Trasa je skvěle značená a vede převážně lesem, přes hory a po starých římských vojenských cestách. Neexistují vyloženě oficiální etapy a je možné si trail rozložit na různý počet dní. Nejčastěji se chodí za 5–7 dní.

O Via degli Dei jsem poprvé slyšela od kamarádky a letos jsem se ji rozhodla absolvovat hned po odběhnutí půlmaratonu u Lago Di Garda (odtud je to tož už jen kousek do Bologni) … au!

V článku najdete praktické tipy k plánování, můj itinerář na 5 dní (etap) včetně tipů na ubytování a spoustu osobních zážitků.

Klidně přeskakujte a vezměte si z článku to, co hledáte.

Co je Via degli Dei – Základní fakta o trase

Via degli Dei, česky Stezka bohů, je značená turistická trasa v Itálii, která vede mezi Bolognou a Florencií. Délka 130 km (převýšení + 4 000) z ní dělá trasu ideální na 5-7 dní.

Trasa se dá jít oběma směry a neexistují úplně oficiálně dané etapy (ačkoliv je možné najít oficiální doporučení na 6 dní). Je tak možné si cestu rozdělit podle individuální kondice a času. Celková náročnost záleží na počasí. Při a po dešti chůzi komplikuje kluzké bahno, v zimě může být výzvou sníh a v létě vysoké teploty. Celkově bych Via Degli Dei hodnotila jako lehce-středně náročnou trasu (kvůli převýšení).

Obtížnost někde mezi West Highland Way ve Skotsku a GR221 na Mallorce.

Ačkoliv se nejedná o poutní cestu, na začátku si můžete vyzvednout Credenciale (jako na Camino de Santiago) a v každé etapě sbírat razítka. Při získání minimálně 5 razítek dostanete na konci osvědčení o absolvování s mapou trasy.

Moje zkušenost s Via degli Dei (co mě překvapilo)

Než jsem se vydala na cestu, zjistila jsem si toho o trase jen úplné minimum (popravdě jenom to, kde budu spát). Skutečně mě proto překvapila rozmanitost a kulturní bohatství na tak relativně krátké trase. Vnímala jsem rozdíly mezi Emilia Romana a Toskánskem, šla po antické římské vojenské silnici a navštívila hřbitov německých vojáků.

Překvapilo mě i bahno! Sice se o něm před cestou nevyhnutelně dočtete (i při minimálním pátrání po informacích), ale nemyslela jsem si, že bahna může být tolik a může to tak klouzat.

Největší překvapení ze všech ale byli lidé, které jsem na Via degli Dei potkala. Na všech svých trecích potkávám převážně cizince z různých zemí, ale na Via degli Dei to bylo trochu jinak. Naprostá většina lidí na trase byli Italové.

Přes počáteční rozpaky a kulturní rozdíly jsem se za 5 dní spřátelila s tolika lidmi, jako snad jen na Camino (které jsem šla 6 týdnů!). Naučila jsem se pár italských gest, nechala si doporučit místní speciality a po dvou dnech jsem šla převážně ve skupině.

Chodím sama. Ráda se seznámím a posedím třeba u jídla, ale chodím sama. Druhý den mi Gabriele, kterého jsem potkala jako úplně prvního na VDD, řekl že cestu začne každý sám, ale dokončujeme jí všichni společně. Hned jsem tu větu v sobě zamítla. Stejnou větu jsem od něj slyšela později, když jí říkal někomu jinému a už jsem jí vnímala jinak.  

Gabriele měl pravdu. Přesně tak bych shrnula svoji zkušenost z Via degli Dei.

Itinerář Via degli Dei (den po dni)

Via degli Dei nemá úplně striktně rozdělené oficiální etapy – je modulární. Trasu si můžete rozdělit podle času, počasí a dostupnosti ubytování.

Nejčastěji se chodí za 5-6 dní, ale výjimkou není ani sportovní výzva na 4 dny, nebo naopak volnější itinerář na 8 dní. Níže najdete můj itinerář na 5 dní, který jsem šla v dubnu 2026.

Etapa 1: Bologna -> Brento

Vzdálenost: asi 30–34 km

Cesta začíná v Bologni na náměstí Piazza Maggiore.

V turistickém informačním středisku je možné si za 2 € pořídit Credenziale – Trail Passport, do kterého můžete každý den sbírat razítka a na konci si ve Florencii vyzvednout Testimonium – Osvědčení o absolvování Via Degli Dei. Funguje to tedy podobně jako na Camino de Santiago.

Městskými uličkami se dostaneme k nejdelšímu porticu na světě, které vede až k bazilice Santuario della Madonna di San Luca.

Potom následuje sestup parkem a cesta podél řeky Reno. Pokud ale zrovna hodně prší, je lepší v této části zvolit alternativu – přejít most Ponte degli Dei, pokračovat podél řeky z druhé strany až k Palazzo de Rossi, přejít most Ponte di Vizzano a napojit se zpátky na trail. (V deníku se dozvíte, proč a jak jsem šla tuto alternativu i já.)

Jakákoliv varianta nás dovede do Badolo (kde je možné alternativně přespat a zkrátit tak etapu 1), dál na Monte Adone a do Brento.

Z Monte Adone jsou prý nádherné výhledy, tak mi nezapomeňte poslat fotku, protože já měla první den mlhu, že by se dala krájet a neviděla jsem z výhledů vůbec nic.

Alternativně je možné dojít do Brento, nechat si batoh v ubytování a vystoupat na horu Adone na lehko před večeří, nebo naopak nechat výstup až na druhý den ráno před začátkem druhé etapy.

Deník z etapy 1:

Vstávám do deštivého rána a cítím namožené svaly z půlmaratonu, který jsem běžela předevčírem. Au!

Credenziale jsem si vyzvedla večer předem, a tak jen zbývá vyfotit se na náměstí a vyrazit na San Luca. Cestou se zastavím v kavárně a zjišťuju, že jsem doteď v životě nepila espresso tak, jak by asi espresso mělo chutnat. Nakopnutá kofeinem stoupám 600 metrů pod porticem, kde na mě neprší.

Jsem šťastná a nadšená ze začátku treku a asi milionkrát fotím mlhu z různých úhlů, protože nic jiného absolutně není vidět.

A potom už začíná klasický sled náhod, které se mi na treku dějí pořád.

Těsně před odbočkou do lesa na cestu podél řeky potkávám staršího pána s deštníkem, který mluví trochu anglicky. Zřejmě se vrací domů z procházky, zastaví mě a vysvětlí mi, že nemám chodit dál po oficiální trase. Řeka je po dvoudenním dešti rozvodněná a vylévá se, takže bych se musela prodírat lesem mimo stezku. Místo toho mi vysvětlí, že se mám kousek vrátit, zahnout doprava na most, jít přes staveniště, kde je zákaz vstupu (ale to prý vůbec nevadí) a nakonec přejít most zpět a napojit se na stezku. Poděkuji a vydám se cestou podle jeho rady.

Za mostem dojdu k oplocení s nápisem vstup zakázán pod pokutou. Váhám, prší, mám všechno mokré a v plánu etapu kolem 30 km. Obcházím plot a jdu přes rozkopanou oblast, která je oplocená i z druhé strany. Občas se otočím a kouknu za sebe, protože mě přirozeně napadá, že vydat se cestou, kterou mi poradil cizí člověk, přes ohrazené staveniště, kde nikdo není, nemusí být to nejlepší rozhodnutí. Nicméně bylo.

Alternativní cesta mě bezpečně dovedla zpátky na trasu a později se dovídám o rozvodněné řece, která jiné trekaře překvapila a museli jí obcházet hustým lesem. Druhý den jsem potkala v ubytování holky, které se kvůli tomu ztratily a musely volat pomoc.

Ke konci dne se rozhodnu vynechat Monte Adone, protože není vůbec nic vidět a sestupuji rovnou do Brento. Na horu se plánuji vrátit druhý den ráno, ale nemá to nakonec kvůli počasí smysl.

Do ubytování dorazím první a chvíli po mě přichází Gabriele. Snažím se navázat konverzaci, ale mám pocit, že ho otravuji. Řekne mi, že jde trek sám, protože potřebuje přemýšlet. Později dorazí sestry Julie a Carmen, které už jsou přátelštější a bavíme se spolu alespoň u večeře. Zbytek lidí, včetně majitelů B&B nemluví anglicky.

Ubytování: B&B Bellatmosfera

B&B Bellatmosfera jsem rezervovala e-mailem (na webu).

Cena: 55 € (včetně večeře a snídaně)

Spala jsem ve sdíleném pokoji a cena zahrnovala povlečenou postel, ručník, skvělou společnou večeři (pasta – těstoviny, druhý chod a dezert) a snídani. Ubytování bylo čisté s krásnou koupelnou a společnou kuchyní. Majitelé byli moc milí a při večeři dávali tipy na další den. Jen bylo vše pouze v italštině, ale Julia, Carmen a Gabriele mi nejdůležitější informace přeložili.

Etapa 2: Brento -> Madonna dei Fornelli

Vzdálenost: asi 24 km

Z Brento do Monzuno (asi 12 km) vede cesta převážně po asfaltových silnicích a jen menší část lesní cestou.

V případě silné mlhy (jako se to stalo mě) se opravdu hodilo mít na sobě reflexní prvky, a i tak si myslím, že tahle část Via degli Dei je pravděpodobně ta nejméně bezpečná. Bez mlhy je to ale asi o dost lepší.

V Monzuno je možné si nakoupit, doplnit vodu nebo zajít na oběd. Dál do Madonna dei Fornelli je to asi 3 hodiny chůze. Za hezkého počasí uvidíte výhledy na Apeniny a větrné mlýny.

Deník z etapy 2:

Probouzím se v Brento, kde se mi za celou noc podařilo naspat úplné minimum, beru na sebe mokré oblečení i boty… a došel mi všechen optimismus!

Jdu v mlze a dešti, které mi oproti předchozímu dni nepřipadají krásně melancholické, ale prostě a jednoduše na !

Z výhledů nemám nic, všechno mám totálně mokré, a začínám přemýšlet nad konverzacemi z předchozího večera. Stihnu si vsugerovat, že se se mnou nechtěl nikdo bavit. Posledních pár kilometrů zvažuji ukončení treku – jak velký význam má Via degli Dei projít, ale neužít si to?

A jak už to na treku bývá, přesně tady se to zlomilo. Došla jsem do ubytování, kde jsem jako první dostala noviny pro vysušení mokrých bot a bylo tam hned několik rozpálených topení, na kterých jsem si mohla vysušit i všechno oblečení.

Dorazila jsem druhá. V pokoji už byla Sara, která se semnou hned začala nadšeně bavit a po chvilce jsme byly domluvené, že spolu půjdeme na večeři ven. Sara byla první noc v ubytování úplně sama a po dvou dnech byla ráda, že narazila na někoho dalšího.

Po výborných raviollách potkáváme v restauraci Julii a Carmen s jiným klukem, který se taky jmenuje Gabriele. Všichni si chvíli povídáme a mě se vrací dobrá nálada.  

Vůbec nechápu, ale přísahala bych, že když jsem na treku, funguje vesmír na úplně jiných frekvencích. Tenhle jeden večer bezkonkurenčně smazal celé dva dny deště – jsem rozhodnutá pokračovat i kdyby mělo pršet celých 5 dní.

Ubytování: Da Pino Affitacamere

Rezervovala jsem na booking.com.

Cena: 35 € (možnost snídaně za dalších 5 €)

Hostitelka nemluvila anglicky, ale měla připravený překladač a všechno mi přes něj vysvětlila. Dovolila nám všem si vzít dovnitř k topení i totálně mokré a zablácené boty, přestože na ně bylo vyhrazené místo venku. Topení po chvíli jelo naplno. Ubytování bylo krásné a čistě – po dvou dnech v dešti úplný ráj!

Kromě dvou pokojů na spaní je k dispozici sdílená kuchyň a obývák.

Etapa 3: Madonna dei Fornelli -> Traversa

Vzdálenost: asi 17 km

Chvíli po opuštění Madonna dei Fornelli začne stoupání, které nás dovede až k jedné z nejvýznamnější archeologické památce v oblasti – Flaminia Militare.

Tato část Via degli Dei vede po antické římské vojenské cestě, která byla postavená 187 let před naším letopočtem. Znovu objevená byla až v roce 1979.  

Třetí den navíc překročíme hranice mezi regiony, opustíme region Emilia-Romagna a poprvé vkročíme do Toskánska.

V této oblasti je to trochu oříšek s ubytováním. Jediné přímo na trase je kemp v Passo della Futa. Další možností je dojít do Monte di Fò nebo Traversa. Obojí je menší zacházka, ale ubytování tam jde sehnat snáze.

Já se rozhodla přespat v Traversa, kam byla cesta skvěle značená jako odbočka z Via degli Dei.

Deník z etapy 3:

Ráno vycházíme společně se Sarou. Cestou se toho dozvídám hodně o obou regionech, o Itálii i o ní. Je jí 22 let a tohle je její úplně první sólo trek. Je na ní vidět, že úplně sama jít nechce.

Těsně něž odbočím do Traversa, potkáváme dvě české holky, které spí venku pod širákem s tarpem. Sara se k nim připojí a pokračují dál, zatímco já sestupuji do Traversa.  

Těsně, než dorazím do ubytování, potkávám Gabriele, toho z prvního dne. Jdeme do stejného ubytování, kde zjistíme, že tam tu noc není ubytovaný nikdo další. To je super, protože máme každý svůj pokoj a já se první noc na treku dobře vyspala!

 Zajdeme na večeři a večer chvíli posedíme u krbu. Nakonec si ještě před spaním natáhnu nohy na krbovou římsu a čtu si v křesle – nejlepší tečka za třetí etapou.

Ubytování: B&B La Vecchia Bottega

Ubytování jsem rezervovala přes e-mail: Samueleballini (@gmail.com)

Cena: 39 euro (se snídaní)

Ubytování bylo super a moc ho doporučuji. Samuele byl milí a skvělý hostitel, který nás dokonce ráno odvezl autem zpět na trek, abychom nemuseli jít dva kilometry po hlavní silnici. Kromě pokoje a koupelny bylo možné využít i společné prostory s kuchyní a krbem, ve kterém byl rozdělaný oheň, i když jsme v ubytování byli ten večer jenom dva.  

Bylo to pro mě jedno z nejlepších ubytování na trase.

Etapa 4: Traversa -> Tagliaferro

Vzdálenost: Asi 32 km

Z Traversa se zpátky na trek dostanete po silnici. Pokud je možnost odvozu z ubytování, je to o něco lepší kvůli bezpečnosti. Stejně tak je potřeba se na trek vrátit, pokud přespíte kdekoliv jinde než v Passo della Futa.

Pokud vyrazíte z Traversa, začnete ráno návštěvou německého válečného hřbitova. Cesta dál pokračuje lesem na vrcholky Monte Gazzaro, přes Monte Alto a dál se větví na dvě alternativy – jedna vede přes vesnici Sant Agata (tu jsem zvolila já), druhá přes vesnici Galliano. Druhá trasa je o něco méně frekventovaná, možná lehce náročnější. Vesnice Sant Agata a Galliano by měly být srovnatelně krásnými toskánskými obcemi.

Obě varianty se spojují v obci San Piero a Sieve, která je častým cílem k přespání na trase. Pokud se tady rozhodnete přespat i vy, doporučuji předem rezervovat, protože mě už se místo ulovit nepodařilo. Pokud jdete se stanem, je kousek za San Piero a Sieve i kemp.

Do Tagliaferro cesta pokračuje stoupáním a prochází blízko Villa medicea del Trebbio – pevnost-vila, která je na seznamu UNESCO. Není přímo na trase a je v soukromém vlastnictví a používaná pro agroturismus, pronájem a ochutnávky vína.

Deník z etapy 4:

Po snídani nás hostitel autem doveze ke hřbitovu, kde se loučíme. Gabriele pokračuje po treku a já se vydávám na hřbitov.

Stoupám k památníku a přemýšlím nad kontrastem klidného rána, krásného počasí s 360° výhledem na okolní Apeniny a faktem, že data narození a úmrtí na náhrobcích ukazují na průměrný věk kolem 23 let. Neubráním se myšlenkám na aktuální dění ve světě… a v kontrastu toho vděčnosti a studu za to, že já si můžu chodit na treky po Itálii.

Opouštím hřbitov a pokračuji cestou do lesa. Počasí je nádherné a výhledy taky! Dojdu až do Sant Agata, kde se během hodiny schází všichni, koho jsem na trase potkala. Využívám příležitosti a organizuji společnou fotku „na blog“. Ve skutečnosti je to samozřejmě hlavně vzpomínka pro mě.

Ze Sant Agata pokračujeme společně jako velká skupina až do San Piero a Sieve, kde většina končí. My pokračujeme s Julii a Carmen dál do Tagliaferro. Nebudu lhát, poslední kilometry boleli a jsem hrozně ráda, že jsem je nemusela jít sama.

Ubytování: B&B Tagliaferro

Rezervovala jsem přes e-mail: affittacameretagliaferro (@gmail.com)

Cena: 60 €

Jde o zážitkové ubytování ve starém venkovském sídle, které je dobově vybavené včetně kaple z 16. století. V ceně bylo ubytování (postel ve sdíleném pokoji, kde jsme byly tu noc dvě), ručníky, tříchodová večeře s tradičním toskánským jídlem a vínem a komentovaná prohlídka soukromé kaple. Ráno byla pro každého připravená snídaně v košíku s jeho jménem.

Ubytování mělo spoustu krásných detailů a maličkostí, které je dělají výjimečným. Majitelé se starali nejen o praktické věci, ale i o zábavu hostů a toho, abychom se u společné večeře všichni seznámili a dobře bavili.

Upřímně jsem měla v této etapě trochu problém sehnat ubytování, proto jsem nakonec zvolila tuto alternativu, která mi přišla dražší. Zpětně jsem ale ze zážitku nadšená!

Etapa 5: Tagliaferro -> Florencie

V Tagliaferro je aktuálně zřícený most, který se dá s opatrností přelézt, pokud není voda příliš vysoko. V opačném případě je potřeba sejít z trasy a obejít trasu po silnici.

Dál cesta vede tím nejtoskánštějším Toskánskem, jaké si umíte představit – mírné zvlněné kopce, cypriše, olivové háje a vinice.

Cestou narazíte na klášter Convento di Montesenario, který můžete navštívit. Najdete tu i kavárnu, kde si můžete odpočinout a načerpat síly. My dorazily před polednem a stihly jsem si dát cappuccino.

Cesta pokračuje přes okraj obce Pontassieve, které je partnerským městem českého Znojma, dál až do městečka Fiesole.

Fiesole leží jen 8 kilometrů od Florencie a kromě toho, že se v něm dá přespat, je možné cestu k cíli zkrátit i autobusem přímo do Florencie. Cesta z Fiesole do Florencie je ale celkem pěkná, protože do Florencie cesta sestupuje a poskytuje výhledy na město. Kromě přechodu přes železniční most nevede žádnou nevzhlednou průmyslovou zónou, takže pokud vám zbydou síly, doporučuji dojít si na konec po svých.

Via degli Dei končí u Neptunovy fontány na Piazza della Signoria ve Florencii, což symbolicky zrcadlí začátek u Neptunovy fontány v Boloni.

Deník z etapy 5:

Probouzím se brzy, snídám s Julii a Carmen a když vycházíme, čeká na nás Sara. Sara vstávala v 5 ráno, aby nás došla a mohla ráno vyrazit s námi!

Ráno začínáme přelézáním spadlého mostu a jdeme nějakou dobu společně. Všechny jsme ale docela unavené, a tak i když na sebe občas čekáme, postupně ztratím z dohledu všechny.

Na náměstí ve Florencii docházím sama. Cestou mi vypadla kontaktní čočka, což je při 5 dioptriích docela průšvih, takže vyzvedávám osvědčení o absolvování Via degli Dei a běžím do hostelu vytáhnout nové čočky z batohu.

Nedivím se ničemu, ze zkušenosti vím, že nesilnější na mých cestách bývají začátky, nejkrásnější  prostředky a rozhodně to nikdy nejsou konce.

Zkrátka v mém případě vždycky na 100 % platí, že cesta je cíl.

Poslední večer ve Florencii trávím procházkou po městě a večeří se Sarou, Rebeccou a dalšími Sarinými přáteli.

Ubytování: Emerald Palace Florencie

Rezervovala jsem na booking.com.

Hostel v centru s nejpohodlnějšími postelemi, jaké jsem kde v hostelu zažila. Krásný výhled a bezkonkurenční poloha.

Ubytování na Via degli Dei

Nejrozšířenější ubytování na Via degli Dei jsou B&B a agroturistická ubytování, která často přináší i další zážitky než prostě jenom přespání.

Této možnosti jsem využila i já, protože jsem chtěla celkově spíš mentálně odpočinkový trek a ujít cestu na 5 etap po odběhnutí půlmaratonu. Vzhledem ke kratší délce cesty jsem ani tolik nemusela řešit budget.

Ubytování jsem hledala na oficiálních stránkách a na mapy.cz. Celkově není ubytování na cestě hodně, takže se vyplatí rezervovat dopředu. Při plánování jsem musela celou trasu několikrát přeplánovat, protože jsem na některých místech volné ubytování už nenašla.

Reálně sice při špatném počasí hodně lidí rezervaci zruší a místo se najde, ale nejde na to úplně spoléhat.

Stanování ani bivakování není oficiálně povolenou. Na trase jsem na mapě viděla několik kempů a určitě půjde cesta naplánovat i podle nich.

Jídlo a voda na Via degli Dei

S vodou ani jídlem jsem na trase neměla žádný problém. Voda z kohoutku byla normálně pitná a v každém ubytování se tak dala napustit na další etapu. Po cestě byly sem tam i další zdroje pitné vody a filtr jsem nepotřebovala (stejně jsem si pořád ještě žádný nepořídila ).  

Jídlo je velkou výhodou treku v Itálii! Některá B&B nabízí ubytování rovnou s večeří, ve vesnicích jsou restaurace, a i v malých vesnických obchůdkách vám připraví čerstvé sendviče na cestu.

Specialitou kraje Emilia-Romana jsou mimo jiné Tortellini – malé plněné těstoviny. Typicky budou plněné masem a ve vývaru, ale jsou i vegetariánské varianty a já ochutnala jedny připravené s máslem a šalvějí.

Toskánská kuchyně je jednodušší. V minulosti šlo o chudší kraj s venkovských stylem života, a to se odráží na tradiční kuchyni. Najdeme v ní recepty se starým chlebem, fazolemi a zvířecími vnitřnostmi. Ochutnala jsem například Pappa al pomodoro – krémová rajčatová polévka ze starého chleba s olivovým olejem. Překvapivě výborná! A dezert Cantucci – mandlové sušenky namáčené do sladkého vína. To mi naopak vůbec nechutnalo. Prý je to ale spíš dezert pro „starší muže“, tak asi proto.

Další zajímavostí je toskánský chléb, který je bez soli. Nejznámější teorie říká, že je to proto, že sůl byla drahá a byla na ní vysoká daň.

Co si sbalit na Via degli Dei

Pokud půjdete podobně jako já a budete spát v B&B nebo zkrátka v ubytování, můžete se zabalit opravdu na lehko. Já šla na začátku dubna v proměnlivém jarním počasí a tomu odpovídá i moje výbava.

Můj gear list na Via degli Dei

• Batoh (Osprey Tempest, 30 l)
• Trekové hole (Fizzan compact)
• Nízké trekové boty (Merrel) – nemám vysoké, tady by ale byly lepší varianta kvůli blátu
• Žabky na přezutí/sandále
• Nepromokavá bunda
• Zateplená vesta
• Fleecová mikina
• 3 trička (1x s dlouhým rukávem, 2x s krátkým rukávem)
• 1x trekové kalhoty, 1x legíny, 1x kraťasy
• Pyžamo (takové ve kterém můžu i na večeři )
• Hygiena (kartáček, pasta, krém, mýdlo, šampón), opalovací krém, repelent
• Základní lékárnička (paralen, náplast, alu fólie).
• Nabíječka na telefon, power banka
• Láhev na vodu, pár svačinek

Vzhledem k tomu, že jsem s sebou nemusela mít stan, spacák a karimatku, mohla jsem si dovolit pár „luxusních“ věcí. Nedávám je ale na gear list, protože nesmysly si dokáže každý případně zvolit vlastní.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Tipy a chyby z praxe

• Vyhraďte si na Via degli Dei dostatek času – zpětně si myslím, že ideální je 6 dní (moje poslední dvě etapy rozložit na tři).
• Pokud můžete, využijte B&B a agroturistických ubytování – nabízí často i zážitky, nejen přespání.
• Rezervujte si ubytování dopředu, pokud jdete v hlavní sezóně.
• Buďte otevření, nejspíš nebudete na treku nakonec sami.
• Neobjednávejte si cappuccino po poledni (z nějakého důvodu je to v Itálii strašné faux-pas ).

Užitečné zdroje a odkazy

Oficiální webové stránky Via degli Dei a Mapy.cz – šla jsem podle nich, Via degli Dei tam najdete celou vyznačenou.

Článek Via degli Dei (Itálie): kompletní průvodce + moje zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Přechod Krkonoš je moje velká srdcovka! Byl to totiž můj úplně první přechod hor. V roce 2017 jsme na něj vyrazily s kamarádkou Petrou… vlastně jsme se znaly jen tři týdny, když mě zaučovala v nové práci (než odjela dělat instruktorku lyžování do Japonska).

Později se přechod Krkonoš stal i mým prvním sólo trekem a od té doby se k němu v nějaké variantě vracím skoro každý rok – i letos.

Naše nejvyšší české hory jsou nejen překrásné, ale i dobře zasíťované a bezpečné. Díky tomu jsou ideální pro začátečníky i první sólo cestovatelky. To ale neznamená, že není potřeba se na přechod dobře připravit – hory jsou hory, a i v Krkonoších dokáže počasí ukázat svou sílu.

V článku najdete různé varianty tras, praktické tipy, a hlavně moje osobní zkušenosti. Pro inspiraci a plánování vlastního vícedenního výletu do hor.

Základní informace o přechodu Krkonoš

Název	Přechod Krkonoš
Délka	cca 35–70 km (podle zvolené varianty)
Trasa	Typicky Harrachov – (Špindlerův Mlýn) – Pec pod Sněžkou – Žacléř/Jánské lázně
Doba	1–4 dny (podle varianty)
Terén	Většinou dobře schůdné stezky, občas kameny, stoupání/klesání
Značení	Výborné, hustá síť turistických značek
Nejlepší období	červen–září
Počasí	rychlé změny, častý vítr a mlhy, i v létě může být chladno (kolem 5–10 °C na hřebeni); v bouřkách nebezpečí

Proč vyrazit na přechod Krkonoš

Pro začátek jsou Krkonoše dobře přístupné hromadnou dopravou. Přímé autobusy sem jezdí denně z Prahy (Černý most a Florenc), nebo třeba i Hradce Králové.

