebo se dolů i nahoru dostat pěkně po svých. Počítejte s delším čekáním, protože do lanovky se najednou vejde jen 6 osob, má dohromady dvě kabiny (jedna jede nahoru, druhá dolů) a jedna jízda trvá asi 5 minut.

Lanovka je téměř vertikální, takže připomíná prosklený výtah. Nebudu lhát, trochu jsem se bála, ale v lanovce s námi jely dvě vyděšené děti, takže já jsem se musela tvářit statečně.

Fanal Forest

Kousek od Porto Moniz je Fanal Forest. Jde o velmi turistické a fotogenické místo. Určitě sem vyrazte dopoledne, kdy je v lese mlha a místo má tajemnou atmosféru.

Pozor na krávy, které se pasou u cesty a někdy přes cestu přechází, což může být v kombinaci s mlhou trochu výzva. V jednu chvíli jsem musela vystoupit a snažit se ze silnice odehnat větší tele. Byla to vtipná situace, protože jsem protě holka z paneláku….Místo, abych tele zahnala na trávu vedle silnice (jak bylo v plánu), zahnalo po chvíli naopak tele mě hezky zpátky do auta.

Seixal

Na severním pobřeží je i Seixal, kde je pláž s černým sopečným pískem a skvělé koupání s výhledem na skály. Kousek od pláže jsou i další přírodní bazény, které působí přirozenějším dojmem než ty v Porto Moniz. Právě tady bylo za mě úplně nejlepší koupání na celé Madeiře!

Přírodní bazény byly krásné a já si představovala, jak si sednu na okraj a budu koukat na oceán. Odtud mě ale vyhnaly velcí červení kraby, kteří okraje bazénu okupovaly. Byla to nádherná podívaná, ale nepřiblížila jsem se na víc než dva metry k okraji.

Santana a Faial

Mezi oblíbené zastávky patří i Santana, kde najdete tradiční domy ve tvaru A s doškovou střechou. Nachází se tady i park s madeirskou tématikou, kde je expozice o Madeiře a atrakce pro děti. My jsme návštěvu vynechali, ale pro děti může být návštěva nejspíš vítaným zpestřením.

Místo v turistické Santaně, kde najdete množství moderních restaurací, jsme se ubytovali v klidnějším Faialu. Kousek odtud je pěkná vyhlídka – Miradouro do Guindaste.

Kousek od Santana jsme navštívili i levadu do Caldeirão Verde, oblíbenou trasu značenou PR9. Patří mezi hodně frekventované, ale zároveň mezi ty nejkrásnější. Na výlet si nezapomeňte dobré boty a baterku (nebo telefon s baterkou), pro průchod tunely.

Východní Madeira

Na východě ostrova jsme na krátkou zastávku navštívili Machico a Caniçal, kde najdete uměole vytvořené písečné pláže. Největším zážitkem byla ale návštěva poloostrova.

Ponta da São Lourenço

Tato okružní trasa nejvýchodnější částí ostrova poskytuje nádherné výhledy na oceán a vulkanický poloostrov.

Je to hodně frekventovaná trasa, která ale podle mě i přes to stojí za návštěvu. Nejlépe uděláte, když se sem vydáte brzy ráno a užijete si cestu s méně dalšími turisty. V létě je ranní návštěva výhodou i vzhledem k tomu, že na poloostrově není kam se schovat před sluníčkem.

Asi 15–20 minut od začátku můžete sejít na pláž, kde je za hezkého počasí možnost se vykoupat. My jsme měli smůlu na velké vlny a já se tak vykoupala tak trochu nedobrovolně. Šla jsem si „jenom namočit nohy“.

Vnitrozemí Madeiry

Ačkoliv by se výhledy na oceán mohly zdát bezkonkurenční, za návštěvu stojí i vnitrozemí. V něm se totiž nachází nejvyšší hory ostrova a velké množství dalších krásných levád.

Pico Ariero – Pico Ruivo

Nejznámější horská pěší trasa na Madeiře spojuje tři nejvyšší vrcholy ostrova. Začátek je na Pico do Ariero (1818 m), pokračuje přes Pico das Torres (1853 m) a končí na Pico Ruivo (1862 m). Celá trasa měří asi 5 km a zabere cca 4 hodiny.

My jsme se ale po stezce vydat nemohli, protože byla bohužel stále ještě zavřená po rozsáhlých požárech, které Madeiru zasáhly loni na podzim. Byla jsem dost zklamaná, ale vliv požárů bych opravdu hodně patrný a bezpečnost je zkrátka na prvním místě.

Vystoupali jsme alespoň na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry a třetí nejvyšší horu Portugalska.

Stezky podél levád

Procházky podél levád, zavlažovacích systému, jsou typickým madeirským zážitkem a mnoho turistů se na Madeiru vydává právě kvůli nim. Určitě si proto vyberte alespoň jednu.

Většina z nich není fyzicky náročná, nebývá na nich velké převýšení a některé krásné levády jsou v délce jen několika málo kilometrů.

Mezi nejznámnější levády patří Rabaçal – levada do Risco a levada das 25 Fontes. Obě jsme navštívili, jsou krásné, ale taky opravdu hodně frekventované. Potkáte na nich i organizované zájezdy, a to zážitek může trochu ovlivnit.

Pokud budete chtít prozkoumat méně známé levady, nebo si předem zkontrolovat které levady jsou aktuálně přístupné (průchozí), hodně se mi osvědčila webová stránka Walkmeguide.

Nejdete tam informace o počtu kilometrů, časovém odhadu, mapy i hodnocení dalších turistů.

Přístupnost levád, horských i jiných tras se může měnit a oficiální informace najdete na těchto stránkách.

Jižní Madeira

Na jihu ostrova jsme se ubytovali na druhou půlku našeho dvoutýdenního pobytu na Madeiře. Je to slunnější část a teplejší část ostrova, kde si můžete užít povalování na pláži.

My jsme zvolili ubytování na dvou místech – Calheta a Ribiera Brava.

Calheta je za mě skvělé místo na tak trochu válecí dovolenou. Najdete tu hotely, dvě umělé písečné pláže a velké množství restaurací a kaváren. Tady jsem měla i svoje nejlepší kafe na Madeiře – v malém stánku s venkovním posezení u pláže – Gato legal.

My měli štěstí, protože se v Calhetě zrovna náhodou konali městské slavnosti a večerní koncerty. Zašli jsme na rapera Bispa a ačkoliv nemám nejmenší tušení o čem v portugalštině rapoval, koncert na pláži jsem si moc užila.

Jak se dostat na Madeiru

Madeira je ostrov v Atlantském oceánu a nejlépe se tam proto dostaneme letecky. Aktuálně jsou z Prahy přímé lety se společností  Smartwings, kterou jsme využili i my. Dá se ale letět i s Wizz Air z Vídně (aktuálně levnější), nebo z Mnichova, Berlína… zkrátka okolních letišť.

Let trvá něco přes 4 hodiny, přistanete v hlavním městě Madeiry Funchal.

TIP: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

Možná jste stejně jako já slyšeli, že na Madeiře je jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě. Je pravda, že je složitější na přistání a celkově je vlivem oceánu výrazný vliv počasí. Nicméně piloti prochází speciálním výcvikem a jsou na všechny tyto faktory připravení. My měli oba lety naprosto v pohodě – celkově se prostě není třeba zbytečně bát.

Z letiště se dostanete autobusem (40 minut), nebo pohodlně Uberem (asi 25 minut). Porovnejte ceny, protože nás třeba Uber vyšel jen o 3 eura více než autobus. Autobus navíc v některé časy nejezdí úplně často.

Kdy jet na Madeiru – počasí

Madeira je celoroční destinace – ostrov věčného jara. Pokud vás zajímá hlavně příroda, jsou ideální měsíce duben–červen, nebo září–říjen. Pro koupání a vodní sporty je ideální léto, tedy červenec a srpen. I v zimě se ale teploty pohybují okolo 15–20 °C a počet turistů i ceny jsou nižší.

My byli na Madeiře začátkem června a počasí bylo perfektní na procházky i ležení na pláži.

Počasí se navíc může hodně lišit v různých částech ostrova. Když například na severu prší, stačí popojet na jih ostrova a užívat si sluníčka. Ostrov je navíc poměrně malý a itinerář si tak můžete podle počasí jednoduše přizpůsobit.  

Oficiální stránky pro předpověď počasí v různých částek ostrova najdete tady. 

Madeira bez cestovky – pronájem auta

Největší svobodu získáte pronájmem auta.

My porovnali několik variant, a nakonec jsme zvolili Funchal EASY. Z vlastní zkušenosti můžu tuto půjčovnu moc doporučit.

Po vyplnění několika dokumentů jsme dostali brožurku s tipy k řízení na Madeiře a plno užitečných tipů pro návštěvu ostrova. A samozřejmě klíčky od auta. V průběhu cesty jsme řešili drobné dotazy a vždy jsme se bez problémů do půjčovny dovolali. V pořádku proběhlo i vrácení auta a depozitu.

Celkově byl pronájem auta nejlepší rozhodnutí z hlediska svobody a volnosti pohybu po ostrově. Na druhou stranu se musím přiznat, že já jsem neřídila a bude to důvod toho, že jsme oba dovolenou přežili. Řízení na Madeiře není pro začátečníky a pro přítele to byl asi upřímně trochu horor.

Tipy pro řízení na Madeiře

Parkování

Parkovat bezplatně je většinou možné v bílých zónách na místech, která nejsou označená písmenem „M“ (tato místa jsou pro rezidenty). V modře značených zónách je možné parkovat za poplatek.

V praxi je na Madeiře míst k parkování zoufale málo v porovnání s množstvím aut (místních i turistů). Brzy zjistíte, že auta parkují prostě všude a často přímo u kraje silnice. Všeobecně se to toleruje, pokud neparkujete v nebezpečném úseku nebo v zatáčce.

Problém zaparkovat je i ve většině turistických míst. Ideální je přijet buď hodně brzy ráno, nebo naopak o hodně později, kdy už může někdo další odjíždět.

Kruhové objezdy

Kruhové objezdy mají dva pruhy – vnitřní a vnější. Ve vnějším pruhu zůstaňte, pokud vyjíždíte hned prvním výjezdem. Pokud vyjíždíte jakýmkoliv dalším než prvním výjezdem, vjíždíte do vnitřního pruhu.

Bohužel to ale ne všichni respektují, proto pokud si nejste jistí záměrem auta ve vnějším pruhu, je bezpečnější objet objezd ještě jednou dokola.

Řízení na Madeiře

Prudké kopce nahoru i dolů zpestřuje velké množství tunelů. Dobrý řidič to zvládne, ale mezi ty já bohužel nepatřím, a tak jsem si „řízení“ užila z pozice spolujezdce.

Nejzajímavější zážitek byl, když jsme zastavili na vrcholu kopce a já musela vystoupit z auta na silnici, abych se podívala, jestli před námi silnice pokračuje. Sjezd před námi byl tak prudký, že jsme z auta neviděli, jestli je to opravdu pokračování silnice, nebo silnice končí a následuje sráz. Následovala tříminutová diskuse, jestli si myslíme, že tohle nějaké auto zvládne ubrzdit. No a nakonec jsem zavřela oči a rozhodla „Dobře, tak teda jeď, ale hned.“

Nechci nikoho zbytečně děsit, není to takové drama, to spíš já jsem posera. Řízení na Madeiře ale zkrátka podle mě patří mezi dobrodružnější zážitky.

Kde se ubytovat na Madeiře

Na Madeiře najdete velké množství ubytování různého typu. Já jsem hledala a rezervovala všechno ubytování přes Booking.com.

Střídali jsme lokality a z nich vyráželi pronajatým autem na výlety po okolí, případně chodili pěšky. Můžete se ale samozřejmě ubytovat v jedné lokalitě a odtud vyrážet na všechny další výlety.

Doporučení na lokality a ubytování z vlastní zkušenosti

Všechna tato ubytování byla hezká a měla různé výhody. Jedno z nejvíce osobních a příjemných bylo Paraíso Resiliente, kde byla společná kuchyň s domácími vajíčky a zeleninou k dispozici pro hosty. Koncept sdílené kuchyně se mi líbil, protože jsme se díky tomu seznámili s dalšími hosty a posdíleli si tipy na zbytek pobytu na ostrově.

Obecně pokud vás lákají více pěší výlety, může být ideální základnou severní část ostrova. Pokud hledáte spíš pohodu a odpočinek, je skvělým místem naopak jih – Calheta, Porta do Sol nebo Ribeira Brava.

Na Madeiře se dá spát i ve stanu a všechny kempy najdete na těchto stránkách.

Co si zabalit na Madeiru

Madeiru jsme navštívili v červnu a za dva týdny se nám vystřídalo všechno počasí, kromě sněžení. Oceán přináší rychlé změny a platí proto stejné pravidlo jako při výletu do hor – vždy mít s sebou něco teplejšího na přioblečení a něco nepromokavého.

Kromě klasických plážových věcí a plavek tak doporučuji přibalit i teplejší mikinu, nepromokavou bundu, pláštěnku, a hlavně dobré turistické boty.

Z méně obvyklých věcí se vám budou hodit boty do vody (kvůli kamenitým plážím) a čelovka/baterka do tunelů na některých levádách.

Kromě opalovacího krému doporučuji i repelent na klíšťata (jedno jsem na Madeiře totiž chytla ).

Co ochutnat na Madeiře

Tkaničnice (espada) s banány

Jedno z nejtypičtějších jídel Madeiry. Úhoři podobná ryba i banány jsou lokální a tohle jídlo tak najdete na menu většiny místních restaurací. Ochutnala jsem ho celkem třikrát a pokaždé bylo trochu jinak připravené. V zásadě se ale jedná o kombinaci sladko slané chuti, podobně jako je třeba kuře s broskví nebo losos na pomerančích.

Překvapivě mi hodně chutnalo a na 100 % doporučím alespoň jednou vyzkoušet.

Espetada

Kousky hovězího masa ochucené máslem a česnekem, napíchané na pruty a grilované na uhlících.

Jako vegetarián jsem tuhle specialitu vynechala. Milovníky masa ale určitě nadchne!

Bolo do caco

Typické místní bílé pečivo, které se plní různou náplní jako sendvič. Mají ho opravdu všude a my ho často jedli jako rychlý oběd mezi výlety.

Závěr a pro koho je Madeira vhodná

Pro milovníky přírody nabízí Madeira úplně všechno. Krásné hory, levády, procházky podél skalnatého pobřeží, ale i koupání v přírodních bazénech, plážích s černým pískem i plážích s uměle navezeným pískem z Maroka.

Naopak by ostrov mohl možná zklamat milovníky nákupů a nočního života, který je v podstatě jen ve Funchalu.

Máš otázky k plánování Madeira na vlastní pěst? Napiš mi do komentářů nebo na Instagram – ráda pomůžu. 

Další tipy na cestování v Portugalsku: Fisherman’s Trail v Portugalsku: Kompletní průvodce a Camino Portugés – Svatojakubská cesta z Porto

Článek Madeira bez cestovky: Top místa, treky, pláže a tipy z vlastní zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Trasa je dobře značená, převýšení je mírné, a pokud si nesete stan, můžete si etapy přizpůsobit vlastním silám. Jen s jedním nepočítejte – že zůstanete v suchu. Skotské počasí je výzva samo o sobě.

WHW jsem měla dlouho v hlavě. Lákala mě svou bezpečností pro sólo cestovatelky a tím, že je možné spát v kempech i volně v přírodě. Byla to moje první delší cesta, kde jsem spala sama ve stanu – a chtěla jsem si tím posunout vlastní komfortní zónu.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zážitky. Klidně přeskakujte – a vezměte si z něj přesně to, co hledáte.

West Highland Way – Základní fakta

Název	West Highland Way
Délka	Cca 154 km
Trasa	Milngavie (severně od Glasgow) – Fort William (z jihu na sever)
Doba	6–8 dní (možné uzpůsobit)
Terén	Štěrk, lesní cesty, trochu stoupání
Značení	Dobré – ukazatele, patníky
Nejlepší období	Duben–květen, září (možné celý rok, ale vyžaduje zkušenosti a vybavení)
Počasí	Rychlé změny, častý déšť (ale i duha )

Etapy West Higland Way

West Higland Way se jde obvykle od jihu na sever, protože tak roste obtížnost terénu. V Milngavie najdete oficiální začátek, ve Fort Wiliam konec a takto je cesta i značená. Na druhou stranu vám ale nic nebrání ani otočit směr (a nebudete jediní). WHW se samozřejmě dá jít oběma směry.

WHW si můžete rozdělit podle vlastní kondice, počasí a možností přespání – oficiální etapy neexistují.

Níže najdete, jak jsem šla trasu já – se spaním ve stanu v kempech.

Etapa 1: Milngavie -> Drymen Camping

Vzdálenost: 17,6 km

Čas: 5 h

Po výstupu z vlaku v Milngavie se vydejte podchodem a nechte se přivítat nápisem „Welcome to Milngavie“. Pokud jste si cokoliv zapomněli zabalit, seženete to cestou do centra. Potkáte lékárnu i několik obchodů s vybavením na kempování.

Oficiální začátek stezky je v centru Milngavie u žulového obelisku. Dál pokračuje přes městský park Mugdock Country Park.

První část WHW je nenáročná a téměř bez převýšení. Potkáte na ní několik menších jezer a říček a ke konci vstoupíte do národního parku Loch Lomond a The Trossachs.

Deník z etapy 1:

Přijela jsem vlakem do Milngavie unavená po návratu z Fisherman’s Trail v Portugalsku.

Po vystoupení z vlaku jsem ušla pár kroků a sundala si svůj 12kg batoh na lavičku. Přišel mi dost těžký a začala jsem pochybovat, jestli tohle vůbec zvládnu. V tu chvíli mi na bundě přistálo něco bílého – letěl nade mnou pták.

Kousek od lavičky vidím kavárnu, která právě otevírá a místo abych hned vyšla na trek, jak jsem si plánovala, zamířím raději na čaj a sušenky. V kavárně mě uvítají otázkou „What can I get you, love?“, což mi společně s dávkou cukru a kofeinu dodává zpátky chuť vydat se na cestu.

Fotím se u žulového obelisku a vycházím na úžasně zelenou West Highland Way. První den mám navíc štěstí na krásné počasí a celkově si užívám nádhernou skotskou přírodu.

Etapa je krátká a do kempu tak dojdu hodně brzy. Dozvídám se, že má v noci hodně pršet a „že si mám dobře vybrat, kde si postavím stan, aby mi do něj nestékala voda“. Dlouho nepršelo a při silném dešti nebude ztvrdlá půda schopná vodu nasáknout. Vzhledem k mým poměrně malým zkušenostem s kempováním chvíli chodím po kempu a hledám vhodné místo, až to prostě vzdám a vyberu si plácek, který alespoň není pod viditelným kopečkem.

Chvíli zápasím se stavěním stanu, který jsem si zkoušela postavit jednou doma v obýváku. Vedle mě je postavený stejný stan, ve kterém je Fleur z Nizozemska. Nabízí mi pomoc, kterou odmítám s tím, že se musím naučit stan postavit sama, zvlášť když tuším, že následující dny to budu dělat v dešti (takže ideálně rychle ).

Dostavila jsem stan a spustil se silný déšť. Jsem na sebe pyšná, první den byl perfektní.  

Kemp Drymen Camping

První noc jsem spala v Drymen Camping. Rezervovala jsem si místo na stan na jejich webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: pod střechou, prostorný
• Prostor pro sušení věcí: venku, ve společném prostoru pod střechou
• Nabíjení telefonů: Zásuvky ve společném prostoru
• Jídlo: Malý obchůdek, možnost objednat domácí pizzu přes WhatsApp.
• Cena za stan pro 1 osobu: £12
  

Etapa 2: Drymen Camping -> Cashel Campsite

Vzdálenost: 17 km

Čas: 5 h

Z Drymen vede cesta nahoru na Conic Hill, odkud poprvé uvidíte výhledy na Loch Lomond. Je to prý jeden z nejkrásnějších výhledů na West Highland Way.

Já měla smůlu na počasí, byla mlha a neviděla jsem nic. Přesto jsem na Conic Hill potkávala opravdu hodně výletníků. Za hezkého počasí musí být výhledy nádherné!

Cesta pokračuje sestupem do vesnice Balmaha, kde je možné se najíst a pokračovat dále podél jezera. V této oblasti je možné zahlédnout orlovce říční, kteří v jezeře loví ryby.

V oblasti národního parku kolem Loch Lomond se od 1. 3. do 30. 9. nesmí volně kempovat a je proto lepší si rezervovat místo v kempu.

Deník z etapy 2:

Ráno balím mokrý stan. S tím mám naštěstí zkušenost z Tour du Mont Blanc a tak mě to moc nerozhodí. Vycházím sice do deště, ale pořád nadšená z nádherně zelené skotské přírody.

Jsem trochu zklamaná při výstupu na Conic Hill, protože vím, že přímo přede mnou je Loch Lomond a není vůbec nic vidět, ale není čas se litovat. Cesta po kamenech klouže a já si musím dávat pozor. Po chvíli si přesto sedám přímo do bláta ve svých světle zelených turistických kalhotách.

Nakonec mě to ale uklidní. Jsem úplně mokrá a špinavá – už si pozor dávat nemusím.

V Balmaha už si užívám krásné výhledy na jezero a než dojdu do kempu, procházím se po pláži s výhledem na vysočinu. V kempu jsem první, stavím mokrý stan pod stromem, aby stihl do večera trochu uschnout.

Taky se seznamuji s midges!

V Glasgow jsem před trekem zašla do obchodu, kde byl moc milý prodavač. Řekla jsem mu, co mám s sebou v batohu a zeptala se, co si mám dokoupit, pokud mám úplně minimum místa na to nést cokoliv dalšího. Prodal mi tři věci: nejlevnější nepromokavé kalhoty (nejlepší poměr váhy vs výkonu), síť na obličej a repelent na midges. Druhý den na treku to byl můj nejoblíbenější člověk na světě!