Do Harrachova, Špindlerova Mlýna, Pece pod Sněžkou i do Jánských lázní, se zkrátka pohodlně dostanete i bez auta. Při přechodu tak nemusíte řešit dopravu zpět k autu, ani kde zaparkovat na tři dny.

Infrastruktura je perfektní. Na každé túře narazíte na chaty, kde je často možné se občerstvit, nebo dokonce přespat. A značení? To je úplně bezkonkurenční. Všechny trasy jsou značeny přehledně a vzhledem k tomu, že se v národním parku není možné pohybovat mimo vyznačené trasy, je obtížné se ztratit.

To vše dělá z přechodu Krkonoš jednoduše skvělou a bezpečnou trasu pro začátečníky, kteří si chtějí nějaký první (třeba možná i sólo) přechod vyzkoušet. Zároveň jsou to ale pořád krásné hory s pěkným stoupáním.

Trasu je možné si různě uzpůsobit v rámci plánování, i v průběhu. Trek si tak užijí nejen úplní začátečníci, i zkušenější sportovci.

Moje letošní varianta přechodu

Na svůj letošní přechod Krkonoš jsem vyrazila tak trochu spontánně. Šla jsem ve čtvrtek ráno do práce (chodím pěšky, jak jinak ) a přemýšlela nad předpovědí počasí. O víkendu krásně a potom prudké ochlazení. Je září… bude to snad poslední letošní slunečný víkend?

Nehodlám to riskovat. Na pátek si beru dovolenou a balím batoh do Krkonoš.

Etapa 1: Harrachov – Špindlerův Mlýn

Vzdálenost: 23  km

Časová náročnost: 7,5 hodin

Převýšení: + 843 m, – 798 m

Alternativa: Přes Labskou boudu (pramen Labe), 20,5 km (+819, – 762), 7 hodin

V pátek ráno, v 7:30, jsem jela z Prahy (Florenc) do Harrachova, s Flixbus. Z Černého mostu by byla cesta levnější, ale bylo vyprodáno.

Před desátou jsem vystupovala z autobusu v Harrachově a šla hledat něco k snídani. Objevila jsem tak Pekařské bistro u Vokřínků. Snídaně byla výborná a za skvělou cenu (na Krkonoše). Jen bohužel nemají toalety.

Po občerstvení už se vydávám vstříc dobrodružství. Přes Harrachov s výhledy na skokanské můstky, se dostávám až k Mumlavkým vodopádům.

K jednomu z nejmohutnějších vodopádů v ČR, který je vysoký a široký téměř 10 metrů, se dá snadno dostat i po bezbariérové stezce. Já ráda chodím po lesní cestě z druhé strany, protože je trochu hezčí a méně frekventovaná.

Od Mumlavských vodopádů obvykle chodím přes Krakonošovu snídani, k prameni Labe, přes Labskou boudu na Pančavský vodopád a odtud sestup do Špindlerova Mlýna.

Letos jsem se ale rozhodla pro změnu! Od Mumlavských vodopádů jsem šla na Voseckou boudu, k hraním a Cestě česko-polského přátelství, kolem Sněžných jam, přes Mužské a Dívčí kameny až na Petrovku. Odtud jsem sestoupila až do Špindlerova Mlýna.

Cesta byla pěkná a já byla nadšená. Když ale porovnám obě varianty, mám tu svojí tradiční asi o trochu radši. Výhledy mi přijdou (i když jen o malinko) krásnější.

Překvapila mě krásná útulna pro turisty na Petrovce. Je otevřená od 8:00 do 18:00 a kromě toalet si tady můžete i odpočinout, dát kafe a případně se trochu zahřát.

Letos jsem měla poprvé v plánu spát v Krkonoších ve stanu. Došla jsem proto do Basecamp Medvědín, který je na kraji Špindlerova Mlýna. Tenhle kemp je za mě úplná topka! Skvěle vybavený, od sprch až po kuchyňky a možnost využít vnitřní prostory se sezením a kulečníkem až do 10 hodiny večer.

V kempu jsem si koupila něco malého k jídlu, postavila si stan a šla spát. První den parádní!

Etapa 2: Špindlerův Mlýn – Špindlerova bouda – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 14  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +265 m, –683 m

Alternativa: Pěšky ze Špindlerova Mlýna na Šp. boudu, 20,3 km (+720, – 716), 6,5 hodin

Spala jsem docela dobře, až do 5 ráno, kdy mi začala být zima a nemohla jsem dospat. Celkově bylo ráno chladnější a stan dost mokrý. Čekala jsem na sluníčko asi do 8, kdy jsem se rozhodla prostě sbalit stan mokrý. Zkušeností s mokrým stanem už mám víc než dost, díky letošní West Highland Way ve Skotsku.

Ve Špindlu jako první hledám kafe a něco k snídani, protože se potřebuji zahřát a počkat na 10 h, kdy se ke mně přidá přítel (jel z Černého mostu v sobotu ráno přímo do Špindlu). Dávám si kafe, sluníčko začíná hřát a já přemýšlím nad tím, že jsem tak trochu unavená a nechce se mi stoupat tam, odkud jsem předchozí den sestupovala.

Na nádraží ve Špindlerově Mlýně tak rovnou nasedáme na autobus a vezeme se na Špindlerovu Boudu. Mohla bych to svézt na přítele, ale ne… šlo tentokrát výjimečně o mojí „lenost“.

Pokud pojedete ze Špindlu na Špindlerovku, tak se pokuste nasedat už na autobusovém nádraží. Na dalších zastávkách už se může stát, že bude autobus prostě plný a nevezme vás. Stává se to relativně často, hlavně za hezkého počasí.

Od Špindlerovy boudy jsme se vydali ke Sněžce. Za hezkého počasí a o víkendu, je tato část trasy opravdu hodně frekventovaná a pokud se rozhodnete jít na vrchol Sněžky, počítejte doslova s davy. Na druhou stranu, pokud je to váš první výlet na nejvyšší horu, nenechte si ho ujít!

Je to prostě atrakce, ale jednou si jí užít za to stojí i přes davy ostatních. My se jí letos vyhnuli, protože jsme oba byli na Sněžce mnohokrát. Udělali jsme si rychlou fotku pod Sněžkou a vyrazili do Pece pod Sněžkou.

Krkonoše jsou obecně hodně frekventované. Ne ale všechny trasy. Přelidněné jsou hlavně hřebeny (tam kam se dá dojet/přiblížit autem nebo autobusem) a Sněžka, ale trasy výstupů a sestupů už zdaleka tolik přelidněné nejsou. Na druhou stranu je to právě tahle frekventovanost, která dělá z přechodu Krkonoš skvělou trasu pro první sólo přechod hor, nebo první sólo výlet.

Etapa 3: Pec pod Sněžkou – Černá hora – Jánské Lázně

Vzdálenost: 12,5  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +541 m, –702 m

Alternativa: Pec pod Sněžkou – Žacléř, 20 km, +774 m, -937 m, 6 hodin

Poslední den měl být odpočinkový, po náročném dni předchozí den. Nakonec byly ty dny odpočinkové oba (a já si mákla jenom v pátek ).

Ráno jsme si v penzionu zašli na snídani, která byla v krásné zimní zahradě s výhledem na sjezdovku. Potom jsme vyrazili na cestu a zastavili se na kafe na Kolínské Boudě, kde chovají lamy.

Později jsme se stavili na oběd, a nakonec ještě na zmrzlinu. Víc jsme prostě kalorie doplňovali, než spalovali, a i takové dny jsou někdy potřeba. Projedli jsme se postupně až do Jánských lázní, kde už jel přímý autobus zpátky do Prahy na Černý most.

Z Jánských lázní je skvělé spojení do Prahy, ale lístek si raději kupte dopředu. V neděli už byly všechny spoje obsazené a kdybychom neměli lístky už od čtvrtka, asi bychom museli pěšky dojit až domů.

Nejznámější trasy přechodu Krkonoš

Klasika na 2 dny: Harrachov – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 35–45 km

Časová náročnost: odhad 8 hodin/den

Celkové převýšení: +1200 až +1500

Trasy: Varianta A: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta Česko-Polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Nebo sejít do Špindlerova Mlýna. Podle toho den druhý – po hřebeni z Petrovky Polskem a sestup do Pece, nebo některá z alternativ ze Špindlerova Mlýna (například autobus na Špindlerovu boudu a po hřebenech, včetně výstupu na Sněžku).

Variata B: Harrachov – Mulmlavské vodopády – Krakonošova snídaně – rozcestník U Čtyř pánů – Labská Bouda (možnost předtím odbočit na pramen Labe), Pančavský vodopád – sestup do Špindlerova Mlýna. Druhý den buď autobusem na Špindlerovu boudu a odtud na Sněžku a dolů do Pece, nebo alternativní cesta do Pece (ne přes vrcholy).

TIP: Osobně mám radši variantu B, která ze zkušenosti bývá i o něco méně frekventovaná než cesta přes hřebeny. Přijde mi i hezčí, ale to je samozřejmě subjektivní.

Celý hřeben: Harrachov – Žacléř

Vzdálenost: 45–55 km

Časová náročnost: 3 x 6–9 hodin

Celkové převýšení: +1500 m až +2000 m.

Trasa: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta česko-polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Pokračovat po hlavním hřebenu na Sněžku – Horní Malá Úpa – Pomezní hřeben – Žacléřský hřbet – Žacléř.

TIP: Tento přechod kopíruje Stezku Českem a mapu tak najdete jednoduše v mapy.cz. Stačí hledat „Stezka Českem“ a máte mapu v mobilu bez vyklikávání bodů na trase.

Jednodenní ochutnávka: Špindlerův Mlýn – Sněžka – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 17 km

Časová náročnost: 7 hodin

Celkové převýšení: +896 m, -856 m

Trasa: Špindlerův Mlýn – Kozí hřbety – Luční bouda – Slezký dům – Sněžka – Růžohorky – Pec pod Sněžkou

TIP: Tato jednodenní ochutnávka je ideální, pokud máte málo času, nebo si chcete udělat jen jednodenní intenzivní výlet. Na této trase počítejte s velkým množstvím návštěvníků, což může být při první sólo cestě i výhoda.

Kde spát při přechodu Krkonoš

Při přechodu je možné spát hlavně v horských boudách, chatách a penzionech. Jejich přehled najdete tady.

V sezóně si určitě udělejte rezervaci dopředu.

Super zkušenost mám třeba se spaním v noclehárně na Výrovce. Je to už pár let zpátky a cena se od té doby vyšplhala dost nahoru.

Letos jsem nově vyzkoušela i přespání ve vlastním stanu v kempu Basecamp Medvědín ve Špindlerově Mlýně a rozhodně moc doporučuji, pokud půjdete přes Špindl. Cena i vybavení kempu byly super!

Spaní na divoko i ve stanu je v národním parku zakázáno, a i když se v Krkonoších nachází dost nouzových přístřešků, kde je možné v případě nouze přespat, dělat by se to nemělo.

Sama rozhodně nejsem svatá a přespala jsem už plánovaně i na místech, kde to nebylo povolené, třeba při přechodu Mallorky po GR221. Na rozdíl od Mallorky jsou ale Krkonoše opravdu hodně frekventované a jedná se o národní park. Spaní venku proto nedoporučuji a nepodporuji.

Co si sbalit na přechod Krkonoš

Přečtěte si článek o mé kompletní výbavě na trek: Co si zabalit na dálkový pochod, kde najdete vše důležité pro začátek.

Krkonoše jsou hory a v takovém případě platí základní pravidlo – nepodcenit možnost jakéhokoliv počasí. Vždy je potřeba mít s sebou něco teplého na sebe pro případ ochlazení (fleecová mikina, vesta/bunda) a něco, co vás udrží v suchu v dešti (pláštěnka/nepromokavá bunda). A tím vždy myslím i v létě!

Dál se vždy hodí přidat do batohu čelovku. Už se mi stalo, že jsem jí potřebovala, když jsme v roce 2018 s kamarádkou šly jen s jednou čelovkou dohromady asi 2 hodiny k nejbližší chatě (radši se neptejte, jak k tomu došlo ). Stejně tak se hodí powerbanka a offline stažené turistické mapy v mobilu.

V neposlední řadě nezapomeňte na hotovost. V Krkonoších se dá na chatách platit kartou spíše výjimečně, kvůli signálu i bankovním poplatkům.

Jídlo a pití v Krkonoších

Krkonoše jsou velmi dobře zasíťované a na každé trase narazíte na horské chaty, kde můžete dokoupit vodu, jídlo i pití.

Důležité je mít s sebou hotovost, protože na většině chat neberou platební karty.

Ceny na chatách jsou obecně vyšší, takže je za mě ideální vzít si základní jídlo s sebou a na chatách doplňovat jen to nezbytné. Nebo s tím alespoň počítat a připravit si na výlet dostatečný budget.

Mojí oblíbenou místní specialitou je Krkonošské kyselo a dál všude narazíte i na borůvkové knedlíky a koláče.

Přechod Krkonoš sólo: proč se toho nebát

Přechod Krkonoš byl kdysi můj první horský sólo trek a přesně na to je ideální!

Trasy jsou výborně značené, národní park je frekventovaný a v každém okamžiku budete relativně blízko civilizace.

Hory by se samozřejmě neměly podceňovat v žádném případě, ale s adekvátní přípravou se zkrátka jedná o celkově bezpečný výlet a ideální první zkušenost s přechodem, i pro ženy sólo cestovatelky.

Tak zabal batoh, zahoď strach (ať neneseš zbytečné gramy navíc) a vyber si variantu přechodu, která tě láká nejvíc!

Pokud plánujete svůj první přechod, napište mi do komentářů, jakou variantu si vyberete.

A kam dal? Co takhle přechod v zahraničí? Přečti si třeba o mém sólo přechodu ve Skotsku po West Highhland Way, nebo o cestě okolo Mont Blancu po Tour de Mont Blanc.

Článek Přechod Krkonoš: průvodce pro začátečníky i první sólo trek se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Ačkoliv Madeiru najdete v nabídkách nejedné cestovky, skvěle si ji užijete i na vlastní pěst. Bez plánů pro turisty a podle vlastního tempa. Za mě prostě nejlepší způsob!

My jsme byli na ostrově dva týdny, ale většinu top míst zvládnete i za 7–10 dní. Většinu treků jsme absolvovali v prvním týdnu a druhý se hlavně váleli na pláži na jižní části ostrova.

V článku najdete tipy, co vidět na Madeiře, spolu s tipy na ubytování, treky, levády a pláže. Nechybí ani rady k půjčení auta, řízení a parkování. A v neposlední řadě spoustu opravdu užitečných odkazů.

Madeira je prostě ráj. A tenhle průvodce vás do něj vezme.

Co vidět na Madeiře

Madeira je poměrně malý ostrov, který toho má ale opravdu hodně co nabídnout! My na Madeiře strávili celkem dva týdny, ale z našich tipů si můžete pohodlně poskládat itinerář i třeba na 7–10 dní.

Co vidět na Madeiře – mých TOP 5

Kdybych mohla vybrat jenom 5 míst z celé Madeiry, pro ultra krátkou návštěvu, byla by to pro mě tato místa:

• Fanal Forest – pro tajemnou neopakovatelnou atmosféru
• Seixal přírodní bazény a pláž s černým pískem – pro nejlepší koupání
• Ponta da São Lorenço – pro krásné výhledy na oceán
• Hory ve vnitrozemí (Pico Ruivo, Pico Aiero) – pro krásné výhledy na hory
• Levada do Calderão Verde – levada se vším, co k ní patří (výhledy, tunely, vodopády)

Funchal

Hlavní město Madeiry, Funchal, jsme navštívili na dva celé dny.

Je to pěkné město a pokud máte čas, určitě se tady zastavte. Na druhou stranu, pokud moc času na Madeiře nemáte, za mě je Funchal jedno z míst, které můžete vynechat. Příroda na ostrově je zkrátka tak nádherná, že bych se při omezeném času zbytečně nezdržovala ve městě.

Ve Funchalu jsme navštívili Katedrálu Sé, která nepatří k největším, ale její strop je krásný – dřevěný, vyřezávaný z madeirského cedru.

Navštívili jsme i park de Santa Catarina, čtvrť São Martinho, nebo třeba Zona Velha – stará rybářská čtvrť, s velkým množstvím barů a restaurací. Tam mě nejvíce zaujaly malované dveře, které se v rámci uměleckého projektu snaží zkrášlit často zchátralé budovy. Ve čtvrti Zona Velhla jsme si poslechli pouliční koncert fado – typickou hudbu, která sice nevznikla na Madeiře, ale uslyšíte jí tady na každém rohu.

Z celého Funchalu se mi nejvíc líbila čtvrť Monte, kam se dostanete buď lanovkou, nebo autem. Informace a ceny lanovky najdete tady. Aktuální cena zpáteční jízdenky je 20 € dospělý, 10 € dítě.

A pokud budete ve Funchulu, rozhodně jí nevynechte. Je totiž místem jednoho z nejtypičtějších zážitků – sjezd na proutěných saních po ulici Livramento. Další zajímavostí je kostel Igreja Nossa Senhora, vedle kterého je kaple a hrob rakouského císaře Karla I., který na Madeiře zemřel. Monte je tedy místem odpočinku posledního českého krále a posledního Habsburka.

Na Monte jsme navštívili i Tropickou zahradu Monte Palace. Vstupné byo 15 euro na osobu a za mě je to pěkný zážitek, ale jak už jsem psala, jsou podle mě na Madeiře celkově krásnější místa k vidění.

Ve Funchalu můžete navštívit i muzeum slavného rodáka Cristiana Ronalda, tržnici mercado dos Lavradores (podívejte se na budovu, ale nenechejte se zlákat k nákupu, je to prý předražená past na turisty), nebo botanickou zahradu Jardins Botânicos da Madeira. My jsem ale tyto atrakce vynechali, protože jsem byla nedočkavá a chtěla z města co nejrychleji do přírody.

Severní Madeira

Z Funchalu jsme se přesouvali na severní pobřeží a ubytovali se nejdříve kousek od Porto Moniz a později ve Faial.

Skalnaté severní pobřeží je divočejší, co se týká počasí a možná budete potřebovat trochu teplejší oblečení, ale příroda je na této části ostrova nádherná!

Porto Moniz a okolí

První den na severu jsme se prošli v Porto Moniz a podívali se na přírodní bazény. Nebylo počasí na koupání, tak jsem se jenom kochali výhledy na skály a oceán.

Kousek od Porto Moniz vede i krásná Levada do Moinho, která bude nejspíš patřit mezi ty méně známé, protože jsme na ní za celou cestu potkali jen dva další lidi. Oproti více turistickým levádám (které jsou taky krásné), tak pro mě byla právě tato nakonec nejhezčí.

Levádou do Moinho jsme se nechali dovést až k lanovce Achadas da Cruz. Jde o nejstrmější lanovku, jakou jsme kdy viděla a jízda v ní je opravdu zážitek. My jsme jeli dolů lanovkou a nahoru šli pěšky, ale kombinovat to jde i opačně, nebo se dolů i nahoru dostat pěkně po svých. Počítejte s delším čekáním, protože do lanovky se najednou vejde jen 6 osob, má dohromady dvě kabiny (jedna jede nahoru, druhá dolů) a jedna jízda trvá asi 5 minut.

Lanovka je téměř vertikální, takže připomíná prosklený výtah. Nebudu lhát, trochu jsem se bála, ale v lanovce s námi jely dvě vyděšené děti, takže já jsem se musela tvářit statečně.

Fanal Forest

Kousek od Porto Moniz je Fanal Forest. Jde o velmi turistické a fotogenické místo. Určitě sem vyrazte dopoledne, kdy je v lese mlha a místo má tajemnou atmosféru.

Pozor na krávy, které se pasou u cesty a někdy přes cestu přechází, což může být v kombinaci s mlhou trochu výzva. V jednu chvíli jsem musela vystoupit a snažit se ze silnice odehnat větší tele. Byla to vtipná situace, protože jsem protě holka z paneláku….Místo, abych tele zahnala na trávu vedle silnice (jak bylo v plánu), zahnalo po chvíli naopak tele mě hezky zpátky do auta.

Seixal

Na severním pobřeží je i Seixal, kde je pláž s černým sopečným pískem a skvělé koupání s výhledem na skály. Kousek od pláže jsou i další přírodní bazény, které působí přirozenějším dojmem než ty v Porto Moniz. Právě tady bylo za mě úplně nejlepší koupání na celé Madeiře!

Přírodní bazény byly krásné a já si představovala, jak si sednu na okraj a budu koukat na oceán. Odtud mě ale vyhnaly velcí červení kraby, kteří okraje bazénu okupovaly. Byla to nádherná podívaná, ale nepřiblížila jsem se na víc než dva metry k okraji.

Santana a Faial

Mezi oblíbené zastávky patří i Santana, kde najdete tradiční domy ve tvaru A s doškovou střechou. Nachází se tady i park s madeirskou tématikou, kde je expozice o Madeiře a atrakce pro děti. My jsme návštěvu vynechali, ale pro děti může být návštěva nejspíš vítaným zpestřením.

Místo v turistické Santaně, kde najdete množství moderních restaurací, jsme se ubytovali v klidnějším Faialu. Kousek odtud je pěkná vyhlídka – Miradouro do Guindaste.

Kousek od Santana jsme navštívili i levadu do Caldeirão Verde, oblíbenou trasu značenou PR9. Patří mezi hodně frekventované, ale zároveň mezi ty nejkrásnější. Na výlet si nezapomeňte dobré boty a baterku (nebo telefon s baterkou), pro průchod tunely.

Východní Madeira

Na východě ostrova jsme na krátkou zastávku navštívili Machico a Caniçal, kde najdete uměole vytvořené písečné pláže. Největším zážitkem byla ale návštěva poloostrova.

Ponta da São Lourenço

Tato okružní trasa nejvýchodnější částí ostrova poskytuje nádherné výhledy na oceán a vulkanický poloostrov.

Je to hodně frekventovaná trasa, která ale podle mě i přes to stojí za návštěvu. Nejlépe uděláte, když se sem vydáte brzy ráno a užijete si cestu s méně dalšími turisty. V létě je ranní návštěva výhodou i vzhledem k tomu, že na poloostrově není kam se schovat před sluníčkem.

Asi 15–20 minut od začátku můžete sejít na pláž, kde je za hezkého počasí možnost se vykoupat. My jsme měli smůlu na velké vlny a já se tak vykoupala tak trochu nedobrovolně. Šla jsem si „jenom namočit nohy“.

Vnitrozemí Madeiry

Ačkoliv by se výhledy na oceán mohly zdát bezkonkurenční, za návštěvu stojí i vnitrozemí. V něm se totiž nachází nejvyšší hory ostrova a velké množství dalších krásných levád.

Pico Ariero – Pico Ruivo

Nejznámější horská pěší trasa na Madeiře spojuje tři nejvyšší vrcholy ostrova. Začátek je na Pico do Ariero (1818 m), pokračuje přes Pico das Torres (1853 m) a končí na Pico Ruivo (1862 m). Celá trasa měří asi 5 km a zabere cca 4 hodiny.

My jsme se ale po stezce vydat nemohli, protože byla bohužel stále ještě zavřená po rozsáhlých požárech, které Madeiru zasáhly loni na podzim. Byla jsem dost zklamaná, ale vliv požárů bych opravdu hodně patrný a bezpečnost je zkrátka na prvním místě.

Vystoupali jsme alespoň na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry a třetí nejvyšší horu Portugalska.

Stezky podél levád

Procházky podél levád, zavlažovacích systému, jsou typickým madeirským zážitkem a mnoho turistů se na Madeiru vydává právě kvůli nim. Určitě si proto vyberte alespoň jednu.

Většina z nich není fyzicky náročná, nebývá na nich velké převýšení a některé krásné levády jsou v délce jen několika málo kilometrů.

Mezi nejznámnější levády patří Rabaçal – levada do Risco a levada das 25 Fontes. Obě jsme navštívili, jsou krásné, ale taky opravdu hodně frekventované. Potkáte na nich i organizované zájezdy, a to zážitek může trochu ovlivnit.

Pokud budete chtít prozkoumat méně známé levady, nebo si předem zkontrolovat které levady jsou aktuálně přístupné (průchozí), hodně se mi osvědčila webová stránka Walkmeguide.

Nejdete tam informace o počtu kilometrů, časovém odhadu, mapy i hodnocení dalších turistů.

Přístupnost levád, horských i jiných tras se může měnit a oficiální informace najdete na těchto stránkách.

Jižní Madeira

Na jihu ostrova jsme se ubytovali na druhou půlku našeho dvoutýdenního pobytu na Madeiře. Je to slunnější část a teplejší část ostrova, kde si můžete užít povalování na pláži.

My jsme zvolili ubytování na dvou místech – Calheta a Ribiera Brava.

Calheta je za mě skvělé místo na tak trochu válecí dovolenou. Najdete tu hotely, dvě umělé písečné pláže a velké množství restaurací a kaváren. Tady jsem měla i svoje nejlepší kafe na Madeiře – v malém stánku s venkovním posezení u pláže – Gato legal.

My měli štěstí, protože se v Calhetě zrovna náhodou konali městské slavnosti a večerní koncerty. Zašli jsme na rapera Bispa a ačkoliv nemám nejmenší tušení o čem v portugalštině rapoval, koncert na pláži jsem si moc užila.

Jak se dostat na Madeiru

Madeira je ostrov v Atlantském oceánu a nejlépe se tam proto dostaneme letecky. Aktuálně jsou z Prahy přímé lety se společností  Smartwings, kterou jsme využili i my. Dá se ale letět i s Wizz Air z Vídně (aktuálně levnější), nebo z Mnichova, Berlína… zkrátka okolních letišť.

Let trvá něco přes 4 hodiny, přistanete v hlavním městě Madeiry Funchal.

TIP: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

Možná jste stejně jako já slyšeli, že na Madeiře je jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě. Je pravda, že je složitější na přistání a celkově je vlivem oceánu výrazný vliv počasí. Nicméně piloti prochází speciálním výcvikem a jsou na všechny tyto faktory připravení. My měli oba lety naprosto v pohodě – celkově se prostě není třeba zbytečně bát.

Z letiště se dostanete autobusem (40 minut), nebo pohodlně Uberem (asi 25 minut). Porovnejte ceny, protože nás třeba Uber vyšel jen o 3 eura více než autobus. Autobus navíc v některé časy nejezdí úplně často.

Kdy jet na Madeiru – počasí

Madeira je celoroční destinace – ostrov věčného jara. Pokud vás zajímá hlavně příroda, jsou ideální měsíce duben–červen, nebo září–říjen. Pro koupání a vodní sporty je ideální léto, tedy červenec a srpen. I v zimě se ale teploty pohybují okolo 15–20 °C a počet turistů i ceny jsou nižší.

My byli na Madeiře začátkem června a počasí bylo perfektní na procházky i ležení na pláži.

Počasí se navíc může hodně lišit v různých částech ostrova. Když například na severu prší, stačí popojet na jih ostrova a užívat si sluníčka. Ostrov je navíc poměrně malý a itinerář si tak můžete podle počasí jednoduše přizpůsobit.  

Oficiální stránky pro předpověď počasí v různých částek ostrova najdete tady. 

Madeira bez cestovky – pronájem auta

Největší svobodu získáte pronájmem auta.

My porovnali několik variant, a nakonec jsme zvolili Funchal EASY. Z vlastní zkušenosti můžu tuto půjčovnu moc doporučit.

Po vyplnění několika dokumentů jsme dostali brožurku s tipy k řízení na Madeiře a plno užitečných tipů pro návštěvu ostrova. A samozřejmě klíčky od auta. V průběhu cesty jsme řešili drobné dotazy a vždy jsme se bez problémů do půjčovny dovolali. V pořádku proběhlo i vrácení auta a depozitu.

Celkově byl pronájem auta nejlepší rozhodnutí z hlediska svobody a volnosti pohybu po ostrově. Na druhou stranu se musím přiznat, že já jsem neřídila a bude to důvod toho, že jsme oba dovolenou přežili. Řízení na Madeiře není pro začátečníky a pro přítele to byl asi upřímně trochu horor.

Tipy pro řízení na Madeiře

Parkování

Parkovat bezplatně je většinou možné v bílých zónách na místech, která nejsou označená písmenem „M“ (tato místa jsou pro rezidenty). V modře značených zónách je možné parkovat za poplatek.

V praxi je na Madeiře míst k parkování zoufale málo v porovnání s množstvím aut (místních i turistů). Brzy zjistíte, že auta parkují prostě všude a často přímo u kraje silnice. Všeobecně se to toleruje, pokud neparkujete v nebezpečném úseku nebo v zatáčce.

Problém zaparkovat je i ve většině turistických míst. Ideální je přijet buď hodně brzy ráno, nebo naopak o hodně později, kdy už může někdo další odjíždět.

Kruhové objezdy

Kruhové objezdy mají dva pruhy – vnitřní a vnější. Ve vnějším pruhu zůstaňte, pokud vyjíždíte hned prvním výjezdem. Pokud vyjíždíte jakýmkoliv dalším než prvním výjezdem, vjíždíte do vnitřního pruhu.

Bohužel to ale ne všichni respektují, proto pokud si nejste jistí záměrem auta ve vnějším pruhu, je bezpečnější objet objezd ještě jednou dokola.

Řízení na Madeiře

Prudké kopce nahoru i dolů zpestřuje velké množství tunelů. Dobrý řidič to zvládne, ale mezi ty já bohužel nepatřím, a tak jsem si „řízení“ užila z pozice spolujezdce.

Nejzajímavější zážitek byl, když jsme zastavili na vrcholu kopce a já musela vystoupit z auta na silnici, abych se podívala, jestli před námi silnice pokračuje. Sjezd před námi byl tak prudký, že jsme z auta neviděli, jestli je to opravdu pokračování silnice, nebo silnice končí a následuje sráz. Následovala tříminutová diskuse, jestli si myslíme, že tohle nějaké auto zvládne ubrzdit. No a nakonec jsem zavřela oči a rozhodla „Dobře, tak teda jeď, ale hned.“

Nechci nikoho zbytečně děsit, není to takové drama, to spíš já jsem posera. Řízení na Madeiře ale zkrátka podle mě patří mezi dobrodružnější zážitky.

Kde se ubytovat na Madeiře

Na Madeiře najdete velké množství ubytování různého typu. Já jsem hledala a rezervovala všechno ubytování přes Booking.com.

Střídali jsme lokality a z nich vyráželi pronajatým autem na výlety po okolí, případně chodili pěšky. Můžete se ale samozřejmě ubytovat v jedné lokalitě a odtud vyrážet na všechny další výlety.

Doporučení na lokality a ubytování z vlastní zkušenosti

Všechna tato ubytování byla hezká a měla různé výhody. Jedno z nejvíce osobních a příjemných bylo Paraíso Resiliente, kde byla společná kuchyň s domácími vajíčky a zeleninou k dispozici pro hosty. Koncept sdílené kuchyně se mi líbil, protože jsme se díky tomu seznámili s dalšími hosty a posdíleli si tipy na zbytek pobytu na ostrově.

Obecně pokud vás lákají více pěší výlety, může být ideální základnou severní část ostrova. Pokud hledáte spíš pohodu a odpočinek, je skvělým místem naopak jih – Calheta, Porta do Sol nebo Ribeira Brava.

Na Madeiře se dá spát i ve stanu a všechny kempy najdete na těchto stránkách.

Co si zabalit na Madeiru

Madeiru jsme navštívili v červnu a za dva týdny se nám vystřídalo všechno počasí, kromě sněžení. Oceán přináší rychlé změny a platí proto stejné pravidlo jako při výletu do hor – vždy mít s sebou něco teplejšího na přioblečení a něco nepromokavého.

Kromě klasických plážových věcí a plavek tak doporučuji přibalit i teplejší mikinu, nepromokavou bundu, pláštěnku, a hlavně dobré turistické boty.

Z méně obvyklých věcí se vám budou hodit boty do vody (kvůli kamenitým plážím) a čelovka/baterka do tunelů na některých levádách.

Kromě opalovacího krému doporučuji i repelent na klíšťata (jedno jsem na Madeiře totiž chytla ).

Co ochutnat na Madeiře

Tkaničnice (espada) s banány

Jedno z nejtypičtějších jídel Madeiry. Úhoři podobná ryba i banány jsou lokální a tohle jídlo tak najdete na menu většiny místních restaurací. Ochutnala jsem ho celkem třikrát a pokaždé bylo trochu jinak připravené. V zásadě se ale jedná o kombinaci sladko slané chuti, podobně jako je třeba kuře s broskví nebo losos na pomerančích.

Překvapivě mi hodně chutnalo a na 100 % doporučím alespoň jednou vyzkoušet.

Espetada

Kousky hovězího masa ochucené máslem a česnekem, napíchané na pruty a grilované na uhlících.

Jako vegetarián jsem tuhle specialitu vynechala. Milovníky masa ale určitě nadchne!

Bolo do caco

Typické místní bílé pečivo, které se plní různou náplní jako sendvič. Mají ho opravdu všude a my ho často jedli jako rychlý oběd mezi výlety.

Závěr a pro koho je Madeira vhodná

Pro milovníky přírody nabízí Madeira úplně všechno. Krásné hory, levády, procházky podél skalnatého pobřeží, ale i koupání v přírodních bazénech, plážích s černým pískem i plážích s uměle navezeným pískem z Maroka.

Naopak by ostrov mohl možná zklamat milovníky nákupů a nočního života, který je v podstatě jen ve Funchalu.

Máš otázky k plánování Madeira na vlastní pěst? Napiš mi do komentářů nebo na Instagram – ráda pomůžu. 

Další tipy na cestování v Portugalsku: Fisherman’s Trail v Portugalsku: Kompletní průvodce a Camino Portugés – Svatojakubská cesta z Porto

Článek Madeira bez cestovky: Top místa, treky, pláže a tipy z vlastní zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Trasa je dobře značená, převýšení je mírné, a pokud si nesete stan, můžete si etapy přizpůsobit vlastním silám. Jen s jedním nepočítejte – že zůstanete v suchu. Skotské počasí je výzva samo o sobě.

WHW jsem měla dlouho v hlavě. Lákala mě svou bezpečností pro sólo cestovatelky a tím, že je možné spát v kempech i volně v přírodě. Byla to moje první delší cesta, kde jsem spala sama ve stanu – a chtěla jsem si tím posunout vlastní komfortní zónu.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zážitky. Klidně přeskakujte – a vezměte si z něj přesně to, co hledáte.

West Highland Way – Základní fakta

Název	West Highland Way
Délka	Cca 154 km
Trasa	Milngavie (severně od Glasgow) – Fort William (z jihu na sever)
Doba	6–8 dní (možné uzpůsobit)
Terén	Štěrk, lesní cesty, trochu stoupání
Značení	Dobré – ukazatele, patníky
Nejlepší období	Duben–květen, září (možné celý rok, ale vyžaduje zkušenosti a vybavení)
Počasí	Rychlé změny, častý déšť (ale i duha )

Etapy West Higland Way

West Higland Way se jde obvykle od jihu na sever, protože tak roste obtížnost terénu. V Milngavie najdete oficiální začátek, ve Fort Wiliam konec a takto je cesta i značená. Na druhou stranu vám ale nic nebrání ani otočit směr (a nebudete jediní). WHW se samozřejmě dá jít oběma směry.

WHW si můžete rozdělit podle vlastní kondice, počasí a možností přespání – oficiální etapy neexistují.

Níže najdete, jak jsem šla trasu já – se spaním ve stanu v kempech.

Etapa 1: Milngavie -> Drymen Camping

Vzdálenost: 17,6 km

Čas: 5 h

Po výstupu z vlaku v Milngavie se vydejte podchodem a nechte se přivítat nápisem „Welcome to Milngavie“. Pokud jste si cokoliv zapomněli zabalit, seženete to cestou do centra. Potkáte lékárnu i několik obchodů s vybavením na kempování.

Oficiální začátek stezky je v centru Milngavie u žulového obelisku. Dál pokračuje přes městský park Mugdock Country Park.

První část WHW je nenáročná a téměř bez převýšení. Potkáte na ní několik menších jezer a říček a ke konci vstoupíte do národního parku Loch Lomond a The Trossachs.

Deník z etapy 1:

Přijela jsem vlakem do Milngavie unavená po návratu z Fisherman’s Trail v Portugalsku.

Po vystoupení z vlaku jsem ušla pár kroků a sundala si svůj 12kg batoh na lavičku. Přišel mi dost těžký a začala jsem pochybovat, jestli tohle vůbec zvládnu. V tu chvíli mi na bundě přistálo něco bílého – letěl nade mnou pták.

Kousek od lavičky vidím kavárnu, která právě otevírá a místo abych hned vyšla na trek, jak jsem si plánovala, zamířím raději na čaj a sušenky. V kavárně mě uvítají otázkou „What can I get you, love?“, což mi společně s dávkou cukru a kofeinu dodává zpátky chuť vydat se na cestu.

Fotím se u žulového obelisku a vycházím na úžasně zelenou West Highland Way. První den mám navíc štěstí na krásné počasí a celkově si užívám nádhernou skotskou přírodu.

Etapa je krátká a do kempu tak dojdu hodně brzy. Dozvídám se, že má v noci hodně pršet a „že si mám dobře vybrat, kde si postavím stan, aby mi do něj nestékala voda“. Dlouho nepršelo a při silném dešti nebude ztvrdlá půda schopná vodu nasáknout. Vzhledem k mým poměrně malým zkušenostem s kempováním chvíli chodím po kempu a hledám vhodné místo, až to prostě vzdám a vyberu si plácek, který alespoň není pod viditelným kopečkem.

Chvíli zápasím se stavěním stanu, který jsem si zkoušela postavit jednou doma v obýváku. Vedle mě je postavený stejný stan, ve kterém je Fleur z Nizozemska. Nabízí mi pomoc, kterou odmítám s tím, že se musím naučit stan postavit sama, zvlášť když tuším, že následující dny to budu dělat v dešti (takže ideálně rychle ).

Dostavila jsem stan a spustil se silný déšť. Jsem na sebe pyšná, první den byl perfektní.  

Kemp Drymen Camping

První noc jsem spala v Drymen Camping. Rezervovala jsem si místo na stan na jejich webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: pod střechou, prostorný
• Prostor pro sušení věcí: venku, ve společném prostoru pod střechou
• Nabíjení telefonů: Zásuvky ve společném prostoru
• Jídlo: Malý obchůdek, možnost objednat domácí pizzu přes WhatsApp.
• Cena za stan pro 1 osobu: £12
  

Etapa 2: Drymen Camping -> Cashel Campsite

Vzdálenost: 17 km

Čas: 5 h

Z Drymen vede cesta nahoru na Conic Hill, odkud poprvé uvidíte výhledy na Loch Lomond. Je to prý jeden z nejkrásnějších výhledů na West Highland Way.

Já měla smůlu na počasí, byla mlha a neviděla jsem nic. Přesto jsem na Conic Hill potkávala opravdu hodně výletníků. Za hezkého počasí musí být výhledy nádherné!

Cesta pokračuje sestupem do vesnice Balmaha, kde je možné se najíst a pokračovat dále podél jezera. V této oblasti je možné zahlédnout orlovce říční, kteří v jezeře loví ryby.

V oblasti národního parku kolem Loch Lomond se od 1. 3. do 30. 9. nesmí volně kempovat a je proto lepší si rezervovat místo v kempu.

Deník z etapy 2:

Ráno balím mokrý stan. S tím mám naštěstí zkušenost z Tour du Mont Blanc a tak mě to moc nerozhodí. Vycházím sice do deště, ale pořád nadšená z nádherně zelené skotské přírody.

Jsem trochu zklamaná při výstupu na Conic Hill, protože vím, že přímo přede mnou je Loch Lomond a není vůbec nic vidět, ale není čas se litovat. Cesta po kamenech klouže a já si musím dávat pozor. Po chvíli si přesto sedám přímo do bláta ve svých světle zelených turistických kalhotách.

Nakonec mě to ale uklidní. Jsem úplně mokrá a špinavá – už si pozor dávat nemusím.

V Balmaha už si užívám krásné výhledy na jezero a než dojdu do kempu, procházím se po pláži s výhledem na vysočinu. V kempu jsem první, stavím mokrý stan pod stromem, aby stihl do večera trochu uschnout.

Taky se seznamuji s midges!

V Glasgow jsem před trekem zašla do obchodu, kde byl moc milý prodavač. Řekla jsem mu, co mám s sebou v batohu a zeptala se, co si mám dokoupit, pokud mám úplně minimum místa na to nést cokoliv dalšího. Prodal mi tři věci: nejlevnější nepromokavé kalhoty (nejlepší poměr váhy vs výkonu), síť na obličej a repelent na midges. Druhý den na treku to byl můj nejoblíbenější člověk na světě!

Kemp Cashel Campsite

Kemp přímo u Loch Lomond – Cashel Campsite jsem rezerovala přímo přes jejich stránky.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: omezený – pár stolků venku, dva stolečky pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ne
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost poprosit na recepci/v obchodě (v otevírací době)
• Jídlo: Obchod s čerstvým pečivem, teplé nápoje
• Cena za stan pro 1 osobu: £16

Etapa 3: Cashel Campsite -> Inversnaid Bunkhouse

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6,5 h

Třetí den cesta pokračuje podél jezera Loch Lomond. Uvidíte nádherné výhledy na jezero a kopce za ním.

Terén je v části podél jezera trochu obtížnější, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout v dobrých botách. Pokud vyjde hezké počasí, můžete se i vykoupat na jedné z mnoha pláží po cestě.

Deník z etapy 3:

Ráno jsem balila přiměřeně mokrý stan po nočním dešti a jakmile jsem dobalila, začalo pršet znovu. V kempu si proto dávám kafe pro zlepšení nálady a kupuji letenku do Portugalska (abych došla Fisherman´s trail).

Mezitím přestává pršet a já se vydávám na jeden z nejkrásnějších dní podél jezera. Výhledy jsou překrásné! Moc se ale nezastavuji, protože jakmile přestane pršet, objevují se midges. Při chůzi vás tyto typické skotské mušky nechají žít, ale jakmile se chcete zastavit, třeba jen na svačinu, jsou připravené vás sníst za živa!

Přestože jsem vycházela poměrně pozdě, díky midges docházím do kempu zase jako první. Stan mě ale nechají postavit až ve 3 hodiny odpoledne.  Tak sedím alespoň venku pod střechou se síťkou na hlavě a snažím se pod ní rukou prostrčit co největší kus sendviče a zároveň pustit co nejméně midges.

Stan se mi podaří postavit za 10 minut v krátké pauze mezi deštěm a… dalším deštěm. Kemp je na kopci mimo trasu a je potřeba se tam vydrápat poměrně zarostlou cestou, která je v dešti úplně podmáčená – měla jsem vodu po kotníky.

Na druhou stranu ale můžete využít vše, co je k dispozici v ubytování v hostelu, včetně místnosti pro sušení bot a oblečení. V místnosti s topením a odvlhčovačem mi přes noc uschlo všechno včetně bot.

Hostel má i restauraci, kde jsem potkala Fleur, daly jsme si spolu večeři a chvíli si povídali se dvěma dalšími trekery. Po chvíli si ale každý šel zase po svém. Celkově jsem první část WHW trávila převážně sama přes den i večer.

Inversnaid Bunkhouse

Kemp je u hostelu/buňkového ubytování a není přímo na trase. Vede k němu výstup a lesní cesta, která byla dost podmáčená. Stan si můžete postavit na zahradě ubytování a výhodou je, že můžete využít všechny společné prostory – restauraci, sprchy s fénem, drying room (vyhřívaná místnost s odvlhčovačem vzduchu pro vysušení věcí).

Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (k dispozici fén na vlasy)
• Společný prostor: restaurace se stoly a gaučem
• Prostor pro sušení věcí: ano
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost nabít si telefon v restauraci
• Jídlo: Restaurace s možností večeře, snídaně a zakoupení sendviče k obědu
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 4: Inversnaid Bunkhouse -> By the way hostel Tyndrum

Vzdálenost: 31 km

Čas: 9 h

Čtvrtý den začíná u největšího vodopádu na trase v Inversnaid a pokračuje podél jezera Loch Lomond. Terén je tady pravděpodobně nejnáročnější z celé West Highland Way.

Cesta se klikatí podél jezera, stoupá a klesá a většinou půjdete po kamenech a přes kořeny. Při dešti to klouže. Není to nic nepřekonatelného, jen je potřeba s tím počítat časově (12 km jsem šla 4 hodiny) a ideálně mít turistické hole, které cestu terénem maximálně usnadní.

Druhá část je méně náročná a vede podél řeky Falloch. Na jaře půjdete přes ohrady plné jehňátek.

Deník z etapy 4:

Když se mě v Inversnaid Bunkhouse při ubytování recepční-barman ptal, jestli si chci na ráno koupit snídani, řekla jsem, že bohužel nemůžu. Snídaně byla od 8 a já měla v plánu ujít 31 km. Zeptal se „Why?“ a byla to vlastně skvělá otázka.

Ráno jsem sbalila mokrý (jak jinak!) stan a v 6 vycházela do deštivého skotského rána. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi krásně vyhřáté boty vydrží suché. V 6:16 už si je fotím promáčené. V 6:59 se zakusuji do sendviče, který jsem si vzala s sebou k obědu. Jsem bez energie, vyčerpaná z chůze a neustálého deště.

Nejsilnější a nejvíc v klidu se ale cítím právě v takových chvílích na treku. Vím, že se musím spolehnout sama na sebe a že to zvládnu.

West Highlands Way je poměrně frekventovaná trasa, kde potkáte hodně dalších trekerů. To ale neplatí, když vyjdete v dešti v 6 ráno. Nepotkala jsem nikoho celé 4 hodiny a cestu podél jezera jsem si tak opravdu užívala.

Kolem 10 hodiny zastavuji v Beinglas Farm, kousek za Inverarnan. Objednávám si Vegetarian Full English Breakfast. A vůbec mi nevadí, že už jsem snědla Flapjack k snídani a sendvič (ten měl být k obědu).

Mám za sebou první 4 hodiny chůze a čeká mě dalších 5 hodin.

Na konci etapy mám v plánu jedinou noc s přespáním v hostelu, kde byl volný jen soukromý dvoulůžkový pokoj.  

By the way hostel Tyndrum

Vzhledem k vytrvalému dešti jsem si čtvrtý den rezervovala pokoj v By the way hostel Tyndrum, přes jejich stánky.

Kromě pokojů je ale možné spát i ve stanu a využít všechno zázemí ubytování. Popis níže se týká hostelu, kde jsem spala – nevím, jak vypadaly sprchy pro kemp.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (hostelu)
• Společný prostor: jídelna (v hostelu)
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: V jídelně hostelu (nevím, jak pro stany)
• Jídlo: Přímo v ubytování ne, ale v Tyndrum (asi 1 km) je velký obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £65 (dvoulůžkový pokoj), £28 (postel v hostelu), £16 (stan)

Etapa 5: By the way hostel Tyndrum -> Glen Coe Mountain Resort

Vzdálenost: 29 km

Čas: 8,5 h

V druhé části West Highland Way se krajina výrazně promění a z výhledů na jezero se stanou působivé výhledy na hory. Nepředstavujte si ale zase ani Alpy, nejvyšší vrchol Skotska – Ben Nevis leží v nadmořské výšce 1 345 m (Sněžka 1 620 m).

Krátce za Tyndrum půjdete kolem vrcholů Beinn Odhar, Beinn Dorain a dalích hor, jejíž názvy nejspíš ani přes veškerou snahu nevyslovíme.

Cesta vede až do Bridge of Orchy, kde je možnost občerstvení. Za Bridge of Orchy budete procházet pod viaduktem, kde trasa navazuje na starou vojenskou cestu. Postupně budete mít výhledy na Loch Tulla, pohoří Black Mount a vřesovišně Rannoch Moor.

Deník z etapy 5:

Ráno balím vysušený stan, který jsem nechala uvnitř doschnout a do nového dne mě vítá sluníčko. Předpověď hlásí jediný den na trase, kdy nemá pršet – jupí!

Prší asi za hodinu. Ale já už jsem zvyklá a statečná.

V Tyndrum jsem nakoupila zásoby jídla, protože jsem se dočetla, že v následujícím úseku není možnost si nic k jídlu dokopit. Nebyla to pravda. Pokud půjdete etapy podobně jako já, najíte se  pohodlně v Bridge of Orchy a následně v Glen Coe Mountain Resort. Pokud nejedete super low cost a nešetříte na jídle, velké zásoby nepotřebujete.

Krajina je nádherná a já jdu už pátý den úplně sama. S lidmi se mi nedařilo se moc seznámit ani večer, takže se z monologu v mojí hlavě chvílemi stává monolog nahlas. Občas si cestou pro sebe nahlas něco řeknu. Většinou slova podpory. Zní to vtipně – ale pomáhá to.

Jeden rozhovor proběhl i se stromem. Něco jsem si řešila v hlavě a zastavila se u velkého statného stromu u cesty. Když jsem se ho dotkla rukou, zeptala jsem se „Can you advise me what to do, please?“ a v mojí hlavě se objevila odpověď „Just stand still, everything around you will keep moving and falling into place“.

To byl asi můj nejšílenější moment cesty po West Higland Way a jeden z těch nejsilnějších.

V Glen Coe Mountain Resort jsem postavila stan a šla na večeři. Potkala jsem Suzie z UK a moc krásně jsme si popovídaly o Camino de Santiago.

Glen Coe Mountain Resort

Místo na stan v Glen Coe Mountain Resort jsem rezervovala přímo přes jejich webovky. 

Dejte si pozor na sprchu, která je na časovač a čas běží hned po vhození mincí. Ideálně se vysvléct do ručníku a až potom zaplatit.

• Teplá sprcha: £ 1 za 5 minut, vhodíte mince a voda okamžitě teče!
• Společný prostor: ne, ale možnost posedět v restauraci
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ne
• Jídlo: restaurace s velkým výběrem
• Cena za stan pro 1 osobu: £10

Etapa 6: Glen Coe Mountain Resort -> Black Water Hostel

Vzdálenost: 16,5 km

Čas: 5,5 h

Šestý den začíná výhledy a na hory, jako je Buachaille Etive Mòr. A pokračuje po známém „Ďáblově schodišti“ – klikaté cestě vedoucí na nejvyšší bod West Highland Way (550 metrů nad mořem). Z vrcholu je výhled na pohoří Mamores.

Z vřesovišť cesta postupně sestupuje směrem dolů.

Přes výstup do nejvyššího bodu trasy je tato etapa oproti předchozím relativně méně náročná a bohatá na krásné výhledy.

Deník z etapy 6:

Ráno vylezu ze stanu a vidím nejkrásnější duhu, jakou jsem kdy viděla!

Pokračuji snídaní. Dávám si zase celou vegetariánskou anglickou a vůbec mi nepřijde možné, že jsem před pár hodinami měla k večeři burger s hranolkama. Stala se ze mě černá díra na jídlo.

Vycházím sama a po pár kilometrech před sebou vidím tři kluky, jak něco zkoumají v trávě. Když kolem nich procházím (a snažím se zahlédnout na co se dívají), volají na mě a ukazují mi nějakou housenku. Nakonec jdeme kousek spolu a povídáme si.

Později se rozejdeme a znovu je potkám na kopci za „Ďáblovým schodištěm“. Jdeme zase kousek spolu, až zjistíme, že spíme ve stejném kempu. Večer s nimi chvíli posedím v hospodě, kde se přidávají další lidé a já si sice nepamatuji jejich jména, ale naučila jsem se novou karetní hru Shithead.

Šestý den jsem zkrátka konečně zase na chvíli vyměnila kontakt se stromy za kontakt s lidmi.

Black Water Hostel

Hostel nabízí i místo pro stany a právě toho jsem využila i já. Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: ano, venkovní posezení pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ano (ve venkovním posezení)
• Jídlo: v okolí je obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 7: Black Water Hostel -> Fort William

Vzdálenost: 25 km

Čas: 7,5 h

Poslední den vede cesta zalesněnými oblastmi a postupně odkrývá pohled na nejvyšší horu Skotska – Ben Nevis. Za hezkého počasí se můžete další den vydat nahoru.

Na konci trasy se vydejte do centra Fort Wiliam a nezapomeňte se vyfotit u bronzové sochy poutníka na Gordon Square.

Stejně jako mnoho populárních dálkových treků, i West Highland Way končí uprostřed města. Čeká vás tak skok z přírody rovnou do víru bezpočtu restaurací a suvenýrů. Můžete tak oslavit úspěšné zdolání West Highland Way!

Deník z etapy 7:

Poslední den ráno silně prší a já chvíli čekám, jestli přestane, ale nepřestává. Nakonec se rozhodnu balit stan v dešti. Vlezu dovnitř pod plachtu a zabalím celý vnitřek. Potom chvíli sedím pod plachtou a přemýšlím, co dál.

Nakonec zkrátka vnitřek stanu přenesu pod střechu a v dešti zabalím venkovní plachtu. Jsem úplně mokrá a stan taky, takže se vzdávám původního plánu spát poslední noc v kempu a rozhodnu se ještě jednou kouknout na booking.com, kde bylo noc předtím všechno rezervované.

Na bookingu je volná jedna postel v pokoji pro ženy v hostelu ve Fort Wiliam! Někdo musel zrušit rezervaci a já to okamžitě beru. Nevěřím, jak velké jsem měla štěstí.