Kemp Cashel Campsite

Kemp přímo u Loch Lomond – Cashel Campsite jsem rezerovala přímo přes jejich stránky.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: omezený – pár stolků venku, dva stolečky pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ne
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost poprosit na recepci/v obchodě (v otevírací době)
• Jídlo: Obchod s čerstvým pečivem, teplé nápoje
• Cena za stan pro 1 osobu: £16

Etapa 3: Cashel Campsite -> Inversnaid Bunkhouse

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6,5 h

Třetí den cesta pokračuje podél jezera Loch Lomond. Uvidíte nádherné výhledy na jezero a kopce za ním.

Terén je v části podél jezera trochu obtížnější, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout v dobrých botách. Pokud vyjde hezké počasí, můžete se i vykoupat na jedné z mnoha pláží po cestě.

Deník z etapy 3:

Ráno jsem balila přiměřeně mokrý stan po nočním dešti a jakmile jsem dobalila, začalo pršet znovu. V kempu si proto dávám kafe pro zlepšení nálady a kupuji letenku do Portugalska (abych došla Fisherman´s trail).

Mezitím přestává pršet a já se vydávám na jeden z nejkrásnějších dní podél jezera. Výhledy jsou překrásné! Moc se ale nezastavuji, protože jakmile přestane pršet, objevují se midges. Při chůzi vás tyto typické skotské mušky nechají žít, ale jakmile se chcete zastavit, třeba jen na svačinu, jsou připravené vás sníst za živa!

Přestože jsem vycházela poměrně pozdě, díky midges docházím do kempu zase jako první. Stan mě ale nechají postavit až ve 3 hodiny odpoledne.  Tak sedím alespoň venku pod střechou se síťkou na hlavě a snažím se pod ní rukou prostrčit co největší kus sendviče a zároveň pustit co nejméně midges.

Stan se mi podaří postavit za 10 minut v krátké pauze mezi deštěm a… dalším deštěm. Kemp je na kopci mimo trasu a je potřeba se tam vydrápat poměrně zarostlou cestou, která je v dešti úplně podmáčená – měla jsem vodu po kotníky.

Na druhou stranu ale můžete využít vše, co je k dispozici v ubytování v hostelu, včetně místnosti pro sušení bot a oblečení. V místnosti s topením a odvlhčovačem mi přes noc uschlo všechno včetně bot.

Hostel má i restauraci, kde jsem potkala Fleur, daly jsme si spolu večeři a chvíli si povídali se dvěma dalšími trekery. Po chvíli si ale každý šel zase po svém. Celkově jsem první část WHW trávila převážně sama přes den i večer.

Inversnaid Bunkhouse

Kemp je u hostelu/buňkového ubytování a není přímo na trase. Vede k němu výstup a lesní cesta, která byla dost podmáčená. Stan si můžete postavit na zahradě ubytování a výhodou je, že můžete využít všechny společné prostory – restauraci, sprchy s fénem, drying room (vyhřívaná místnost s odvlhčovačem vzduchu pro vysušení věcí).

Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (k dispozici fén na vlasy)
• Společný prostor: restaurace se stoly a gaučem
• Prostor pro sušení věcí: ano
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost nabít si telefon v restauraci
• Jídlo: Restaurace s možností večeře, snídaně a zakoupení sendviče k obědu
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 4: Inversnaid Bunkhouse -> By the way hostel Tyndrum

Vzdálenost: 31 km

Čas: 9 h

Čtvrtý den začíná u největšího vodopádu na trase v Inversnaid a pokračuje podél jezera Loch Lomond. Terén je tady pravděpodobně nejnáročnější z celé West Highland Way.

Cesta se klikatí podél jezera, stoupá a klesá a většinou půjdete po kamenech a přes kořeny. Při dešti to klouže. Není to nic nepřekonatelného, jen je potřeba s tím počítat časově (12 km jsem šla 4 hodiny) a ideálně mít turistické hole, které cestu terénem maximálně usnadní.

Druhá část je méně náročná a vede podél řeky Falloch. Na jaře půjdete přes ohrady plné jehňátek.

Deník z etapy 4:

Když se mě v Inversnaid Bunkhouse při ubytování recepční-barman ptal, jestli si chci na ráno koupit snídani, řekla jsem, že bohužel nemůžu. Snídaně byla od 8 a já měla v plánu ujít 31 km. Zeptal se „Why?“ a byla to vlastně skvělá otázka.

Ráno jsem sbalila mokrý (jak jinak!) stan a v 6 vycházela do deštivého skotského rána. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi krásně vyhřáté boty vydrží suché. V 6:16 už si je fotím promáčené. V 6:59 se zakusuji do sendviče, který jsem si vzala s sebou k obědu. Jsem bez energie, vyčerpaná z chůze a neustálého deště.

Nejsilnější a nejvíc v klidu se ale cítím právě v takových chvílích na treku. Vím, že se musím spolehnout sama na sebe a že to zvládnu.

West Highlands Way je poměrně frekventovaná trasa, kde potkáte hodně dalších trekerů. To ale neplatí, když vyjdete v dešti v 6 ráno. Nepotkala jsem nikoho celé 4 hodiny a cestu podél jezera jsem si tak opravdu užívala.

Kolem 10 hodiny zastavuji v Beinglas Farm, kousek za Inverarnan. Objednávám si Vegetarian Full English Breakfast. A vůbec mi nevadí, že už jsem snědla Flapjack k snídani a sendvič (ten měl být k obědu).

Mám za sebou první 4 hodiny chůze a čeká mě dalších 5 hodin.

Na konci etapy mám v plánu jedinou noc s přespáním v hostelu, kde byl volný jen soukromý dvoulůžkový pokoj.  

By the way hostel Tyndrum

Vzhledem k vytrvalému dešti jsem si čtvrtý den rezervovala pokoj v By the way hostel Tyndrum, přes jejich stánky.

Kromě pokojů je ale možné spát i ve stanu a využít všechno zázemí ubytování. Popis níže se týká hostelu, kde jsem spala – nevím, jak vypadaly sprchy pro kemp.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (hostelu)
• Společný prostor: jídelna (v hostelu)
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: V jídelně hostelu (nevím, jak pro stany)
• Jídlo: Přímo v ubytování ne, ale v Tyndrum (asi 1 km) je velký obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £65 (dvoulůžkový pokoj), £28 (postel v hostelu), £16 (stan)

Etapa 5: By the way hostel Tyndrum -> Glen Coe Mountain Resort

Vzdálenost: 29 km

Čas: 8,5 h

V druhé části West Highland Way se krajina výrazně promění a z výhledů na jezero se stanou působivé výhledy na hory. Nepředstavujte si ale zase ani Alpy, nejvyšší vrchol Skotska – Ben Nevis leží v nadmořské výšce 1 345 m (Sněžka 1 620 m).

Krátce za Tyndrum půjdete kolem vrcholů Beinn Odhar, Beinn Dorain a dalích hor, jejíž názvy nejspíš ani přes veškerou snahu nevyslovíme.

Cesta vede až do Bridge of Orchy, kde je možnost občerstvení. Za Bridge of Orchy budete procházet pod viaduktem, kde trasa navazuje na starou vojenskou cestu. Postupně budete mít výhledy na Loch Tulla, pohoří Black Mount a vřesovišně Rannoch Moor.

Deník z etapy 5:

Ráno balím vysušený stan, který jsem nechala uvnitř doschnout a do nového dne mě vítá sluníčko. Předpověď hlásí jediný den na trase, kdy nemá pršet – jupí!

Prší asi za hodinu. Ale já už jsem zvyklá a statečná.

V Tyndrum jsem nakoupila zásoby jídla, protože jsem se dočetla, že v následujícím úseku není možnost si nic k jídlu dokopit. Nebyla to pravda. Pokud půjdete etapy podobně jako já, najíte se  pohodlně v Bridge of Orchy a následně v Glen Coe Mountain Resort. Pokud nejedete super low cost a nešetříte na jídle, velké zásoby nepotřebujete.

Krajina je nádherná a já jdu už pátý den úplně sama. S lidmi se mi nedařilo se moc seznámit ani večer, takže se z monologu v mojí hlavě chvílemi stává monolog nahlas. Občas si cestou pro sebe nahlas něco řeknu. Většinou slova podpory. Zní to vtipně – ale pomáhá to.

Jeden rozhovor proběhl i se stromem. Něco jsem si řešila v hlavě a zastavila se u velkého statného stromu u cesty. Když jsem se ho dotkla rukou, zeptala jsem se „Can you advise me what to do, please?“ a v mojí hlavě se objevila odpověď „Just stand still, everything around you will keep moving and falling into place“.

To byl asi můj nejšílenější moment cesty po West Higland Way a jeden z těch nejsilnějších.

V Glen Coe Mountain Resort jsem postavila stan a šla na večeři. Potkala jsem Suzie z UK a moc krásně jsme si popovídaly o Camino de Santiago.

Glen Coe Mountain Resort

Místo na stan v Glen Coe Mountain Resort jsem rezervovala přímo přes jejich webovky. 

Dejte si pozor na sprchu, která je na časovač a čas běží hned po vhození mincí. Ideálně se vysvléct do ručníku a až potom zaplatit.

• Teplá sprcha: £ 1 za 5 minut, vhodíte mince a voda okamžitě teče!
• Společný prostor: ne, ale možnost posedět v restauraci
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ne
• Jídlo: restaurace s velkým výběrem
• Cena za stan pro 1 osobu: £10

Etapa 6: Glen Coe Mountain Resort -> Black Water Hostel

Vzdálenost: 16,5 km

Čas: 5,5 h

Šestý den začíná výhledy a na hory, jako je Buachaille Etive Mòr. A pokračuje po známém „Ďáblově schodišti“ – klikaté cestě vedoucí na nejvyšší bod West Highland Way (550 metrů nad mořem). Z vrcholu je výhled na pohoří Mamores.

Z vřesovišť cesta postupně sestupuje směrem dolů.

Přes výstup do nejvyššího bodu trasy je tato etapa oproti předchozím relativně méně náročná a bohatá na krásné výhledy.

Deník z etapy 6:

Ráno vylezu ze stanu a vidím nejkrásnější duhu, jakou jsem kdy viděla!

Pokračuji snídaní. Dávám si zase celou vegetariánskou anglickou a vůbec mi nepřijde možné, že jsem před pár hodinami měla k večeři burger s hranolkama. Stala se ze mě černá díra na jídlo.

Vycházím sama a po pár kilometrech před sebou vidím tři kluky, jak něco zkoumají v trávě. Když kolem nich procházím (a snažím se zahlédnout na co se dívají), volají na mě a ukazují mi nějakou housenku. Nakonec jdeme kousek spolu a povídáme si.

Později se rozejdeme a znovu je potkám na kopci za „Ďáblovým schodištěm“. Jdeme zase kousek spolu, až zjistíme, že spíme ve stejném kempu. Večer s nimi chvíli posedím v hospodě, kde se přidávají další lidé a já si sice nepamatuji jejich jména, ale naučila jsem se novou karetní hru Shithead.

Šestý den jsem zkrátka konečně zase na chvíli vyměnila kontakt se stromy za kontakt s lidmi.

Black Water Hostel

Hostel nabízí i místo pro stany a právě toho jsem využila i já. Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: ano, venkovní posezení pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ano (ve venkovním posezení)
• Jídlo: v okolí je obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 7: Black Water Hostel -> Fort William

Vzdálenost: 25 km

Čas: 7,5 h

Poslední den vede cesta zalesněnými oblastmi a postupně odkrývá pohled na nejvyšší horu Skotska – Ben Nevis. Za hezkého počasí se můžete další den vydat nahoru.

Na konci trasy se vydejte do centra Fort Wiliam a nezapomeňte se vyfotit u bronzové sochy poutníka na Gordon Square.

Stejně jako mnoho populárních dálkových treků, i West Highland Way končí uprostřed města. Čeká vás tak skok z přírody rovnou do víru bezpočtu restaurací a suvenýrů. Můžete tak oslavit úspěšné zdolání West Highland Way!

Deník z etapy 7:

Poslední den ráno silně prší a já chvíli čekám, jestli přestane, ale nepřestává. Nakonec se rozhodnu balit stan v dešti. Vlezu dovnitř pod plachtu a zabalím celý vnitřek. Potom chvíli sedím pod plachtou a přemýšlím, co dál.

Nakonec zkrátka vnitřek stanu přenesu pod střechu a v dešti zabalím venkovní plachtu. Jsem úplně mokrá a stan taky, takže se vzdávám původního plánu spát poslední noc v kempu a rozhodnu se ještě jednou kouknout na booking.com, kde bylo noc předtím všechno rezervované.

Na bookingu je volná jedna postel v pokoji pro ženy v hostelu ve Fort Wiliam! Někdo musel zrušit rezervaci a já to okamžitě beru. Nevěřím, jak velké jsem měla štěstí.

Vycházím a míjím autobusovou zastávku plnou lidí, kteří čekají na autobus. Prší a fouká silný vítr, ale já se nechci vzdát poslední etapy. Jdu!

Většinu trasy toho moc nevidím, protože mi teče voda do očí. Vítr se mi opírá o batoh a hází mě do strany. Dávám si sluchátka do uší, abych se namotivovala hudbou. Jenže sluchátka jsou promáčená a přestala fungovat. Mobil ukládám do voděodolného obalu a jdu – na sílu, na vůli.

Nesmysl. Hned, jak jsem došla do Fort Wiliam vysvitlo sluníčko a bylo krásně.

Došla jsem na konec trasy a zamířila do hostelu. Ten byl nádherný, čistý, suchý a nechali mě v něm vysušit si úplně všechny věci včetně stanu. Všechno prádlo jsem dala vyprat a vysušit a užívala si výhled z okna na hory v suchu a s teplým čajem v ruce. Takhle si představuji nebe!

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

Fort William Backpackers

Nádherný hostel, s klidnou společnou místností s výhledem na hory. Ideální volba po propršeném treku Skotskou vysočinou.

Rezervovala jsem přes booking.com.

• Cena: £30

Spaní na West Highland Way

Na West Highland Way můžete zvolit pohodlné spaní v hotelech a B&B nebo hostelech. V takovém případě je ale potřeba plánovat poměrně dlouho dopředu, protože ubytování může být plně rezervované až rok dopředu.

Kapacita je omezená a stejně jako jiné oblíbené trasy si na WHW ubytování rezervují i cestovky, které potom trek nabízí jako zájezd. Na druhou stranu toto omezení v ubytovací kapacitě zajistí, že není trek úplně přehlcený.

Další možností je spaní ve stanu, které jsem zvolila i já.

Stanování na West Highland Way

Výhodou stanování na West Highland Way je větší flexibilita. Můžete si cestu naplánovat po kempech, jako jsem to udělala já, nebo vůbec nic neřešit a přespat tam, kam dojdete.

Pokud budete chtít spát v kempech a půjdete v oblíbené období (jaro–podzim), doporučuji rezervace. Rezervovala jsem asi měsíc před cestou a v některých kempech už nebylo na moje vybrané datum místo. Je to jeden z důvodů, proč mám  itineráři delší a kratší denní etapy.

Stanovat ve Skotsku můžete i mimo kempy, při dodržení místních předpisů. To ale neplatí pro oblast národního parku a okolí Loch Lomond, proto se právě v této části stává, že jsou kempy obsazené.

Kempy na West Highland Way

Seznam kempů, ve kterých jsem spala a můžu je doporučit z vlastní zkušenosti:

*Ceny v květnu 2025

Podrobnější informace o vybavení každého kempu najdete na konci popisu každé etapy.

Většina těchto kempů měla teplou sprchu bez doplatku (s výjimkou Glen Coe Mountain Resort) a Drying room, tedy místnost s topením a odvlhčovačem vzduchu, kde se daly vysušit boty a oblečení.

Spaní ve stanu jako sólo žena na treku

Pocitově byla celá West Highland Way velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky. Spaní ve stanu v kempech bylo 100 % bezpečné a zpětně bych se nebála ani přespání na divoko.

Samozřejmě se nikdy nedá zcela vyloučit, že se něco stane. To ale nejde ani doma.

West Highland Way je bezpečná, dostatečně frekventovaná trasa, kterou z vlastní zkušenosti doporučuji i jako úplně první sólo cestu se spaním ve stanu.

Výbava na West Highland Way

Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu do jednoho batohu zabalit na 4týdenní sólo cestu, během které jsem měla v plánu jít Fisherman´s trail v Portugalsku a West Highland Way ve Skotku, musela jsem nad výbavou opravdu hodně přemýšlet.

Seznam níže je sestavený z toho, co jsem opravdu potřebovala a využila. A zároveň zredukovaný na pohodlné minimum.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Batoh a boty

Nejdůležitější výbava každého treku – dobrý batoh a boty.

Na West Highland Way jsem měla batoh Osprey VIVA 45L, do kterého se mi vešlo vše, co jsem potřebovala. Celková váha batohu i s vodou byla 12 kg. Měla jsem vybavení na kempování v přírodě, ale nenesla jsem s sebou věci na vaření, ani velké zásoby jídla.

Nutností je i pláštěnka na batoh.

Boty mám na treky jenom jedny a chodím v nich všude. Jsou to nízké trekové boty Merrell Moab 3 Gtx. Určitě je na zvážení, jestli nízké nebo vysoké trekové a na West Highland Way si myslím, že se více hodí vysoké trekové. Zvlášť pokud více prší a voda do bot teče svrchu.

Značku Merrel mám ale ráda, protože podle mě poskytuje skvělý poměr kvality a ceny.

Kromě dobrého batohu a bot doporučuji i trekové hole, které odlehčí kolenům. Já mám lehoučké trekové hole Fizzan Compact.

Vybavení na spaní venku

Měla jsem s sebou stan pro jednu osobu MSR Elixir 1. Ve většině kempů se velikost stanu neřeší, takže i pokud jdete sólo, můžete s sebou vzít stan pro 2 osoby. V některých kempech ale můžete narazit na platbu za velikost stanu – stan pro dvě osoby = platba za 2 osoby. Setkala jsem se s tím za celou cestu ale jenom jednou.

Izolaci od země zajistí kvalitní karimatka. Pokud výběr podceníte, nepomůže ani sebelepší spacák. Já jsem na spaní náročná, proto jsem sebou měla nafukovací karimatku NEMO Tensor All-Season. Je maličká po sbalení, ultra lehká, rychle se nafoukne i zabalí a je pohodlná na spaní.

Spacák jsem zvolila syntetický. Po zkušenosti z GR 221 Přechodu Mallorky, kde mi péřový spacák navlhl hned první noc, jsem se do Skotska rozhodla vzít syntetický spacák  SEA TO SUMMIT Venture VtII (komfort -6°) a byla jsem spokojená. Ačkoliv je větší a těžší, rychleji schne a funguje i ve vlhku.

Oblečení na West Highland Way

Bude samozřejmě záležet na počasí, ale tady je můj ideální seznam na deštivý týden v květnu:

• 2–3 trička (ideálně merino, hřeje i vlhké), měla jsem 1 s dlouhým a 1 s krátkým)
• 3x ponožky (merino, hřeje i mokré), 2x na chůzi, 1x do stanu/na spaní
• 3x spodní prádlo
• Turistické kalhoty (rychle uschnout, i úplně mokré jsou suché do rána)
• Nepromokavé kalhoty (jednoduché, nejlevnější, lehce sbalitelné)
• Legíny/lehké kalhoty (na spaní, do stanu, na večer)
• Mikina (fleece, hřeje i vlhká)
• Zateplená syntetická vesta (malá po sbalení, hřeje i vlhká)
• Nepromokavá bunda (odolá lehčímu dešti, vytrvalý déšť většina nevydrží, ale to nevadí)
• Turistické sandály do vody/žabky

Midges a klíšťata

Midges dokáží na West Highland Way pěkně potrápit a hodila se mi proto jednoduchá síťka na hlavu (hat net), kterou jsem přehodila přes kapuci bundy.

Při chůzi není s midges problém, ale jakmile se zastavíte i jen na chviličku (třeba při stavení stanu), tak vás prostě sežerou. Síťka na obličej stojí pár korun a pořídíte ji kdekoliv – v Glasgow, Milngavie, i ve většině kempů.

Druhou vychytávkou je repelent proti midges a klíšťatům, který taky doporučuji koupit až ve Skotsku.

Voda a jídlo na West Highland Way

Na West Highland Way si samozřejmě můžete vzít vařič a vlastní zásoby, které potom po cestě není problém doplňovat. Obchodů bylo po cestě dostatek a prodávali i plynové bomby do vařičů.

Na druhou stranu, pokud stejně jako já, vaření nosit nechcete (v mém případě kvůli váze a velikosti batohu), není problém se na West Highland Way stravovat po cestě v restauracích, kempech a nakupovat si v obchodě. Každý den byla minimálně jedna možnost se najíst a koupit si něco na zbytek dne/večer.

Ceny jsou samozřejmě trochu vyšší než v Česku. Ideální je nakombinovat si jídlo v restauracích a nakupování v obchodech, podle osobního budgetu.

Byla jsem nadšená z poměrně dobré nabídky vegetariánských a někdy i veganských variant.

Žádný problém není ani s doplněním pitné vody. Každý den byla možnost napustit si zdarma pitnou vodu v kempech nebo veřejných zdrojů po cestě.

Doprava – Jak se dostat do Milngavie a Fort Wiliam

Z Česka se na začátek treku dostanete nejlépe letecky. Aktuálně jsou nejlevnější letenky do Edinburgu s Ryanair. Podívat se ale můžete i na Easy Jet a lety do Glasgow.

Jak na hledání letenek a levné cestování po Evropě se dozvíte v článku: Levné Cestování po Evropě: Jak na to?