Vycházím a míjím autobusovou zastávku plnou lidí, kteří čekají na autobus. Prší a fouká silný vítr, ale já se nechci vzdát poslední etapy. Jdu!

Většinu trasy toho moc nevidím, protože mi teče voda do očí. Vítr se mi opírá o batoh a hází mě do strany. Dávám si sluchátka do uší, abych se namotivovala hudbou. Jenže sluchátka jsou promáčená a přestala fungovat. Mobil ukládám do voděodolného obalu a jdu – na sílu, na vůli.

Nesmysl. Hned, jak jsem došla do Fort Wiliam vysvitlo sluníčko a bylo krásně.

Došla jsem na konec trasy a zamířila do hostelu. Ten byl nádherný, čistý, suchý a nechali mě v něm vysušit si úplně všechny věci včetně stanu. Všechno prádlo jsem dala vyprat a vysušit a užívala si výhled z okna na hory v suchu a s teplým čajem v ruce. Takhle si představuji nebe!

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

Fort William Backpackers

Nádherný hostel, s klidnou společnou místností s výhledem na hory. Ideální volba po propršeném treku Skotskou vysočinou.

Rezervovala jsem přes booking.com.

• Cena: £30

Spaní na West Highland Way

Na West Highland Way můžete zvolit pohodlné spaní v hotelech a B&B nebo hostelech. V takovém případě je ale potřeba plánovat poměrně dlouho dopředu, protože ubytování může být plně rezervované až rok dopředu.

Kapacita je omezená a stejně jako jiné oblíbené trasy si na WHW ubytování rezervují i cestovky, které potom trek nabízí jako zájezd. Na druhou stranu toto omezení v ubytovací kapacitě zajistí, že není trek úplně přehlcený.

Další možností je spaní ve stanu, které jsem zvolila i já.

Stanování na West Highland Way

Výhodou stanování na West Highland Way je větší flexibilita. Můžete si cestu naplánovat po kempech, jako jsem to udělala já, nebo vůbec nic neřešit a přespat tam, kam dojdete.

Pokud budete chtít spát v kempech a půjdete v oblíbené období (jaro–podzim), doporučuji rezervace. Rezervovala jsem asi měsíc před cestou a v některých kempech už nebylo na moje vybrané datum místo. Je to jeden z důvodů, proč mám  itineráři delší a kratší denní etapy.

Stanovat ve Skotsku můžete i mimo kempy, při dodržení místních předpisů. To ale neplatí pro oblast národního parku a okolí Loch Lomond, proto se právě v této části stává, že jsou kempy obsazené.

Kempy na West Highland Way

Seznam kempů, ve kterých jsem spala a můžu je doporučit z vlastní zkušenosti:

*Ceny v květnu 2025

Podrobnější informace o vybavení každého kempu najdete na konci popisu každé etapy.

Většina těchto kempů měla teplou sprchu bez doplatku (s výjimkou Glen Coe Mountain Resort) a Drying room, tedy místnost s topením a odvlhčovačem vzduchu, kde se daly vysušit boty a oblečení.

Spaní ve stanu jako sólo žena na treku

Pocitově byla celá West Highland Way velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky. Spaní ve stanu v kempech bylo 100 % bezpečné a zpětně bych se nebála ani přespání na divoko.

Samozřejmě se nikdy nedá zcela vyloučit, že se něco stane. To ale nejde ani doma.

West Highland Way je bezpečná, dostatečně frekventovaná trasa, kterou z vlastní zkušenosti doporučuji i jako úplně první sólo cestu se spaním ve stanu.

Výbava na West Highland Way

Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu do jednoho batohu zabalit na 4týdenní sólo cestu, během které jsem měla v plánu jít Fisherman´s trail v Portugalsku a West Highland Way ve Skotku, musela jsem nad výbavou opravdu hodně přemýšlet.

Seznam níže je sestavený z toho, co jsem opravdu potřebovala a využila. A zároveň zredukovaný na pohodlné minimum.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Batoh a boty

Nejdůležitější výbava každého treku – dobrý batoh a boty.

Na West Highland Way jsem měla batoh Osprey VIVA 45L, do kterého se mi vešlo vše, co jsem potřebovala. Celková váha batohu i s vodou byla 12 kg. Měla jsem vybavení na kempování v přírodě, ale nenesla jsem s sebou věci na vaření, ani velké zásoby jídla.

Nutností je i pláštěnka na batoh.

Boty mám na treky jenom jedny a chodím v nich všude. Jsou to nízké trekové boty Merrell Moab 3 Gtx. Určitě je na zvážení, jestli nízké nebo vysoké trekové a na West Highland Way si myslím, že se více hodí vysoké trekové. Zvlášť pokud více prší a voda do bot teče svrchu.

Značku Merrel mám ale ráda, protože podle mě poskytuje skvělý poměr kvality a ceny.

Kromě dobrého batohu a bot doporučuji i trekové hole, které odlehčí kolenům. Já mám lehoučké trekové hole Fizzan Compact.

Vybavení na spaní venku

Měla jsem s sebou stan pro jednu osobu MSR Elixir 1. Ve většině kempů se velikost stanu neřeší, takže i pokud jdete sólo, můžete s sebou vzít stan pro 2 osoby. V některých kempech ale můžete narazit na platbu za velikost stanu – stan pro dvě osoby = platba za 2 osoby. Setkala jsem se s tím za celou cestu ale jenom jednou.

Izolaci od země zajistí kvalitní karimatka. Pokud výběr podceníte, nepomůže ani sebelepší spacák. Já jsem na spaní náročná, proto jsem sebou měla nafukovací karimatku NEMO Tensor All-Season. Je maličká po sbalení, ultra lehká, rychle se nafoukne i zabalí a je pohodlná na spaní.

Spacák jsem zvolila syntetický. Po zkušenosti z GR 221 Přechodu Mallorky, kde mi péřový spacák navlhl hned první noc, jsem se do Skotska rozhodla vzít syntetický spacák  SEA TO SUMMIT Venture VtII (komfort -6°) a byla jsem spokojená. Ačkoliv je větší a těžší, rychleji schne a funguje i ve vlhku.

Oblečení na West Highland Way

Bude samozřejmě záležet na počasí, ale tady je můj ideální seznam na deštivý týden v květnu:

• 2–3 trička (ideálně merino, hřeje i vlhké), měla jsem 1 s dlouhým a 1 s krátkým)
• 3x ponožky (merino, hřeje i mokré), 2x na chůzi, 1x do stanu/na spaní
• 3x spodní prádlo
• Turistické kalhoty (rychle uschnout, i úplně mokré jsou suché do rána)
• Nepromokavé kalhoty (jednoduché, nejlevnější, lehce sbalitelné)
• Legíny/lehké kalhoty (na spaní, do stanu, na večer)
• Mikina (fleece, hřeje i vlhká)
• Zateplená syntetická vesta (malá po sbalení, hřeje i vlhká)
• Nepromokavá bunda (odolá lehčímu dešti, vytrvalý déšť většina nevydrží, ale to nevadí)
• Turistické sandály do vody/žabky

Midges a klíšťata

Midges dokáží na West Highland Way pěkně potrápit a hodila se mi proto jednoduchá síťka na hlavu (hat net), kterou jsem přehodila přes kapuci bundy.

Při chůzi není s midges problém, ale jakmile se zastavíte i jen na chviličku (třeba při stavení stanu), tak vás prostě sežerou. Síťka na obličej stojí pár korun a pořídíte ji kdekoliv – v Glasgow, Milngavie, i ve většině kempů.

Druhou vychytávkou je repelent proti midges a klíšťatům, který taky doporučuji koupit až ve Skotsku.

Voda a jídlo na West Highland Way

Na West Highland Way si samozřejmě můžete vzít vařič a vlastní zásoby, které potom po cestě není problém doplňovat. Obchodů bylo po cestě dostatek a prodávali i plynové bomby do vařičů.

Na druhou stranu, pokud stejně jako já, vaření nosit nechcete (v mém případě kvůli váze a velikosti batohu), není problém se na West Highland Way stravovat po cestě v restauracích, kempech a nakupovat si v obchodě. Každý den byla minimálně jedna možnost se najíst a koupit si něco na zbytek dne/večer.

Ceny jsou samozřejmě trochu vyšší než v Česku. Ideální je nakombinovat si jídlo v restauracích a nakupování v obchodech, podle osobního budgetu.

Byla jsem nadšená z poměrně dobré nabídky vegetariánských a někdy i veganských variant.

Žádný problém není ani s doplněním pitné vody. Každý den byla možnost napustit si zdarma pitnou vodu v kempech nebo veřejných zdrojů po cestě.

Doprava – Jak se dostat do Milngavie a Fort Wiliam

Z Česka se na začátek treku dostanete nejlépe letecky. Aktuálně jsou nejlevnější letenky do Edinburgu s Ryanair. Podívat se ale můžete i na Easy Jet a lety do Glasgow.

Jak na hledání letenek a levné cestování po Evropě se dozvíte v článku: Levné Cestování po Evropě: Jak na to?

Pokud poletíte do Edinburgu, můžete přímo na letišti nasednout na autobus do Glasgow. Autobus staví hned u východu z letiště vpravo a lístek koupíte u řidiče. Platba byla možná i kartou a nic jsem nezařizovala dopředu.

Zbývá vyřešit, jak se dostat do Milngavie. Z Glasgow jezdí přímý vlak a cesta trvá jen 25 minut. Zadejte si cestu z bodu, kde se nacházíte (například kde se ubytujete v Glasgow, nebo kam přijdete z letiště autobusem) na Google maps a Milngavie jako cíl cesty. Mapy vám ukáží nejbližší stanici vlaku v Glasgow, kde si koupíte lístek v automatu a na vlak sednete podobně jako v Praze na metro. Opět jsem nic nerezervovala dopředu a nebylo to potřeba.

A jak se dostat zpět z Fort Wiliam do Edinburgu nebo do Glasgow? Máte hned dvě možnosti. Jednou je vlak, který je známý pro své výhledy a zážitek z cesty po železnici. Na druhou stranu jde ale i o výrazně dražší variantu.

Já proto volila autobus od společnosti Ember bus. Cesta byla pohodlná a projížděla přes místa, která jsem na West Highland Way prošla pěšky.

Lístek na autobus jsem rezerovala předem přes webové stránky Ember bus.

Jak zvládnout trek a kempování v dešti

Skotské počasí je nepředvídatelné, kromě jediného – na 99 % procent prostě nejde zůstat celý trek v suchu. Pokud budete mít „štěstí“ jako já, budete si pravého skotského deště užívat celou West Highland way.

Jak nepřízeň počasí „přežít“ bez traumat?

Kromě pláštěnky na batoh si spacák a oblečení balím do igelitových tašek a až potom ukládám do batohu. Úplně ideální je pořídit si Dry bag (já do nich zatím neinvestovala).

Dál se raději ráno na chůzi obleču do mokrého, včetně ponožek, než abych použila něco ze setu suchého oblečení do stanu na spaní. Je mnohem lepší se přes den hýbat v mokrém oblečení než nemít suché oblečení na spaní. Tohle je pro mě zlaté pravidlo kempování v dešti.

Mokrý stan balím tak, aby vnitřek zůstal co možná nejvíc suchý, co možná nejdéle. Venkovní plachtu a vnitřek balím zvlášť a vnitřek dávám do igelitové tašky, aby se od ostatních věcí v batohu nezamokřil. Suším stan kdykoliv je k tomu příležitost.

Ve Skotsku je v kempech často možnost využít Dry room, místnost s odvlhčovačem vzduchu a topením. Každý večer jsem si tam nechávala vysušit boty, bundu a kalhoty. I když třeba pršelo a já musela kolem stanu pobíhat v sandálech. Před sednutím si do stanu jsem se v předsíňce utřela ručníkem a ve stanu natáhla jediné suché ponožky na spaní.

Vytrvalý déšť dokáže někdy pěkně potrápit, ale pokud dokážete udržet sucho na spaní a dobrou náladu, nemusí vám déšť zážitek pokazit, ale naopak umocnit!

Závěr a konec West Higland Way

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

V některých chvílích jsem byla upřímně vyčerpaná, většinu času jsem šla sama a byla jsem tak odkázaná jenom sama na sebe – fyzicky i psychicky. To mi připomnělo, kolik síly si v sobě nesu.

Zároveň mi celou dobu úplně nepřálo počasí, přišla jsem o některé krásné výhledy a často jsem byla skrz naskrz promočená. Přesto jsem si dokázala udržet pozitivní náladu a cestu si maximálně užít. To mi připomnělo, že v životě je hodně věcí o úhlu pohledu.

Bez ohledu na to, jak moc zrovna prší – je na nás, jak s tím vnitřně naložíme.

Máš otázky k West Highland Way? Napiš mi do komentářů nebo na Instagram – ráda pomůžu. 

Článek West Highland Way: Kompletní průvodce + moje sólo zkušenost se stanem ve Skotsku se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Tato pobřežní trasa podél Atlantského oceánu nás zavede na okraje útesů, přes nejkrásnější pláže dostupné pouze pěšky, až do portugalských vesnic s typickými bílo-modrými domy, které po staletí živil rybolov.

Fisherman’s Trail je trasa vhodná pro všechny, které těší pěší turistika. Včetně začátečníků a sólo cestovatelek. Trasa je relativně nenáročná z hlediska převýšení a počtu kilometrů, nevyžaduje mnoho vybavení (lehký batoh), je dobře značená a velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky.

Ze zkušenosti velmi doporučuji zvážit cestu právě sólo. Fishermen’s Trail v Portugalsku má totiž kromě nádherné přírody i velký sociální aspekt. Pokud budete otevření setkávání s lidmi, sdílení a novým zkušenostem, můžete očekávat podobnou atmosféru jako na Camino de Santiago.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zkušenosti z trailu. Klidně přeskakujte – a vyberte si to, co vás zajímá nejvíc.

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o trecích.

Fisherman’s Trail – Základní fakta o trase

Název	Fisherman’s Trail (část Rota Vicentina)
Délka	cca 226,5 km (původní + rozšířená trasa)
Trasa	Z S. Torpes (původní Porto Covo) do Lagos (původní Odeceixe)
Doba	13 oficiálních etap (11 – 22,5 km)
Terén	Měkký písek, útesy, polní cesty
Značení	Výborné – zelenomodré pruhy, modré šipky
Nejlepší období	Březen–květen, září–listopad
Počasí	Sucho, vítr (někdy velmi silný), slunce (někdy déšť, mlha), rychlé změny

Jaký je rozdíl mezi Fisherman’s Trail a Rota Vicentina?

Jak dlouhý je Fishermen’s Trail? Rota Vicentina Portugalsko je označení pro 750km systém značených tras pro místní i návštěvníky. Trasy vznikaly postupně jako komunitní projekt v roce 2013, který má podpořit spojení s přírodou a udržitelnou formu turismu.

Rota Vicentina se skládá ze tří částí. Historická cesta (Caminho Histórico, Historical way, GR11), s délkou 263 km, vede převážně po pevnině – hory a vesnice. Fisherman’s Trail (Trilho dos Pescadores), s délkou 226,5 km, vedoucí podél pobřeží Atalntského oceánu patří mezi nejoblíbenější část trasy. A konečně Circular Routes (Percursos Circulares) označuje 24 okružních tras, které zaberou mezi 1 a 6 hodinami chůze.  

Já jsem šla Fisherman’s Trail a právě o něm můžete proto v tomto článku najít podrobnější informace.

Kde spát na Fisherman’s Trail

Při výběru, kde během Fisherman’s Trail přespávat, máte k dispozici hned několik možností.

Já zvolila spaní v hostelech, které najdete podél celé trasy. Pohodlně se dají rezervovat dopředu přes booking.com nebo třeba hostelworld.com. V článku najdete několik doporučení na místa, kde jsem spala já.

Největší výhodou hostelů je možnost potkat stejně naladěné cestovatele, sdílet zážitky a navázat nová přátelství. Často navíc můžete využít zázemí hostelů s bazénem a zahradou. Nevýhodou může být pro někoho nekomfortní spaní v místnosti s cizími lidmi a sdílení koupelny.

Kromě hostelů ale samozřejmě můžete využít i hotely, guesthousy, soukromé pokoje a airbnb. Vše pohodlně zarezervujete na internetu – pro více informací jak a kde hledat ubytování navštivte článek Jak na levné cestovat po Evropě. Výhodou bude kvalitnější odpočinek a větší soukromí.

Na trase jsem původně hledala i kempy, ale nenašla jsem je vhodně umístěné u každé etapy.

Další možností je spaní na divoko – neoficiální bivak, které není v Portugalsku legální. Reálná praxe je ale jiná a viděla jsem několik lidí spát venku, stejně jako tomu bylo na GR 221 přechodu Mallorky.

Ubytování na Fisherman’s Trail zkrátka není žádný problém. Vybere si každý a já moc doporučuji vyzkoušet hostely.

Voda a jídlo na Fisherman’s Trail

Na Fisherman’s Trail není potřeba se předem zásobovat jídlem ani vodou. Každý den na začátku i konci etapy je možné jídlo buď koupit v obchodě, nebo se najíst v místním baru/restauraci. Vesnické bary nebo malé restaurace často potkáte i cestou v průběhu dne.

Doporučuji si ráno vzít dostatek vody na celý den (pro jistotu). Sama si napouštím vodu z kohoutku, protože v Portugalsku je voda z vodovodu pitná. A nosím s sebou skládací láhve na vodu, které nezabírají zbytečné místo v batohu.

Dál si můžete zabalit svačinu, pokud budete chtít obědvat na pláži, nebo jen něco malého, kdybyste v etapě nenašli otevřenou restauraci.

Celkově ale nejdelší etapa zabere kolem 6 hodin a není proto potřeba s sebou nést zbytečně velké zásoby.

Co ochutnat v Portugalsku na Fisharmen’s Trail?

• Polvo seco (sušená chobotnice) – sušená na slunci a opékaná na uhlí, patří mezi typické pokrmy v regionu Alentejo
• Bacalhao – treska – patří mezi základy portugalské kuchyně, ačkoliv není lokální a většinou se jedná o dováženou surovinu. Na jídelním lístku jí najdete téměř v každé restauraci.
• Mořské plody a ryby – často čerstvé, lokální a výborné
• Chouriço assado – portugalská klobása
• Queijo de cabra ou ovelha – Kozí a ovčí sýry
• Pastel de nata – tradiční portugalský dezert sice není úplně regionální, zato ho ale najdete v každé kavárně

Co s sebou na Fisherman’s Trail

Kvalitní a pohodlný batoh, prošlápnuté boty a žádné zbytečnosti. To jsou ta úplně základní pravidla pro každý trek.

Pokud zvolíte spaní v hostelech, nepotřebujete spacák ani vložku do spacáku. V Portugalsku byly ve všech hostelech povlečené postele (na rozdíl třeba od Španělska).

Zajímavou vychytávkou na Fisherman´s Trail jsou návleky na boty, které brání vniknutí písku a nebudete tak muset každou chvíli vysypávat písek z bot.

A rozhodně si nezapomeňte plavky! A dostatečně velkou (ideálě skládací nebo alespoň skladnou) láhev na vodu, protože stínu se moc nedočkáte.

Dál jsem s sebou měla trekové hole a byla jsem za ně ráda! Pomáhaly mi při chůzi v písku a celkově dodávají stabilitu. Výrazně navíc ulehčí kolenům. Konkrétně mám lehounké trekové hole Fizan Compact, které se mnou jezdí prostě už skoro všude. Složené je jednoduše připevním na batoh.

Pokud vás zajímá moje osvědčená výbava na treky a podrobnosti jak přesně si na treky zabalit, podívejte se na můj článek Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

V neposlední řadě myslím při každé cestě na pojištění. Hlavně, když cestuji sólo a na treky. Osvědčilo se mi cestovní pojištění od AXA. Reálně už jsem dvakrát musela v zahraničí využít a v obou případech bylo řešení s pojišťovnou bez problému – vše mi proplatili.

Doprava a jak se dostat na Fisherman’s Trail

Z Prahy se ideálně přímým letem dostanete do Lisabonu nebo do Faro.

Pokud poletíte přes Lisabon, mohl by se vám hodit článek: Lisabon v 1 dni: itinerář, tipy a moje zkušenost.

V obou případech můžete dál využít autobusy Rede expressos nebo Flixbus. Jízdenky je potřeba koupit předem online, protože u řidiče v autobuse už to potom není možné.

Já využila obě možnosti. Z Lisabonu jsem jela autobusem Rede Expressos do Porto Covo a šla etapy od severu k jihu. Později, když jsem se do Portugalska vrátila, jsem přiletěla do Faro. Autobusy Rede Expressos jsem se dostala do Lagos.

Vyhledávání na stránkách Rede Expressos vám nenajde itinerář, jen konkrétní spoj. Proto pokud pojedete z Faro, je potřeba si zvlášť vyhledat a koupit lístek Faro – Albufeira a navazující potom Albufeira – Luz.

Etapy Fisherman’s Trail

Fisherman’s Trail nemá jeden oficiální směr a etapy můžete jít od severu k jihu (jako je v itineráři níže), nebo od jihu na sever.

Já sama jsem šla první část jako thru-hike ze severu na jih, ale později jsem směr otočila. Proč a jak se dozvíte v deníku z etap.

V plánování vám může pomoct i tato nová appka Fishermen´s Trail. Pracuje na ní Theo z Dánska, kterému při jeho cestě taková appka chyběla. Já podle ní nešla, nemám vlastní zkušenost, ale stáhla jsem si a vypadá fajn.

Etapa 1: S. Torpes -> Porto Covo

Vzdálenost: 9,9 km

Čas: 2:35 h

Když jsem hledala začátek Fisherman’s Trail, našla jsem Porto Covo. Původně tomu opravdu tak bylo, ale trail je dnes prodloužený a začíná už v S. Torpes.

Bohužel jsem to před začátkem trasy nevěděla a těchto prvních 10 km jsem vynechala. Od ostatních cestovatelů jsem slyšela, že jsem o tolik nepřišla, ale z vlastní zkušenosti to říct nemůžu.

Začátek je tedy na vás – S. Torpes jako aktuální začátek trasy, nebo Porto Covo jako původní začátek Fishermen’s Trail.

Na začátku trasy budete opouštět industriální zónu města Sines a vstupovat do nádherné pobřežní přírody regionu Alentejo (největší region z pěti hlavních regionů v Portugalsku). V závislosti na počasí by mělo být možné jít částečně po pláži, místo po silnici.

Jednou z tradic tohoto regionu je sušení chobotnic a murén, tak se nelekejte, když uvidíte z balkónu viset cosi připomínající staženou kůži. Já se totiž trochu lekla.

Etapa 2: Porto Covo -> Vila de Milfontes

Vzdálenost: 19,5 km

Čas: 5:15 h

V Porto Covo byl původní začátek Fisherman’s Trail, a právě tady jsem cestu začínala i já.

Z Lisabonu jsem využila autobus Rede Expressos v 8:30 (Lisboa Sete Rios), s příjezdem do Porto Covo v 11:05.

Podle mapy.cz měla první etapa trvat asi 5 hodin, podle informační tabule na začátku treku 8 hodin. Po dojezdu jsem tak trochu zpanikařila a vyšla raději co nejdříve. Nakonec byly blíže k pravdě mapy.cz a se zastávkou na koupání v moři a milion fotek, jsem první etapu šla asi 6 hodin.

Pro mě první pobřežní vesnice na trase mě přivítala krásnými bílými domy s modrými detaily a ulicí plnou kaváren a restaurací, která vede dolů k oceánu. Doporučuji doplnit zásoby vody a případně si koupit svačinu na cestu a vyrazit na cestu podél pobřeží.

Začátek vede po dřevěných chodnících, ale brzy dojde i na pláže a chůzi v písku, která nás bude více nebo méně (podle etapy) na trailu provázet až do konce. Kvůli převážně písčitému terénu je tato etapa označovaná za náročnější.

Na druhou stranu ale půjdete po plážích jako je Aivados nebo Malhão (ráj pro surfaře) a nakonec i Milfontes (což znamená „tisíc pramenů“), kde se mísí sladkovodní zdroje z řeky Mira s oceánem. Na jaře si zvlášť užijete vůni borovic, rozmarýnu, skalních růží a dalších rostlin, z nichž některé jsou endemické (nerostou jinde).

TIP: Zajímavou vychytávkou jsou návleky na boty, které písek v botách omezí.

Deník z etapy 2:

Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jako první část delší sólo cesty a po několika etapách v Portugalsku jsem měla v plánu letět do Skotska na West Highlands Way.

Igelitovou tašku se stanem, spacákem a karimatkou (do Skotska) jsem proto nechala v hostelu v Lisabonu a s minimem věcí (a nadějí, že svůj stan ještě uvidím ) jsem se vydala na autobus do Porto Covo.

V autobuse jsem potkala Lucase ze Skotska – náhoda, která vedla k večeři s jeho rodiči ve Vila de Milfontes a já získala plno tipů na mojí druhou část cesty. Trail je plný takových momentů. Náhody (nebo osud) na sebe navazují a posílají do cesty přesně to, co potřebujete.

Ubytování:  MUTE Hostel Milfontes

Jeden z nejhezčích hostelů, ve kterých jsem na Fisherman’s Trail spala! U postele byly závěsy pro více soukromí a ráno byla možnost výborné snídaně. Prostředí hostelu bylo krásné a všichni neuvěřitelně přátelští.

Etapa 3: Vila de Milfontes -> Almograve

Vzdálenost: 14,8 km

Čas: 4:00 h

Na začátku etapy z Vila de Milfontes doporučuji pečlivě sledovat značení (a ještě lépe se podívat do mapy.cz). Jen díky tomu jsem nezmeškala odbočku vedoucí přírodní cestičkou, místo delšího úseku vedoucího po silnici, odkud jsem později viděla přicházet jiné trekaře.

Další možnost je řeku přes most (kde jezdí auta) vůbec nepřekračovat a místo toho využít převoz lodí. Může to být zajímavý zážitek a podle informací od ostatních stačilo dorazit k řece a jednoduše si tam sehnat „lodní taxi“. Já si v tomhle okamžiku ještě myslela, že půjdu Fishermen’s Trail přesně jak se sluší a patří – hezky popořádku a každý centimetr po svých (v deníku z cesty se dočtete, jak moc jsem se spletla ).

Etapa je méně náročná a je tak spousta času si jí užít. Začátek vede po mostě přes řeku Mira, kousek od místa, kde se vlévá do Atlantského oceánu. Můžete tady prý pozorovat rorýse (já je neviděla, ale tito ptáci prý tráví 90 % života v letu) a místa s původní vegetací, stejně jako jiná místa okupovaná jinou, nepůvodní rostlinou – akácií.

Cesta vede i kolem písečné pláže – Praia das Furnas, která stojí za malou zastávku na plavání nebo jako místo na odpočinek s výhledem na oceán.

Deník z etapy 3:

První den každé dálkové trasy mám většinou spoustu energie a motivace. Dojímám se, skoro až nenormálně. Jsem šťastná, že můžu vyrazit na další cestu, cítím vděčnost a nadšení do nového začátku. Šíleně se těším a většinou jdu opravdu hodně rychle a nedočkavě.

Druhý den bývá většinou jiný. Trochu se uklidním a nastane u mě stav flow. Jdu, zastavuji se kdykoliv to tak cítím, postupně úplně přestávám vézt v hlavě vnitřní rozhovory  a nastane u mě vnitřní ticho – klid.

Nejlépe to odpovídá na otázku „Proč proboha pořád potřebuju někde sama chodit?“

Ubytování: HI Almograve – Pousada de Juventude

Ubytování připomíná starší školní budovu, ale je v něm vše, co je potřeba pro přespání a cítila jsem se v něm dobře. Cena je navíc příjemná (platila jsem 473 Kč/noc) a zahrnuje snídani.

Etapa 4: Almograve -> Zambujeira do Mar

Vzdálenost: 20,3 km (alternativně 18,5 km, vynechat Cavaleiro)

Čas: 5:35 h

Etapa z Almograve do Zambujeira do Mar byla podle mě jedna z nejkrásnějších. Trasa vede téměř celou dobu po pobřeží s výhledy na vysoké útesy, písek v jednu chvíli mění barvu ze žluté do oranžové (nahromaděné oxidy železa) a cestou můžete pozorovat hnízda čápů na útesech (je jich tam opravdu hodně!).

Kromě čápů můžete pozorovat i další ptáky, jako je kavka rezavokrká, kormorán chocholatý, poštolka obecná, holub skalní, sokol stěhovavý a rehek domácí. Já ale nejsem zrovna specialista, takže jsem se dívala převážně na ty čápy, kteří zrovna měli v hnízdech mláďata.

Zajímavé jsou i zkamenělé písečné duny, které vznikly v době, kdy bylo moře více než 100 metrů pod současnou úrovní a pláž se tak nacházela asi 60 km dále směrem do oceánu. V horninách jsou zkamenělé pozůstatky pravěkých lidí a zvířat.

Deník z etapy 4:

Předchozí etapu jsem si užívala o samotě a čtvrtá etapa byla přesným opakem – byla bohatá na silné zážitky spojené se setkávání se s dalšími lidmi.

Kolem poledne jsem dorazila do Cavaleiro, kde jsem se zastavila v místním obchůdku a dala se do  řeči s jedním Rakušanem.

Pokračovali jsme spolu, povídali si a vše zezačátku působilo normálně. Chtěla jsem se zastavit u odbočky s výhledy a on prohodil, že až mě potká příště, uvaří mi v autě čaj a já to odkývala (nepočítala jsem s tím, že se znovu potkáme).

Po asi dvou hodinách jsem potkala jeho auto zaparkované u cesty. Mával na mě, a tak jsem se u něj zastavila. Čaj jsem odmítla s tím, že je teplo (ale důvod byl samozřejmě opatrnost). Nabídl mi džus, který byl zavřený (to se mi zdálo jako přijatelný kompromis) – souhlasila jsem. Následovala situace, kdy on obíhal auto a džus naléval ke mně zády a já se ho snažila dohonit, abych viděla, že do džusu nic nepřidává.

Párkrát jsem se napila a omlouvám se s tím, že nemám moc žízeň, vracím zbytek džusu, jdu po stezce dál jak nejrychleji to jde, průběžně kontroluji telefon a hned jak chytnu signál, googlím jak dlouho trvá než začne působit droga na spaní a jak vysoká je potřeba dávka.

Vůbec nevím, jestli celá situace skutečně nebezpečná byla, nebo ne, ale v tu chvíli jsem ve své hlavě znovu slyšela snad všechny začátky True Crime podcastů.

Toto strašidelné setkání vykompenzovala hned další kavárna, kde jsem potkala Martinu z Německa a Simona z UK.

V Zambujeira do Mar jsem měla dost času, protože jsem tady nesehnala ubytování a musela jsem počkat na autobus do Odeceixe (odkud jsem ráno jela zpátky do Zambujeira do Mar a pokračovala v treku) a tak jsem se šla vykoupat do oceánu. Při výstupu z vody jsem viděla po pláži jít Simona, zavolala jsem na něj a šli jsme do vody ještě jednou společně.

Nakonec jsem na autobusové zastávce narazila na dva české kluky, Jardu a Tomáše. Tomáš jel stejným autobusem do Odeceixe, cestou jsme si povídali a večer zašli na dobrou večeři.

Celkově byla tato etapa pro mě jeden z nejintenzivnějších dní na Fishermen’s Trail.

Ubytování:

Nenašla jsem v mém termínu volný žádný hostel, jen soukromé pokoje a vše mi přišlo drahé. Naopak levné a jednoduché bylo sednout na autobus do Odeceixe, přespat v hostelu tam a ráno se opět autobusem vrátit do Zambujeira do Mar.

Dřív bych nejspíš raději zaplatila drahé ubytování v soukromí, abych náhodou neporušila pravidla thru-hiku. Tentokrát jsem ale měla za cíl celkově méně tlačit na výkon a více praktické hledisko bylo i finanční (měla jsem neplacené volno a plán cestovat celkem 6 týdnů).

Etapa 5: Zambujeira do Mar -> Odeceixe

Vzdálenost: 19,6 km

Čas: 5:40 h

Etapu začínám ranní návratem autobusem z Odeceixe do Zambujeira do Mar. Vyjít později má velkou výhodu v tom, že tak na trase skoro nikoho nepotkáte.

Díky malému převýšení a příjemným vzdálenostem mezi etapami je Fishermen’s Trail vhodný i pro starší turisty a ti vycházejí většinou brzy ráno. Jinak v květnu trail patřil mezi relativně méně frekventované.

Tato etapa je zajímavá černými horninami, které tvoří skály. Při jejich vzniku byly vodorovné, ale postupně je síla přírody ohýbala tak, že některé jsou svislé jako stěny a jiné překládané jako listové těsto.

V písečných dunách cestou můžete vidět i stopy po zvířatech, jako jsou králíci, kuny nebo jezevci. Samotná zvířata ale nejspíš neuvidíte, protože vylézají až v noci.

Já jsem toho obecně v první polovině etapy moc neviděla, protože byla poměrně silná mlha. Většinu času jsem tak sice slyšela šumění vln oceánu, ale z útesů se mi nedařilo moře zahlédnout.

Než se vydáte do Odeceixe, kde pátá etapa končí, můžete se přebrodit na krásnou pláž těsně před odbočením do vnitrozemí. V květnu 2025 byla voda asi do pasu. Na pláž se dá vydat i zpátky z města z druhé strany, ale mě osobně už by se asi nechtělo vracet.

Deník z etapy 5:

Vycházela jsem poměrně pozdě a celou první část etapy jsem opravdu nikoho nepotkala. Byla to změna po předchozím dni, kdy jsem měla na setkávání štěstí a když jsem narazila na restauraci, kde jsem si rozhodla dát oběd, tak jsem se rozhlížela, jestli neuvidím někoho známého z trasy.

Měla jsem štěstí! Vidím Simona, který nesedí sám a já tak poznávám Bernadette z USA.

Bernadette a Simon patří k nejdůležitějším lidem, které jsem na trailu potkala.

Celkově jsou setkávání na trailu jiná než v běžném každodenním životě. Absolutně totiž nezáleží na tom, co si o vás ten druhý bude myslet, protože spolu strávíte jen krátkou chvíli – můžete tak být prostě sami sebou. Často se navíc stává, že se přirozeně začnete bavit s lidmi, kteří jsou vám v něčem podobní a nastaví vám zrcadlo.

Z restaurace už zbývá jenom kousek, který jdeme se Simonem společně (Bernadette jela taxíkem) a já se tak od něj dozvídám o možnosti přebrodit část oddělující pláž před odbočkou do města. Nakonec zjišťujeme, že spíme ve stejném hostelu a já tak večeřím druhý večer za sebou v Odeceixe v restauraci, pokaždé s jiným klukem. Ne v té stejné, i když byla výborná… ale do stejné restaurace jsem se prostě jít styděla

Ubytování: Hostel Seixe

Na začátku jsem měla trochu problém s tím, že přidělená postel v pokoji byla obsazená. Do hostelu ale do půl hodiny dorazil (asi) majitel a situaci vyřešil. V ubytování je pěkná terasa na střeše a vybavená kuchyň včetně kávy a čaje k dispozici.

Etapa 6: Odeceixe -> Aljezur

Vzdálenost: 22,6 km

Čas: 6:00 h

Z města vede trasa na jižní pláž Odeceixe a dál se stáčí do vnitrozemí, kudy vede až do Aljezur. Cesta vede lesy i zemědělskými oblastmi a podél cesty by mělo být možné spatřit rozmarýn a levanduli.

Toto je jedna z etap, kterou jsem nešla a důvody se dozvíte v osobním vyprávění.

Deník z etapy 6:

Při hledání ubytování jsem zadala Aljezur a nevšimla si, že vyhledávání zahrnuje celou oblast – nejen konkrétně Aljezur, kde končí etapa z Odeceixe. Měla jsem tak následující ubytování zarezervované omylem až v Arrifana.

Místo 40 km dlouhého dne jsem jela autobusem 3 etapy směrem na jih a otočila směr – a právě tohle otočení zpětně krásně vystihlo moji vnitřní cestu na trailu.

Na Camino de Santiago, které se metaforicky přirovnává k cestě životem, se říká, že má každý tu svojí unikátní a jedinečnou cestu. Svoje vlastní Camino. Při téhle vzpomínce jsem se musela smát, protože jsem si říkala, že kdyby to tak mělo být, byly by to právě tyto omyly v rezervacích, hledání alternativních řešení a měnění směrů od severu k jihu a od jihu k severu, přesně to, co by vystihovalo mojí životní cestu.

A to jsem v tuhle chvíli pořád ještě netušila, jak půjdu zbytek Fisherman’s Trail.

Ubytování:                                                             

Pokud budete hledat ubytování na booking.com, nebo i jinde, podívejte na mapě na adresu. Vyhledávání totiž dává výsledky i například 10 minut autem, ale pěšky je to ještě pořádný kus cesty.

Etapa 7: Aljezur -> Arrifana

Vzdálenost: 16,2 km

Čas: 5:00 h

Tento úsek kromě krásné přírody skrývá i pořádný kus historie. Byly tady totiž objeveny stopy po osídlení Féničany, Kartáginci, Římany i Araby. Po Arabské kultuře zbyla pevnost, kterou ve 12. století obývali váleční mniši.

Z rostlin vynikají aromatické keře, jako je rozmarýn, tymián, myrta a levandule.

Deník z etapy 7:

Etapu 7 jsem šla po etapě 8, protože jsem otočila směr a měla být poslední.

Kousek před koncem se mi udělalo špatně a musela jsem si na chvíli sednout. Měla jsem intenzivní pocit, že jí dojít nechci. Že chci zastavit čas. Doteď si přesně pamatuji, kde ležel, který kamínek na zemi přede mnou, protože přesně tam jsem fixovala pohled a soustředila se na touhu alespoň na chvíli zpomalit celý vesmír. Nedávám si malé cíle.

Potom jsem se sebrala, snědla pár ořechů, napila se vody a šla dál. Protože čas zastavit nejde a nikam jinam, než dopředu se jít stejně nedá.

Ubytování: Endless Summer Surf House

Pěkný hostel, který je jen kousek od výborných restaurací a pekárny, kde si můžete zajít na snídani. Jediné na co si dejte pozor, že se na booking zobrazuje pod „Aljezur“, ale je právě až v Arrifana.

Etapa 8: Arrifana -> Carrapateira

Vzdálenost: 19, 6 km

Čas: 5:45 h

Další z pro mě nejkrásnějších etap Fisherman’s Trail. Útesy dosahují výšky až 100 metrů a jsou výsledkem střetů mezi kontinenty při vzniku superkontinentu Pangea.

Pláž těsně před Carrapateira (v mém případě těsně za, protože jsem šla od jihu na sever) je asi největší pláží, kterou jsem v životě viděla. V květnu byla navíc převážně prázdná.

Deník z etapy 8:

Etapu 8 jsem šla po etapě 6, od jihu na sever. A byla jsem znovu v absolutní euforii. Místo ukončení Fishermen’s Trail v Aljezur, jak jsem měla původně v plánu, jsem teď mohla jít dvě další etapy.

Na pláži těsně za Carrapateira, kde jsem byla skoro sama, jsem se převlékla do plavek a šla si zaplavat do ledového oceánu. Zbytek etapy jsem strávila s pocitem, že jsem přesně tam, kde mám v tu chvíli být.

V běžném každodenním životě jsem zvyklá fungovat hodně racionálně a logicky. Pro všechny emoce si hledám vysvětlení a všechno jenom trochu spirituální ve mně vyvolává skepsi. Na trailu to je přesně naopak. Fyzická námaha a soustředění se převážně na fyzické potřeby mě úplně přepne a moje racionální já má prostě pauzu.

Etapa 9: Carrapateira -> Vila do Bispo

Vzdálenost: 15,5 km

Čas: 5:00 h

Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, narazíte v 9 etapě na útesy a pláže jako z jiného světa – Amado, Murração a Manteiga.

Můžete navštívit i islámskou osadu Ponta do Castelo, která vznikla asi ve 12. století a měla kolem 15 obyvatel. Jejím účelem mohlo být pozorování velryb, které bývaly v regionu Algarve dříve rozšířené.  

Deník z etapy 9:

Paradoxem je, že tato etapa měla být mojí poslední… zase, ale nebyla. Na rozdíl od těch ostatních „posledních“ jsem ale etapu 9 vůbec nešla.

Můj úplně původní plán byl odjet do Portugalska a jít původní Fisherman’s Trail z Porto Covo do Odeceixe (etapy 2 – 5). Potom jsem měla zůstat jeden den v Aljezur a potom odjet do Lagos a strávit tři dny odpočinkem na pláži.

Po Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jet do Skotka na West Higlinds way. Měla jsem ve Skotsku rezervace v kempech a v hostelu v Lisabonu na domluvu uložený stan, spacák a karimatku. V letadle jsem skoro brečela, protože se mi nechtělo opouštět Portugalsko.

Po deseti dnech ve Skotsku jsem se vrátila do Portugalska přes Faro.

Etapu 12 jsem šla s 12 kg batohem s vybavením na West Highlands way. Následující dny jsem šla etapy 11 a 10. Poslední den jsem měla v plánu jít právě etapu 9., ale v hostelu jsem potkala Janu a Jade (více o nich ještě napíšu později), měla jsem za sebou celkem něco kolem 300–350 km a najednou se cítila vyčerpaná. Ráno, kdy jsem měla jít svojí poslední etapu – právě tu 9 – jsem se rozhodla už nikam nechodit. Místo toho jsme s holkami zašly na jógu, na snídani a jely společně do Salema projít se po pláži. Tenhle den, kdy jsem nešla etapu 9, nakonec patřil mezi ty nejkrásnější v Portugalsku.

Celkově jsem z Fisherman’s Trail vynechala etapy 1, 6 a 9.

Etapa 10: Vila do Bispo -> Sagres

Vzdálenost: 20 km

Čas: 5:30 h

Oblast, kterou vede etapa 10 je biogenetická rezervace Sagres – najdeme tady vysokou biologickou rozmanitost a velké množství endemických druhů, které se vyskytují jenom v této části Portugalska.

Prakticky to znamená, že celou dobu jdeme krajinou, která připomíná botanickou zahradu.

Etapa navíc končí v Sagres – nejlepším místě v Evropě pro pozorování tažných ptáků. „Sagres“ znamená „posvátný“ a byl po tisíciletí považovaný za jihozápadní konec známého světa.

Deník z etapy 10:

V hostelu v Sagres jsem hned první večer potkala Janu z Německa.

Je to další ze speciálních přátelství, které jsem navázala na Fishermen’s Trail. Hned první večer jsme se šly podívat na západ slunce na pláž a nic jsme neviděly, protože bylo zataženo.

Cestou zpátky jsme ale narazily na bar Laundry Lounge Sagres, kde je nejen možné se najíst a napít, ale i vyprat si prádlo. Tenhle večer se v baru konal i živý koncert. Vypily jsme každá dva až moc silné koktejly, zatancovaly si a naštěstí nakonec společně našly i cestu zpátky do hostelu.

Ubytování: The Lighthouse Hostel Sagres

Jeden z nejkrásnějších hostelů, ve kterém jsem byla. K dispozici je bazén, zahrada, možnost zapojení se do společných aktivit, lekce ranní jógy a možnost si dát ráno výbornou snídani. 10/10

Etapa 11: Sagres -> Salema

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6:00 h

Tato etapa je označovaná jako nejtěžší z celého Fisharmen’s Trail. Celkově je to nejspíš kvůli převýšení (přibližně 500 m nahoru i dolů) a povrchu. Na druhou stranu celkově Fishermen’s Trail nepatří mezi náročné traily a není se tak čeho bát.

Vápencové útesy lemují pláže Martinhal, Barranco, Ingrina, Zavial, Furnas, Figueira a nakonec Salema. Dominantní minerál, kalcit, se vlivem vody rozpouští a vytváří různé nepravidelné útvary a jeskyně. Ty uvidíte právě na plážích.

Deník z etapy 11:

V hostelu jsme s Janou potkaly Jade z Londýna a naše holčičí skupina se tak rozrostla.

Další den jsem sice měla v plánu jít etapu 9, místo toho jsem ale zůstala v hostelu na lekci jógy a snídani, po které jsme vyrazily do Salema. Jana jezdí do Salema s rodiči od dětství a ukázala nám tak dinosauří otisky, které v Salema najdete.

Cestování a traily jsou pro mě o spojení s přírodou, překonávání limitů, ale taky (a někdy především) právě o setkávání s lidmi. Holčičí den s Janou a Jade bych tak kdykoliv znovu vyměnila za etapu 9, která je určitě nádherná!

Etapa 12: Salema -> Luz

Vzdálenost: 11 km

Čas: 3:45 h

Na tuto kratší etapu se doporučuje vzít si dalekohled, protože možností pozorovat ptáky jako jsou třeba volavky nebo rákosníci (a další) je opravdu hodně. U cesty rostou plané orchideje a lilie.

V této oblasti se taky na dně moře nachází vrak 60 m dlouhé lodi L’Océan, s posádkou 800 mužů, kterou tady během sedmileté války v roce 1759 potobilo britské námořnictvo.

Další zajímavostí je pevnost blízko pláže Boca do Rio, která byla vybudovaná pro obranu proti častým útokům pirátů.

Deník z etapy 12:

Etapu 12 jsem šla po příletu ze Skotska, v opačném směru z Luz do Salema.

Večer předtím jsme měla přiletět do Faro a ráno se dvěma autobusy a Uberem dostat do Luz. Můj let z Edinburghu se ale opozdil a já jsem do hostelu ve Faro dorazila až pozdě v noci.

Ve Faro mi dalo zabrat najít autobusové nádraží, protože je uvnitř budovy, ale google mapy ukazovaly na zastávku před budovou. K autobusu jsem doběhla přesně ve chvíli, kdy se zavírali dveře a měla jsem velké štěstí, že mě nakonec ještě vzal. Navazoval mi na něj další autobus v Abufeira. Do Luz jsem přijela hodně vyčerpaná po projití upršené West Highlinds way a minimu spánku.

Jako první jsem si šla koupit zmrzlinu a sednout si s mým 12 kg batohem, ve kterém jsem měla stan, spacák, karimatku a teplé oblečení na trek ve Skotsku, k oceánu.

Zmrzlina tála neuvěřitelně rychle a já od ní byla celá ulepená. Dívala jsem se na oceán a útesy a přemýšlela, co je se mnou špatně, že musím být tak impulzivní a nesmyslně si komplikovat život. Říkala jsem si, že jet zpátky do Portugalska, abych si prošla jen pár dalších etap bylo víc hloupé než spontánní.

Když jsem se ale potom v jednu chvíli rozhlédla kolem sebe, viděla jsem všude kolem sebe poházená vystříhaná papírová srdíčka.

Těsně, než jsem odjížděla ze Skotka, narazila jsem na trhy s ručně vyráběnými věcmi. Zaujaly mě náramky se symbolikou, které mi přišly jako perfektní vzpomínka na West Highlinds way. U stánku jsem stála asi 15 minut a rozhodovala se mezi Harmony, Clarity, Joy, Healing, Experience… Chtěla jsem to všechno (přirozeně ), ale musela jsem si vybrat. Po 15 minutách jsem si vybrala trochu neoriginálně, ale taky poměrně jasně Love.

Celá situace s poházenými vystříhanými srdíčky jen den potom, co jsem si náramek vybrala mě donutil se usmát. Jenom dorazím do Portugalska a už najdu lásku!

Přes 12kg batoh se mi nakonec pokračovalo lehce a nádherně.

Etapa 13: Luz -> Lagos

Vzdálenost: 10 km

Čas: 3:00 h

Poslední část Fisherman’s Trail je hezky upravená. Půjdete převážně po dřevěných chodnících a mísit se s turisty, kteří si sem dělají kratší výlety.

Konec této krásné pobřežní trasy, na které strávíte hodně času o samotě, tak v mnohém připomíná konec Camino de Santiago. Ze samoty spadnete rovnou po hlavě do turistické části, která je moc krásná, ale pro někoho (pro mě vždycky) je to prostě šok.

Deník z etapy 13:

Etapu 13 jsem šla úplně neplánovaně, místo původně plánovaného odpočinku na pláži.

Byla jsem v melancholické náladě, protože se mi nechtělo z Portugalska odjet. Můj stan a spacák byl ale na domluvu uložený v hostelu v Lisabonu, měla jsem koupené letenky a zaplacené kempy ve Skotsku.

Etapu jsem strávila převážně v úzkostech. V takových chvílích si ale vždycky říkám, že když už musím být zrovna v úzkosti nebo depresi, tak proč to nedělat alespoň u moře/na treku/při běhu/na party/při práci… prostě seberu úplně všechnu vnitřní sílu a jdu dělat to, co bych dělala, kdybych se cítila dobře – jenom bez očekávání, že se při tom dobře cítit budu.

Nakonec jsem část 13 etapy šla znovu na úplném konci cesty, kdy jsem po příjezdu ze Skotska došla další etapy a skončila opět v Lagos. Tentokrát už jsem si ale místo zopakování celé etapy lehla na pláž a dovolila si (konečně) vydechnout a odpočívat.

Ubytování: The Macarena Beach hostel

Ubytování bylo v pořádku, levnější. Spíše hlučnější, starší. Stačilo na přespání a vše bylo v pořádku. Přespala jsem tady jednu noc úplně na konci, kdy jsem věděla, že je to jen přestupní stanice.

Ubytování: Boutique Taghostel

Hezké ubytování a prostory, krásná terasa a pohodlné pokoje. Atmosféra mi nepřišla tak příjemná, ale bude asi hodně záležet na tom, kdo bude zrovna na recepci. Celkově dražší a hezčí.

BONUS: Památka na Fisherman´s Trail

Před odletem z Portugalska jsem v Lagos objevila obchůdek Natura do Mar. 

Majitelka Sara v něm vyrábí nádherné šperky s motivy oceánu a přírody, které můžou být krásnou památkou na Fisherman´s Trail.

Koupila jsem si samozřejmě náramek a k němu řetízek se sluncem, se kterým jsem se potom koupala dva týdny na Madeiře a další týden ve Španělsku. Mám ho už déle, než rok, nesundávám ho ani do sprchy a pořád vypadá stejně krásně!!

FAQ – Nejčastější otázky a odpovědi

Závěr a konec Fisherman’s Trail

V Lagos nečekejte žádné oficiální ukončení cesty, Fishermen’s Trail prostě končí, jakmile dojdete do města. Krásná je ale symbolika toho že Lagos byl původně místem, odkud Portugalci vyplouvali dál do světa.

Stejně jako konec Camino de Santiago, je tak „konec“ Fisharmen’s Trail v Lagos naopak začátek – pro další cestu – doslova i metaforicky!

Máš otázky k Fisherman’s Trail? Napiš mi do komentářů – ráda pomůžu.

Článek Fisherman’s Trail v Portugalsku: Kompletní průvodce nejkrásnější pobřežní trasou Evropy se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Když jsme letěli na Vánoce do Španělska, viděla jsem z okénka letadla uprostřed Středozemního moře malý ostrov zalitý slunce. Mallorca!

Ještě s režimem letadlo na telefonu píšu zprávu kamarádce Jáje – Jdeš se mnou na jaře přechod Mallorcy po GR 221? Řekla ANO. A ještě, než jsem se vrátila ze Španělska, už jsme měli letenky na týden v dubnu. Plot twist? Ostrov, který jsem viděla, byla Ibiza.

V článku se dozvíte veškeré informace o plánování GR221, náš itinerář a jeho možné varianty i alternativy a tipy na spaní. Dozvíte se, co si vzít s sebou, a hlavně co bych příště udělala jinak (moje chyby, kterým se vy můžete vyhnout).

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná.

Základní informace o GR 221

• Délka: Asi 130 km
• Oficiální název: Ruta de Pedra en Sec – „Cesta suchých kamenů“
• Kudy vede: z Port d’Andratx do Port de Pollença (nebo naopak)
• Kolik dní zabere: 6-9 dní, podle tempa a variant
• Kdy jít: březen–květen, říjen–listopad
• Obtížnost: Střední (převýšení, terén)
• Značení: Červeno-bílé značení, rozcestníky

Jak se dostat na začátek GR 221 a jakým jít směrem?

Začátek a konec si ve skutečnosti můžete vybrat, protože se trasa běžně chodí oběma směry. Nemyslím si, že je jedna z možností lepší. Jediné co, tak mi možná úsek mezi Lluc a Port de Pollença (nebo naopak) přišel méně hezký, oproti zbytku. Pokud tedy začnete v Port de Pollença, budete mít po prvním dni to nejhezčí teprve před sebou.

Na začátek a konec trasy se pohodlně dostanete autobusy z a do Palmy. V Palmě vyjíždí autobusy z Estacion Intermodal, autobusového nádraží, které najdete v podzemí. Do Sant Elm se dostanete za 1,5 hodiny, do Port d’Andratx za 1 hodinu a do Port de Pollença nebo Pollença za 1 – 1,5 hodiny. Stejně tak i potom zpátky.

Veškeré autobusové spojení si můžete najít tady.

Lístky se kupují až v autobuse přiložením platební karty k terminálu při nástupu a znovu při výstupu. Lístek z Palmy do San Elm stál 93 Kč a lístek z Port de Pollença do Palmy 207 Kč.

My jely z Palmy do San Elm (autobus číslo 101 Palma -> Torrent, autobus 121 Torrent -> S´Algar). Zpátky z Port de Pollença přímým autobusem 301 do Palmy.