Pokud poletíte do Edinburgu, můžete přímo na letišti nasednout na autobus do Glasgow. Autobus staví hned u východu z letiště vpravo a lístek koupíte u řidiče. Platba byla možná i kartou a nic jsem nezařizovala dopředu.

Zbývá vyřešit, jak se dostat do Milngavie. Z Glasgow jezdí přímý vlak a cesta trvá jen 25 minut. Zadejte si cestu z bodu, kde se nacházíte (například kde se ubytujete v Glasgow, nebo kam přijdete z letiště autobusem) na Google maps a Milngavie jako cíl cesty. Mapy vám ukáží nejbližší stanici vlaku v Glasgow, kde si koupíte lístek v automatu a na vlak sednete podobně jako v Praze na metro. Opět jsem nic nerezervovala dopředu a nebylo to potřeba.

A jak se dostat zpět z Fort Wiliam do Edinburgu nebo do Glasgow? Máte hned dvě možnosti. Jednou je vlak, který je známý pro své výhledy a zážitek z cesty po železnici. Na druhou stranu jde ale i o výrazně dražší variantu.

Já proto volila autobus od společnosti Ember bus. Cesta byla pohodlná a projížděla přes místa, která jsem na West Highland Way prošla pěšky.

Lístek na autobus jsem rezerovala předem přes webové stránky Ember bus.

Jak zvládnout trek a kempování v dešti

Skotské počasí je nepředvídatelné, kromě jediného – na 99 % procent prostě nejde zůstat celý trek v suchu. Pokud budete mít „štěstí“ jako já, budete si pravého skotského deště užívat celou West Highland way.

Jak nepřízeň počasí „přežít“ bez traumat?

Kromě pláštěnky na batoh si spacák a oblečení balím do igelitových tašek a až potom ukládám do batohu. Úplně ideální je pořídit si Dry bag (já do nich zatím neinvestovala).

Dál se raději ráno na chůzi obleču do mokrého, včetně ponožek, než abych použila něco ze setu suchého oblečení do stanu na spaní. Je mnohem lepší se přes den hýbat v mokrém oblečení než nemít suché oblečení na spaní. Tohle je pro mě zlaté pravidlo kempování v dešti.

Mokrý stan balím tak, aby vnitřek zůstal co možná nejvíc suchý, co možná nejdéle. Venkovní plachtu a vnitřek balím zvlášť a vnitřek dávám do igelitové tašky, aby se od ostatních věcí v batohu nezamokřil. Suším stan kdykoliv je k tomu příležitost.

Ve Skotsku je v kempech často možnost využít Dry room, místnost s odvlhčovačem vzduchu a topením. Každý večer jsem si tam nechávala vysušit boty, bundu a kalhoty. I když třeba pršelo a já musela kolem stanu pobíhat v sandálech. Před sednutím si do stanu jsem se v předsíňce utřela ručníkem a ve stanu natáhla jediné suché ponožky na spaní.

Vytrvalý déšť dokáže někdy pěkně potrápit, ale pokud dokážete udržet sucho na spaní a dobrou náladu, nemusí vám déšť zážitek pokazit, ale naopak umocnit!

Závěr a konec West Higland Way

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

V některých chvílích jsem byla upřímně vyčerpaná, většinu času jsem šla sama a byla jsem tak odkázaná jenom sama na sebe – fyzicky i psychicky. To mi připomnělo, kolik síly si v sobě nesu.

Zároveň mi celou dobu úplně nepřálo počasí, přišla jsem o některé krásné výhledy a často jsem byla skrz naskrz promočená. Přesto jsem si dokázala udržet pozitivní náladu a cestu si maximálně užít. To mi připomnělo, že v životě je hodně věcí o úhlu pohledu.

Bez ohledu na to, jak moc zrovna prší – je na nás, jak s tím vnitřně naložíme.

Máš otázky k West Highland Way? Napiš mi do komentářů nebo na Instagram – ráda pomůžu. 

Článek West Highland Way: Kompletní průvodce + moje sólo zkušenost se stanem ve Skotsku se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Tato pobřežní trasa podél Atlantského oceánu nás zavede na okraje útesů, přes nejkrásnější pláže dostupné pouze pěšky, až do portugalských vesnic s typickými bílo-modrými domy, které po staletí živil rybolov.

Fisherman’s Trail je trasa vhodná pro všechny, které těší pěší turistika. Včetně začátečníků a sólo cestovatelek. Trasa je relativně nenáročná z hlediska převýšení a počtu kilometrů, nevyžaduje mnoho vybavení (lehký batoh), je dobře značená a velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky.

Ze zkušenosti velmi doporučuji zvážit cestu právě sólo. Fishermen’s Trail v Portugalsku má totiž kromě nádherné přírody i velký sociální aspekt. Pokud budete otevření setkávání s lidmi, sdílení a novým zkušenostem, můžete očekávat podobnou atmosféru jako na Camino de Santiago.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zkušenosti z trailu. Klidně přeskakujte – a vyberte si to, co vás zajímá nejvíc.

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o trecích.

Fisherman’s Trail – Základní fakta o trase

Název	Fisherman’s Trail (část Rota Vicentina)
Délka	cca 226,5 km (původní + rozšířená trasa)
Trasa	Z S. Torpes (původní Porto Covo) do Lagos (původní Odeceixe)
Doba	13 oficiálních etap (11 – 22,5 km)
Terén	Měkký písek, útesy, polní cesty
Značení	Výborné – zelenomodré pruhy, modré šipky
Nejlepší období	Březen–květen, září–listopad
Počasí	Sucho, vítr (někdy velmi silný), slunce (někdy déšť, mlha), rychlé změny

Jaký je rozdíl mezi Fisherman’s Trail a Rota Vicentina?

Jak dlouhý je Fishermen’s Trail? Rota Vicentina Portugalsko je označení pro 750km systém značených tras pro místní i návštěvníky. Trasy vznikaly postupně jako komunitní projekt v roce 2013, který má podpořit spojení s přírodou a udržitelnou formu turismu.

Rota Vicentina se skládá ze tří částí. Historická cesta (Caminho Histórico, Historical way, GR11), s délkou 263 km, vede převážně po pevnině – hory a vesnice. Fisherman’s Trail (Trilho dos Pescadores), s délkou 226,5 km, vedoucí podél pobřeží Atalntského oceánu patří mezi nejoblíbenější část trasy. A konečně Circular Routes (Percursos Circulares) označuje 24 okružních tras, které zaberou mezi 1 a 6 hodinami chůze.  

Já jsem šla Fisherman’s Trail a právě o něm můžete proto v tomto článku najít podrobnější informace.

Kde spát na Fisherman’s Trail

Při výběru, kde během Fisherman’s Trail přespávat, máte k dispozici hned několik možností.

Já zvolila spaní v hostelech, které najdete podél celé trasy. Pohodlně se dají rezervovat dopředu přes booking.com nebo třeba hostelworld.com. V článku najdete několik doporučení na místa, kde jsem spala já.

Největší výhodou hostelů je možnost potkat stejně naladěné cestovatele, sdílet zážitky a navázat nová přátelství. Často navíc můžete využít zázemí hostelů s bazénem a zahradou. Nevýhodou může být pro někoho nekomfortní spaní v místnosti s cizími lidmi a sdílení koupelny.

Kromě hostelů ale samozřejmě můžete využít i hotely, guesthousy, soukromé pokoje a airbnb. Vše pohodlně zarezervujete na internetu – pro více informací jak a kde hledat ubytování navštivte článek Jak na levné cestovat po Evropě. Výhodou bude kvalitnější odpočinek a větší soukromí.

Na trase jsem původně hledala i kempy, ale nenašla jsem je vhodně umístěné u každé etapy.

Další možností je spaní na divoko – neoficiální bivak, které není v Portugalsku legální. Reálná praxe je ale jiná a viděla jsem několik lidí spát venku, stejně jako tomu bylo na GR 221 přechodu Mallorky.

Ubytování na Fisherman’s Trail zkrátka není žádný problém. Vybere si každý a já moc doporučuji vyzkoušet hostely.

Voda a jídlo na Fisherman’s Trail

Na Fisherman’s Trail není potřeba se předem zásobovat jídlem ani vodou. Každý den na začátku i konci etapy je možné jídlo buď koupit v obchodě, nebo se najíst v místním baru/restauraci. Vesnické bary nebo malé restaurace často potkáte i cestou v průběhu dne.

Doporučuji si ráno vzít dostatek vody na celý den (pro jistotu). Sama si napouštím vodu z kohoutku, protože v Portugalsku je voda z vodovodu pitná. A nosím s sebou skládací láhve na vodu, které nezabírají zbytečné místo v batohu.

Dál si můžete zabalit svačinu, pokud budete chtít obědvat na pláži, nebo jen něco malého, kdybyste v etapě nenašli otevřenou restauraci.

Celkově ale nejdelší etapa zabere kolem 6 hodin a není proto potřeba s sebou nést zbytečně velké zásoby.

Co ochutnat v Portugalsku na Fisharmen’s Trail?

• Polvo seco (sušená chobotnice) – sušená na slunci a opékaná na uhlí, patří mezi typické pokrmy v regionu Alentejo
• Bacalhao – treska – patří mezi základy portugalské kuchyně, ačkoliv není lokální a většinou se jedná o dováženou surovinu. Na jídelním lístku jí najdete téměř v každé restauraci.
• Mořské plody a ryby – často čerstvé, lokální a výborné
• Chouriço assado – portugalská klobása
• Queijo de cabra ou ovelha – Kozí a ovčí sýry
• Pastel de nata – tradiční portugalský dezert sice není úplně regionální, zato ho ale najdete v každé kavárně

Co s sebou na Fisherman’s Trail

Kvalitní a pohodlný batoh, prošlápnuté boty a žádné zbytečnosti. To jsou ta úplně základní pravidla pro každý trek.

Pokud zvolíte spaní v hostelech, nepotřebujete spacák ani vložku do spacáku. V Portugalsku byly ve všech hostelech povlečené postele (na rozdíl třeba od Španělska).

Zajímavou vychytávkou na Fisherman´s Trail jsou návleky na boty, které brání vniknutí písku a nebudete tak muset každou chvíli vysypávat písek z bot.

A rozhodně si nezapomeňte plavky! A dostatečně velkou (ideálě skládací nebo alespoň skladnou) láhev na vodu, protože stínu se moc nedočkáte.

Dál jsem s sebou měla trekové hole a byla jsem za ně ráda! Pomáhaly mi při chůzi v písku a celkově dodávají stabilitu. Výrazně navíc ulehčí kolenům. Konkrétně mám lehounké trekové hole Fizan Compact, které se mnou jezdí prostě už skoro všude. Složené je jednoduše připevním na batoh.

Pokud vás zajímá moje osvědčená výbava na treky a podrobnosti jak přesně si na treky zabalit, podívejte se na můj článek Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

V neposlední řadě myslím při každé cestě na pojištění. Hlavně, když cestuji sólo a na treky. Osvědčilo se mi cestovní pojištění od AXA. Reálně už jsem dvakrát musela v zahraničí využít a v obou případech bylo řešení s pojišťovnou bez problému – vše mi proplatili.

Doprava a jak se dostat na Fisherman’s Trail

Z Prahy se ideálně přímým letem dostanete do Lisabonu nebo do Faro.

Pokud poletíte přes Lisabon, mohl by se vám hodit článek: Lisabon v 1 dni: itinerář, tipy a moje zkušenost.

V obou případech můžete dál využít autobusy Rede expressos nebo Flixbus. Jízdenky je potřeba koupit předem online, protože u řidiče v autobuse už to potom není možné.

Já využila obě možnosti. Z Lisabonu jsem jela autobusem Rede Expressos do Porto Covo a šla etapy od severu k jihu. Později, když jsem se do Portugalska vrátila, jsem přiletěla do Faro. Autobusy Rede Expressos jsem se dostala do Lagos.

Vyhledávání na stránkách Rede Expressos vám nenajde itinerář, jen konkrétní spoj. Proto pokud pojedete z Faro, je potřeba si zvlášť vyhledat a koupit lístek Faro – Albufeira a navazující potom Albufeira – Luz.

Etapy Fisherman’s Trail

Fisherman’s Trail nemá jeden oficiální směr a etapy můžete jít od severu k jihu (jako je v itineráři níže), nebo od jihu na sever.

Já sama jsem šla první část jako thru-hike ze severu na jih, ale později jsem směr otočila. Proč a jak se dozvíte v deníku z etap.

V plánování vám může pomoct i tato nová appka Fishermen´s Trail. Pracuje na ní Theo z Dánska, kterému při jeho cestě taková appka chyběla. Já podle ní nešla, nemám vlastní zkušenost, ale stáhla jsem si a vypadá fajn.

Etapa 1: S. Torpes -> Porto Covo

Vzdálenost: 9,9 km

Čas: 2:35 h

Když jsem hledala začátek Fisherman’s Trail, našla jsem Porto Covo. Původně tomu opravdu tak bylo, ale trail je dnes prodloužený a začíná už v S. Torpes.

Bohužel jsem to před začátkem trasy nevěděla a těchto prvních 10 km jsem vynechala. Od ostatních cestovatelů jsem slyšela, že jsem o tolik nepřišla, ale z vlastní zkušenosti to říct nemůžu.

Začátek je tedy na vás – S. Torpes jako aktuální začátek trasy, nebo Porto Covo jako původní začátek Fishermen’s Trail.

Na začátku trasy budete opouštět industriální zónu města Sines a vstupovat do nádherné pobřežní přírody regionu Alentejo (největší region z pěti hlavních regionů v Portugalsku). V závislosti na počasí by mělo být možné jít částečně po pláži, místo po silnici.

Jednou z tradic tohoto regionu je sušení chobotnic a murén, tak se nelekejte, když uvidíte z balkónu viset cosi připomínající staženou kůži. Já se totiž trochu lekla.

Etapa 2: Porto Covo -> Vila de Milfontes

Vzdálenost: 19,5 km

Čas: 5:15 h

V Porto Covo byl původní začátek Fisherman’s Trail, a právě tady jsem cestu začínala i já.

Z Lisabonu jsem využila autobus Rede Expressos v 8:30 (Lisboa Sete Rios), s příjezdem do Porto Covo v 11:05.

Podle mapy.cz měla první etapa trvat asi 5 hodin, podle informační tabule na začátku treku 8 hodin. Po dojezdu jsem tak trochu zpanikařila a vyšla raději co nejdříve. Nakonec byly blíže k pravdě mapy.cz a se zastávkou na koupání v moři a milion fotek, jsem první etapu šla asi 6 hodin.

Pro mě první pobřežní vesnice na trase mě přivítala krásnými bílými domy s modrými detaily a ulicí plnou kaváren a restaurací, která vede dolů k oceánu. Doporučuji doplnit zásoby vody a případně si koupit svačinu na cestu a vyrazit na cestu podél pobřeží.

Začátek vede po dřevěných chodnících, ale brzy dojde i na pláže a chůzi v písku, která nás bude více nebo méně (podle etapy) na trailu provázet až do konce. Kvůli převážně písčitému terénu je tato etapa označovaná za náročnější.

Na druhou stranu ale půjdete po plážích jako je Aivados nebo Malhão (ráj pro surfaře) a nakonec i Milfontes (což znamená „tisíc pramenů“), kde se mísí sladkovodní zdroje z řeky Mira s oceánem. Na jaře si zvlášť užijete vůni borovic, rozmarýnu, skalních růží a dalších rostlin, z nichž některé jsou endemické (nerostou jinde).

TIP: Zajímavou vychytávkou jsou návleky na boty, které písek v botách omezí.

Deník z etapy 2:

Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jako první část delší sólo cesty a po několika etapách v Portugalsku jsem měla v plánu letět do Skotska na West Highlands Way.

Igelitovou tašku se stanem, spacákem a karimatkou (do Skotska) jsem proto nechala v hostelu v Lisabonu a s minimem věcí (a nadějí, že svůj stan ještě uvidím ) jsem se vydala na autobus do Porto Covo.

V autobuse jsem potkala Lucase ze Skotska – náhoda, která vedla k večeři s jeho rodiči ve Vila de Milfontes a já získala plno tipů na mojí druhou část cesty. Trail je plný takových momentů. Náhody (nebo osud) na sebe navazují a posílají do cesty přesně to, co potřebujete.

Ubytování:  MUTE Hostel Milfontes

Jeden z nejhezčích hostelů, ve kterých jsem na Fisherman’s Trail spala! U postele byly závěsy pro více soukromí a ráno byla možnost výborné snídaně. Prostředí hostelu bylo krásné a všichni neuvěřitelně přátelští.

Etapa 3: Vila de Milfontes -> Almograve

Vzdálenost: 14,8 km

Čas: 4:00 h

Na začátku etapy z Vila de Milfontes doporučuji pečlivě sledovat značení (a ještě lépe se podívat do mapy.cz). Jen díky tomu jsem nezmeškala odbočku vedoucí přírodní cestičkou, místo delšího úseku vedoucího po silnici, odkud jsem později viděla přicházet jiné trekaře.

Další možnost je řeku přes most (kde jezdí auta) vůbec nepřekračovat a místo toho využít převoz lodí. Může to být zajímavý zážitek a podle informací od ostatních stačilo dorazit k řece a jednoduše si tam sehnat „lodní taxi“. Já si v tomhle okamžiku ještě myslela, že půjdu Fishermen’s Trail přesně jak se sluší a patří – hezky popořádku a každý centimetr po svých (v deníku z cesty se dočtete, jak moc jsem se spletla ).

Etapa je méně náročná a je tak spousta času si jí užít. Začátek vede po mostě přes řeku Mira, kousek od místa, kde se vlévá do Atlantského oceánu. Můžete tady prý pozorovat rorýse (já je neviděla, ale tito ptáci prý tráví 90 % života v letu) a místa s původní vegetací, stejně jako jiná místa okupovaná jinou, nepůvodní rostlinou – akácií.

Cesta vede i kolem písečné pláže – Praia das Furnas, která stojí za malou zastávku na plavání nebo jako místo na odpočinek s výhledem na oceán.

Deník z etapy 3:

První den každé dálkové trasy mám většinou spoustu energie a motivace. Dojímám se, skoro až nenormálně. Jsem šťastná, že můžu vyrazit na další cestu, cítím vděčnost a nadšení do nového začátku. Šíleně se těším a většinou jdu opravdu hodně rychle a nedočkavě.

Druhý den bývá většinou jiný. Trochu se uklidním a nastane u mě stav flow. Jdu, zastavuji se kdykoliv to tak cítím, postupně úplně přestávám vézt v hlavě vnitřní rozhovory  a nastane u mě vnitřní ticho – klid.

Nejlépe to odpovídá na otázku „Proč proboha pořád potřebuju někde sama chodit?“

Ubytování: HI Almograve – Pousada de Juventude

Ubytování připomíná starší školní budovu, ale je v něm vše, co je potřeba pro přespání a cítila jsem se v něm dobře. Cena je navíc příjemná (platila jsem 473 Kč/noc) a zahrnuje snídani.

Etapa 4: Almograve -> Zambujeira do Mar

Vzdálenost: 20,3 km (alternativně 18,5 km, vynechat Cavaleiro)

Čas: 5:35 h

Etapa z Almograve do Zambujeira do Mar byla podle mě jedna z nejkrásnějších. Trasa vede téměř celou dobu po pobřeží s výhledy na vysoké útesy, písek v jednu chvíli mění barvu ze žluté do oranžové (nahromaděné oxidy železa) a cestou můžete pozorovat hnízda čápů na útesech (je jich tam opravdu hodně!).

Kromě čápů můžete pozorovat i další ptáky, jako je kavka rezavokrká, kormorán chocholatý, poštolka obecná, holub skalní, sokol stěhovavý a rehek domácí. Já ale nejsem zrovna specialista, takže jsem se dívala převážně na ty čápy, kteří zrovna měli v hnízdech mláďata.

Zajímavé jsou i zkamenělé písečné duny, které vznikly v době, kdy bylo moře více než 100 metrů pod současnou úrovní a pláž se tak nacházela asi 60 km dále směrem do oceánu. V horninách jsou zkamenělé pozůstatky pravěkých lidí a zvířat.

Deník z etapy 4:

Předchozí etapu jsem si užívala o samotě a čtvrtá etapa byla přesným opakem – byla bohatá na silné zážitky spojené se setkávání se s dalšími lidmi.

Kolem poledne jsem dorazila do Cavaleiro, kde jsem se zastavila v místním obchůdku a dala se do  řeči s jedním Rakušanem.

Pokračovali jsme spolu, povídali si a vše zezačátku působilo normálně. Chtěla jsem se zastavit u odbočky s výhledy a on prohodil, že až mě potká příště, uvaří mi v autě čaj a já to odkývala (nepočítala jsem s tím, že se znovu potkáme).

Po asi dvou hodinách jsem potkala jeho auto zaparkované u cesty. Mával na mě, a tak jsem se u něj zastavila. Čaj jsem odmítla s tím, že je teplo (ale důvod byl samozřejmě opatrnost). Nabídl mi džus, který byl zavřený (to se mi zdálo jako přijatelný kompromis) – souhlasila jsem. Následovala situace, kdy on obíhal auto a džus naléval ke mně zády a já se ho snažila dohonit, abych viděla, že do džusu nic nepřidává.

Párkrát jsem se napila a omlouvám se s tím, že nemám moc žízeň, vracím zbytek džusu, jdu po stezce dál jak nejrychleji to jde, průběžně kontroluji telefon a hned jak chytnu signál, googlím jak dlouho trvá než začne působit droga na spaní a jak vysoká je potřeba dávka.

Vůbec nevím, jestli celá situace skutečně nebezpečná byla, nebo ne, ale v tu chvíli jsem ve své hlavě znovu slyšela snad všechny začátky True Crime podcastů.