Naše GR 221 vedla z východu na západ. I pokud se rozhodnete jít naopak, můžete použít itinerář (níže), ale raději počítejte s trochu rozdílným časem (sestup = výstup a naopak).

GR 221 trasy a značení – jak se neztratit

GR 221 je podle mě obecně poměrně dobře značená. Narazíte na patníky s červeno-bílým pruhem, rozcestníky i barvách na kamenech. Přesto doporučuji stáhnout si do mobilu offline mapy.cz.

Stejně jako třeba u Tour du Mont Blanc, nejde o jednu jedinou trasu, ale spíše o systém tras s různými odbočkami a variantami. Přesná délka celé trasy záleží na zvolených variantách.

Na mnoha místech v horách nebyl signál a cesta se dělila na různé varianty. Díky offline mapám jsem mohla snadno ověřit kterou variantu zvolíme, kolik očekávat kilometrů a jaké převýšení.

Kdy se vydat na GR 221 – počasí

Mallorca obecně má asi 300 slunečných dní v roce a pokud se na trasu nevydáte v zimě, je vysoká pravděpodobnost slunečného počasí. Proto jsem si Mallorcu vysnila po propršené trase Tour du mont Blanc.

V létě se teploty vyšplhají i k více, než 30 stupňům a na mnoha úsecích GR 221 se není kam schovat do stínu.

Ideální období je proto jaro (březen–květen) a podzim (říjen–listopad). Na podzim může být pravděpodobnost deště o něco vyšší.

My byly na Mallorce na konci dubna a teploty byly kolem 20 °C přes den, ideální na chození po horách.

Obtížnost GR 221 – zvládnu přechod Mallorcy?

Obtížnost trasy GR 221 bych označila jako střední. Délka i převýšení jsou méně náročné než například Tour du Mont Blanc, ale náročnější je terén. Jak napovídá oficiální název „Cesta suchých kamenů“, cesta vede většinu času po nerovném terénu a kamenech.

Náročnější jsou sestupy, které jsou místy prudké a kameny podkluzují. Určitě se proto vyplatí nepodcenit dobré boty, trekové hole a hmotnost batohu, která moc nerozhází celkovou rovnováhu.

Může se hodit zabalit si chytře a nalehko. Konkrétní tipy na mojí výbavu najdete v článku: Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod

GR 221 přechod Mallorcy: 6denní itinerář s alternativami

Podle zvolených variant trasy a tempa je ideální vydat se na přechod Mallorcy na 6–9 dní. My měly kvůli letenkách celkem 6 dní, ale pokud by to bylo možné, dala bych si na přechod více času.

Po cestě jsou hezká městečka a odbočky, které stojí za návštěvu. Více času umožní větší flexibilitu a možnosti volby někdy i delších a náročnějších variant (hezčích), nebo naopak odpočinku.

Náš itinerář přechodu Mallorcy G 221 v mapy.cz najdete tady.

Den 1. Sant Elm -> Refugi de Sa Coma d´en Vidal

Vzdálenost: 18, 4 km

Časová náročnost: 7 hodin

Převýšení: + 1115 m, – 583 m

Alternativa: Sant Elm -> Estellence, 23,9 km (+1 169, – 1 028), 9 hodin

První den jsme v Palmě vyrazily na autobus a svezly se na místo startu v San Elm. Hned po výstupu vidím moře, dostávám se do euforie a rozhodně se toho moře nechci hned zase vzdát. Tak začínáme trek snídaní v kavárně s výhledem.

Potom už nás ale čeká stoupání a mezi stromy se objevuje výhled na 4 kilometry dlouhý neosídlený ostrov Dragonera. Na ostrov se dá zajet a projít si jednu ze 4 pěších tras, které kromě výhledů nabízí i trochu toho dobrodružství – piráti sem prý do jeskyní ukrývali své poklady a všechny se zatím ještě nenašly. My ale dneska místo hledání pokladů míříme dále do hor.

Cesta vede stále více po kamenech a místy je terén náročnější a vybavený řetězy pro uchycení. Trekové hole je tak občas potřeba zandat do batohu a chytat se řetězů nebo kamenů rukama (lézt po čtyřech). Přicházíme k informační tabuli, kde je náš denní plán označený jako 4. stupeň obtížnosti (z 5). Uf.

K tomu máme díky mojí opatrnosti hrozně těžké batohy. Po opuštění San Elm není na cestě žádná možnost k doplnění vody (ani s filtrem!), nebo jídla. Vzhledem k tomu, že jsme plánovaly spát venku a předem jsme věděly, že vodní zdroj tam nejspíš taky nebude, nesla jsem v batohu na začátku treku 6 litrů vody.

Kvuli GR221 jsem speciálně pořizovala lehké skládací láhve, které od té doby používám na každém treku a jsem nadšená.

Zpětně by na stejný plán stačily 4 litry vody, protože jsme druhý den brzy ráno došly do Estellence. Mezi Refugi de Sa Coma d´en Vidal a Estellenc byla fontána s vodou (ne pitnou) a v Estellence možnost vodu dokoupit.

Stoupáme stále nahoru a s těžkým batohem to začíná být náročnější, výhledy jsou ale opravdu nádherné! Postupně se dostáváme do nejvyššího bodu odkud opět vidíme za kopci ostrov Dragonera a já si uvědomím, kolik už jsme toho ušly.

Večer scházíme dolů k zavřené horské chatě Refugi de sa Coma d´en Vidal, kde potkáváme několik dalších Čechů se stejným záměrem, jako máme my.

O spaní venku a bivakování na GR 221, včetně našich zážitků si můžete přečíst v sekci níže (Spaní a bivakování na GR 221).

Den 2. Refugi de Sa Coma d´en Vidal -> Esporles

Vzdálenost: 19,1 km

Časová náročnost: 6,5 hodin

Převýšení: + 518 m, – 867 m

Alternativa: Přes Banyalbufar (nebo ne), dvě varianty GR221, rozdíl asi půl kilometru

Ráno se budíme brzy, protože byla celou noc pořádná zima. Postupně jsem na sebe navlékla všechno oblečení z batohu a přes spacák přehodila pláštěnku (proti větru). V kombinaci s vysokou vlhkostí od moře se budím v mokrém péřovém spacáku, ale zato bohatší o nové zkušenosti.

Pokračujeme sestup do Estellence, kde si dáváme kafe hned v první kavárně. Později se dozvíme, že je součástí hotelu a nedá se v ní objednat snídaně. Nedá se nic dělat, pokračujeme o kousek dál a narazíme na obchod. Zjišťuji, že mám dostatečné zásoby vody, kterou jsem přenesla přes kopec první den a vodu doplňovat nemusím. Druhá cenná lekce dne a hned ráno!

Sluníčko svítí naplno, tak si na chvíli sedáme na lavičky u obchodu a já z igelitky vytahuji svůj mokrý péřový spacák, aby se trochu vysušil. K tomu si dám brunch v podobě chleba se sýrem a vyhřívám se na slunci po promrzlé noci.

Potom už se vydáváme dál a celý den je oproti prvnímu dni pohodový. Cesta vede převážně mezi stromy, občas zahlédneme moře a nečeká nás žádné velké stoupání. Na výhledy byla cesta možná méně zajímavá, ale zato zaslouženě odpočinková. Dostávám se do trailového zenu a je mi fajn.

Večer máme v plánu spát v Esporles v Hostel Sa Fita Backpackers. Podle informací na webu je tento hostel určený cestovatelům do 30 let a pokud je vám více, zaplatíte 5 euro navíc. Po příjezdu zjišťujeme, že recepční a dalších 7 lidí čekajících na check-in jsou ještě starší než my. Uleví se mi, že mě tedy nejspíš nevyhodí a jen zaplatím 5 euro za měsíční členství.

Hostel je čistý a má krásné společné prostory včetně zahrady s malým bazénem. Jako první běžíme do sprchy a po dvou dnech na treku si připadám jako na wellness pobytu. Zajdeme na jídlo do restaurace kousek od hostelu a odpočíváme na zahradě.

Den 3. Esporles -> Deià

Vzdálenost: 23,1 km

Časová náročnost: 10 hodin

Převýšení: + 1 285 m, – 1 293 m

Alternativa: Zkrácení po silnici (místo GR 221) za Valldemossa, 18,6 km (+ 629, – 641), 6 hodin

Říká se, že třetí den bývá kritický a já ho kvůli omezenému času na celou GR 221 nenaplánovala úplně odpočinkově. Vycházíme brzy ráno, protože nás podle mapy čeká asi 10 hodin chůze a pořádné převýšení.

Nálada mezi námi není ráno úplně optimální a já se snažím vyhýbat se konfliktům. Vážím každé slovo. Přes fyzickou únavu to je pocitově náročnější, ale hodně mi pomůže hned na začátku potkat kočku. Milá setkání se zvířaty mi vždycky zvednou náladu a asi díky té kočce obě zdárně zvládáme cestu až do Valldemossa.

Valldemossa je krásná starobylá vesnička, která je plná turistů, obchůdků a restaurací. Kromě kamenných domů a vyhlášeného kláštera, je město spojené s Frederikem Chopinem, který tady strávil jednu zimu v první polovině 19. století. Složil během svého pobytu několik skladeb.

Do Valldemossa dorážíme těsně před polednem, a tak si v jedné turistické restauraci-  Restaurante Can Reüll – dáváme fancy brunch. Cena je podobná jako v Praze.

Po jídle se domlouváme, že se rozdělíme. Jája je unavená a cestu si bude zkracovat podél silnice. Vyhne se tak přechodu přes kopec s převýšením a náročným sestupem. Tato varianta je možná i autobusem Valldemossa – Deià a umožňuje tak odpočinkovou variantu se setkáním skupiny v Deià.

Když se zvedám od snídaně, zbývá mi ještě asi 6 hodin chůze. V hlavě si spočítám, že bez pauzy bych měla stihnout dojít půl hodiny před západem slunce. Nejsem si v tu chvíli jistá, že to zvládnu, ale vím, že mám v batohu věci na nouzové přespání venku, dostatek vody i nějaké jídlo. Zároveň jsme na treku zatím potkávali lidi nejpozději po dvou hodinách, takže i pokud bych v nejhorším případě v místě bez signálu špatně upadla, nejpozději do dvou hodin půjde pravděpodobně někdo kolem. Zkrátka si spočítám své naděje na přežití a vyrážím sama do kopců.

Výstup je místy náročný terén a opět lezu po čtyřech, ale jsem zase v euforii a jde se mi skvěle. Na kopci se kochám výhledy a dávám si svačinu, několik lidí se se mnou postupně dalo na chvíli do řeči, což se mi stává vždycky, když cestuju sama. Nikdy se tak paradoxně vlastně sama necítím.

Bez signálu díky mapy.cz zachraňuji ztracený starší pár z Dánska, který s papírovou mapou netuší, kde je. Seznamuji se s Lucasem z Belgie, který je na Mallorce potřetí a nejde tentokrát klasickou GR 221, ale právě její odbočky a alternativy. A úplně všude mi dělají společnost horské kozy.

Na vrcholu cítím vděčnost. Tohle byl pro mě jeden z nejkrásnějších dní na GR 221!

Cestou dolů mě to zase trochu přechází potom, co po kamenech uklouznu už potřetí a narazím si loket. Do Deià se ale nakonec dostávám bezpečně asi hodinu a půl před setměním.

S Jájou se vydáme na jídlo do Trattoria Italiana, protože kdo jiný dokáže nahradit velké množství spálených kalorií efektivněji, než právě Italové?

Ubytování jsme měly rezervované v Hostal Villa Verde, který byl trošku dražší, ale plánovala jsem hezké a pohodlné přespání po náročné 10hodinové etapě. A spala jsem jako dudek.

Den 4. Deià -> Port de Sóller -> Sóller

Vzdálenost: 16,8 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 446 m, – 586 m

Alternativa: Deià -> Font des Noguer , 23,6 km (+ 1 296, – 717), 9 hodin, bivak u vodní nádrže Cúber

Původní plán 4. dne byl projít přes Port de Sollér až do Font des Noguer a spát venku. Celkem asi 30 km a 10 hodin chůze. Po předchozím dni jsme ale byly obě unavené, a tak přicházely v úvahu dvě varianty – 1. Vynechat zacházku do Port de Sollér a jít přímo po kratší variantě GR 221 k původně plánovanému konci, ale jen 23, 6 km, 2. Skončit v Sollér po téměř 17 km, spát v hostelu a druhý den zkrátit 13 km autobusem.

Trasu jsme si chtěly užít, ne prosprintovat a Port de Sollér ani Sollér se nám vynechávat nechtělo. Navíc už jsem věděla, že nemám dost teplý spacák a v noci mi bude zima. Takže volba byla celkem jasná.

Ráno jsme nemusely vstávat brzy a mohly se zdržet na výborné snídani v Deià. Pohodovým tempem jsme pokračovaly až k majáku Far des Cap Gros. Tam jsme opět změnily plány a místo návratu po GR 221 jsme sešly až do Port de Sollér. Unavené nohy jsem si ponořila do mořské vody, poseděly jsme si na pláži a potom pomalu došly do hostelu v Solléru.

Sollér je známý hlavně historickou dřevěnou tramvají, ale na náměstí se nachází i pěkný kostel. Krásný den jsme zakončily večeří a krátkou procházkou po městě.

Den 5. Sóller -> Lluc (bus Sóller -> Cúber)

Vzdálenost: 27,4 km

Časová náročnost: 11 hodin

Převýšení: + 1 632 m, – 1 195 m

Alternativa 1: Autobus Sóller -> Cúber (zkrácení trasy o 13 km), Cúber -> Lluc 14,2 km (+ 572, – 844), 5 hodin

Alternativa 2: Font des Noguer -> Lluc, 14,3 km (+ 600, – 884), 5,5 hodin

Pátý den jsme měly v plánu zvolit „alternativu 1“ a svést se prvních 13 km autobusem na zastávku autobusu Cúber. Ráno jel jen jeden autobus a další až odpoledne. Na zastávce jsme čekaly včas, ale bohužel už autobus přijel obsazený a nabrat mohl jen tři další lidi. Na nás se proto prostě nedostalo.

Začala jsem stahovat Uber a Jája mezitím domlouvat spolujízdu s mladým německým párem, kteří měli v plánu jen lehkou procházku kolem nádrže Cúber. Nakonec nás ve čtyřech vyšla cesta Uberem na 250 Kč na osobu.

U nádrže Cúber jsme se svými novými německými přáteli rozloučili hned dvakrát. Na GR 221 jsme se totiž nejdřív napojili v opačném směru, abychom nepřišly o výhledy na nádrž ze všech stran. Potom jsme se vracely a pokračovaly směrem na východ k Lluc.

Cestou do Lluc si užíváme další nádherné horské výhledy, podobné těm z prvního a třetí dne. Potkáváme taky obě české skupinky, které jsme potkali po prvním dni. Vyměňujeme si informace a navzájem se ujišťujeme, že si každý alespoň jeden úsek zkrátil autobusem. Cítíme se tak všichni o něco lépe.

V Lluc znovu potkáváme Lucase, kterého jsem potkala v horách třetí den. Zdravíme se, vyměňujeme si informace a já mám hroznou radost, jako pokaždé, když na treku na někoho narazím náhodně podruhé po několika dnech.

Původně jsme měly v plánu spát v kempu, který je v Lluc jediným na trase. Nakonec se ale zase ubytováváme na princezny v klášteře Santuari de Lluc. V klášteře je kromě ubytování i muzeum a botanická zahrada, které jsme ale vzhledem k otevírací době bohužel nestihly navštívit. V Llluc jsou i dvě restaurace, pekárna a malý obchůdek.

Den 6. Lluc -> Pollença

Vzdálenost: 18,6 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 229 m, – 654 m

Alternativa: Llluc -> Port de Pollença, 25 km (+ 245, – 721), 7 hodin. Posledních 8 km rovina u silnice.

Poslední den se budíme v klášteře, kde je k ubytování i snídaně. V jídelně potkáváme většinu lidí v cyklistickém dresu a neustále doplňované banány mizí rychlostí blesku. Poměrně často slyšíme češtinu.

Vyrážíme na poslední etapu, která je převážně sestupem. Na kamenech cítím vazy v kotnících a jsem fakt ráda za turistické hole. Nakonec jdeme poměrně dlouho rovně až do Pollença. Odtud vede cesta do Port de Pollença podél silnice, a to si rády necháme ujít.

Nasedáme proto na autobus a vezeme se posledních 8 kilometrů k moři. Máme tak dostatek času pořádně se projít po pláži s nohama ve vodě, hledat mušličky (nesmí se odvážet) a užít si dobré jídlo s výhledem na moře.

Večer se autobusem vracíme zpět do Palmy, odkud nám druhý den letí letadlo domů.

Spaní a bivakování na GR 221

Oficiálně není povoleno na Mallorce volně kempovat ani bivakovat.

Před cestou jsem se ale dočetla, že bivakování (spaní venku bez stanu) je neoficiálně tolerováno. V každém případě je nutné dodržovat zásady „Leave no trace“. To znamená místo opustit tak, aby nebylo poznat, že jste tam vůbec byli. Neznečišťovat.

Na GR 221 bylo míst vhodných na přespání pro 1–2 osoby opravdu hodně. Každý den jsme viděly hned několik rovných plácků přímo u cesty, které očividně pravidelně poslouží pro bivak. Několik málo z nich bylo dokonce i pod stříškou. Téměř každý den ráno jsme šly kolem někoho, kdo venku přespával a balil si ráno věci.

Pokud budete chtít spát venku a nejdete ve velké skupině, není zkrátka o místo na přespání nouze. Oficiálně to ale povoleno není.

My si noc venku vyzkoušely hned první den a byla to moje první zkušenost se spaním venku bez stanu vůbec. Na Mallorce je vysoká vlhkost vzduchu, a tak i když v noci nepršelo, nevyplatil se mi péřový spacák, který byl ráno mokrý. Během noci jsem se budila zimou a napadaly mě hororové historky, ale taky jsem si při každém probuzení nasazovala dioptrické brýle a koukala na miliony hvězd na obloze. Bez světelného znečištění byla obloha v noci prostě nádherná a celý mrazivý zážitek mi stál za tu nádheru!

Kolik stojí GR 221 – rozpočet

GR 221 jde jít opravdu hodně low cost, nebo taky vůbec, a to z ní dělá cestu skoro pro každého.

Doprava na začátek treku a zpátky nás dohromady vyšla na 3 949 Kč za letenku/osoba (včetně jednoho odbaveného batohu kvůli trekovým holím) a 300 Kč za autobusy na začátek a konec treku/osoba.  

Pokud pro přespání zvolíte bivak, bude vás to stát 0 Kč. Nás vyšlo ubytování rezervované na poslední chvíli přes booking na 5 044 Kč/osoba (bez hostelu v Palmě a s jednou nocí venku zdarma).

Ubytování, jídlo i voda jsou obecně dražší, než jsem čekala a v porovnání s cenami v pevninském  Španělsku. Vodu je ale možné v některých městečkách dopustit ve veřejných fontánách a výdaje na jídlo částečně snížit vlastními zásobami.

Gear list: Co s sebou na GR 221

Na přechod Mallorcy se vyplatí zabalit si chytře a mít s sebou batoh co možná nejlehčí. Teploty můžou být v některých obdobích vyšší a zdrojů vody je po cestě méně, v některých úsecích se tak vyplatí vzít si sebou více vody a celková váha batohu se tak zkrátka nasčítá.

Jak vypadá moje výbava na treky? A jak si vůbec vybrat vhodné vybavení? O tom píšu podrobněji v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Vybavení na spaní venku

• Spacák – Ze zkušenosti bych doporučila do nižších teplot, než jaké jsou očekávané, protože vyšší vlhkost pocitovou teplotu snižuje. Péřový spacák mi rychle navlhnul a špatně schnul.
• Karimatka – Tepelná izolace od země, ideálně tří sezónní. Já měla nafukovací, ale zpětně bych brala raději skládací kvůli nerovnému terénu, který může být v místě bivaku.
• Tarp – Na jednu noc venku jsme ho nakonec nepotřebovaly, ale v případě deště by posloužil a je lehčí i skladnější, než stan. Staví se na trekové hole.

Vybavení na chůzi

• Trekové hole – Za mě na GR 221 jednoznačně must have. Usnadňují pohyb po kamenech, sestupy, i vyrovnání rovnováhy těžkého batohu. Svoje oblíbené, lehounké Fizan hole beru už prakticky všude.
• Kvalitní boty – Jsem zastáncem nízké trekové obuvi a přesně takovou jsem měla i na GR 221. Ideálně bych ale doporučila vysokou trekovou botu, která podrží kotníky v nerovném terénu.
• Batoh – Dobře padnoucí, co nemenší velikost i váha, kvůli vodě, sestupům po kamenech a rovnováze.

Oblečení

Bude záležet na počasí, ale moje stálice na každém treku, které využijuvždycky jsou:

• Zateplená syntetická vesta – lehce balitelná, hřeje i vlhká, rychle schne a ochrání nejdůležitější – břicho a záda před prochladnutím.
• Fleecová mikina – lehká, hřeje i vlhká, rychle schne.
• Pohodlné delší kalhoty – na noc, chladná rána a noci.
• Kraťasy
• Trička – 2-3 merino trička, jedno s dlouhým rukávem a dvě s krátkým. Jedno z nich používám na spaní.
• Ponožky – kvalitní, merino. Hřejí i vlhké a vlhkost odvádí, takže jsou prevencí proti puchýřům. Beru 3x a jedny z nich používám po sprše večer a případně na spaní.
• Spodní prádlo – Beru 3x
• Sandále (do vody) – Na přezutí večer a do sprchy v hostelu
• Kompresní návleky – Kromě komprese se hodily proti poškrábání nohou větvemi a keříky po cestě

Ostatní

• Pláštěnka na sebe a na batoh – Na GR 221 nebyla potřeba, ale do hor jí beru vždy.
• Powerbanka
• Věci na hygienu
• Opalovací krém
• Lékárnička – Náplasti, dezinfekce, paracetamol, izolační fólie, tablety na dezinfekci vody.
• Sluneční brýle
• Čelovka
• Malé pytle na odpadky
• Láhve na vodu – mám tyhle skládací a na treky je miluju!

Jídlo a voda na GR 221

První den bylo v San Elm možné doplnit zásoby vody z veřejné fontány s pitnou vodou. Dál už jsme ale podobné štěstí neměly a vodu jsme většinou dokupovaly a přelévaly do vlastních lahví.

V úseku mezi San Elm a Estellence nebylo možné doplnit pitnou vodu vůbec, jinak byla většinou dostupná na začátku a na konci etapy (podle itineráře výše). Obecně doporučuji mít s sebou dostatek vody na celou etapu a trochu víc pro případ zdržení nebo nouzového přespání.

Filtr na vodu bychom nevyužily, protože jsme za celou dobu potkaly jeden jediný zdroj nepitné vody a to hodinu chůze od Estellence.

Stejné to bylo s dostupností jídla. Téměř každý den prochází GR 221 vesnicí nebo městečkem, kde je možné doplnit zásoby nebo se přímo najíst. Není proto potřeba nést s sebou zbytečně velké zásoby a podle mého názoru ani vaření.

Na Mallorce určitě nezapomeňte ochutnat místní speciality, jako je Ensaïmada. Ta se připravuje z mouky, vody, cukru, vajec, kvásku a sádla. Tradičně se podává bez náplně, ale najdete i varianty s čokoládou nebo třeba pistáciemi.

Dalším tradičním dezertem je Coca de patata, kterou jsem ochutnala a až potom zjistila, že je její součástí taky sádlo.

Bezpečnost a zdraví na GR 221

GR 221 je poměrně frekventovaná trasa, na které přes den potkáte další turisty minimálně jednou za dvě hodiny (v dubnu). Trasa je tak podle mě vhodná a bezpečná i pro sólo cestovatelky.

Pozor je potřeba si dát na kamenech a při sestupech, kde se dá uklouznout. Já uklouzla dvakrát a měla jsem štěstí, že jsem padala dobře – dozadu na zadek. Hodně pomůžou trekové hole a co nejlehčí dobře vyvážený batoh.

Na každý trek (a hlavně když jdu sólo) si sjednávám pojištění. Osobně se mi osvědčilo cestovní pojištění od AXA. Už dvakrát se mi bohužel stalo, že jsem ho musela využít a v obou případech mi vše bez problémů proplatili.

Chyby na GR 221: Co bych udělala jinak?

Nemyslím si, že jsem tentokrát udělala v plánování nebo balení velké chyby. Kdybych ale měla jít GR 221 znovu, udělala bych přeci jen několik věcí jinak:

• Dala bych si víc času – Přidala bych 1–2 dny na cestě, abych se stihla zastavit trochu déle ve Valldemossa, Port de Sóller a Lluc (klášter a zahrady).
• Možná bych přehodnotila spaní venku – Není to bezpodmínečně potřeba, po cestě jsou ubytovny a hostely.  
• Nebrala bych tarp – Pokud bych nemusela bezpodmínečně spát venku (třeba kvůli budgetu), nechala bych tarp doma a v případě nepřízně počasí došla do nejbližší vesnice a našla tam ubytování. Pravděpodobnost špatného počasí je nižší než váha tarpu.
• Vzala bych si syntetický spacák – Péřový spacák navlhl opravdu hodně hned první noc.
• Nebrala bych 6 litrů vody první den – Mezi Sant Elm a Estellence není zdroj vody. Přesto by podle uvedeného itineráře bohatě stačily 4 litry vody.
• Vzala bych méně jídla – Ušetřila jsem, ale ve skutečnosti bylo každý den dost možností jídlo dokoupit a snížila bych tak váhu batohu.

Nejčastější otázky & odpovědi

Závěr a osobní zhodnocení: Co mi přechod po GR 221 dal

Přechod Mallorcy po GR 221 byl podle mě nádhernou cestou, která se hodí i jako jedna z prvních zkušeností s přechody. Hory nejsou nijak vysoké, civilizace je každý den blízko a v případě potřeby existuje nespočet variant, jak cestu uzpůsobit. Od zkrácení pěšky, autobusem, až po to prostě se sebrat a odjet místo treku někam na pláž a odpočívat.

Samy jsme nešly cestu přesně tak, jak jsem jí doma od stolu naplánovala a o to byla vlastně krásnější! Každý další trek mě čím dál tím víc učí být k sobě laskavá a netlačit věci neustále jenom na výkon.

Zatímco loni na Tour du Mont Blanc byla alternativa zkrácení vynucená tím, že mi tělo řeklo dost, prozvracela jsem noc ve stanu a skončila jsem až na pohotovosti s vyčerpáním a nemocí z převýšení, na GR 221 se mi podařilo posunout se dál.

Přestože jsem cítila, že itinerář asi i zvládnu podle původního plánu, prostě jsem se rozhodla plán rozvolnit, zařadit víc odpočinku, užívání si a moře. I když to znamenalo přeskočit kvůli tomu 13 kilometrů treku autobusem (uberem).

Na každém dalším treku se víc a víc učím vnímat svoje potřeby tak, abych byla fyzicky i psychicky v pohodě. Taky se učím, že cesta je cíl (jakkoliv to zní jako klišé!) a že nejkrásnější je právě ten její prostředek.

A nakonec stále více přestávám vnímat přechody a dálkové trasy jako výkon, který je potřeba tak trochu protrpět a kdo víc trpí, ten je větší borec. Míň tlačím na výkon a víc si užívám.

Všechny tyhle lekce se mi hodí v každodenním životě.

Zajímá vás něco o GR 221? Nebo se mnou chcete sdílet své vlastní zážitky a zkušenosti?

Napište mi!

A pokud vás láká další trek s výhledy na moře a oceán, doporučuji letět z Mallorky do Portugalska, na mojí velkou srdcovku – Fisherman´s Trail.

Článek GR 221: Kompletní průvodce přechodem Mallorky – trasa, tipy, spaní i výbava se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Do Vietnamu jsem se vydala na svou úplně první cestu do Asie a po jejím absolvování věřím, že je to ideální start pro začínající cestovatele (včetně sólo cestování). V článku najdete tipy na vše, co je potřeba zařídit před cestou a inspiraci na itinerář, který jsme pro dvoutýdenní cestu zvolili my. Samozřejmě nechybí ani ochutnávka vlastních zážitku. A to doslova! Včetně fotek výborného vietnamského jídla!

Tento článek obsahuje affiliate odkaz. Pokud přes něj nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o cestování.

1. Příprava na cestu do Vietnamu

Víza a pas

Informace k vízům a podmínkám vstupu do Vietnamu se můžou měnit a pro aktuální informace je vhodné podívat se na stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Aktuálně je pro občany ČR pro cestu do Vietnamu potřeba mít dva dokumenty: Cestovní pas platný po dobu min. 6 měsíců a vízum. Pokud budete chtít řídit, potřebujete mezinárodní řidičský průkaz a zároveň mít s sebou i ten český.

Tipy pro rychlé vyřízení víza do Vietnamu

Pokud plánujete vycestovat do Vietnamu na maximálně 90 dní, můžete zažádat o e-vizum. To je podstatně jednodušší než vyřízení klasického víza. Zatímco kvůli klasickému vízu musíte buď navštívit velvyslanectví v Praze, nebo zaplatit cestovce, e-vizum vyřídíte sami online.

Aktuálně o e-vízum můžete žádat tady: Žádost o e-vízum

Poplatek za podání víza: 25 USD (jednorázový vstup) / 50 USD (opakovaný vstup)

V průběhu žádosti budete kromě osobních informací (včetně adresy zaměstnavatele apod.) vyplňovat adresu pobytu ve Vietnamu. Do této kolonky jsem zadala adresu prvního ubytování, kde jsme byli jen jednu noc a bylo to v pořádku.

Další požadované informace se týkaly zdravotního připojištění do zahraničí. Pojištění jsem si proto sjednávala před podáním víza a určitě to pro hladký průběh schválení doporučuji. Ohledně data odletu je v pořádku nechat si rozumnou rezervu.

Velmi doporučuji vyplňovat stránku v angličtině, protože při automatickém překladu vznikají chyby a kolonky byste nemuseli mít vyplněné správně. Po vyplnění a uložení před finálním odesláním vše dvakrát zkontrolujte. Často se stává (mě se to stalo dvakrát!), že po uložení systém posune data nebo pozmění jména. Na Facebooku se ve skupině pro cesty do Vietnamu dočítám o podobných problémech, kdy často není možné vízum změnit a je bohužel nutné žádat znovu.

Až vše poctivě vyplníte, zkontrolujete a zaplatíte poplatek, stačí počkat pár dní a kontrolovat stránku, na kterou v průběhu žádosti dostanete odkaz. Upozornění na udělení nebo zamítnutí víza nemusí přijít do e-mailu. Mě nepřišlo, ale bylo v pořádku na poprvé a vydané do tří dnů. Po vydání si vízum opět pečlivě zkontrolujte – hlavně jméno a data příletu a odletu a hurá na další plánování!

Zdraví a očkování do Vietnamu

Do Vietnamu aktuálně není povinné žádné očkování. Ohledně doporučených očkování vám podle itineráře a plánu cesty poradí nejlépe v očkovacím centru. Já byla v Centru cestovní medicíny, kde jsem byla moc spokojená.

Do severního Vietnamu v říjnu mi byla doporučená očkování proti žloutence typu A a B a břišnímu tyfu. Zároveň je dobré ověřit si datum posledního přeočkování proti tetanu. Ke zvážení bylo v tomto období očkování proti horečce dengue (neměla jsem a zpětně bych si možná nechala dát, komárů bylo hodně a výskyt horečky byl v říjnu zvýšený zejména v oblasti Ninh Binh). Další z doporučených očkování je to proti vzteklině, pokud plánujete návštěvu míst s výskytem opic. To jsem taky neměla, ale žádnou opici jsme při itineráři níže stejně ani nezahlédli.

Další věc ke zvážení je braní probiotik před cestou a v průběhu. Do cestovatelské lékárničky jsem si k probiotikům brali ještě léky proti průjmu, dezinfekci, paracetamol a náplasti. Za celou dobu jsme naštěstí využili jen jednu náplast na puchýř. Ve městech jsou ale dobře vybavené lékárny.

Z hlediska hygieny je dobré dodržovat základní pravidla jako je mytí rukou a vyhýbání se potenciálně závadné vodě (včetně té z vodovodu). Balenou vodu je lepší použít i na čištění zubů. Obecně se doporučuje i vyhýbání se ledu v nápojích.

V realitě jsem se ledu v nápojích vyhnuli možná tak první den a přítel si po týdnu čistil zuby vodou z kohoutku. Jedli jsme kdejaké pouliční jídlo a neměli jsme jediný problém. Situace z hlediska hygieny zkrátka není zas až tak horká a stačí se chovat rozumně, nebo nemít prostě smůlu.

Pro cestu do Vietnamu je dobré sjednat si cestovní pojištění pro cesty do zahraničí a přečíst si jeho podmínky. Zaměřte se na detaily zejména pokud chcete hodit po horách (některá pojištění platí jen do určité nadmořské výšky), nebo chcete řídit skútr/motorku s řidičským průkazem skupiny B.

Osobně mám dobrou zkušenost s cestovním pojištěním od AXA. Používám na všechny svoje cesty a už dvakrát jsem bohužel musela využít. Vše mi bez problémů proplatili. Nedívala jsem se ale na ty motorky (my si je ve Vietnamu nepůjčovali) a je důležité podle plánu cesty zkontrolovat i plnění podle nadmořské výšky, a případně se podle toho připojistit.

Peníze a směna

V této oblasti se můžete poučit z našich chyb.

Velkou část peněz jsme měnili v Čechách z korun na dolary a ve Vietnamu potom na dongy (VND). Dvojí směna vyšla nakonec nevýhodněji než výběr z bankomatu s kartou Revolut.

Pokud se rozhodnete měnit koruny na dolary, vždy si zkontrolujte, že dostáváte pouze nové, nepomačkané a čisté bankovky. Za staré nebo jakkoliv lehce poškozené bankovky vám ve Vietnamu dají nevýhodnější kurz. Já měla z české směnárny „staré“ dolary a v první bance je nechtěli vyměnit vůbec a ve druhé jen opravdu nevýhodně (zvažovala jsem zpětnou výměnu na koruny zpátky v ČR).

V Hanoji nebyl problém první den vyzvednout peníze z bankomatu, jen výše výběru je omezená. Podle banky se limit pohybuje mezi 2 až 8 miliony dongů. Nejčastěji jsme narazili na limit 2–3 miliony (= 2–3 tisíce korun). 1 000 dongů = přibližně 1 Kč.

Hotovost potřebujte téměř všude. Kartou je možné platit opravdu výjimečně a pokud, tak s dodatečnými poplatky.

Kolik si připravit peněz na dva týdny ve Vietnamu?

Vše samozřejmě záleží na tom, co si budete chtít dopřát. Podle našich výdajů si můžete udělat alespoň přibližnou představu o cenách.

Obecně je Vietnam v porovnání se cenami v ČR levná destinace a my si tak sem tam dopřáli i trochu toho luxusu. Přesto jsme ve dvou za dva týdny utratili méně, než 20 tisíc korun (z toho 7 tisíc stála plavba a noc na lodi v zátoce Ha Long / Lan Ha, včetně veškerého jídla a aktivit).

Ve většině zdrojů jsem se dočetla, že se neočekává dýško. Tradičně je to možná pravda, ovšem v turistických oblastech se nás občas na dýško ptali ještě předtím, než došlo na čas placení. Vietnamci jsou skvělí obchodníci, tak by vás nemělo překvapit, že využijí každé příležitosti k obchodu a marketingu (například požádají o napsání recenze na Google a čekají s vámi, dokud jí neodešlete). Toto je jediná věc, která mi byla ve Vietnamu občas nepříjemná a je asi dobré mentálně se na to trochu připravit. Pozitivní stránkou je, že pokud budete mít hotovost, seženete nebo zařídíte na místě cokoliv, co bude potřeba.

Doprava ve Vietnamu

Ve Vietnamu se dá pohybovat letecky a vnitrostátní lety se dají sehnat poměrně levně. Pokud tedy plánujete přesuny mezi severem a jihem, může být využití vnitrostátních letů výhodné. Osobně jsem vnitrostátní lety nevyužila, protože jsme celý itinerář směřovali na sever země. Letecky se ale z Hanoje dobře dostanete třeba do Danagu (Střední Vietnam) nebo do Ho Či Minova města (Saigon).  

Vlaky jsou ve Vietnamu opravdu pomalé, ale jejich využití může být zajímavý zážitek. Navíc je to asi ten nejbezpečnější způsob dopravy. Nejoblíbenější je využití nočních vlaků z Hanoje do Sapy, který jsme využili i my. Na internetu najdete opravdu širokou nabídku společností nabízející místo ve spacím vagónu. Vlak je stejný, jen v různých vagónech najdete jiný servis a ceny. Nic jsme nerezervovali z Čech, ale až na nádraží v Hanoji a ušetřili jsme tak zhruba polovinu ceny.

Autobusy a „limuzíny“ (výraz pro mini busy pro cizince) rezervujete snad úplně všude. Cenově se často vyplatí, ale z bezpečností je to všelijaké. Nedoporučuji využívat autobusy se spaním, kvůli častým nehodám.

Taxi není problém sehnat, cena je v porovnání s ČR nesrovnatelně nižší a řidič vás klidně zaveze na více míst a počká. Výhodné je domluvit se s řidičem na fixní ceně dopředu před jízdou. Vyhnete se tak jakékoliv potenciální manipulaci s taxametrem, nebo případným nedorozuměním. My jsme využili taxi na ostrově Cat Ba. Za 4 hodiny jsme navštívili tři různá místa na ostrově, řidič na nás na každém z nich počkal a celková cena domluvená předem, byla 700 Kč.

Grab je aplikace podobná Uberu nebo Boltu. Můžete si na ní zajistit přepravu autem nebo na motorce.

Motorky si také pronajmete na každém rohu. Pokud máte řidičský průkaz skupiny B, dejte si pozor, na jakou motorku můžete řídit. Často jsou stroje sestavené z více dílů a bez problému vám často půjčí i stroj, na který nemáte oprávnění. Problém by mohl nastat při nehodě, kdy by se vám na léčebné výlohy nemuselo vztahovat pojištění. Motorky jsme si nepůjčovali, stačili nám jízdní kola.

Telefon a internet

SIM kartu můžete pořídit už na letišti, kde je několik stánku, které je přeprodávají a zároveň fungují jako směnárny. Nejde o oficiální stánky operátorů a existuje riziko, že vám prodají nefunkční SIM.

My si koupili na letišti dvě SIM (každý jednu) a moje byla „podvodná“. Internet stačil na „ověření funkčnosti“ na letišti a hned po odjezdu z letiště byl vyčerpaný. Podle vybraného operátora si najděte, jak ověřit zbývající objem dat a hned při nákupu (ideálně před placením), si toto ověřte.

Ideální je počkat s nákupem SIM do oficiálního obchodu operátora, ten ale nenajdete na letišti, a tak záleží, jak moc času a motivace máte a jak rychle internet potřebujete využít.

Wifi signál byl ve většině ubytování špatný a používali jsme data/hot spot.

2. Náš itinerář dvoutýdenní cesty po severním Vietnamu

Den 1–2: Co vidět v Hanoji?

Hanoj je život. Je pulzující, chaotická, hlučná a živelná. Při prvním kontaktu nás překvapila doprava, která je opravdu divoká, ale místní v ní skútrem kličkují s naprostou sebedůvěrou (a se třemi dětmi, psem i nákupem na tom stejném jediném skútru). Přejít silnici vyžaduje odkoukání strategie v rozhodný moment vstoupit do silnice a konstantním tempem pokračovat dopředu bez zaváhání. Nebo, pro bezpečnější variantu, využijte Grab (nám to všichni radili a tak jsme to samozřejmě taky neudělali ).

A to jídlo! Je snad úplně všude, kde se nepodařilo na chodníku zaparkovat skútr. Plastové stoly, nízké stoličky a místní obutí v žabkách, vychutnávající si nudle nebo polévku.

V Hanoji jsme strávili jeden celý den, proto si nebudu hrát na experta na celé město, ale ráda doporučím to hlavní, co jsme navštívili:

Chrám Literatury

Památka se zachovalou vietnamskou architekturou je tišší oázou v pulzujícím městě. Chrám je zasvěcen Konfuciovi a jeho vyobrazení najdete i na bankovce 100 000 VND.

Ho Či Minovo mauzoleum a muzeum

Najděte si předem základní informace o vietnamské historii a vydejte se do Ho Či Minova muzea a mauzolea. Mauzoleum je otevřené téměř každý den, ale ověřte si otevírací dobu ideálně v ubytování, protože se může často měnit. My se tak například dozvěděli, že mauzoleum je otevřené jen do 10 hodin dopoledne (i když podle informací online mělo být otevřeno celý den). Počítejte s frontou, procházením kontrolou a potřebou řídit se instrukcemi ve vietnamštině (ty ale většinou doprovází gesta a ta jsme pochopili).

V komplexu jsem ale raději nefotila. Nebyla jsem si jistá, co se fotit může.

Train street – Vlaková ulice

Železniční ulice v Hanoji je dost možná to nejslavnější místo Instagramu z celého města. Ulice přitom není jen jedna, protože vlak projíždí městem, a tedy logicky více ulicemi. Nejslavnější jsou dvě „oficiální“, kde najdete velké množství kaváren se stolečky vedle vlakové trati. Aktuální jízdní řád se může měnit, proto stejně jako v případě otevírací doby Ho Či Minova muza doporučuji nespoléhat se na informace online a zeptat se až na místě.

My ulici navštívili hned dvakrát. Jednou jsme seděli venku, podruhé projížděli vlakem směrem do Sapy. Obojí byl zajímavý zážitek, který stojí za to nevynechat. 

Vodní loutkové divadlo

Tradiční umění, které kombinuje loutky ve vodě a živou hudbu je pěkný zážitek, ačkoliv se samozřejmě jedná o show pro turisty. Divadlo často vypráví staré pověsti a objevují se v nich proto postavy rybářů, zemědělců, zvířat a draků. Některé loutky a hlavně manipulace s nimi jsou opravdu uměleckým zážitkem.

Na internetu se dá koupit spousta lístků, ale opět se nám vyplatilo koupit si lístek až na pokladně před představením.

Jezero Hoan Kiem

Jezero Navráceného meče, ve kterém žily obří želvy a pojí se s legendou, kdy želví bůh propůjčil meč císaři, aby ze země vyhnal Číňany. Císař poté meč vrátil a v případě ohrožení se podle legendy meč opět vynoří.

Jezero je oblíbeným místem ke sportu a večer při procházce jsme potkali skupinky praktikující tai či, i pódium s předcvičovanou zumbou.

Den 3–5: Zátoka Ha Long a ostrov Cat Ba

Zátoka Ha Long je asi jedna z nejvíce turistických oblastí Vietnamu. Před návštěvou jsem četla hodně pozitivních i negativních názorů a jestli se vám bude líbit závisí na dvou věcech – na výběru lodi a na osobním vkusu.

Proč navštívit zátoku Ha Long

+ Zátoka je krásná, obecně z hlediska přírody je to nádhera

+ Přespání na lodi je hezký zážitek pro ty, kdo na lodi ještě nikdy nespali (třeba pro mě)

+ Jde o jedno z nejznámějších míst ve Vietnamu (a můžete si udělat vlastní názor)

+ Užijete si luxus za pro nás nízkou cenu (pokud nejste na luxus zvyklí běžně, je to prostě zážitek)

Proč nenavštívit zátoku Ha Long

• Je to hodně turistická oblast (a vím, že někomu turistické oblasti vadí, mě osobně ne)

• Zátoka je hodně znečištěná (i právě vlivem masového turismu, i když to zdaleka není ten jediný důvod)

My jsme zvolili dvoudenní plavbu (jedna noc) v zátoce Lan Ha (zátoka sousedící s Ha Long) a byl to pro nás nakonec krásný zážitek, kromě toho špatného pocitu ze znečištění. Na lodi bylo skvělé jídlo, krásné pokoje, půjčili jsme si kajaky, zajeli na výlet do jeskyní, absolvovali lekci vaření. Zkrátka turistická paráda se vším všudy. Vzhledem k tomu, že většinou cestuji poměrně low cost, to pro mě byl úplně nový zážitek a celkově spíš pozitivní.

Loď jsme zvolili Dora Cruise, protože šla jednoduše na poslední chvíli rezervovat na booking.com. Loď na 100 % doporučuji. Vyzvedli nás v Hanoji, odvezli do přístavu a na lodi se s námi domluvili na vysazení (které jsme chtěli na ostrově Cat Ba).

Ostrov Cat Ba

Pokud nechcete spát na lodi v zátoce Ha Long nebo Lan Ha, ale lákají vás výhledy na skály v moři, určitě doporučuji výlet na ostrov Cat Ba. My si sem zajeli na krátký odpočinek před cestou do hor.

V hotelu nabízeli spoustu organizovaných výletů, kratších i delších treků a výletů na lodi (bez přespání). Oblíbené je půjčení motorky a projetí ostrova na dvou kolech. To není nic pro nás, tak jsme vše zvládli taxíkem za 4 hodiny (a dohromady asi 700 kč včetně toho, že na nás taxi čekal na každé zastávce).

Navštívili jsme Nemocniční jeskyni, jeskyni Động Trung Trang a prošli si menší okruh v národním parku Cat Ba. Odpoledne jsme zašli na pláž a kratší procházku podél pláže s výhledy. Ostrov nabízí velké množství restaurací, kaváren i barů a na odpočinek je ideální.

Po tajfunu Yagi byl ostrov zdevastovaný. Některé budovy byly rozbořené, chodníky i stromy vytrhané a na několika místech visely potrhané dráty. Opravy ale probíhaly rychlostí blesku a chodníky vyrůstaly snad skoro téměř pod nohama. Místní jsou neuvěřitelně pracovití a turismus je pro mnoho z nich hlavní způsob obživy.

Na Ostrově Cat Ba jsme bydleli ve skvělém hotelu, který ráda doporučím – Sand Hotel.

Den 6: Hora Fansipan

Z Cat Ba jsme se vrátili do Hanoje a odtud jsme vyrazili nočním vlakem do Sapy. Obecně se do Sapy dobře dopravíte i bez přestupu v Hanoji a seženete bezpočet spacích autobusů, limuzín (taxi pro turisty) a vlaků. My se pro zážitek rozhodli využít spací vlak z Hanoje.

Vlak jezdí jeden, ale jeho vagóny jsou provozovány různými společnostmi. Liší se dekoracemi, servisem a samozřejmě cenou (a to někdy až nehorázně). Na internetu najdete bezpočet recenzí na různé společnosti a vždy byl někdo spokojený a někdo jiný ne. My se proto rozhodli koupit si jízdenky až v Hanoji na nádraží asi za poloviční cenu oproti internetu. Zpátky jsme jeli s jinou společností, nahlížela jsem i do jiných vagónů a celkově se podle mě nevyplatí za možná o trochu pohodlnější matraci a hezčí dekorace platit dvojnásobnou cenu. Vlak s vámi bude ve všech vagónech házet úplně stejně a klimatizace podle recenzí taky nefunguje nikde. Zkrátka pokud zaplatíte méně, o ten hlavní zážitek nepřijdete.

Vlak jsme vybrali kvůli bezpečnosti a někdo ho volí právě kvůli zážitku. Obojí jsou dobré argumenty a protiargument může být nepohodlí.

Fansipan je s výškou 3143 m n. m. nejvyšší horou Vietnamu. Nahoru se dostanete pěšky po vlastní ose, pěšky s průvodcem, nebo lanovkou. My zvolili lanovku, protože na výstup je potřeba si vyhradit ideálně více dní, které jsme k dispozici neměli. Přesto ale výletu lanovkou nelituji a nahoře jsme se s batohy na zádech zapotili ještě dostatečně.  

Lanovka nás stála 800 000 VND na osobu. Ze Sapy jsme jeli vlakem ze stanice asi 10 minut ke stanici lanovky, která potom jela asi 20 minut. Lanovka na Fansipan je jednou z nejdelších svého druhu na světě, má vůbec nejvyšší převýšení mezi výchozí a koncovou stranicí (možná to trochu ucítíte v uších) a pokud budete mít stejně jako my štěstí na počasí, uvidíte cestou nádherné výhledy.

Hlavní výhledy vás ale čekají samozřejmě nahoře, kde kromě vyhlídkové plošiny najdete i budhistický chrám a obří bronzovou sochu Buddhy. Od cílové stanice lanovky vás bude k vrcholu čekat ještě asi 350 výškových metrů, cca 600 schodů. Není to žádný extrém, ale zpětně bych zvážila nechat krosnu dole.

Na Fansipan si určitě vezměte teplejší vrstvu oblečení. Hezké počasí v nížině nemusí znamenat hezké počasí nahoře, a i za hezkého počasí je poměrně chladno a větrno.

Z výletu na Fansipan mám asi ty nejkrásnější fotky z celé cesty do Vietnamu.

Den 7–9: Sapa a okolí

Sapa a okolí, etnické menšiny a vyplatí se průvodce?

Sapa je turistické městečko, kde si můžete krátce odpočinout po dlouhé cestě vlakem. Najdete tu totiž spoustu kaváren a restaurací se světovou kuchyní a ve většině z nich se pohodlně domluvíte anglicky. Na každém kroku se vám budou snažit prodat drobnosti ženy z okolních vesnic a hodně z nich vám bude nabízet služby průvodce.

My věděli, že v Sapa nechceme zůstat, ale hodila se nám jako výchozí bod na Fansipan po výstupu z nočního vlaku.

Ze Sapy jsme se potom potřebovali dostat do vesnice, kde jsme měli domluvené ubytování provozované rodinou Hmongů. Na parkovišti jsme našli taxi, ukázali mu adresu a předem se domluvili na ceně. Taxi nás nakonec vezl něco přes hodinu, protože některé cesty byli zablokované sesuvy půdy po tajfunu Yagi. Po Cat ba, kde jsme viděli chodníky a budovy vyrůstat zpátky skoro před očima, bylo vidět, že ve vesnicích kolem Sapy není na opravy tolik prostředků.

Ubytování ve vesnicích Hmongů a dalších menšin už dnes nabízí mnoho rodin a jde o hezký kulturní zážitek. Jsou velmi otevření, rádi vás nechají nahlédnout do svého způsobu života, rádi si s vámi popovídají (mnoho z nich se kvůli turismu naučilo anglicky) a provedou vás po oblasti, nebo zajistí průvodce z rodiny. Samozřejmě je to pro ně podnikání, a ne každý bude poctivý, ale většina lidí, na které jsme v oblasti narazili byli velmi milí, nápomocní a poctiví. A ti, kteří nebyli, byli tak chudí, že mi nezbývá nic jiného, než jejich jednání pochopit.

Na průvodkyni jsme měli kontakt od kluků z Izraele, které jsme potkali na Cat Ba. A byla úžasná! Vyzvedla nás ráno v ubytování a dva dny nás provázela po horách. Ukázala nám různé druhy rostlin a vyprávěla o jejich účincích.

Když jsem se zranila při přelézání branky proti buvolům (zní to trochu vtipně ), v mžiku vyběhla kousek do kopce, natrhala listy a začala mi s nimi třít ruku. Nikdy jsem neviděla tak rychle zastavené krvácení. Řekla mi, že se nemám bát, že když si nějaký muž občas třeba při práci usekne prst, zabalí se mu ruka do tohoto listí na noc a do rána je rána zavřená a nekrvácí. Já si naštěstí prst neusekla. Styděla jsem se vyndat z batohu betadine a přemýšlela, kdy jsem byla naposledy na tetanovce. Rostlinná léčba se ale nakonec v mém případě ukázala jako úspěšná.

Po okolí Sapy se můžete pohybovat i bez průvodce, ale z vlastní zkušenosti to nedoporučuji. Podle známých tras se dostanete jen do turistických míst a vydat se mimo tyto trasy sólo podle mě není nejbezpečnější. Průvodkyně nás provedla po vesnicích různých etnických menšin, kteří jí znali a neměli tak ani problém s námi jako turisty. V několika případech bylo potřeba obejít zvířata, na které platili techniky, které by mě bez průvodce ani nenapadly a taky bychom se sami zdaleka tolik nedozvěděli o místní kultuře. Průvodkyně nám u sebe doma připravila i místní domácí jídlo a povečeřela s námi. Nic z toho neprobíhalo ve skupině a za 700 Kč na osobu včetně přespání a jídla se nám věnovala individuálně.

Pokud máte zájem o kontakt, moc ráda ho předám dál!

Den 10–12: Ninh Binh (Ha Long na souši)

Provincie Ninh Binh se nachází jižně od Hanoje a je to poklidná oblast plná přírodních krás. Přezdívá se jí Ha Long na souši a může být dobrou alternativou, pokud zátoku Ha Long v itineráři z nějakého důvodu vynecháte. Kromě procházky po národním parku můžete absolvovat lodní výlet v krasové oblasti Tam Coc a navštívit jeskyni Trang An, která je zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Město Ninh Binh samo o sobě není moc zajímavé, ale může být dobrou základnou pro další objevování. My si jeli do Ninh Binh především odpočinout a zvolnit po návštěvě Sapy, takže jsme hledali ubytování přímo v menším Tam Coc. Za méně než 150 Kč za noc na osobu jsme měli na tři noci pronajatý apartmán se snídaní v menším home stay.