Toto strašidelné setkání vykompenzovala hned další kavárna, kde jsem potkala Martinu z Německa a Simona z UK.

V Zambujeira do Mar jsem měla dost času, protože jsem tady nesehnala ubytování a musela jsem počkat na autobus do Odeceixe (odkud jsem ráno jela zpátky do Zambujeira do Mar a pokračovala v treku) a tak jsem se šla vykoupat do oceánu. Při výstupu z vody jsem viděla po pláži jít Simona, zavolala jsem na něj a šli jsme do vody ještě jednou společně.

Nakonec jsem na autobusové zastávce narazila na dva české kluky, Jardu a Tomáše. Tomáš jel stejným autobusem do Odeceixe, cestou jsme si povídali a večer zašli na dobrou večeři.

Celkově byla tato etapa pro mě jeden z nejintenzivnějších dní na Fishermen’s Trail.

Ubytování:

Nenašla jsem v mém termínu volný žádný hostel, jen soukromé pokoje a vše mi přišlo drahé. Naopak levné a jednoduché bylo sednout na autobus do Odeceixe, přespat v hostelu tam a ráno se opět autobusem vrátit do Zambujeira do Mar.

Dřív bych nejspíš raději zaplatila drahé ubytování v soukromí, abych náhodou neporušila pravidla thru-hiku. Tentokrát jsem ale měla za cíl celkově méně tlačit na výkon a více praktické hledisko bylo i finanční (měla jsem neplacené volno a plán cestovat celkem 6 týdnů).

Etapa 5: Zambujeira do Mar -> Odeceixe

Vzdálenost: 19,6 km

Čas: 5:40 h

Etapu začínám ranní návratem autobusem z Odeceixe do Zambujeira do Mar. Vyjít později má velkou výhodu v tom, že tak na trase skoro nikoho nepotkáte.

Díky malému převýšení a příjemným vzdálenostem mezi etapami je Fishermen’s Trail vhodný i pro starší turisty a ti vycházejí většinou brzy ráno. Jinak v květnu trail patřil mezi relativně méně frekventované.

Tato etapa je zajímavá černými horninami, které tvoří skály. Při jejich vzniku byly vodorovné, ale postupně je síla přírody ohýbala tak, že některé jsou svislé jako stěny a jiné překládané jako listové těsto.

V písečných dunách cestou můžete vidět i stopy po zvířatech, jako jsou králíci, kuny nebo jezevci. Samotná zvířata ale nejspíš neuvidíte, protože vylézají až v noci.

Já jsem toho obecně v první polovině etapy moc neviděla, protože byla poměrně silná mlha. Většinu času jsem tak sice slyšela šumění vln oceánu, ale z útesů se mi nedařilo moře zahlédnout.

Než se vydáte do Odeceixe, kde pátá etapa končí, můžete se přebrodit na krásnou pláž těsně před odbočením do vnitrozemí. V květnu 2025 byla voda asi do pasu. Na pláž se dá vydat i zpátky z města z druhé strany, ale mě osobně už by se asi nechtělo vracet.

Deník z etapy 5:

Vycházela jsem poměrně pozdě a celou první část etapy jsem opravdu nikoho nepotkala. Byla to změna po předchozím dni, kdy jsem měla na setkávání štěstí a když jsem narazila na restauraci, kde jsem si rozhodla dát oběd, tak jsem se rozhlížela, jestli neuvidím někoho známého z trasy.

Měla jsem štěstí! Vidím Simona, který nesedí sám a já tak poznávám Bernadette z USA.

Bernadette a Simon patří k nejdůležitějším lidem, které jsem na trailu potkala.

Celkově jsou setkávání na trailu jiná než v běžném každodenním životě. Absolutně totiž nezáleží na tom, co si o vás ten druhý bude myslet, protože spolu strávíte jen krátkou chvíli – můžete tak být prostě sami sebou. Často se navíc stává, že se přirozeně začnete bavit s lidmi, kteří jsou vám v něčem podobní a nastaví vám zrcadlo.

Z restaurace už zbývá jenom kousek, který jdeme se Simonem společně (Bernadette jela taxíkem) a já se tak od něj dozvídám o možnosti přebrodit část oddělující pláž před odbočkou do města. Nakonec zjišťujeme, že spíme ve stejném hostelu a já tak večeřím druhý večer za sebou v Odeceixe v restauraci, pokaždé s jiným klukem. Ne v té stejné, i když byla výborná… ale do stejné restaurace jsem se prostě jít styděla

Ubytování: Hostel Seixe

Na začátku jsem měla trochu problém s tím, že přidělená postel v pokoji byla obsazená. Do hostelu ale do půl hodiny dorazil (asi) majitel a situaci vyřešil. V ubytování je pěkná terasa na střeše a vybavená kuchyň včetně kávy a čaje k dispozici.

Etapa 6: Odeceixe -> Aljezur

Vzdálenost: 22,6 km

Čas: 6:00 h

Z města vede trasa na jižní pláž Odeceixe a dál se stáčí do vnitrozemí, kudy vede až do Aljezur. Cesta vede lesy i zemědělskými oblastmi a podél cesty by mělo být možné spatřit rozmarýn a levanduli.

Toto je jedna z etap, kterou jsem nešla a důvody se dozvíte v osobním vyprávění.

Deník z etapy 6:

Při hledání ubytování jsem zadala Aljezur a nevšimla si, že vyhledávání zahrnuje celou oblast – nejen konkrétně Aljezur, kde končí etapa z Odeceixe. Měla jsem tak následující ubytování zarezervované omylem až v Arrifana.

Místo 40 km dlouhého dne jsem jela autobusem 3 etapy směrem na jih a otočila směr – a právě tohle otočení zpětně krásně vystihlo moji vnitřní cestu na trailu.

Na Camino de Santiago, které se metaforicky přirovnává k cestě životem, se říká, že má každý tu svojí unikátní a jedinečnou cestu. Svoje vlastní Camino. Při téhle vzpomínce jsem se musela smát, protože jsem si říkala, že kdyby to tak mělo být, byly by to právě tyto omyly v rezervacích, hledání alternativních řešení a měnění směrů od severu k jihu a od jihu k severu, přesně to, co by vystihovalo mojí životní cestu.

A to jsem v tuhle chvíli pořád ještě netušila, jak půjdu zbytek Fisherman’s Trail.

Ubytování:                                                             

Pokud budete hledat ubytování na booking.com, nebo i jinde, podívejte na mapě na adresu. Vyhledávání totiž dává výsledky i například 10 minut autem, ale pěšky je to ještě pořádný kus cesty.

Etapa 7: Aljezur -> Arrifana

Vzdálenost: 16,2 km

Čas: 5:00 h

Tento úsek kromě krásné přírody skrývá i pořádný kus historie. Byly tady totiž objeveny stopy po osídlení Féničany, Kartáginci, Římany i Araby. Po Arabské kultuře zbyla pevnost, kterou ve 12. století obývali váleční mniši.

Z rostlin vynikají aromatické keře, jako je rozmarýn, tymián, myrta a levandule.

Deník z etapy 7:

Etapu 7 jsem šla po etapě 8, protože jsem otočila směr a měla být poslední.

Kousek před koncem se mi udělalo špatně a musela jsem si na chvíli sednout. Měla jsem intenzivní pocit, že jí dojít nechci. Že chci zastavit čas. Doteď si přesně pamatuji, kde ležel, který kamínek na zemi přede mnou, protože přesně tam jsem fixovala pohled a soustředila se na touhu alespoň na chvíli zpomalit celý vesmír. Nedávám si malé cíle.

Potom jsem se sebrala, snědla pár ořechů, napila se vody a šla dál. Protože čas zastavit nejde a nikam jinam, než dopředu se jít stejně nedá.

Ubytování: Endless Summer Surf House

Pěkný hostel, který je jen kousek od výborných restaurací a pekárny, kde si můžete zajít na snídani. Jediné na co si dejte pozor, že se na booking zobrazuje pod „Aljezur“, ale je právě až v Arrifana.

Etapa 8: Arrifana -> Carrapateira

Vzdálenost: 19, 6 km

Čas: 5:45 h

Další z pro mě nejkrásnějších etap Fisherman’s Trail. Útesy dosahují výšky až 100 metrů a jsou výsledkem střetů mezi kontinenty při vzniku superkontinentu Pangea.

Pláž těsně před Carrapateira (v mém případě těsně za, protože jsem šla od jihu na sever) je asi největší pláží, kterou jsem v životě viděla. V květnu byla navíc převážně prázdná.

Deník z etapy 8:

Etapu 8 jsem šla po etapě 6, od jihu na sever. A byla jsem znovu v absolutní euforii. Místo ukončení Fishermen’s Trail v Aljezur, jak jsem měla původně v plánu, jsem teď mohla jít dvě další etapy.

Na pláži těsně za Carrapateira, kde jsem byla skoro sama, jsem se převlékla do plavek a šla si zaplavat do ledového oceánu. Zbytek etapy jsem strávila s pocitem, že jsem přesně tam, kde mám v tu chvíli být.

V běžném každodenním životě jsem zvyklá fungovat hodně racionálně a logicky. Pro všechny emoce si hledám vysvětlení a všechno jenom trochu spirituální ve mně vyvolává skepsi. Na trailu to je přesně naopak. Fyzická námaha a soustředění se převážně na fyzické potřeby mě úplně přepne a moje racionální já má prostě pauzu.

Etapa 9: Carrapateira -> Vila do Bispo

Vzdálenost: 15,5 km

Čas: 5:00 h

Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, narazíte v 9 etapě na útesy a pláže jako z jiného světa – Amado, Murração a Manteiga.

Můžete navštívit i islámskou osadu Ponta do Castelo, která vznikla asi ve 12. století a měla kolem 15 obyvatel. Jejím účelem mohlo být pozorování velryb, které bývaly v regionu Algarve dříve rozšířené.  

Deník z etapy 9:

Paradoxem je, že tato etapa měla být mojí poslední… zase, ale nebyla. Na rozdíl od těch ostatních „posledních“ jsem ale etapu 9 vůbec nešla.

Můj úplně původní plán byl odjet do Portugalska a jít původní Fisherman’s Trail z Porto Covo do Odeceixe (etapy 2 – 5). Potom jsem měla zůstat jeden den v Aljezur a potom odjet do Lagos a strávit tři dny odpočinkem na pláži.

Po Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jet do Skotka na West Higlinds way. Měla jsem ve Skotsku rezervace v kempech a v hostelu v Lisabonu na domluvu uložený stan, spacák a karimatku. V letadle jsem skoro brečela, protože se mi nechtělo opouštět Portugalsko.

Po deseti dnech ve Skotsku jsem se vrátila do Portugalska přes Faro.

Etapu 12 jsem šla s 12 kg batohem s vybavením na West Highlands way. Následující dny jsem šla etapy 11 a 10. Poslední den jsem měla v plánu jít právě etapu 9., ale v hostelu jsem potkala Janu a Jade (více o nich ještě napíšu později), měla jsem za sebou celkem něco kolem 300–350 km a najednou se cítila vyčerpaná. Ráno, kdy jsem měla jít svojí poslední etapu – právě tu 9 – jsem se rozhodla už nikam nechodit. Místo toho jsme s holkami zašly na jógu, na snídani a jely společně do Salema projít se po pláži. Tenhle den, kdy jsem nešla etapu 9, nakonec patřil mezi ty nejkrásnější v Portugalsku.

Celkově jsem z Fisherman’s Trail vynechala etapy 1, 6 a 9.

Etapa 10: Vila do Bispo -> Sagres

Vzdálenost: 20 km

Čas: 5:30 h

Oblast, kterou vede etapa 10 je biogenetická rezervace Sagres – najdeme tady vysokou biologickou rozmanitost a velké množství endemických druhů, které se vyskytují jenom v této části Portugalska.

Prakticky to znamená, že celou dobu jdeme krajinou, která připomíná botanickou zahradu.

Etapa navíc končí v Sagres – nejlepším místě v Evropě pro pozorování tažných ptáků. „Sagres“ znamená „posvátný“ a byl po tisíciletí považovaný za jihozápadní konec známého světa.

Deník z etapy 10:

V hostelu v Sagres jsem hned první večer potkala Janu z Německa.

Je to další ze speciálních přátelství, které jsem navázala na Fishermen’s Trail. Hned první večer jsme se šly podívat na západ slunce na pláž a nic jsme neviděly, protože bylo zataženo.

Cestou zpátky jsme ale narazily na bar Laundry Lounge Sagres, kde je nejen možné se najíst a napít, ale i vyprat si prádlo. Tenhle večer se v baru konal i živý koncert. Vypily jsme každá dva až moc silné koktejly, zatancovaly si a naštěstí nakonec společně našly i cestu zpátky do hostelu.

Ubytování: The Lighthouse Hostel Sagres

Jeden z nejkrásnějších hostelů, ve kterém jsem byla. K dispozici je bazén, zahrada, možnost zapojení se do společných aktivit, lekce ranní jógy a možnost si dát ráno výbornou snídani. 10/10

Etapa 11: Sagres -> Salema

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6:00 h

Tato etapa je označovaná jako nejtěžší z celého Fisharmen’s Trail. Celkově je to nejspíš kvůli převýšení (přibližně 500 m nahoru i dolů) a povrchu. Na druhou stranu celkově Fishermen’s Trail nepatří mezi náročné traily a není se tak čeho bát.

Vápencové útesy lemují pláže Martinhal, Barranco, Ingrina, Zavial, Furnas, Figueira a nakonec Salema. Dominantní minerál, kalcit, se vlivem vody rozpouští a vytváří různé nepravidelné útvary a jeskyně. Ty uvidíte právě na plážích.

Deník z etapy 11:

V hostelu jsme s Janou potkaly Jade z Londýna a naše holčičí skupina se tak rozrostla.

Další den jsem sice měla v plánu jít etapu 9, místo toho jsem ale zůstala v hostelu na lekci jógy a snídani, po které jsme vyrazily do Salema. Jana jezdí do Salema s rodiči od dětství a ukázala nám tak dinosauří otisky, které v Salema najdete.

Cestování a traily jsou pro mě o spojení s přírodou, překonávání limitů, ale taky (a někdy především) právě o setkávání s lidmi. Holčičí den s Janou a Jade bych tak kdykoliv znovu vyměnila za etapu 9, která je určitě nádherná!

Etapa 12: Salema -> Luz

Vzdálenost: 11 km

Čas: 3:45 h

Na tuto kratší etapu se doporučuje vzít si dalekohled, protože možností pozorovat ptáky jako jsou třeba volavky nebo rákosníci (a další) je opravdu hodně. U cesty rostou plané orchideje a lilie.

V této oblasti se taky na dně moře nachází vrak 60 m dlouhé lodi L’Océan, s posádkou 800 mužů, kterou tady během sedmileté války v roce 1759 potobilo britské námořnictvo.

Další zajímavostí je pevnost blízko pláže Boca do Rio, která byla vybudovaná pro obranu proti častým útokům pirátů.

Deník z etapy 12:

Etapu 12 jsem šla po příletu ze Skotska, v opačném směru z Luz do Salema.

Večer předtím jsme měla přiletět do Faro a ráno se dvěma autobusy a Uberem dostat do Luz. Můj let z Edinburghu se ale opozdil a já jsem do hostelu ve Faro dorazila až pozdě v noci.

Ve Faro mi dalo zabrat najít autobusové nádraží, protože je uvnitř budovy, ale google mapy ukazovaly na zastávku před budovou. K autobusu jsem doběhla přesně ve chvíli, kdy se zavírali dveře a měla jsem velké štěstí, že mě nakonec ještě vzal. Navazoval mi na něj další autobus v Abufeira. Do Luz jsem přijela hodně vyčerpaná po projití upršené West Highlinds way a minimu spánku.

Jako první jsem si šla koupit zmrzlinu a sednout si s mým 12 kg batohem, ve kterém jsem měla stan, spacák, karimatku a teplé oblečení na trek ve Skotsku, k oceánu.

Zmrzlina tála neuvěřitelně rychle a já od ní byla celá ulepená. Dívala jsem se na oceán a útesy a přemýšlela, co je se mnou špatně, že musím být tak impulzivní a nesmyslně si komplikovat život. Říkala jsem si, že jet zpátky do Portugalska, abych si prošla jen pár dalších etap bylo víc hloupé než spontánní.

Když jsem se ale potom v jednu chvíli rozhlédla kolem sebe, viděla jsem všude kolem sebe poházená vystříhaná papírová srdíčka.

Těsně, než jsem odjížděla ze Skotka, narazila jsem na trhy s ručně vyráběnými věcmi. Zaujaly mě náramky se symbolikou, které mi přišly jako perfektní vzpomínka na West Highlinds way. U stánku jsem stála asi 15 minut a rozhodovala se mezi Harmony, Clarity, Joy, Healing, Experience… Chtěla jsem to všechno (přirozeně ), ale musela jsem si vybrat. Po 15 minutách jsem si vybrala trochu neoriginálně, ale taky poměrně jasně Love.

Celá situace s poházenými vystříhanými srdíčky jen den potom, co jsem si náramek vybrala mě donutil se usmát. Jenom dorazím do Portugalska a už najdu lásku!

Přes 12kg batoh se mi nakonec pokračovalo lehce a nádherně.

Etapa 13: Luz -> Lagos

Vzdálenost: 10 km

Čas: 3:00 h

Poslední část Fisherman’s Trail je hezky upravená. Půjdete převážně po dřevěných chodnících a mísit se s turisty, kteří si sem dělají kratší výlety.

Konec této krásné pobřežní trasy, na které strávíte hodně času o samotě, tak v mnohém připomíná konec Camino de Santiago. Ze samoty spadnete rovnou po hlavě do turistické části, která je moc krásná, ale pro někoho (pro mě vždycky) je to prostě šok.

Deník z etapy 13:

Etapu 13 jsem šla úplně neplánovaně, místo původně plánovaného odpočinku na pláži.

Byla jsem v melancholické náladě, protože se mi nechtělo z Portugalska odjet. Můj stan a spacák byl ale na domluvu uložený v hostelu v Lisabonu, měla jsem koupené letenky a zaplacené kempy ve Skotsku.

Etapu jsem strávila převážně v úzkostech. V takových chvílích si ale vždycky říkám, že když už musím být zrovna v úzkosti nebo depresi, tak proč to nedělat alespoň u moře/na treku/při běhu/na party/při práci… prostě seberu úplně všechnu vnitřní sílu a jdu dělat to, co bych dělala, kdybych se cítila dobře – jenom bez očekávání, že se při tom dobře cítit budu.

Nakonec jsem část 13 etapy šla znovu na úplném konci cesty, kdy jsem po příjezdu ze Skotska došla další etapy a skončila opět v Lagos. Tentokrát už jsem si ale místo zopakování celé etapy lehla na pláž a dovolila si (konečně) vydechnout a odpočívat.

Ubytování: The Macarena Beach hostel

Ubytování bylo v pořádku, levnější. Spíše hlučnější, starší. Stačilo na přespání a vše bylo v pořádku. Přespala jsem tady jednu noc úplně na konci, kdy jsem věděla, že je to jen přestupní stanice.

Ubytování: Boutique Taghostel

Hezké ubytování a prostory, krásná terasa a pohodlné pokoje. Atmosféra mi nepřišla tak příjemná, ale bude asi hodně záležet na tom, kdo bude zrovna na recepci. Celkově dražší a hezčí.

FAQ – Nejčastější otázky a odpovědi

Závěr a konec Fisherman’s Trail

V Lagos nečekejte žádné oficiální ukončení cesty, Fishermen’s Trail prostě končí, jakmile dojdete do města. Krásná je ale symbolika toho že Lagos byl původně místem, odkud Portugalci vyplouvali dál do světa.

Stejně jako konec Camino de Santiago, je tak „konec“ Fisharmen’s Trail v Lagos naopak začátek – pro další cestu – doslova i metaforicky!

Máš otázky k Fisherman’s Trail? Napiš mi do komentářů – ráda pomůžu.

Článek Fisherman’s Trail v Portugalsku: Kompletní průvodce nejkrásnější pobřežní trasou Evropy se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Když jsme letěli na Vánoce do Španělska, viděla jsem z okénka letadla uprostřed Středozemního moře malý ostrov zalitý slunce. Mallorca!

Ještě s režimem letadlo na telefonu píšu zprávu kamarádce Jáje – Jdeš se mnou na jaře přechod Mallorcy po GR 221? Řekla ANO. A ještě, než jsem se vrátila ze Španělska, už jsme měli letenky na týden v dubnu. Plot twist? Ostrov, který jsem viděla, byla Ibiza.

V článku se dozvíte veškeré informace o plánování GR221, náš itinerář a jeho možné varianty i alternativy a tipy na spaní. Dozvíte se, co si vzít s sebou, a hlavně co bych příště udělala jinak (moje chyby, kterým se vy můžete vyhnout).

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná.

Základní informace o GR 221

• Délka: Asi 130 km
• Oficiální název: Ruta de Pedra en Sec – „Cesta suchých kamenů“
• Kudy vede: z Port d’Andratx do Port de Pollença (nebo naopak)
• Kolik dní zabere: 6-9 dní, podle tempa a variant
• Kdy jít: březen–květen, říjen–listopad
• Obtížnost: Střední (převýšení, terén)
• Značení: Červeno-bílé značení, rozcestníky

Jak se dostat na začátek GR 221 a jakým jít směrem?

Začátek a konec si ve skutečnosti můžete vybrat, protože se trasa běžně chodí oběma směry. Nemyslím si, že je jedna z možností lepší. Jediné co, tak mi možná úsek mezi Lluc a Port de Pollença (nebo naopak) přišel méně hezký, oproti zbytku. Pokud tedy začnete v Port de Pollença, budete mít po prvním dni to nejhezčí teprve před sebou.

Na začátek a konec trasy se pohodlně dostanete autobusy z a do Palmy. V Palmě vyjíždí autobusy z Estacion Intermodal, autobusového nádraží, které najdete v podzemí. Do Sant Elm se dostanete za 1,5 hodiny, do Port d’Andratx za 1 hodinu a do Port de Pollença nebo Pollença za 1 – 1,5 hodiny. Stejně tak i potom zpátky.

Veškeré autobusové spojení si můžete najít tady.

Lístky se kupují až v autobuse přiložením platební karty k terminálu při nástupu a znovu při výstupu. Lístek z Palmy do San Elm stál 93 Kč a lístek z Port de Pollença do Palmy 207 Kč.

My jely z Palmy do San Elm (autobus číslo 101 Palma -> Torrent, autobus 121 Torrent -> S´Algar). Zpátky z Port de Pollença přímým autobusem 301 do Palmy.

Naše GR 221 vedla z východu na západ. I pokud se rozhodnete jít naopak, můžete použít itinerář (níže), ale raději počítejte s trochu rozdílným časem (sestup = výstup a naopak).

GR 221 trasy a značení – jak se neztratit

GR 221 je podle mě obecně poměrně dobře značená. Narazíte na patníky s červeno-bílým pruhem, rozcestníky i barvách na kamenech. Přesto doporučuji stáhnout si do mobilu offline mapy.cz.

Stejně jako třeba u Tour du Mont Blanc, nejde o jednu jedinou trasu, ale spíše o systém tras s různými odbočkami a variantami. Přesná délka celé trasy záleží na zvolených variantách.

Na mnoha místech v horách nebyl signál a cesta se dělila na různé varianty. Díky offline mapám jsem mohla snadno ověřit kterou variantu zvolíme, kolik očekávat kilometrů a jaké převýšení.

Kdy se vydat na GR 221 – počasí

Mallorca obecně má asi 300 slunečných dní v roce a pokud se na trasu nevydáte v zimě, je vysoká pravděpodobnost slunečného počasí. Proto jsem si Mallorcu vysnila po propršené trase Tour du mont Blanc.

V létě se teploty vyšplhají i k více, než 30 stupňům a na mnoha úsecích GR 221 se není kam schovat do stínu.

Ideální období je proto jaro (březen–květen) a podzim (říjen–listopad). Na podzim může být pravděpodobnost deště o něco vyšší.

My byly na Mallorce na konci dubna a teploty byly kolem 20 °C přes den, ideální na chození po horách.

Obtížnost GR 221 – zvládnu přechod Mallorcy?

Obtížnost trasy GR 221 bych označila jako střední. Délka i převýšení jsou méně náročné než například Tour du Mont Blanc, ale náročnější je terén. Jak napovídá oficiální název „Cesta suchých kamenů“, cesta vede většinu času po nerovném terénu a kamenech.

Náročnější jsou sestupy, které jsou místy prudké a kameny podkluzují. Určitě se proto vyplatí nepodcenit dobré boty, trekové hole a hmotnost batohu, která moc nerozhází celkovou rovnováhu.

Může se hodit zabalit si chytře a nalehko. Konkrétní tipy na mojí výbavu najdete v článku: Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod

GR 221 přechod Mallorcy: 6denní itinerář s alternativami

Podle zvolených variant trasy a tempa je ideální vydat se na přechod Mallorcy na 6–9 dní. My měly kvůli letenkách celkem 6 dní, ale pokud by to bylo možné, dala bych si na přechod více času.

Po cestě jsou hezká městečka a odbočky, které stojí za návštěvu. Více času umožní větší flexibilitu a možnosti volby někdy i delších a náročnějších variant (hezčích), nebo naopak odpočinku.

Náš itinerář přechodu Mallorcy G 221 v mapy.cz najdete tady.

Den 1. Sant Elm -> Refugi de Sa Coma d´en Vidal

Vzdálenost: 18, 4 km

Časová náročnost: 7 hodin

Převýšení: + 1115 m, – 583 m

Alternativa: Sant Elm -> Estellence, 23,9 km (+1 169, – 1 028), 9 hodin

První den jsme v Palmě vyrazily na autobus a svezly se na místo startu v San Elm. Hned po výstupu vidím moře, dostávám se do euforie a rozhodně se toho moře nechci hned zase vzdát. Tak začínáme trek snídaní v kavárně s výhledem.

Potom už nás ale čeká stoupání a mezi stromy se objevuje výhled na 4 kilometry dlouhý neosídlený ostrov Dragonera. Na ostrov se dá zajet a projít si jednu ze 4 pěších tras, které kromě výhledů nabízí i trochu toho dobrodružství – piráti sem prý do jeskyní ukrývali své poklady a všechny se zatím ještě nenašly. My ale dneska místo hledání pokladů míříme dále do hor.

Cesta vede stále více po kamenech a místy je terén náročnější a vybavený řetězy pro uchycení. Trekové hole je tak občas potřeba zandat do batohu a chytat se řetězů nebo kamenů rukama (lézt po čtyřech). Přicházíme k informační tabuli, kde je náš denní plán označený jako 4. stupeň obtížnosti (z 5). Uf.

K tomu máme díky mojí opatrnosti hrozně těžké batohy. Po opuštění San Elm není na cestě žádná možnost k doplnění vody (ani s filtrem!), nebo jídla. Vzhledem k tomu, že jsme plánovaly spát venku a předem jsme věděly, že vodní zdroj tam nejspíš taky nebude, nesla jsem v batohu na začátku treku 6 litrů vody.

Kvuli GR221 jsem speciálně pořizovala lehké skládací láhve, které od té doby používám na každém treku a jsem nadšená.

Zpětně by na stejný plán stačily 4 litry vody, protože jsme druhý den brzy ráno došly do Estellence. Mezi Refugi de Sa Coma d´en Vidal a Estellenc byla fontána s vodou (ne pitnou) a v Estellence možnost vodu dokoupit.

Stoupáme stále nahoru a s těžkým batohem to začíná být náročnější, výhledy jsou ale opravdu nádherné! Postupně se dostáváme do nejvyššího bodu odkud opět vidíme za kopci ostrov Dragonera a já si uvědomím, kolik už jsme toho ušly.

Večer scházíme dolů k zavřené horské chatě Refugi de sa Coma d´en Vidal, kde potkáváme několik dalších Čechů se stejným záměrem, jako máme my.

O spaní venku a bivakování na GR 221, včetně našich zážitků si můžete přečíst v sekci níže (Spaní a bivakování na GR 221).

Den 2. Refugi de Sa Coma d´en Vidal -> Esporles

Vzdálenost: 19,1 km

Časová náročnost: 6,5 hodin

Převýšení: + 518 m, – 867 m

Alternativa: Přes Banyalbufar (nebo ne), dvě varianty GR221, rozdíl asi půl kilometru

Ráno se budíme brzy, protože byla celou noc pořádná zima. Postupně jsem na sebe navlékla všechno oblečení z batohu a přes spacák přehodila pláštěnku (proti větru). V kombinaci s vysokou vlhkostí od moře se budím v mokrém péřovém spacáku, ale zato bohatší o nové zkušenosti.

Pokračujeme sestup do Estellence, kde si dáváme kafe hned v první kavárně. Později se dozvíme, že je součástí hotelu a nedá se v ní objednat snídaně. Nedá se nic dělat, pokračujeme o kousek dál a narazíme na obchod. Zjišťuji, že mám dostatečné zásoby vody, kterou jsem přenesla přes kopec první den a vodu doplňovat nemusím. Druhá cenná lekce dne a hned ráno!

Sluníčko svítí naplno, tak si na chvíli sedáme na lavičky u obchodu a já z igelitky vytahuji svůj mokrý péřový spacák, aby se trochu vysušil. K tomu si dám brunch v podobě chleba se sýrem a vyhřívám se na slunci po promrzlé noci.

Potom už se vydáváme dál a celý den je oproti prvnímu dni pohodový. Cesta vede převážně mezi stromy, občas zahlédneme moře a nečeká nás žádné velké stoupání. Na výhledy byla cesta možná méně zajímavá, ale zato zaslouženě odpočinková. Dostávám se do trailového zenu a je mi fajn.

Večer máme v plánu spát v Esporles v Hostel Sa Fita Backpackers. Podle informací na webu je tento hostel určený cestovatelům do 30 let a pokud je vám více, zaplatíte 5 euro navíc. Po příjezdu zjišťujeme, že recepční a dalších 7 lidí čekajících na check-in jsou ještě starší než my. Uleví se mi, že mě tedy nejspíš nevyhodí a jen zaplatím 5 euro za měsíční členství.

Hostel je čistý a má krásné společné prostory včetně zahrady s malým bazénem. Jako první běžíme do sprchy a po dvou dnech na treku si připadám jako na wellness pobytu. Zajdeme na jídlo do restaurace kousek od hostelu a odpočíváme na zahradě.

Den 3. Esporles -> Deià

Vzdálenost: 23,1 km

Časová náročnost: 10 hodin

Převýšení: + 1 285 m, – 1 293 m

Alternativa: Zkrácení po silnici (místo GR 221) za Valldemossa, 18,6 km (+ 629, – 641), 6 hodin

Říká se, že třetí den bývá kritický a já ho kvůli omezenému času na celou GR 221 nenaplánovala úplně odpočinkově. Vycházíme brzy ráno, protože nás podle mapy čeká asi 10 hodin chůze a pořádné převýšení.

Nálada mezi námi není ráno úplně optimální a já se snažím vyhýbat se konfliktům. Vážím každé slovo. Přes fyzickou únavu to je pocitově náročnější, ale hodně mi pomůže hned na začátku potkat kočku. Milá setkání se zvířaty mi vždycky zvednou náladu a asi díky té kočce obě zdárně zvládáme cestu až do Valldemossa.

Valldemossa je krásná starobylá vesnička, která je plná turistů, obchůdků a restaurací. Kromě kamenných domů a vyhlášeného kláštera, je město spojené s Frederikem Chopinem, který tady strávil jednu zimu v první polovině 19. století. Složil během svého pobytu několik skladeb.

Do Valldemossa dorážíme těsně před polednem, a tak si v jedné turistické restauraci-  Restaurante Can Reüll – dáváme fancy brunch. Cena je podobná jako v Praze.

Po jídle se domlouváme, že se rozdělíme. Jája je unavená a cestu si bude zkracovat podél silnice. Vyhne se tak přechodu přes kopec s převýšením a náročným sestupem. Tato varianta je možná i autobusem Valldemossa – Deià a umožňuje tak odpočinkovou variantu se setkáním skupiny v Deià.

Když se zvedám od snídaně, zbývá mi ještě asi 6 hodin chůze. V hlavě si spočítám, že bez pauzy bych měla stihnout dojít půl hodiny před západem slunce. Nejsem si v tu chvíli jistá, že to zvládnu, ale vím, že mám v batohu věci na nouzové přespání venku, dostatek vody i nějaké jídlo. Zároveň jsme na treku zatím potkávali lidi nejpozději po dvou hodinách, takže i pokud bych v nejhorším případě v místě bez signálu špatně upadla, nejpozději do dvou hodin půjde pravděpodobně někdo kolem. Zkrátka si spočítám své naděje na přežití a vyrážím sama do kopců.

Výstup je místy náročný terén a opět lezu po čtyřech, ale jsem zase v euforii a jde se mi skvěle. Na kopci se kochám výhledy a dávám si svačinu, několik lidí se se mnou postupně dalo na chvíli do řeči, což se mi stává vždycky, když cestuju sama. Nikdy se tak paradoxně vlastně sama necítím.

Bez signálu díky mapy.cz zachraňuji ztracený starší pár z Dánska, který s papírovou mapou netuší, kde je. Seznamuji se s Lucasem z Belgie, který je na Mallorce potřetí a nejde tentokrát klasickou GR 221, ale právě její odbočky a alternativy. A úplně všude mi dělají společnost horské kozy.

Na vrcholu cítím vděčnost. Tohle byl pro mě jeden z nejkrásnějších dní na GR 221!

Cestou dolů mě to zase trochu přechází potom, co po kamenech uklouznu už potřetí a narazím si loket. Do Deià se ale nakonec dostávám bezpečně asi hodinu a půl před setměním.

S Jájou se vydáme na jídlo do Trattoria Italiana, protože kdo jiný dokáže nahradit velké množství spálených kalorií efektivněji, než právě Italové?

Ubytování jsme měly rezervované v Hostal Villa Verde, který byl trošku dražší, ale plánovala jsem hezké a pohodlné přespání po náročné 10hodinové etapě. A spala jsem jako dudek.

Den 4. Deià -> Port de Sóller -> Sóller

Vzdálenost: 16,8 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 446 m, – 586 m

Alternativa: Deià -> Font des Noguer , 23,6 km (+ 1 296, – 717), 9 hodin, bivak u vodní nádrže Cúber

Původní plán 4. dne byl projít přes Port de Sollér až do Font des Noguer a spát venku. Celkem asi 30 km a 10 hodin chůze. Po předchozím dni jsme ale byly obě unavené, a tak přicházely v úvahu dvě varianty – 1. Vynechat zacházku do Port de Sollér a jít přímo po kratší variantě GR 221 k původně plánovanému konci, ale jen 23, 6 km, 2. Skončit v Sollér po téměř 17 km, spát v hostelu a druhý den zkrátit 13 km autobusem.

Trasu jsme si chtěly užít, ne prosprintovat a Port de Sollér ani Sollér se nám vynechávat nechtělo. Navíc už jsem věděla, že nemám dost teplý spacák a v noci mi bude zima. Takže volba byla celkem jasná.

Ráno jsme nemusely vstávat brzy a mohly se zdržet na výborné snídani v Deià. Pohodovým tempem jsme pokračovaly až k majáku Far des Cap Gros. Tam jsme opět změnily plány a místo návratu po GR 221 jsme sešly až do Port de Sollér. Unavené nohy jsem si ponořila do mořské vody, poseděly jsme si na pláži a potom pomalu došly do hostelu v Solléru.

Sollér je známý hlavně historickou dřevěnou tramvají, ale na náměstí se nachází i pěkný kostel. Krásný den jsme zakončily večeří a krátkou procházkou po městě.

Den 5. Sóller -> Lluc (bus Sóller -> Cúber)

Vzdálenost: 27,4 km

Časová náročnost: 11 hodin

Převýšení: + 1 632 m, – 1 195 m

Alternativa 1: Autobus Sóller -> Cúber (zkrácení trasy o 13 km), Cúber -> Lluc 14,2 km (+ 572, – 844), 5 hodin

Alternativa 2: Font des Noguer -> Lluc, 14,3 km (+ 600, – 884), 5,5 hodin

Pátý den jsme měly v plánu zvolit „alternativu 1“ a svést se prvních 13 km autobusem na zastávku autobusu Cúber. Ráno jel jen jeden autobus a další až odpoledne. Na zastávce jsme čekaly včas, ale bohužel už autobus přijel obsazený a nabrat mohl jen tři další lidi. Na nás se proto prostě nedostalo.

Začala jsem stahovat Uber a Jája mezitím domlouvat spolujízdu s mladým německým párem, kteří měli v plánu jen lehkou procházku kolem nádrže Cúber. Nakonec nás ve čtyřech vyšla cesta Uberem na 250 Kč na osobu.

U nádrže Cúber jsme se svými novými německými přáteli rozloučili hned dvakrát. Na GR 221 jsme se totiž nejdřív napojili v opačném směru, abychom nepřišly o výhledy na nádrž ze všech stran. Potom jsme se vracely a pokračovaly směrem na východ k Lluc.

Cestou do Lluc si užíváme další nádherné horské výhledy, podobné těm z prvního a třetí dne. Potkáváme taky obě české skupinky, které jsme potkali po prvním dni. Vyměňujeme si informace a navzájem se ujišťujeme, že si každý alespoň jeden úsek zkrátil autobusem. Cítíme se tak všichni o něco lépe.

V Lluc znovu potkáváme Lucase, kterého jsem potkala v horách třetí den. Zdravíme se, vyměňujeme si informace a já mám hroznou radost, jako pokaždé, když na treku na někoho narazím náhodně podruhé po několika dnech.

Původně jsme měly v plánu spát v kempu, který je v Lluc jediným na trase. Nakonec se ale zase ubytováváme na princezny v klášteře Santuari de Lluc. V klášteře je kromě ubytování i muzeum a botanická zahrada, které jsme ale vzhledem k otevírací době bohužel nestihly navštívit. V Llluc jsou i dvě restaurace, pekárna a malý obchůdek.

Den 6. Lluc -> Pollença

Vzdálenost: 18,6 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 229 m, – 654 m

Alternativa: Llluc -> Port de Pollença, 25 km (+ 245, – 721), 7 hodin. Posledních 8 km rovina u silnice.

Poslední den se budíme v klášteře, kde je k ubytování i snídaně. V jídelně potkáváme většinu lidí v cyklistickém dresu a neustále doplňované banány mizí rychlostí blesku. Poměrně často slyšíme češtinu.

Vyrážíme na poslední etapu, která je převážně sestupem. Na kamenech cítím vazy v kotnících a jsem fakt ráda za turistické hole. Nakonec jdeme poměrně dlouho rovně až do Pollença. Odtud vede cesta do Port de Pollença podél silnice, a to si rády necháme ujít.

Nasedáme proto na autobus a vezeme se posledních 8 kilometrů k moři. Máme tak dostatek času pořádně se projít po pláži s nohama ve vodě, hledat mušličky (nesmí se odvážet) a užít si dobré jídlo s výhledem na moře.

Večer se autobusem vracíme zpět do Palmy, odkud nám druhý den letí letadlo domů.

Spaní a bivakování na GR 221

Oficiálně není povoleno na Mallorce volně kempovat ani bivakovat.

Před cestou jsem se ale dočetla, že bivakování (spaní venku bez stanu) je neoficiálně tolerováno. V každém případě je nutné dodržovat zásady „Leave no trace“. To znamená místo opustit tak, aby nebylo poznat, že jste tam vůbec byli. Neznečišťovat.

Na GR 221 bylo míst vhodných na přespání pro 1–2 osoby opravdu hodně. Každý den jsme viděly hned několik rovných plácků přímo u cesty, které očividně pravidelně poslouží pro bivak. Několik málo z nich bylo dokonce i pod stříškou. Téměř každý den ráno jsme šly kolem někoho, kdo venku přespával a balil si ráno věci.

Pokud budete chtít spát venku a nejdete ve velké skupině, není zkrátka o místo na přespání nouze. Oficiálně to ale povoleno není.

My si noc venku vyzkoušely hned první den a byla to moje první zkušenost se spaním venku bez stanu vůbec. Na Mallorce je vysoká vlhkost vzduchu, a tak i když v noci nepršelo, nevyplatil se mi péřový spacák, který byl ráno mokrý. Během noci jsem se budila zimou a napadaly mě hororové historky, ale taky jsem si při každém probuzení nasazovala dioptrické brýle a koukala na miliony hvězd na obloze. Bez světelného znečištění byla obloha v noci prostě nádherná a celý mrazivý zážitek mi stál za tu nádheru!

Kolik stojí GR 221 – rozpočet

GR 221 jde jít opravdu hodně low cost, nebo taky vůbec, a to z ní dělá cestu skoro pro každého.

Doprava na začátek treku a zpátky nás dohromady vyšla na 3 949 Kč za letenku/osoba (včetně jednoho odbaveného batohu kvůli trekovým holím) a 300 Kč za autobusy na začátek a konec treku/osoba.  

Pokud pro přespání zvolíte bivak, bude vás to stát 0 Kč. Nás vyšlo ubytování rezervované na poslední chvíli přes booking na 5 044 Kč/osoba (bez hostelu v Palmě a s jednou nocí venku zdarma).

Ubytování, jídlo i voda jsou obecně dražší, než jsem čekala a v porovnání s cenami v pevninském  Španělsku. Vodu je ale možné v některých městečkách dopustit ve veřejných fontánách a výdaje na jídlo částečně snížit vlastními zásobami.

Gear list: Co s sebou na GR 221

Na přechod Mallorcy se vyplatí zabalit si chytře a mít s sebou batoh co možná nejlehčí. Teploty můžou být v některých obdobích vyšší a zdrojů vody je po cestě méně, v některých úsecích se tak vyplatí vzít si sebou více vody a celková váha batohu se tak zkrátka nasčítá.

Jak vypadá moje výbava na treky? A jak si vůbec vybrat vhodné vybavení? O tom píšu podrobněji v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Vybavení na spaní venku

• Spacák – Ze zkušenosti bych doporučila do nižších teplot, než jaké jsou očekávané, protože vyšší vlhkost pocitovou teplotu snižuje. Péřový spacák mi rychle navlhnul a špatně schnul.
• Karimatka – Tepelná izolace od země, ideálně tří sezónní. Já měla nafukovací, ale zpětně bych brala raději skládací kvůli nerovnému terénu, který může být v místě bivaku.
• Tarp – Na jednu noc venku jsme ho nakonec nepotřebovaly, ale v případě deště by posloužil a je lehčí i skladnější, než stan. Staví se na trekové hole.

Vybavení na chůzi

• Trekové hole – Za mě na GR 221 jednoznačně must have. Usnadňují pohyb po kamenech, sestupy, i vyrovnání rovnováhy těžkého batohu. Svoje oblíbené, lehounké Fizan hole beru už prakticky všude.
• Kvalitní boty – Jsem zastáncem nízké trekové obuvi a přesně takovou jsem měla i na GR 221. Ideálně bych ale doporučila vysokou trekovou botu, která podrží kotníky v nerovném terénu.
• Batoh – Dobře padnoucí, co nemenší velikost i váha, kvůli vodě, sestupům po kamenech a rovnováze.

Oblečení

Bude záležet na počasí, ale moje stálice na každém treku, které využijuvždycky jsou:

• Zateplená syntetická vesta – lehce balitelná, hřeje i vlhká, rychle schne a ochrání nejdůležitější – břicho a záda před prochladnutím.
• Fleecová mikina – lehká, hřeje i vlhká, rychle schne.
• Pohodlné delší kalhoty – na noc, chladná rána a noci.
• Kraťasy
• Trička – 2-3 merino trička, jedno s dlouhým rukávem a dvě s krátkým. Jedno z nich používám na spaní.
• Ponožky – kvalitní, merino. Hřejí i vlhké a vlhkost odvádí, takže jsou prevencí proti puchýřům. Beru 3x a jedny z nich používám po sprše večer a případně na spaní.
• Spodní prádlo – Beru 3x
• Sandále (do vody) – Na přezutí večer a do sprchy v hostelu
• Kompresní návleky – Kromě komprese se hodily proti poškrábání nohou větvemi a keříky po cestě

Ostatní

• Pláštěnka na sebe a na batoh – Na GR 221 nebyla potřeba, ale do hor jí beru vždy.
• Powerbanka
• Věci na hygienu
• Opalovací krém
• Lékárnička – Náplasti, dezinfekce, paracetamol, izolační fólie, tablety na dezinfekci vody.
• Sluneční brýle
• Čelovka
• Malé pytle na odpadky
• Láhve na vodu – mám tyhle skládací a na treky je miluju!

Jídlo a voda na GR 221

První den bylo v San Elm možné doplnit zásoby vody z veřejné fontány s pitnou vodou. Dál už jsme ale podobné štěstí neměly a vodu jsme většinou dokupovaly a přelévaly do vlastních lahví.

V úseku mezi San Elm a Estellence nebylo možné doplnit pitnou vodu vůbec, jinak byla většinou dostupná na začátku a na konci etapy (podle itineráře výše). Obecně doporučuji mít s sebou dostatek vody na celou etapu a trochu víc pro případ zdržení nebo nouzového přespání.

Filtr na vodu bychom nevyužily, protože jsme za celou dobu potkaly jeden jediný zdroj nepitné vody a to hodinu chůze od Estellence.

Stejné to bylo s dostupností jídla. Téměř každý den prochází GR 221 vesnicí nebo městečkem, kde je možné doplnit zásoby nebo se přímo najíst. Není proto potřeba nést s sebou zbytečně velké zásoby a podle mého názoru ani vaření.

Na Mallorce určitě nezapomeňte ochutnat místní speciality, jako je Ensaïmada. Ta se připravuje z mouky, vody, cukru, vajec, kvásku a sádla. Tradičně se podává bez náplně, ale najdete i varianty s čokoládou nebo třeba pistáciemi.

Dalším tradičním dezertem je Coca de patata, kterou jsem ochutnala a až potom zjistila, že je její součástí taky sádlo.

Bezpečnost a zdraví na GR 221

GR 221 je poměrně frekventovaná trasa, na které přes den potkáte další turisty minimálně jednou za dvě hodiny (v dubnu). Trasa je tak podle mě vhodná a bezpečná i pro sólo cestovatelky.

Pozor je potřeba si dát na kamenech a při sestupech, kde se dá uklouznout. Já uklouzla dvakrát a měla jsem štěstí, že jsem padala dobře – dozadu na zadek. Hodně pomůžou trekové hole a co nejlehčí dobře vyvážený batoh.

Na každý trek (a hlavně když jdu sólo) si sjednávám pojištění. Osobně se mi osvědčilo cestovní pojištění od AXA. Už dvakrát se mi bohužel stalo, že jsem ho musela využít a v obou případech mi vše bez problémů proplatili.

Chyby na GR 221: Co bych udělala jinak?

Nemyslím si, že jsem tentokrát udělala v plánování nebo balení velké chyby. Kdybych ale měla jít GR 221 znovu, udělala bych přeci jen několik věcí jinak:

• Dala bych si víc času – Přidala bych 1–2 dny na cestě, abych se stihla zastavit trochu déle ve Valldemossa, Port de Sóller a Lluc (klášter a zahrady).
• Možná bych přehodnotila spaní venku – Není to bezpodmínečně potřeba, po cestě jsou ubytovny a hostely.  
• Nebrala bych tarp – Pokud bych nemusela bezpodmínečně spát venku (třeba kvůli budgetu), nechala bych tarp doma a v případě nepřízně počasí došla do nejbližší vesnice a našla tam ubytování. Pravděpodobnost špatného počasí je nižší než váha tarpu.
• Vzala bych si syntetický spacák – Péřový spacák navlhl opravdu hodně hned první noc.
• Nebrala bych 6 litrů vody první den – Mezi Sant Elm a Estellence není zdroj vody. Přesto by podle uvedeného itineráře bohatě stačily 4 litry vody.
• Vzala bych méně jídla – Ušetřila jsem, ale ve skutečnosti bylo každý den dost možností jídlo dokoupit a snížila bych tak váhu batohu.

Nejčastější otázky & odpovědi

Závěr a osobní zhodnocení: Co mi přechod po GR 221 dal

Přechod Mallorcy po GR 221 byl podle mě nádhernou cestou, která se hodí i jako jedna z prvních zkušeností s přechody. Hory nejsou nijak vysoké, civilizace je každý den blízko a v případě potřeby existuje nespočet variant, jak cestu uzpůsobit. Od zkrácení pěšky, autobusem, až po to prostě se sebrat a odjet místo treku někam na pláž a odpočívat.

Samy jsme nešly cestu přesně tak, jak jsem jí doma od stolu naplánovala a o to byla vlastně krásnější! Každý další trek mě čím dál tím víc učí být k sobě laskavá a netlačit věci neustále jenom na výkon.

Zatímco loni na Tour du Mont Blanc byla alternativa zkrácení vynucená tím, že mi tělo řeklo dost, prozvracela jsem noc ve stanu a skončila jsem až na pohotovosti s vyčerpáním a nemocí z převýšení, na GR 221 se mi podařilo posunout se dál.

Přestože jsem cítila, že itinerář asi i zvládnu podle původního plánu, prostě jsem se rozhodla plán rozvolnit, zařadit víc odpočinku, užívání si a moře. I když to znamenalo přeskočit kvůli tomu 13 kilometrů treku autobusem (uberem).

Na každém dalším treku se víc a víc učím vnímat svoje potřeby tak, abych byla fyzicky i psychicky v pohodě. Taky se učím, že cesta je cíl (jakkoliv to zní jako klišé!) a že nejkrásnější je právě ten její prostředek.

A nakonec stále více přestávám vnímat přechody a dálkové trasy jako výkon, který je potřeba tak trochu protrpět a kdo víc trpí, ten je větší borec. Míň tlačím na výkon a víc si užívám.

Všechny tyhle lekce se mi hodí v každodenním životě.

Zajímá vás něco o GR 221? Nebo se mnou chcete sdílet své vlastní zážitky a zkušenosti?

Napište mi!

A pokud vás láká další trek s výhledy na moře a oceán, doporučuji letět z Mallorky do Portugalska, na mojí velkou srdcovku – Fisherman´s Trail.

Článek GR 221: Kompletní průvodce přechodem Mallorky – trasa, tipy, spaní i výbava se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Ať už hledáte tipy na vánoční dárky pro cestovatele, dárky pro milovníky hor, nebo třeba pro turisty, shrnula jsem 20 konkrétních tipů, které opravdu ocení. A k tomu pár bonus tipů navíc, kdybyste chtěli něco originálního, protože článek průběžně aktualizuji – vždy před Vánoci přidávám nové tipy, které se mi osvědčily.

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o trecích.

Jak vybrat ten nejlepší dárek pro cestovatele?

Kupovat dárek pro někoho, komu chceme opravdu udělat radost, je vždycky tak trochu stres. Minimálně teda pro mě. Vždycky najdu spoustu věcí, které bych si chtěla koupit nebo dostat jako dárek já sama. Ale ocenil by to i můj bratr/partner, moje sestra/kamarádka?

Proto než začnete hledat v seznamu dárků, položte si pár otázek, které vám pomůžou najít ten nejlepší dárek pro cestovatele, kterého chcete obdarovat:

• Cestuje spíš do přírody, nebo do měst?
• Jak nejčastěji cestuje – pěšky, autem, nebo letadlem?
• Jaké destinace preferuje (zima/teplo…)
• Má rád trochu luxusu, nebo je spíš minimalistka?
• Jak moc věcí a které už pravděpodobně má?

Na druhou stranu, pokud cestovatele ještě úplně dobře neznáte, nevěste hlavu a čtěte dál i tak. Existují totiž samozřejmě i dárky pro cestovatele, které ocení nejspíš úplně každý z nich!

Praktické dárky na cesty

Právě tyhle dárky pro cestovatele se hodí úplně pro všechny:

1. Ultralehký rychleschnoucí ručník

Pro koho: turisté, trekaři, baťůžkáři, sportovci

Orientační cena: 200 – 500 Kč

Skladný, lehký a rychleschnoucí ručník ocení skutečně každý. Hodí se na trek, kdy si všechno neseme na zádech a řešíme každý gram. Úplně stejně jej ale oceníme i na dovolené u moře, kde takových ručníků můžeme mít na pláži několik – na jeden si lehnout, dalším se usušit.

Sama mám aktuálně dva rychleschnoucí ručníky a nejspíš bych využila i třetí.

Konkrétně mám ručník Sea to Summit, který jsem dostala jako dárek k narozeninám od svojí sestry a jsem strašně spokojená! Je ultra lehký, skladný a rychle schne. Neutřete se s ním sice úplně do sucha, ale mě to za tu miniaturní velikost v batohu prostě stojí.

Druhý mám z jednoho kempu ve Skotsku a je méně skladný a těžší než ten první. Kupovala jsem ho, když jsem šla West Highland Way a svůj ručník cestou ztratila. Takže se nebojte ani pokud už „váš“ cestovatel jeden cestovní ručník má – další nejspíš využije taky.

2. Multifunkční šátek/Pareo/Sarong

Pro koho: milovníci městské turistiky, baťůžkáři

Orientační cena: 60 – 1500 Kč

Dobrý multifunkční šátek nebo pareo je podle mě dost podceňovaný kousek cestovatelského šatníků. A přitom to ani nemusí být žádný zvlášť speciální.

Když jsem před pár lety jeden takový dostala od kamarádky, říkala jsem si k čemu ho tak asi budu nosit?! Potom jsem s ním ale vyrazila na 3 týdny s 20l batohem do Andalusie a…

• Přehodila jsem si ho přes ramena v klimatizovaném letadle
• Lehla jsem si na něj na zem při spaní na letišti při přestupu
• Zakryla si ramena/kolena před vstupem do kostela/mešity
• Použila ho jako šaty, když jsem chtěla vyrazit na party v Seville
• Dala si ho na hlavu pro ochranu přes sluncem v horách v okolí Granady
• Ležela jsem na něm na pláži v Malaze
• Utřela jsem si do něj nohy po procházce na pobřeží

A samozřejmě jsem ho hodně prala, ale byl skoro hned zase suchý a připravený na další použití.

Moc hezký mají tady, ale nemám vlastní zkušenost.

3. Merino tričko a ponožky

Pro koho: turisté, trekaři, baťůžkáři, sportovci

Orientační cena: 200 – 3000 Kč

Vlna merino a oblečení z ní podle mě patří mezi ty nejlepší dárky pro cestovatele vůbec. A pravděpodobně se nikdy nestane, že by takového oblečení už někdo měl doma až moc.  

Merino má úžasné termoregulační vlastnosti, hřeje i pokud je mokré a odolá zápachu. Je proto ideální, pokud se zapotíme cestou do kopce a nahoře je potřeba se přiobléknout kvůli větru, ale i pokud cestujeme dlouhé hodiny v letadle nebo třeba nočním vlaku.

Sama mám pět merino triček a troje ponožky a mám toho prostě málo!

Když budete pořizovat oblečení nebo ponožky z merino, podívejte se na složení. V případě oblečení je za mě ideální 100 % merino bez příměsí. U ponožek to ale neplatí a pro jejich elastické vlastnosti je potřeba kombinace merino a dalších materiálů.

Pokud chcete konkrétní tip, já mám třeba ráda merino oblečení od icebreaker. A dám za něj ruku do ohně.

Outdoor & camping dárky

Tyhle dárky pro cestovatele ocení každý nadšenec do outdoor aktivit, milovník kempování a treků v přírodě i na horách.

Spostu dalších tipů pro turisty a trekaře najdete i v článku o mé výbavě na dálkové treky.

4. Termoska, hrníček a láhev na pití cesty

Pro koho: turisté, trekaři, kempeři

Orientační cena: 300 – 1000 Kč

Kvalitní a lehká termoska nebo termo láhev, která udrží nápoje teplé i studené, se v žádné výbavě určitě neztratí.

Osobně mám nejradši právě tvar láhve, ze které se pije dobře a jednoduše i bez zastavování. V zimě si do ní připravím horký čaj a po 5 hodinách venku ho v hrníčku nechávám ještě chladnout. Naopak v letních měsících si tuhle láhev beru na pláž a dávám si do ní vodu s ledem. Mám tuhle láhev Tefal a doporučuji 10/10!

Další skvělou variantou může být plechový hrníček, který můžete jednoduše přivázat na batoh. Dělají se nádherné designy a dá se i personalizovat. Vyberete si tak motiv na míru přesně podle vkusu cestovatele.

Nebo láhev na pití, protože vodu potřebujeme při cestování všichni. Já miluju tyhle skládací láhve Platypus. Mám hned 3 a skvěle se mi hodily mimo jiné při přechodu Mallorky po GR221.

5. Trekové hole

Pro koho: turisté, trekaři

Orientační cena: 400 – 2000 Kč

Trekové hole jsem dávala jako dárek své kamarádce Jáje, která se mnou měla jít Tour du Mont Blanc. Udělala jsem rešerši a koupila ty podle mě nejlepší trekové hole, které jsem sama chtěla pro sebe.

Jája mi potom naštěstí přesně ty stejné trekové hole, jen v jiné barvě, koupila k narozeninám.

Vybrala jsem Trekové hole Fizan Compact. A po Tour du Mont Black se mnou prošly i Fisherman´s Trail v Portugalsku, nebo třeba GR 221 na Mallorce.

6. Nepromokavý vak

Pro koho: turisté, trekaři, kempeři

Orientační cena: 150 – 600 Kč

Nepromokavý vak je „zbytečnost“, kterou už si hrozně dlouho chci koupit, ale vždycky je něco důležitější. A přesně proto si myslím, že je to skvělý dárek!

Takový nepromokavý vak v batohu totiž zachrání oblečení nebo i spacák, když při silném dešti nestačí pláštěnka na batoh, nebo se do batohu třeba „jenom“ rozlije pití.

Žádný nemám, tak nemůžu doporučit konkrétně. Rozhodně ale patří mezi skvělé dárky pro cestovatele a hlavně milovníky vícedenní turistiky a spaní ve stanu.

7. Čelovka

Pro koho: turisté, trekaři, kempeři, běžci

Orientační cena: 300 – 2000 Kč

Spolehlivá čelovka je základ výbavy do přírody a do hor. O tom, jak vybrat čelovku podle dosvitu, výdrže, hmotnosti, odolnosti… se toho můžete na internetu dočíst spoustu.

Já se vám to pokusím trochu ulehčit a řeknu vám, že jsem spokojená s čelovkou od Petzl. Světlo se dá nastavit tak, aby svítilo buď přímo dopředu, nebo naopak pod nohy. Výdrž je tak dlouhá, že baterky měním jednou ročně (a to ještě spíš pro jistotu) a používám jí i na běhání. Mám doma hned dvě v různých barvách.

Technologie na cesty

Technologické vychytávky dokážou hodně ulehčit život i cestování. Jaké technologické vychytávky cestovatelé na 100% ocení?

8. Powerbanka

Pro koho: pro všechny

Orientační cena: 400 – 1500 Kč

Většina technologie se zatím neobejde bez elektrické energie, a ne vždycky je při cestování po ruce zásuvka. Powerbanka pomůže dobít telefon ve stanu, abychom si další den mohly otevřít staženou mapu a neztratit se. Nebo abychom se při dlouhém letu mohly dívat na Netflix.

Při výběru cestovní powerbanky dejte pozor na kapacitu. Ta by neměla překročit 100 Wh, aby jí bylo možné vzít bez problémů do letadla (příruční zavazadlo).

Další otázkou je jaké má powerbanka vstupy (jakým otvorem a kabelem nabíjíme powerbanku) a výstupy pro nabíjení (jakým otvorem a kabelem můžeme nabíjet z powerbanky další zařízení). Pokud víte, jaký má cestovatel telefon, pokuste se vybrat takovou powerbanku, aby mohl stejným kabelem nabíjet powerbanku i telefon ze sítě a telefon z powerbanky.

9. E-book čtečka knih

Pro koho: pro cestovatele – čtenáře

Orientační cena: 2500 – 7000 Kč

Patřím mezi umíněné milovníky papírových knih. Ale to jen do okamžiku, než jedu na delší dovolenou. E-book čtečka knih v sobě totiž „uveze“ třeba všechny díly Harryho Pottera, pět detektivek a tři romány. Když před odjezdem nevíme, co budete mít náladu na dovolené číst.

V roce 2018, před svým prvním velkým sólo výletem do Andalusie, jsem proto vyměnila všechny přečtené knížky od Ladislava Zibury za starou čtečku knih. Ta už se ale bohužel rozbila, tak čekám, až si ke mě najde cestu nějaká nová a mezitím prostě tahám papírové knihy.

Pokud hledáte dárky pro cestovatele, který je zároveň vášnivým čtenářem, je čtečka knih skvělá volba!

10. Externí disk s velkou kapacitou

Pro koho: pro cestovatele – fotografy

Orientační cena: 500 – 3000 Kč

Skvělými dárky pro cestovatele můžou být i věci, které využije po cestě právě pro uchování vzpomínek. Externí disk s velkou kapacitou může sloužit na uložení fotek z cest bez strachu z jejich ztráty ve chvíli, kdy „umře“ počítač.

11. Bezdrátová nebo drátová sluchátka

Pro koho: pro cestovatele – milovníky hudby

Orientační cena: 100 – nekonečno Kč

Bezdrátová sluchátka se skvěle hodí do dopravních prostředků, i třeba do hostelů. Kromě poslechu podcastů a hudby můžou zajistit třeba i potlačení okolního hluku.

Hygiena a bezpečí na cesty

Podle toho, jak dobře se s cestovatelem, pro kterého vybíráte dárek znáte, můžete pořídit i trochu osobnější dárky. Jako je třeba cestovní kosmetika.

12. Kosmetické taštičky s háčkem a lahvičky na kosmetiku

Pro koho: pro všechny

Orientační cena: 100 – 500 Kč

Skvělými a jednoduchými dárky pro cestovatele můžou být i takové „obyčejné“ látkové kosmetické taštičky s háčkem pro zavěšení ve stanu, v hostelu, nebo zkrátka v koupelně.

K taštičce můžete přihodit lahvičky pro odlití kosmetiky, kterou používá doma. Tyhle malé lahvičky seženete v každé drogérce a ikdyž se jedná o maličkost, která moc nestojí, určitě každého cestovatele potěší.

13. Tuhý šampón, mýdlo a koncentrovaná kosmetika

Pro koho: trekaře, baťůžkáře

Orientační cena: 50 – 250 Kč

Tuhý šampón a mýdlo (třeba i v jednom) může být skvělým dárkem, který využije na příštích cestách. Já sama pro snížení váhy batohu vozím tuhé mýdlo i šampón, ideálně v ekologické variantě.

Stejně jako u merino oblečení platí, že takových kosmetických vychytávek nemůže mít cestovatel nejspíš nikdy „příliš“. Jednoduše je spotřebuje.

Mám vyzkoušený třeba ten od Ponio 30g (+ jsem měla Ponio kondicionér), který mi vydržel na celých 6 týdnů Camino de Santiago. A to jsem si myla vlasy denně!

14. Ledvinka pod oblečení proti krádeži

Pro koho: sólo cestovatelé

Orientační cena: 200 – 700 Kč

Mým poměrně novým úlovkem, který jsem tedy bohužel nedostala jako dárek, je právě ledvinka pod oblečení.

Tenhle dárek se bude hodit spíš asi pro cestovatele, kteří preferují městskou turistiku. V horách ledvinku úplně nevyužijeme, ale ve městech je to skvělá a pohodlná jistota a skvělý dárek pro sólo cestovatelky!

Inspirativní dárky – knihy & zážitky

Pokud vybíráte dárky pro cestovatele, který už „všechno má“, může být ideálním tipem nová knížka nebo zážitek. Těch není nikdy dost!

15. Cestovatelské knihy

Pro koho: cestovatele – čtenáři

Orientační cena: 500 – 800 Kč

Zajděte se zeptat do knihkupectví a vyberte knihu s tématikou přesně podle toho, jaký styl cestování má obdarovaný cestovatel rád.

Zeptejte se, které knihy jsou zrovna novinky a pokud to půjde, zjistěte si od někoho blízkého, jestli knížku ještě doma nemá. Sama jsem několikrát dostala tu stejnou knížku dvakrát.

16. Kurz focení na telefon nebo tvorba videí na sítě

Pro koho: cestovatel – fotograf/influencer

Orientační cena: 2000 Kč

Pokud hledáte dárky pro cestovatele, který se zároveň rád dělí o fotky a zážitky z cest třeba na sociálních sítích, můžete mu pořídit kurz focení na telefon.

Skvělou variantou může být i kurz pro tvorbu obsahu na sociální sítě, pokud je sdílení spojené s cestovatelským koníčkem.

17. Dárkový poukaz na zážitek

Pro koho: dobrodruh

Orientační cena: záleží na zážitku

Dárkový poukaz na zážitek může být skvělým dárkem pro každého, kdo má rád dobrodružství a rád zkouší nové věci – takže pro každého cestovatele.

Ať už jde o tandemový seskok, let balónem, nebo třeba kurz přežití v divočině, vyberte zážitek, který si obdarovaný užije sám nebo možná ještě lépe – s vámi.

18. Cestovatelský deník nebo zápisník

Pro koho: kreativní cestovatele

Orientační cena: 100 – 600 Kč

Pokud je cestovatel zároveň nadšenec do DIY a rád si organizuje vzpomínky z cest, může být krásným dárkem i třeba takový cestovní deník nebo zápisník.

Já sama tuhle variantu neocením, protože mi organizační (ne)schopnosti neumožňují najít si na takové psaní čas. Navíc už pro vás píšu blog. Existuje ale spousta cestovatelů, pro které může být takový cestovatelský zápisník perfektní dárek!

19. Dárkové poukázky na nákup

Pro koho: pro všechny

Orientační cena: jakákoliv

Dárkové poukázky můžou na první pohled působit neosobně, ale opak je pravdou. Cestovatelé jsou často lidé, kteří jsou sice otevření různým možnostem, ale zároveň vědí, co chtějí.

Než koupit stan, trekové boty nebo nepromokavou bundu, za které zaplatíte hodně peněz a které cestovatel třeba nevyužije (protože chtěl nízké trekové boty a ne pohorky, stan se dvěma vchody…), je mnohem lepší koupit poukázku a nechat obdarovaného vybrat si přesně podle toho, co zrovna využije.

Poukázky nabízí outdoorové obchody i některé portály pro ubytování. Nakonec ale může být skvělou volbou i doma vyrobený poukaz na letenky v nějaké hodnotě.

20. BONUS ORIGINÁLNÍ TIPY:

Šperky od Natura do Mar

Před odletem z Portugalska po dokončení Fisherman´s Trail jsem v Lagos objevila obchůdek Natura do Mar. Koupila jsem si řetízek se sluncem, kterým jsem se potom koupala v moří 2 týdny na Madeiře a další týden ve Španělsku. Mám ho přes půl roku, nesundávám ho ani do sprchy a pořád má stejnou barvu!

Sama přemýšlím o objednání na letošní Vánoce, protože jsem opravdu strašně spokojená. (Toto není spolupráce!!!)

Poukaz na tetování

Pokud hledáte originálnější dárek pro cestovatele a víte, že není proti tetování, můžete mu darovat krásnou památku na cesty. Sama jsem si letos jednu takovou památku na Fisherman´s Trail darovala. (Teda vlastně dvě takové památky )

Společný výlet

Velmi speciální dárky pro cestovatele můžete sami vyrobit a naplánovat. Můžete třeba doma vyrobit poukaz na společný výlet, který celý naplánujete a zařídíte. I kdyby to mělo být jen vlakem pár kilometrů od domu na nějaký český hrad nebo zámek. Zabalte s sebou věci na piknik a věnujte cestovateli trochu času a pozornosti.

Společně strávený čas a naplánování aktivit, které má cestovatel rád, neseženete na žádném e-shopu.

FAQ – Nejčastější otázky a odpovědi

Jaký je podle vás ten úplně nejlepší cestovatelský dárek? Piště do komentářů!

Článek Top 20 tipů na dárky pro cestovatele – z vlastní zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

TIP: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

V regionu Alicante žije rodina mého přítele a létáme tam dvakrát ročně. „Ale není tam vůbec nic zajímavého“ – byla jedna z věcí, kterou mi řekl, když jsme se poznali. To je samozřejmě naprostý nesmysl.

V regionu Alicante (Costa Blanca) jsou kromě krásných pláží i nádherné památky UNESCO, přírodní parky s koupáním v tyrkysové řece a vynikající jídlo. Je to zkrátka perfektní destinace na dovolenou!

V článku najdete tipy na moje oblíbená místa, pláže a doporučení, co v regionu určitě vidět a ochutnat.

Alicante – Brána Costa Blancy

V hlavním městě provincie se nachází letiště Alicante-Elche. V sezóně (v létě a kolem Vánoc), sem létají přímé lety Ryanair z Pardubic. Z Prahy se letí většinou s přestupem.

Právě Alicante je skvělou vstupní branou do oblasti Costa Blanca. Pro mě osobně nejde o to nejkrásnější město v oblasti, ale přesto si myslím, že stojí za návštěvu. Co vidět v Alicante?

Hrad Santa Bárbara

Hrad, který je dominantou města Alicante, se rozkládá na vrchu Benacantil. Nabízí hlavně krásný výhled na město a Středozemní moře.

Samotný hrad je dnes už spíše jen systém hradem a vstup je zdarma. Nahoru se dostanete pěšky (asi 30 minut cesty), nebo výtahem z ulice Avenida Juan Bautista Lafora, za €2,70.Veškeré informace včetně otevírací doby najdete na oficiálních stránkách.

Explanada de España

Když se řekne Costa Blanca a dovolená ve Španělsku, vybaví se mi jako první dlouhé promenády podél pláže. Brzy ráno na nich potkáte běžce, přes den turisty a místní nesoucí si lehátka na pláž a večer stánky, židle, party a všeobecně prostě živo.

Jednu takovou promenádu s ikonickou mozaikovou dlažbou najdeme právě v Alicante. V létě se po ní nejraději projdu večer, když už není takové vedro a promenáda žije naplno.

Pláž Postiguet

Jen pár set metrů od centra najdete městskou pláž, která je velmi oblíbená. Vstup do moře je pozvolný a díky orientaci pláže tady nebývají velké vlny. Pláž má jemný zlatý písek a fotogenické okolí.

Nevýhoda je ale často právě v její oblíbenosti, a proto jí mám osobně radši v zimě, než v létě.

Elche – Palmový ráj a srdce oblasti

Elche je druhé největší město regionu Alicante, které dnes už znám jako své boty. A právě výrobou obuvi bylo v minulosti nejznámější. (nice )

Vzhledem k tomu, že město neleží přímo u pobřeží, je pro turisty relativně méně známé, a to je podle mě škoda. Osobně doporučuji návštěvu Elche víc, než návštěvu Alicante.

Bazilika Santa María a El Misteri d’Elx

Bazilika Santa María se nachází na místě, kde byla v období Maurů hlavní mešita. Tvar stavby je klasicky do kříže se čtyřmi kaplemi a z hlediska architektonického stylu je možné identifikovat vlivy a přestavby různých epoch.

Katedrálu doporučuji navštívit hlavně kvůli výstupu na věž s výhledem na její modrou střechu a na město s palmovým hájem. Dlouho jsem měla tuhle fotku na obrazovce telefonu.

V katedrále se každý rok 14 a 15. srpna hraje originální středověké drama El Misteri d’Elx. I tato hra je na seznamu UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví. Hra je samozřejmě ohromně populární a je těžké vejít se dovnitř kostela.

Pro mě nejvíce fascinující je část, ve které od stropu spouští obrovské zlaté granátové jablko, které se otevírá a v něm je zpívající dítě. Získat tuto roli je pro dítě i jeho rodinu obrovská pocta.

Palmeral de Elche

Přestože se město nachází ve velmi suché oblasti, je celoročně hodně zelené. Najdeme se tady totiž největší palmový háj Evropě, který je zapsán na seznamu kulturních památek světového dědictví  UNESCO.

Palmový háj v Elche čítá 200–300 tisíc datlových palem, které ve městě vysadili už Maurové. Oblast Alicante totiž stejně jako Andalusie byla historicky střídavě pod vlivem křesťanského a arabského světa.

Na palmy budete mít výhled pořád; z mostů přes řeku (ta připomíná spíš potůček), při procházkách parky i centrem města.

Huerto del Cura a La Dama de Elche

Huerto del Cura je krásná botanická zahrada, ve které najdete středomořské rostliny, procházející se pávy a kočky. Nejznámější rostlinou je vzácná palma, které je stará 180 let. Je fascinující dívat se na staré fotky, třeba z roku 1850 a stát u stejného stromu, jako lidé na historické fotografii.

Z centra se k botanické zahradě dá pohodlně dojít pěšky, nebo městským autobusem a veškeré informace k návštěvě najdete na oficiálních stránkách. Základní vstupné bez slevy je aktuálně 6,50€.

V botanické zahradě (ale i ve městě) se nachází kopie busty Dámy z Elche. Její originál se nachází v muzeu v Madridu, ale právě v Elche byla nalezená. Tato busta pochází ze 4. – 5. století před naším letopočtem a objevená byla v 19. století.

Fiestas – Moros y Cristianos, Vánoce

Ve Španělsku má každá oblast, město i vesnice svoje vlastní tradice a slavnosti. Pokud plánujete navštívit Elche (nebo jiné město regionu), zjistěte si informace o slavnostech v termínu návštěvy.

V Elche jsou moje nejoblíbenější slavnosti Moros y Cristinanos (Mauři a křesťané). Slavnosti vznikly jako vzpomínka na období vlády muslimů na Pyrenejském poloostrově a na boje, při kterých se střídala vláda muslimů a křesťanů. Konají se od 7. do 11. srpna a jeden den můžete sledovat průvod křesťanů a druhý Maurů. Každý z průvodů má stovky účastníků, nádherné kostýmy, choreografii i hudbu.

Město Elche je nádherné i v období vánočních svátků. Palmy jsou ověšené světly, ve městě najdete vánoční trhy s koncerty a všude jsou vystavené obří betlémy z různých období.

Celou oblast Casa Blanca proto doporučuji navštívit klidně i méně tradičně, právě v zimě.

Pláže, které musíte navštívit na Costa Blanca

Costa Blanca a Alicante jsou nejoblíbenější právě kvůli krásným plážím a pohodové dovolené v létě. Já osobně mám ale tyto pláže možná dokonce ještě radši v zimě, kdy jsou skoro prázdné.

Pláž Arenales del Sol

Arenales del Sol je moje nejoblíbenější pláž v oblasti. Nachází se kousek od Elche, je písčitá a nabízí krásné výhledy.

V zimě nabízí dostatečnou délku pro procházku s nohama ve vodě. V kavárně u pláže v Arenales del Sol je navíc možnost koupit si kávu a vypít si jí s výhledem na moře.

Pláž San Juan

Nejdelší a nejznámější pláž Alicante, podél které vede krásná promenáda. Pláž je urbanizovaná a najdete tady mnoho restaurací, sprchy i půjčovny lehátek.

Santa Pola

Santa Pola je malé městečko na pobřeží, které kromě pláže nabízí i národní park Salines de Santa Pola, kde se odsoluje mořská voda a těží se tak sůl.

Pláže v Santa Pola nepatří mezi moje nejoblíbenější, protože jsou zkrátka městské s mnoha budovami okolo. Na druhou stranu pro rodiny s dětmi může být tato poloha naopak výhodou.

Altea a Calp (Calpe)

Altea je pěkné bílé městečko se spletí uliček a obchůdků. Městečko žije hlavně z turismu a najdete tady velké množství restaurací a suvenýrů. Z Alicante je to sem pěkný jednodenní výlet.

Kousek od Altea je Calpe, další město s turistickými lákadly. Kromě pláže si můžete prohlédnout i ruiny Královniných lázní a gotický kostel.

Největší zajímavostí je ale určitě obrovský skalní útvar vybíhající do moře – Peñón de Ifach. Nahoru vede stezka Ruta Roja, která je poměrně strmá a vhodná pro lidi bez závratí z výšek. Odměnou jsou nádherné výhledy na moře.

Tabarca

Tabarca je nejmenším obydleným ostrovem Španělska. Žije na něm kolem 60 obyvatel. Denně ale ostrov v sezóně navštíví tisíce návštěvníků.

Na ostrov se dostanete jednoduše lodí ze Santa Pola. Lístek na loď, který seženete jednoduše v přístavu, stojí kolem 15€.

Na ostrově jsou kromě bílých domů a restaurací i skvělá místa ke koupání a Tabarcu doporučuji jako celodenní výlet.  

Přírodní krásy a dobrodružství v okolí

Pokud vás v Alicante omrzí koupání v moři i městská turistika, nebo zkrátka dáváte jako já přednost přírodě, můžete navštívit některý z národních parků nebo vodopádů.

Ruta de tres Cascadas de Anna

Ruta de tres Cascadas (Stezka tří vodopádů) je jednou z nejpozoruhodnějších turistických tras v provincii Valencie. Trasa dlouhá 3 km trvá přibližně dvě hodiny. Stupeň obtížnosti je středně vysoký, protože má několik komplikovaných úseků a kluzkých nebo zatopených míst.

Turistická trasa začíná na konci ulice Avenida Diputació v Anna a mapu můžete najít tady.

Hodně záleží, kolik bude zrovna vody. Šla jsem tuto cestu dvakrát a poprvé jsem byla naprosto nadšená! Z první cesty ale bohužel nemám žádné fotky, protože bylo tolik vody, že byly něškteré části cesty úplně zatopené. Celou trasu jsme tak šli bez věcí v plavkách v botách do vody. Zato bylo vše nádherně zelené a vodopády obrovský.

Po druhé bylo v oblasti velké sucho a oblast byla přístupnější. To znamenalo velké množství návštěvníků, celkově méně hezkou podívanou, ale taky možnost nést s sebou telefon na fotky.

Salto de Chella

Řeka Sellent s vodopádem dlouhým 25 metrů vytvořila místo s bujnou vegetací. Návštěva zabere asi něco kolem hodinky času.

I tady hodně záleží, kolik je zrovna v období návštěvy vody a jestli není vodopád zrovna příliš slabý.

Río Bolbaite

Krásné koupání v řece s tyrkysově modrou vodou. Vstupné asi 3€.

Upřímně jsem tady byla dvakrát a zase záleží na množství vody a sezóně. Jednou bylo hodně vody, málo lidí a byla to nádhera. Podruhé bylo velké sucho a na místě opravdu hodně lidí. Doporučuji, proto návštěvu spíše pokud jste stejně blízko.

Výlet do Valencie – Tip na celodenní výlet

Když vás v Alicante přestanou bavit pláže nebo příroda a zatoužíte vyrazit za trochou městské turistiky, doporučuji návštěvu Valencie.  

Valencie nabízí vše od historie, přes umění a architekturu, až po skvělé jídlo (a samozřejmě zase i ty pláže!). Určitě si Valencii zamilujete, stejně jako jsem si jí zamilovala já.

Město umění a věd (moderní architektura)

Město umění a věd (Ciudad de las Artes y las Ciencias) je národní muzeum, které je architektonicky zajímavé. Stojí proto za návštěvu i pokud se budete chtít podívat jen z venku.

Součástí je IMAX kino L’Hemisfèric, které tvarem připomíná mušli a odrazem ve vodě lidské oko. My bohužel už nevychytali volné lístky, ale mělo by to být podobné IMAX kinu v Praze.

Místo toho jsme navštívili Vědecké muzeum prince Filipa. Muzeum je obrovské a interaktivní, zahrnuje témata jako je vývoj života a medicíny, nebo třeba vesmír a věda. Díky interaktivitě bude zajímavé určitě i pro děti.

Umbraculo, které je interpretací zimní zahrady a najdete v něm rostliny typické pro Valencii, je zároveň kryté parkoviště.

A nakonec poslední budovou je Palác umění, kde se konají opery a koncerty. Ten jsme ale osobně nenavštívili.

Historické centrum a katedrála

Při procházce krásným historickým centrem, doporučuji nevynechat návštěvu katedrály – Catedral del Santo Cáliz.

V této katedrále se totiž nachází slavný Svatý grál, neboli kalich, který měl používat Ježíš při Poslední večeři s apoštoly.

Oficiální informace o otevírací době a vstupném najdete na oficiálních stránkách.

Základní vstupné je 9 € na osobu. Ráno a večer je ale vstup zdarma, aktuálně 7:30 – 10:00 a 18:30 – 20:30 h.

Trh Mercado Central

Trh Mercado Central je největší krytý trh ve Španělsku. Při návštěvě můžete ochutnat místní kuchyni, nebo si nakoupit výborné suroviny a uvařit si z nich na ubytování.

Určitě si nezapomeňte koupit horchatu, hlavně pokud jste na sladké.

Paella

Paella je považována za typicky španělské jídlo, sami Španělé jí ale považují spíš za regionální pokrm. A pochází právě z Valencie!

Paella se připravuje na velké nízké pánvi zvané paellera a ingredience se můžou lehce lišit. Vždycky ale bude základem speciální rýže, šafrán a olivovým olej. Dalšími přísadami můžou být různé druhy zeleniny, masa (včetně hlemýžďů) nebo mořských plodů.

Paella se jí jedině k obědu, nikdy ne k večeři.

Cartagena – Tip na výlet směrem na jih

Pokud navštívíte pobřeží Costa Blanca spíše směrem k jeho jihu, nabízí se k jednodennímu výletu právě město Cartagena.

Cartagena potěší milovníky historie a dobrého tapas (ostatně jako celé Španělsko). Město jsme navštívili v létě 2024 a byla jsem nadšená hlavně z návštěvy Římského amfiteátru, který určitě doporučuji nevynechat.

Římský amfiteátr

Římský amfiteátr byl postavený někdy krátce před začátkem našeho letopočtu. Ve třetím století na něm byl ale postavený trh a ve 13. století katedrála.

Tento velmi zachovalý Římský amfiteátr byl tak znovu objevený až v roce 1988!

Přítelova máma, Rosa, jezdila do Cartageny jako mladá holka každý měsíc k doktorovi a v té době v Cartageně žádný Římský amfiteátr „nebyl“. Když jsme tam jeli loni v létě na výlet, viděla ho s námi poprvé.

Hrozně mě to fascinuje, protože hlediště i jeviště jsou nejzachovalejší, jaké jsem kde zatím viděla a spolu s výhledem na moře je návštěva této památky opravdu jedním z mých top doporučení k návštěvě poblíž Costa Blanca.

Otevírací dobu a ceny vstupného najdete na oficiálních stránkách.

Každé úterý je poslední dvě hodiny před zavřením vstup zdarma.

Historické centrum a tapas bary

Vedle divadla jsou zbylé části katedrály Santa María. Procházkou za divadlo se dostanete na hradby a uvidíte výhled na divadlo i moře. To je krásné hlavně při západu slunce.

Směrem od divadla dolů se naopak dostanete do historického centra, které vybízí k procházce uličkami až dolů k přístavu. V přístavu narazíte na velké množství tapas barů.

Doporučuji ochutnat hlavně mořské plody, jako jsou sardinas, pulpo (chobotnice), calamares (kalamáry), a můj oblíbený salát ensalada rusa (trochu podobný našemu bramborovému salátu).

V Cartageně najdete i vojenské muzeum. To jsem ale sama nenavštívila, proto nemůžu napsat osobní doporučení. Pokud muzeum navštívíte, určitě dejte vědět do komentářů, pro mě i pro ostatní čtenáře.

Gastronomie: Co jíst v Alicante a Costa Blanca

Španělsko a stejně tak i Costa Blanca a Alicante určitě nikoho nezklamou z hlediska jídla a gastronomie. Stejně jako v italské kuchyni je mnoho pokrmů jednoduchých a jejich skvělá chuť je založená na vynikajících lokálních surovinách, jako je domácí olivový olej, rajčata dozrávající na slunci, nebo třeba čerstvé fíky.

Při každé návštěvě Costa Blanca je můj Instagram hlavně plný jídla. A tady jsou moje nejoblíbenější tipy co ochutnat:

Paella

O Paelle už jsem psala v části o Valencii. Pokud si paellu objednáte večer, budou se na vás Španělé dívat jako my na turisty, kteří si místo knedlíku ke svíčkové objednají rýži. Paella sejí totiž jedině k obědu, nikdy ne k večeři.

Paellera (speciální pánev na paellu) je povinnou výbavou každé správné domácnosti.

I když se ingredience liší recept od receptu, základem je vždycky speciální rýže, olivový olej a šafrán. Vyzkoušet můžete různé varianty podle chuti, já mám nejraději paella de marisco (s mořskými plody).

Horchata (Orxata) a fartons

Horchata (Orxata) je osvěžující sladký nápoj z tygřích ořechů (chufa). Chutná jako sladké ořechové mléko a podává se vždy dobře vychlazená.

Ve Valencii najdete specializované podniky a stánky s horchatou na každém rohu, jinak jí ale koupíte i v supermarketu. Prodává se čerstvá i trvanlivá varianta, jako u mléka.

Horchatu jsem zkoušela dělat i doma. Vezla jsem si tygří ořechy z Valencie, ale koupíte je i v ČR přes internet.

Jednoduchý recept na horchatu:

• 200 gramů tygřích ořechů
• 1 litr vody
• 60 gramů cukru
• nastrouhaná citronová kůra (volitelné, podle chuti)
• skořice (volitelně, podle chuti)

Chufu (tygří ořechy) namočíte na 8–24 hodin, vodu za tu dobu 2x vyměníte. Potom suroviny rozmixujete a přecedíte. Potom už stačí jen vychladit v lednici a ochutnávat.

Horchatu často doplňuje typické sladké měkké pečivo Fárton. Samo o sobě mi nepřijde nijak úžasné, při namočení do horchaty jde ale o super sladkou bombu, a to už mi samozřejmě chutná.

Coca

Coca je španělská verze pizzy, která není typická jen pro region Costa Blanca.

Najdete jí ve variantách slaných i sladkých v každé pekárně a je skvělou volbou k snídani nebo lehkému obědu na pláž.  

Mořské plody a čerstvé ryby

Neochutnat v Alicante čerstvé ryby a mořské plody by byl snad doslova hřích. Obojí je totiž lokální, čerstvé a poměrně levné.

Kalamáry, mušle, krevety a sardinky jsou na jídelníčku místních stejně často, jako v tom našem třeba kuřecí a vepřové.

Pokud máte možnost si sami uvařit, zajděte ráno na nejbližší rybí trh a vyzkoušejte si mořské plody připravit sami na ubytování. Kromě ochutnávání, ušetříte a budete bohatší i o nové zážitky.

Churros con chocolate

Další sladká bomba kombinující sladké pečivo se sladkým nápojem je churros con chocolate (churros s horkou čokoládou).

Churros ochutnáte v pouličních stáncích, nebo specializovaných podnicích churrería.

Doma jsem je zkoušela dělat jednou a nikdy více! Ve Španělsku ale churros nevynechám při žádné návštěvě.

Praktické tipy na cestování a ubytování

Doprava

Do Alicante v sezóně létají přímé lety z Pardubic. Z Prahy se dostanete přímo letecky většinou jen do Valencie.

Pro cestování po Španělsku nejraději využívám autobusy. Nejlepší zkušenosti mám s přepravou společností Alsa nebo Flixbus.

Nejvíce svobody ale určitě získáte půjčením auta, se kterým bohužel nemám osobní zkušenost z této oblasti. Auto máme k dispozici od rodiny. Pokud budete mít vlastní zkušenosti, dejte mi vědět a moc ráda doplním do článku.

Ve Španělsku taky dobře funguje spolujízda Blablacar. Jednoduše si vyhledáte cestu a řidiče, který má cestu v plánu a za poplatek se domluvíte na spolujízdě. Blablacar jsem využila hodně krát a doporučuji hlavně na místa, kde se veřejnou dopravou dostává těžko.

Ubytování

Ubytování v oblasti Alicante jsem sice osobně neřešila, ale mám zkušenosti z mnoha jiných oblastí Španělska.

Pokud plánujete bydlet v hotelu, porovnejte nabídku ubytování (třeba) na booking.com + cenu dopravy, s cenami balíčků cestovních kanceláří. Může se totiž stát, že cestovka bude mít nasmlouvané výhodnější ceny, a i přes provizi se vám vyplatí odjet s cestovkou a neřešit ubytování a dopravu po vlastní ose. Zvlášť v takto turistických oblastech.

Mezi další oblíbená přímořská letoviska, která v článku zatím nezazněla a jsou oblíbená u cestovních kanceláří patří třeba ještě Benidorm, Villajoyosa a Torrevieja.

Více tipů na dopravu, levné letenky a ubytování se dozvíte v článku: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

Costa Blanca je ideální bezpečnou destinací pro sólo cestovatelky, páry i perfektní místo pro rodinnou dovolenou. Kromě krásných pláží nabízí i mnoho možností pro jednodenní výlety a rozhodně nebudete trpět hlady.

Zkrátka přestože podle mého přítele v jeho rodném kraji „nic není“, já doporučuji zajet se na to jejich „nic“ podívat osobně.

A pokud plánujete cestu dál jižněji, určitě neváhejte navštívit i nádherou Andaluzii.

Plánujete návštěvu Costa Blanca nebo Alicante? Která místa konkrétně?

Dejte mi vědět do komentářů!

Článek Costa Blanca: Alicante, Elche a další místa, která musíte vidět + tipy na pláže se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Od konce střední školy se mě často někdo ptal „Jak to děláš, že jsi pořád někde?“ nebo přímo „Jak si můžeš dovolit tolik cestovat?“ A já naprosto souhlasím s tím, že cestování je obrovské privilegium! Není to ale nakonec vůbec tolik o penězích, jak se na první pohled zdá. Po Evropě se dá cestovat poměrně levně. Jde jen o to, vědět jak na to!   

TIP: Sólo cestování: Proč a jak si vyzkoušet cestovat sama

Jak najít levné letenky do Evropy?

Po Evropě se dá rychle a pohodlně cestovat letecky. Zcela upřímně to není můj nejoblíbenější způsob dopravy. Bojím se a mám lehké výčitky kvůli ekologii. Na druhou stranu na některá místa se jinak, než letecky prostě nepodíváte. Plus létáme za rodinou.

Ceny letenek se po covidu nevrátily na původní úroveň. Pořád se dají ale sehnat levné akční letenky za pár stovek, stačí si na ně počíhat.

Kde hledat levné letenky?

Pro vyhledávání letenek můžete vyzkoušet cenové srovnávače letenek, jako jsou:

• Google flights
• Letuška
• Skyscanner
• Kiwi
• Pelikán

Před vyhledáváním letenek si v prohlížeči zapněte anonymní prohlížení. Proč vyhledávat letenky v anonymním režimu? Vyhnete se tak umělému navýšení ceny, které se někdy stává, pokud stránku se stejným vyhledáváním navštěvujete opakovaně.

Pokud používáte prohlížeč Chrome, stačí vpravo nahoře v prohlížeči kliknout na tři tečky a vybrat možnost „Nové anonymní okno“. Dál přejdete na stránky vyhledávače letenek, který chcete použít a zadáte požadavky k vyhledávání.

Já nejraději využívám Google flights, které nabízí možnost zadat pouze „Odkud“ a místo „Kam“ nabídne možnost „Kamkoliv“. Vy se tak můžete porozhlédnout po akčních letenkách do různých destinací v datech, kdy chcete vyrazit. Po vybrání destinace můžete navíc „Vyhledávat podle data“ a posunout si dny odletu a příletu tak, aby byla cena co nejvýhodnější. Nejvíc zkrátka ušetříte, pokud jste flexibilní v destinaci i datech.

Lenky přes vyhledávač najdu, ale potom jdu a kupuji je na stránce konkrétní letecké společnosti. Je to bezpečnější z hlediska komunikace reklamací, zpoždění nebo změn letů.

Kdy kupovat letenky?

Obecně se uvádí, že nejlevnější letenky bývají 2–3 měsíce před odletem. Ceny mají být nejnižší při nákupu v úterý nebo ve středu. Rozhodně to neplatí vždy a sama mám často zkušenosti, které těmto obecným pravidlům protiřečí.

Často můžou být levnější noční lety, nebo lety s delším nočním přestupem. My takto letěli levně třeba na Tenerife, kdy jsme strávili 7 hodin na nočním přestupu na letišti v Barceloně.

Alternativní letiště

Věděli jste, že přímé lety do Alicante seženete z letiště v Pardubicích? Nezapomeňte proto vždy prozkoumat vyhledávání i z menších regionálních letišť a neomezujte se jenom na Prahu. Stejně tak vyzkoušejte jiná letiště, která máte poblíž (třeba Vídeň, pokud jste z Jižních Čech).

Jak ušetřit za zavazadlo

Před nákupem letenek se podívejte, jaké zavazadlo si můžete vzít na palubu v ceně. Může to být pouze malý batůžek/kabelka pod sedadlo před vámi, nebo příruční zavazadlo do letadla. Případně samozřejmě odbavené zavazadlo. Rozměry najdete na stránkách leteckých společností a můžou se od sebe lišit.

Low cost cestování je skvělá příležitost naučit se cestovat na lehko a brát si s sebou jen to opravdu důležité.

Pokud budete potřebovat větší zavazadlo, než jaké je v ceně letenky, často se mi vyplatilo přidat ho do rezervace až při online odbavení (ne při nákupu letenky). Při nákupu letenky je často totiž dokup zavazadla spojený s nákupem dalších východ, jako je třeba přednostní nástup do letadla. Ten ale asi potřebuje málokdo a není proto důvod si za něj připlácet jen kvůli zavazadlu.

Nejlevnější doprava po Evropě

Pro low budget cestování můžete využít i jiné způsoby dopravy než jen létání. Kromě nižší ceny bude výhodou i menší ekologická stopa. Naopak je potřeba počítat s tím, že strávíte na cestě víc času a možná bude cestování méně pohodlné. Za mě je to ideální varianta pro studenty!

Vlakem po Evropě

Vlak je jedním z nejbezpečnějších dopravních prostředků, v porovnání s autobusem vede v pohodlí a cestou se můžete kochat výhledy.

Znáte Interrail? Jde o souhrnnou jízdenku, která podle vybrané varianty umožní levné cestování po Evropě vlakem. Existují dvě varianty Interrail Global Pass, který vám umožní cestovat v rámci všech zúčastněných zemí, a Interrail One Country Pass (pro cestování v rámci jedné země).

Cena se odvíjí od vybrané varianty (délky cestování) a věku (od 28 let, od 60 let, od 12 do 28 let a od 4 do 12 let).

S Intrerrail Global Pass mám vlastní zkušenost a moc ráda ho doporučím! Na vysoké jsme o prázdninách koupili variantu 10 dní na cestě v rámci 2 měsíců. Znamenalo to, že jsme mohli 10 dní v rámci cesty využít vlaky (a některé autobusy) bez dalších doplatků. Cestovali jsme tak po Evropě celý jeden měsíc. Aktuální cena této varianty do 28 let je asi 8 500 Kč (tenkrát to bylo méně, ale inflace je inflace). Procestovali jsme tak Rakousko, Slovinsko a Itálii.

Připadám si jako dinosaurus, protože my tenkrát museli dojít na nádraží, abychom si Interrail Global Pass koupili. Dneska už to jde samozřejmě online – Interrail Global Pass.

Noční vlaky

Noční vlak je skvělou low cost volbou, která sloučí náklady na dopravu a ubytování. Stačí si koupit místo v lůžkovém voze. Jedinou nevýhodou je, že nemáte k dispozici sprchu.

Nočním vlakem jsme vyrazili třeba do Chorvatska s Regiojetem, nebo loni z Hanoje do Sapy.

TIP: Vždycky si na cestu vezměte víc pitné vody, než kolik byste jí potřebovali na uvedený počet hodin. Jednou se nám stalo, že měl vlak větší zpoždění a my byli asi posledních 5 hodin už bez vody.

Autobusem po Evropě

Cestovat asi úplně nejvíc low cost se dá právě autobusem. Výhodou je kromě nízké ceny taky možnost mnohem většího zavazadla (než v rámci nízkonákladové letenky). Naopak kompromisem bude větší nepohodlí.

Nejčastěji jsem jela autobusem na trase Praha – Paříž, když jsem studovala ve Francii. Celkem jsme tuhle cestu absolvovala 23x. Za 13 hodin jsem přes noc spala a zbytek studovala (čti: koukala jsem na filmy a psala si s někým na mobilu ).

Mezi moje nejoblíbenější dopravce pro levné cestování po Evropě patří Regiojet a Flixbus. Moje poslední delší cesta vedla loni v létě Flixbusem do Milána.

Spolujízda a BlaBlaCar

BlaBlaCar je systém spolujízdy, kdy si řidič do systému zadá odkud, kdy a kam pojede a nabídne volná místa ve svém autě na spolujízdu. Určí si za to taky cenu. Vy si můžete přes aplikaci místo zarezervovat.

Když jsem studovala ve Francii, jezdili jsme BlaBlaCar spolu s ostatními studenty pořád. Bylo to často levnější, než vlaky a autobusy. V každé zemi ale může služba fungovat různě dobře (vždycky záleží na tom, kolik jí využívá řidičů) a ceny si určují právě řidiči. Výhodou je kromě dopravy i možnost seznámit se s novými lidmi.

Cestování pěšky

Ten nejlevnější způsob cestování a zároveň můj úplně nejoblíbenější je chodit prostě pěšky! Výhodou je nulová cena a maximální svoboda. Zároveň cestou poznáte i místa, která by vás ani nenapadla. Nevýhodu je časová náročnost a všude se v rámci dovolené pěšky úplně snadno prostě dopravit nejde.

Prošla jsem takhle přes 600 km přes sever Španělska od východu na západ po Camino de Santiago, nebo alpský okruh okolo Mont Blanc (Tour du Mont Blanc). Taky jsem přešla Mallorcu po GR221, prošla se krásným Portugalskem podél pobřeží po Fisherman´s trail a zdolala West Highland Way ve Skotsku.

Pěšky se dá ale dojít třeba i jen z vlakového nádraží na ubytování. I tak se dá trochu ušetřit.

Levné cestování po Evropě – ubytování?

Levné ubytování při cestách po Evropě seženete ve většině destinací snadno. Otázkou je jen, jak moc nepohodlí ještě zvládnete nebo chcete na cestách podstupovat.

Hostely vs. Airbnbs vs. Couchsurfing

Osobně nedám doporučit na hostely. V hostelu sdílíte místnost na spaní s více neznámými lidmi a sdílené jsou samozřejmě i další prostory jako je koupelna, nebo kuchyň. Hostely využívám nejraději při cestování sólo, kdy se pronájem pokoje pro jednoho zkrátka nevyplatí. Navíc se v hostelu cítím mnohem bezpečněji než sama v hotelovém pokoji.

Do hostelu nejčastěji jezdí studenti a sólo cestovatelé všeho věku, kteří ocení seznámení se s dalšími cestovateli. Zkrátka normální lidé, jako jste vy. Zabalte si špunty do uší a spací masku a jednou si to prostě vyzkoušejte. Maximálně zjistíte, že to není nic pro vás.

Na své cestě sólo cestě do Andalusie jsem se v hostelu seznámila s dalšími cestovateli a s některými jsem dodnes v kontaktu.

Airbnb není moje oblíbená varianta, ale využila jsem jí několikrát při cestování ve více lidech. Jedná se o pronájem pokoje nebo bytu od přímého majitele, na krátkou dobu. Výhodou je, že máte k dispozici často i kuchyň a je to skvělé a levné, pokud vás cestuje víc a máte pronajatý celý byt nebo dům. Nevýhodu vidím občas v pohodlí a bezpečí, pokud si pronajímáte jen pokoj u někoho doma.

Couchsurfing je platforma, kde můžete najít ubytování zdarma u místních lidí. Jejich motivací může být poznat vaši kulturu, procvičit si cizí jazyk, nebo bohužel v některých případech i něco jiného. Výhodou je, že je to zdarma. Nevýhodu vidím v bezpečí, a navíc není jednoduché se s někým domluvit nebo se na ubytování skutečně spolehnout. Dobrým vodítkem jsou recenze. Sama jsem přes Couchsurfing nebydlela (chtěla jsem, ale nenašla jsem žádného hostitele s recenzemi), ale ubytovávala jsem dvě holky z jižní Ameriky a bylo to moc fajn.

Jak najít nejlevnější hotely?

Hotely, hostely i ubytování v soukromí hledám nejčastěji na Booking.com. Vede za mě věrnostní program, kdy občas dostanu slevu, jindy třeba snídani zdarma. Rezervace je jednoduchá a platba bezpečná. Na Booking si můžete nastavit různé filtry a vidíte tam fotky i hodnocení jiných cestovatelů.

Dřív jsem ráda využívala i Hostelworld.com. Dlouho jsem tuto stránku už nepoužívala, ale předtím jsem byla spokojená.

Můžete porovnat nabídku na těchto stránkách s Airbnb a rozhodnout se podle ceny a potřeby, kterou zrovna využijete.

Ubytování mimo centrum

Pokud jedete do města, kde dobře funguje městská hromadná doprava, podívejte se po ubytování mimo centrum, které může být často mnohem levnější. Zvlášť pokud plánujete v ubytování jen přespávat.

Vlastní stan a kempování

Nákup stanu z vašeho prvního kempování neudělá zrovna low cost cestu. Jakmile už ale jednou stan máte, bydlíte zadarmo (případně levně v kempu). Se stanem jsme s Denčou obešly Tour du Mont Blanc a sama jsem stanovala na West Highland Way. Kempování je rozhodně skvělá low cost varianta pro levné cestování po Evropě!

Jak ušetřit na jídle?

Když jsem byla v době studia v Barceloně na prodloužený víkend, jedla jsem tam jenom jednou denně. Plus pár supermarketových sušenek ráno, protože „snídaně je základ“.

Vy ale pro levné cestování určitě nemusíte zacházet do takových extrémů.

Místní trhy a street food – jak najít nejlevnější varianty

Porozhlédněte se po místech, kde jedí místní. Zajděte na trhy a určitě narazíte na street food (pouliční stánky s jídlem), které bývají často levnější než restaurace. Sice si u jídla nesednete ke stolu, ani vás nikdo neobslouží, ale dost často ochutnáte místní kuchyni i kulturu. Co třeba takové fish&chips v novinovém papíru v Londýně?

Na místní trhy a street food se zeptejte v ubytování. Stejně tak se nestyďte zeptat se na doporučení low cost restaurací (například kantýny pro okolní kanceláře). V jedné takové kantýně jsem se výborně a levně najedli na cestě do Santiaga z Porta.

Vaření vs. restaurace – jak si rozumně rozložit rozpočet

Pokud máte k dispozici kuchyň v ubytování, můžete si částečně vařit sami. Při nákupu v supermarketu se zaměřte na lokální potraviny, které bývají levnější (a může jít o jiné potraviny, než jaké jíme běžně u nás). V Jižním Španělsku jsou třeba levné pomeranče i avokáda, ale jablka jsou naopak drahá.

Moc doporučuji zajít si alespoň jednou do restaurace, ať ochutnáte místní kuchyni. Pokud ale cestujete na ultra low cost budget a jídlo pro vás není priorita, prostě zrovna tenhle typ poznávání kultury vynechte. Konec konců si tu paellu nebo curry wurst můžete jednou udělat doma, nebo dát v restauraci v Čechách.

Jak šetřit na vstupném a zážitcích?

Na zážitcích se přeci šetřit ne… počkat? Jasně, že dá!

Muzea a památky zdarma

Muzea a památky mají často vyhrazené dny v týdnu nebo v měsíci, kdy jsou pro veřejnost otevřené zcela zdarma. Zjistěte si předem tyto informace a naplánujte si svoji návštěvu v den, kdy je zrovna tato akce.

Zdarma jsem takto navštívila třeba katedrálu v Córdobě, která je otevřená zdarma každý den na hodinu ráno (potom za vstupné). Nebo všechna muzea v Ženevě, v rámci dne kultury.

Prozkoumejte webové stránky muzeí a památek, které vás zajímají už před návštěvou destinace a naplánujte si itinerář přesně podle těchto časů zdarma.

Slevy pro studenty

Slevy pro studenty, případně vstup zcela zdarma nabízí opravdu velké množství muzeí a památek. Této výhody jsem využila na plno a doporučuji to všem, kterých se tyto slevy ještě týkají!

Zdarma jsem byla třeba celkem 5x v Louvru v Paříži! Pro mladé lidi do 26 let, kteří jsou občany států Evropské unie je totiž vstup do Louvre zdarma. Stejně tak třeba i na Vítězný oblouk, odkud budete mít výhled na Paříž včetně Eiffelovy věže. Stejně tak jsem navštívila zdarma Muzeum Picassa v Barceloně (zdarma do 25 let).

Zkrátka se automaticky nemusíte vyhýbat návštěvám památek a muzeí jen proto, že jste „chudí studenti“. Naopak! Využijte všech výhod, dokud je máte.

Městské karty (city pass)

Pokud plánujete navštívit více muzeí a památek a zároveň se po městě pohybovat hromadnou dopravou, podívejte se po městských kartách. Porovnejte si plánovaný itinerář a jeho cenu se zvýhodněnou kartou a pokud se to vyplatí, nakupte výhodněji.

Pozor ale na „falešnou slevu“, kdy vás ve skutečnosti většina nabídky vlastně nezajímá. Neplaťte za to, co nechcete.

Procházky a půjčení kol

Nejlevnější aktivitou, při které destinaci poznáte docela dobře, je procházet se pěkně po svých. Případně si půjčit jízdní kola a projet se po okolí. Dobrý nápad může být spojit procházku třeba i s piknikem v parku.

Jak si naplánovat rozpočet na levnou cestu?

Nebudu vám lhát. Myslím si, že jsem si asi nikdy rozpočet před cestou úplně neplánovala. Od dětství mám zvláštní vztah k penězům a jejich řešení mě stresuje (jasně, není to asi normální). Právě kvůli tomu stresu jsem ale vždycky tak nějak cestovala low cost a pokračuji v tom, i kdybych asi úplně nemusela. Výdaje si ale naopak někdy počítám po návratu, třeba právě proto, abych to sepsala pro vás na blog.

Rozhodně zodpovědnější ale bude přichystat si rozpočet před cestou a můžete pro to použít jednoduchou tabulku:

Čím více budete cestovat, tím lépe odhadnete náklady.

Nouzový fond – jak být připraven na nečekané situace?

Vždy mějte po ruce nouzový fond pro případ, že něco nepůjde podle plánu. Peníze stranou, které neplánujete utratit, ale můžete je použít, pokud by se stal průšvih.

Třeba jsme takhle nasedli do špatného vlaku v Belgii a platili pokutu 100 euro. Bylo mi dvacet, obrečela jsem to, ale pořád jsme kvůli tomu nemuseli prodávat boty.

Na čem při cestování nešetřit?

Nedoporučuji šetřit na cestovním pojištění. V ideálním případě to bude „zbytečný výdaj“. Pokud se ale stane průšvih, je dobré mít jistotu, že si můžete třeba tu horskou záchrannou službu dovolit třeba právě díky pojištění.

Seznam 10 nejlepších tipů na levné cestování

• Sledujte akce na letenky a jízdenky – Přihlaste se k odběru různých newsletterů
• Před nákupem dopravy si zjistěte, jaké jsou ceny v destinaci
• Plánujte dopředu, ale zůstaňte flexibilní
• Nebojte se vyzkoušet spaní v hostelu nebo ve stanu
• Nakupujte jídlo v supermarketu a zaměřte se na lokální potraviny
• Zjistěte si, kdy a která muzea a památky můžete navštívit zdarma
• Využijte slevy, na které máte nárok (student, senior, učitel…)
• Vyrazte na procházku a poznávejte okolí pěšky
• Nešetřete na pojištění
• Připravte si nouzový fond pro nečekané situace a kontakt na někoho doma

Tipy na levné cestování po Evropě na blogu

Jako low cost cestu můžete vyzkoušet třeba Camino de Santiago z Porta, nebo rovnou ze Saint-Jean-Pied-de-Port. Pokud máte rádi přírodu, určitě vás nadchne Tour du Mont Blanc se spaním ve stanu a pokud vás lákají města a památky, můžete se vydat do Španělské Andalusie.

Jaké jsou vaše oblíbené tipy pro levné cestování po Evropě?

Článek Levné cestování po Evropě: Jak na to? se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.