Oblast můžete objevovat na motorkách, nebo stejně jako my na kole. V Tam Coc jsme si půjčili kola na dva dny a navštívili jsme:

Trang An

V Trang An se po řece Sao Khe projíždí lodičky mezi vápencovými jeskyněmi. Výlet je to pěkný, odpočinkový, ale taky hodně turistický a většina jeskyní musela být uměle zvětšená. Trasa trvá přibližně 2 hodiny. Na cestě jsou zastávky na prohlídky malých chrámů.

Jeskyně Mua

Jeskyně sama o sobě není (po návštěvě tolika jeskyní) výjimečná, ale největší atrakcí jsou výhledy z kopce nad ní. Cesta na kopec je strmá, ale zpevněná a výhledy stojí za to!

Pagoda Bich Dong

Bich Dong je souborem více pagod, schodů a jeskyň s ukrytými sochami, které obklopují vonné svíčky.

Všude byly parkoviště, kde bylo za poplatek možné nechat kolo. Navštívili jsme i rezervaci ptactva, ale nebyli jsme z ní tak nadšení, proto jí tady nedoporučím (stejně jako všechno to, co jsem bohužel stihla zapomenout ).

Den 13: Návrat do Hanoje a odlet

Nechtělo se nám zpátky do rušné Hanoje a z Ninh Binh jsme oproti plánu jeli rovnou na letiště. Pokud ale návrat do Hanoje zvládnete, doporučuji veškeré suvenýry nakoupit ve městě. Výběr je obrovský, ceny nízké a na letišti už seženete jen pár věcí, zato desetkrát dražších.

3. Co ochutnat v Severním Vietnamu

Vietnam je rozhodně jedna z destinací, kam se jezdí mimo jiné kvůli výbornému jídlu. Nejsem expert na gastronomii, ale ze své zkušenosti doporučuji ochutnat tyto favority:

Vietnamská káva

Vietnam je druhým největším producentem kávy na světě a pití tradičně připravené překapávané kávy je rituál. Kávu vám většinou přinesou s kondenzovaným mlékem a případně i se sklenicí ledu (kam můžete kávu po zamíchání přelít).

Káva s vejcem

Jakkoliv to zní zvláštně, chutná výborně a konzistence je krémová.

Kokosová káva

Pila jsem jí skoro denně (stejně jako avokádové smoothie) a málem jsem se kvůli ní do Vietnamu přestěhovala.

Avokádové smoothie

Obecně nejrůznější smoothie a džusy, stejně jako prostě jen nakrájené čerstvé ovoce. To avokádové smoothie jsem ale skutečně pila skoro denně.

Čerstvý kokosový ořech

Za sebe jsem vyzkoušela jednou, je dobrý, ale pro mě vede avokádové smoothie.

Kuchyně etnických menšit v Sapa

Jíst v domě místní průvodkyně byl pravděpodobně ten největší gastronomický zážitek z celého výletu. Jídlo se skládalo z rýže, která rostla na polích okolo domu, místních rostlin připravených na způsob špenátu, smažených závitků, zeleniny připravené na různý způsob a kuřecího masa.

Pouliční jídlo v Hanoji

Pho bo (hovězí nudlová polévka) a její vegetariánská varianta s tofu (pro mě), závitky a nudle na různé způsoby. Obecně jsme vybírali místa, kde jedlo hodně lidí (ideálně místní) a zkrátka objednali na slepo z jídelního lístku. Nejím maso, ale nikdy nebyl problém najít vege variantu.

Banh Mi

Dědictví po Francouzích jsou bagety plněné masem nebo třeba vaječnou omeletou a zeleninou.

4. Praktické tipy a osobní doporučení

Co si zabalit na dva týdny ve Vietnamu

Na dva týdny jsem měla svůj oblíbený Osprey Tempest 30 l, který se mnou byl na obou Camino de Santiago. Na konci října jsem využila dvoje lehké kalhoty, jedny legíny, čtyři trička s krátkým rukávem, mikinu a zateplenou vestu. Boty jsem měla nízké trekové Merrell (které se mnou ve stejném roce prošly Tour de Mont Blanc) a sandále z Decathlonu (ty se mnou už byly úplně všude, a ještě rozhodně neplánují odejít do důchodu).

Radím nebrat si zbytečně moc oblečení, cokoliv budete potřebovat si ve Vietnamu velmi levně dokoupíte, nebo vyperete. Měla jsem s sebou i kraťasy a tílka, ale zpětně bych je nebrala. Zaprvé by mě dostatečně nechránili proti komárům, zadruhé se Vietnamky oblékají spíše do více zakrývajícího oblečení a já se cítím lépe, když se místní kultuře spíše přizpůsobím. Odhalená ramena a kolena jsou problém i při vstupu do budhistických chrámů.

Z hygieny kromě běžných věcí doporučuji repelent s DEET. Do příručního zavazadla nám bez problému prošel a zároveň dobře fungoval tento.

Shrnutí nejlepších okamžiků z cesty

Návštěva severního Vietnamu byla moje úplně první cesta mimo Evropu a jako takovou jí začátečníkům můžu jenom doporučit. Celou dobu jsme se cítili bezpečně a upřímně bych se nebála ani jako sólo cestovatelka.

A kdybych měla vybrat jen jedinou oblast z itineráře, kam se podívat znovu, jela bych do hor v okolí Sapy za etnickými menšinami, hned po snídani s avokádovým smoothie a kokosovou kávou.

Článek Jak na první cestu do severního Vietnamu: 2týdenní itinerář plný tipů se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

V každém případě je Paříž město s jedinečnou atmosférou. Najdeme v něm totiž až neuvěřitelné množství krásných památek a kultury v kombinaci s výborným jídlem a kdyby náhodou zbyl čas, tak samozřejmě i obchody snad všech známých značek.

Je možné vidět Paříž za jediný den? Nebudu vás tahat za nos, úplně všechno se za jeden den stihnout nedá. To ale vůbec nevadí, protože pokud máte na návštěvu i jen jediný den, díky itineráři níže uvidíte to hlavní. Navíc jsem si jistá, že jakmile kouzelnou atmosféru Paříže jednou ochutnáte, určitě se vrátíte!

Tip: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

(Itinerář níže vznikl, když jsem si prodloužila služební cestu a přítel za mnou přiletěl do Paříže na jediný den. Ten byl zároveň jeho úplně prvním dnem v Paříži a ve Francii a já mu chtěla ukázat všechno, co se do jednoho dne vejde. )

Paříž za jeden den – hlavní itinerář

Stihnout vidět všechna hlavní místa v Paříži a ještě si procházku užít bez stresu, určitě není jednoduchý úkol. S trochou organizace se to ale dá zvládnout! Inspirujte se naším itinerářem a užijte si výlet na maximum.

Tipy:

• Itinerář Paříž za jeden den zahrnuje asi 25 km chůze. Celý (nebo jeho části) ale můžete absolvovat třeba na kole. Systém sdílených kol Vélib‘ umožňuje půjčit a vrátit jízdní kola na více než 1000 stanovištích, která jsou v centru zhruba každých 300 metrů.

Trocadéro

Na začátek se můžete dostat hromadnou dopravou podle toho, kde budete mít ubytování (nebo kam přijedete/přiletíte). Hromadná doprava v Paříži je často popisovaná jako komplikovaná, ale upřímně se ve skutečnosti není čeho bát. Najděte automat na lístky ve vestibulu (dá se přepnout do jiných jazyků), kupte si lístek (v našem případě na jednotlivé jízdy, ale možnost máte i celodenního lístku) a při vchodu do metra/vlaku si lístek označte a uschovejte (někde je potřeba i při východu).

Najděte si odkud kam pojedete. Buď na vyvěšené mapě v metru, nebo v Google maps. Podívejte se na číslo linky, kterou chcete jet a na její konečnou stanici. Po vstupu do metra následujte směrovky na tuto linku a směr. Kolik zastávek zbývá do vaší stanice se stačí podívat po nástupu, kde jsou stanice vyvěšené nad dveřmi, stejně jako v pražském metru.

Když vystoupíme na Trocadéro, začneme den nejkóničtější památkou v Paříži – Eiffelovou věží.

Eiffelova věž

Eiffelova věž byla postavena v roce 1889 k příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce a původně měla v Paříži stát jen 20 let, do roku 1909. Byla jsem překvapená z informace, že pařížská věž se stala inspirací pro stavbu Petřínské rozhledny v Praze.

Od Palais de Trocadéro sejdeme přes zahrady dolů, přejdeme přes most a dostaneme se tak až pod slavnou památku. Pokud máte jen jediný den, podle mě se nevyplatí na věž vystoupat. Pokud ale po tomto zážitku toužíte, z hlediska času se vyplatí koupit si vstupenky dopředu na oficiálních stránkách.

Krásný výhled na Paříž ale zajistí i jiná místa, která vám prozradím. Jejich velkou výhodou je, že ve výhledu uvidíte i Eiffelovku (kterou samozřejmě neuvidíte, pokud budete stát přímo na ní).

Prošli jsme se pod věží a v přilehlém parku. Krásné je i potoulat se trochu okolními ulicemi, kde je věž vidět z různých úhlů.

Invalidovna a Seina

Od Eiffelovi věže se vydáme směrem k Invalidovně (Hôtel des Invalides). Komplex budov je významný z hlediska historie, hlavně té válečné. Nejvýznamnější částí je pravděpodobně hrob Napoleona Bonaparte.

Hrobku jsme tentokrát vynechali a vrátili se směrem k řece Seině. Možná jste zaznamenali, že se kvůli olympijským hrám investovaly miliardy do vyčištění vody, aby se dalo v Seině koupat v rámci olympijských disciplín i potom. Bohužel ani přes vysoké investice a testování olympijskými atlety, vidím jako bezpečnější alternativu užít si výhled na Seinu v suchu.

Most Alexandra III.

Seinu přecházíme po mostě, po kterém chodí Emily a modelka v ikonické reklamě na parfém od Yves Saint Laurent (r. 2011, pro pamětníky ).

Grand Palais a Petit Palais

Hned za mostem na nás čekají dvě historicky významné budovy Grand Palais (Velký palác) a Petit Palais (Malý palác). Obě budovy se využívají ke kulturním účelům, jako jsou třeba výstavy.

Petit Palais byl zrovna otevřený zdarma a vystaveno bylo i pár obrazů od impresionistů, jako je Monet nebo Renoir. Zašli jsme proto na chvíli dovnitř a prošli si některé části výstavy. Můžete udělat to stejné, nebo tento čas využít k rychlé návštěvě jiné památky po cestě, kterou si ani v omezeném čase zkrátka nebudete chtít odpustit.

Přecházíme nejznámější bulvár v celé Paříži Avenue des Champs-Élysées. Na jednom konci vidíme Vítězný oblouk (Arc de Triomphe) a na druhém náměstí Place de la Concorde.

Tentokrát se vydáváme doprava směrem od Vítězného oblouku (ke kterému se vrátíme večer).

Place de la Concorde

Na Place de la Concorde si prohlédneme nejstarší památku v Paříži. Je jí obelisk s hieroglyfy, který pochází z paláce Luxor v Egyptě a vznikl více než tisíc let před naším letopočtem.

Dál pokračujeme podél řeky dolů až k další významné stavbě.

Louvre

Muzeum umění v Paříži, do kterého se vchází pod známou skleněnou pyramidou. Pokud jste četli Šifru mistra Leonarda, znáte teorii, že se pod ní nachází hrob Marie Magdalény. To sice údajně není pravda, přesto je to ale natolik známé místo v Paříži, že stojí za to ho nevynechat.

Pokud máte v Paříži více dní, rozhodně doporučuji muzeum navštívit. Připravte se na to, že je tak obrovské, že v něm strávíte celý den a všechny jeho části si prohlédnout nestihnete. Nejznámějším obrazem je samozřejmě Mona Lisa, která je mnohem menší, než si jí většina z nás představuje a prohlédnete si jí přes sklo a s odstupem. Zároveň je zakázáno obraz fotit.

Vstupenka do Louvre jde koupit online (nebo na místě) za 22 euro.

Tipy:

• Do Louvre se můžete podívat i zadarmo.

• Zdarma máte vstup do 18 let věku, dál mezi 18–25 lety věku pro rezidenty zemí Evropského hospodářského prostoru (zahrnuje ČR i SK) a dál všichni každý první pátek v měsíci po 6 hodině večer (kromě července a srpna).

• Pokud je vám méně než 25 let, stejně tak máte vstup zdarma do Muzea Orsay, kde najdete třeba i nejznámější obrazy impresionistů.

Centre Pompidou

Od Louvre se vydáváme směrem k další galerii, tentokrát moderního umění – Centre Pompidou.

Na Paříž máme jeden den, a tak se nestihneme podívat na permanentní sbírky ani aktuálně probíhající výstavy, ale i prohlédnutí samotné budovy z venku je zajímavé. Budova vznikla po vypsání architektonické soutěže, které se zúčastnilo kolem 700 architektů z celého světa.

Nosná ocelová konstrukce budovy je vysunutá ven a celý vnitřek budovy je potom volný bez opěr. Venku jsou i všechny rozvody a podle funkce jsou rozlišeny různými barvami (klimatizace je modrá, elektrické vedení žluté apod.).

Katedrála Notre-Dame de Paris

Od Centre Pompidou se vydáme dolů k řece na Île de la Cité, ostrov na Seině.

Projdeme se tady ke známé gotické katedrále Notre-Dame, která je bohužel po požáru v roce 2019 zatím ještě stále zavřená (otevření je plánováno na prosinec 2024). Před katedrálou jsou ale vystavené provizorní lavičky, aby bylo možné obdivovat alespoň vnější fasádu.

Budeme pokračovat na druhou stranu řeky a než se naplno ponoříme do Latinské čtvrti, přidám tip na malé roztomilé knihkupectví.

Tipy:

• Shakespeare and Company – krásné malé knihkupectví, které jsem na jiné procházce Paříží náhodou objevila. Dnes už asi známější, na vstup se prý někdy stojí fronta a uvnitř se nesmí fotit. Atmosféra ale doufám zůstává, a proto doporučuji se tam zastavit. Velká část knih je v angličtině.

Latinská čtvrť a Pantheon

Latinská čtvrť je tradiční studentská čtvrť, kde najdeme i nejznámější pařížskou univerzitu – Sorbonu.

Latinskou čtvrtí se uličkami touláme až k Pantheonu. V této kryptě jsou pohřbeni například Voltaire, Victor Hugo, Marie Curie-Skłodowská (první žena pochovaná v Pantheonu).

Tipy:

• Do Pantheonu mají vstup zdarma obyvatelé států EU do 25 let.

Jardin du Luxembourg (Lucemburské zahrady)

Po dlouhé procházce se vydáváme odpočívat do Lucemburských zahrad.

Zamířit můžeme třeba k jezírku a odpočinout si na sluníčku na jedné z mnoha zelených židlí a lehátek. V tomto velké a oblíbeném veřejném parku za hezkého počasí potkáte spoustu Pařížanů na procházce, s dětmi i při sportu.

Pokud v Paříži plánujete piknik, tak je toto jedno ze dvou nejlepších míst (to druhé je na břehu Seiny).

Tipy na piknik:

• Bageta – Zajděte do téměř jakékoliv pekárny (Boulangerie) a kupte si čerstvou bagetu.

• Sýry – Pro ty naopak můžete zajít i do supermarketu, protože i tam najdete výborné! Doporučuji ochutnat typické sýry jako je Comté (tvrdý sýr, silnější chuť podle různého stupně stáří, obecně ale méně aromatický), Saint Félicien (krémový, smetanový, lehce slaný sýr), Brillat-Savarin (můj nejoblíbenější sýr na světě, z Normandie se spoustou smetany). Případně samozřejmě klasické Brie nebo Camembert, nebo některý z kozích sýrů.

• Makronky – Jako nejtypičtější dezert musíte vyzkoušet i makronky (Macarons). Nejznámější jsou z butiku Ladurée. Upřímně najdete i lepší, ale v Paříži aktuálně neznám žádné, které by se vyrovnali mým oblíbeným v Budapešti. Proto aktuálně bohužel nemám konkrétní doporučení.

Po odpočinku v Lucemburských zahradách najdeme vstup do metra a vydáme se po stopách Amelie z Montmartru.

Montmartre a Bazilika Sacré-Cœur

Od Lucemburskýcn zahrad dojdeme na zastávku Notre-Dame des Champs, odkud zelenou linkou číslo 12 pojedeme na zastávku Abesses (směr Mairie D´aubervilliers).

Kousek od zastávky najdeme Zeď Miluji tě (Le mur des je t’aime), pomník věnovaný lásce. Na zdi je „miluji tě“ napsáno v 311 jazycích, včetně češtiny.

Od zdi po mírném stoupání dorazíme až k Bazilice Sacré-Cœur, která je podle mě jedním z nejkrásnějších míst v Paříži. Nejspíš je to tím, že mám slabost pro kopce a výhledy.

Vstup do baziliky je zdarma a placený je jen výstup na střechu, který za sebe doporučuji jako alternativu k výstupu na Eiffelovku.

Tipy:

• Za 8 euro se bočním vchodem dostanete na schody, které vás dovedou na vrchol kupole. Uvidíte odtud nezapomenutelné výhledy na Paříž.

Cestou dolů procházíme kolem známého francouzského kabaretu Moulin Rouge.

Vítězný oblouk (Arc de Triomphe)

Od Moulin Rouge jsme došli pěšky na Champs–Élysées a odtud nahoru k Vítěznému oblouku. Pokud máte ale chůze už plné kecky, můžete určitě využít i kola, nebo metro.

Vítězný oblouk je architektonicky zajímavý z venku a je další alternativou, k výhledům z Eiffelovy věže. Na Vítězný oblouk vystoupáte za 16 euro (do 25 let opět zdarma) a ve výhledu na Paříž uvidíte i slavnou Eifelovku.

Otevírací doba je většinou až do 10:30 večer a můžete si tak vychutnat právě noční výhled na Paříž z nasvícenou Eiffelovou věží.

Tipy:

• Otevírací dobu Vítězného oblouku si můžete ověřit na oficiálních stránkách.

Noční výhled na Eiffelovu věž

Od Vítězného oblouku dojdeme zpátky na Place du Trocádero, kde jsme ráno začínali výhledem na Eiffelovku.

Letos výjimečně doplněnou olympijskými kruhy.

Bonus: Nejlepší způsob, jak začít den v Paříži – snídaně

Snídaně je podle mě obecně ten nejlepší nápad. Nejen v Paříži a nejen ráno. Pokud ale nepatříte mezi příznivce snídaní, i zcela objektivně doporučuji udělat v Paříži výjimku.

Najděte si na mapě blízko vašeho ubytování (nebo u startu vaší cesty) „boulangerie“ (česky „pekárna“). Budou na každém rohu a stačí si jen vybrat jednu, třeba podle hodnocení ve vyhledávači. V pekárně doporučuji ochutnat klasický croissant (čti: kroasán), pain au chocolat (čti: pán o šokola) a pokud vám nevadí skutečná kalorická (ale i chuťová) bomba, můžete vyzkoušet můj nejoblíbenější pain au chocolat aux amandes (čti: pán o šokola o zamand).

Neuvěřitelnou chuť i konzistenci má na svědomí speciální postup přípravy, kdy se těsto několikrát překládá a vpracovává se do něj speciální máslo s vyšším obsahem tuku. Jednou v životě (a nikdy více! ) jsem se pokusila dělat croissanty doma v Čechách. Toto speciální máslo jsem nesehnala a nikdy jsem nepekla nic pracnějšího.

Na druhou stranu, pokud jste milovníci skutečně dobré kávy, zaleťte si raději do Říma. Neříkám, že dobrou kávu v Paříži nesežene, a dokonce vám dám tip na jednu z mých nejoblíbenějších kaváren. Dobrou kávu ale zkrátka nemají zdaleka v každé pekárně.

Pokud stejně jako já nejste tolik nároční, můžete si k pečivu objednat cappuccino (nečekejte pravé italské a bude pravděpodobně posypané kakaem), café au lait (čti: kafe o le, bude připomínat latté), nebo café crème (čti: kafe krem, káva s mlékem menší, než je latte).

Speciál: Eva in Paris

Paříž je moje první láska.

Poprvé jsem se sem podívala na krátkém školním výletě asi ve 14 letech. Autobus nás vysadil u Eiffelovky, vyšli jsme nahoru a přes hustou mlhu jsme neviděli vůbec nic.

Na Montmartru mě proklel prodejce náramků, který mě chtěl přinutit ke koupi. Řekl mi, že mě proklíná a proto nikdy v životě nebudu šťastná.

Přivezla jsem si malý kovový přívěšek eiffelovky na klíče a po střední škole jsem šla studovat francouzštinu na vysokou.

Podruhé mě do Paříže vzal k narozeninám můj prví kluk, když nám bylo asi 20. Obešli jsme všechny památky z venkua jeli samozřejmě tak trochu low cost.

Potřetí jsem do Paříže přijela po 13 hodinách v autobuse Student Agency (Regiojet) na stanici Magenta, metrem táhla velký kufr až na stanici Sait-Lazare, odkud jezdí vlaky do Normandie. Jen asi dvě hodinky vlakem od Paříže jsem měla strávit 3 měsíce v rámci Erasmu… a zůstala jsem tam nakonec dva celé roky. Z Normandie do Paříže jsem jezdila doslova každou chvíli. Maximálně jsem tak využila vstupy do muzeí, které jsou do 25 let zdarma.  

Letos jsem se do Paříže vrátila na jeden den. Chtěla jsem příteli ukázat trochu toho vyjímečného kouzla, které pro mě tohle město má a hlavně jsem se sama chtěla znovu projít pařížskými ulicemi a užít si trochu té nostalgie.

A co bude dál? Jestli někdy poběžím maraton, tak to bude ten v Paříži!

A pokud nevíte, s kým do Paříže vyrazit, vyzkoušejte cestování sólo. Sama jsem byla v Paříži několikrát a vždycky jsem si přivezla skvělé zážitky.

Článek Paříž za jeden den: Itinerář a tipy se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Tuto krásnou a na převýšení celkem náročnou trasu jsme absolvovaly v červenci 2024 s kamarádkou Denčou. Se spaním ve stanu.

Trasa je vhodná a (relativně k horské turistice) bezpečná i pro cestování sólo.

Jak se na cestu dobře připravit a užít si jí na maximum? Inspirujte se naším itinerářem pro spaní ve stanu a užijte si nezapomenutelné zážitky, výhledy na alpské vrcholy i ledovce a samozřejmě nějaké to zasloužené vynikající jídlo!

Některé odkazy v článku jsou affiliate. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi – vás to nic nestojí navíc a pomáháte mi dál tvořit blog. Děkuji 

Tour du Mont Blanc – mapy, trasa a základní informace

• Délka: 170 km
• Země: Francie, Itálie, Švýcarsko
• Doba trvání: 7–11 dní
• Obtížnost: střední–náročná (ale dobré zasíťování)
• Ideální období: červenec–září

Tour du Mont Blanc (TMB) je oblíbená turistická trasa (s více variantami), která vede okolo masivu Mont Blanc a prochází třemi zeměmi: Francií, Itálií a Švýcarskem. Trasa měří kolem 170 km s převýšením 10 000 metrů nahoru i dolů a její zvládnutí vyžaduje v průměru 60 hodin chůze (7–11 dní).

Jak se dostat na začátek TMB

Oblíbeným začátkem trasy je francouzské Les Houches, kde se můžete vyfotit u oficiální dřevěné brány před a po treku. Celý TMB je ale okruh a prakticky se tak dá začít a skončit kdekoliv na trase.

Do Les Houches se dostanete jednoduše autobusem z přilehlého městečka Chamonix.

Jak se dostat do Chamonix? Nejpohodlnější je dostat se na začátek treku vlastním autem z ČR. Pokud ale stejně jako já tuhle možnost nemáte, existuje spousta jiných možností. Já využila Flixbus z Prahy do Milána (1 599 Kč, 13,5 hodin) a Flixbus z Milána do Chamonix (348 Kč, 4 hodiny) pro cestu tam. Cesta zpátky vyšla nejlépe opět autobusem Flixbus Chamonix – Miláno (1 489 Kč, 4,5 hodiny) a Easy Jet s odbaveným zavazadlem (2 609 Kč, 1h 20 min).

Letět se dá třeba i do Ženevy, nebo Lyonu.

Tour du Mont Blanc – jakým jít směrem?

Tour du Mont Blanc trasa se dá jít oběma směry – po směru i proti směru hodinových ručiček. Obě varianty mají své výhody a nevýhody (ve smyslu výhledů při výstupu/sestupu), náročností na tom jsou ale celkově stejně.

Většina lidí chodí proti směru hodinových ručiček a stejnou trasu volíme v itineráři i my.

Podrobnější mapa je na mapy.cz.

TMB trasy a značení

TMB trek je velmi dobře značený, stejně jako jsme zvyklí na turistické značení v českých horách. Na pravidelných ukazatelích najdete typickou zelenou značku TMB.

 Na treku najdete kromě hlavních variant i alternativy, které můžou poskytovat nádherné výhledy. Které alternativy je možné v daném období zvolit (a které nejsou bezpečné) se můžete každý týden dozvědět na tomto webu.

První dva týdny v červenci, kdy jsme se na cestu vydaly my, bylo například možné projít bezpečně jen po hlavní trase. Všechny alternativní trasy byly označené jako nedoporučené (ne-bezpečné), nebo dokonce zavřené.

Kdy se vydat na Tour du Mont Blanc – počasí

TMB je možné absolvovat jen několik měsíců v roce, konkrétně zhruba od června do září.

Úplně nejvíce lidí na treku potkáte v srpnu, kdy už je největší šance, že budou přístupné všechny varianty a zároveň jsou ve Francii často celofiremní dovolené.

My se na trek vydaly první dva týdny v červenci. Z hlediska množství lidí na treku to byla dobrá volba. Neměly jsme problém s místy v kempech, ani s pocitem přelidněnosti na trase. Na druhou stranu bylo místy ještě poměrně dost sněhu, tající sníh vyžadoval sem tam se přebrodit vodou a nemohly jsme si zvolit alternativní varianty k hlavní trase z důvodu bezpečnosti.

Obecně červen a září budou z hlediska počtu lidí na trase klidnější, ale potenciálně nejrizikovější z hlediska počasí a průchodnosti alternativních variant. Červenec a srpen budou naopak rušnější, ale s větší pravděpodobností budete mít možnost vybrat si i alternativní varianty.

Počasí na TMB

Počasí v horách je jedním slovem nepředvídatelné.

V průběhu cesty na začátku července se nám vystřídaly teploty mezi 6–28°C. Některé dny silně pršelo, jiné pražilo slunce. Hned druhý den nás zastihla silná bouřka přímo pod vrcholem, následovaly kroupy a jediným rozumným řešením bylo sestoupit 1000 výškových metrů zpátky do kempu a druhý den se o přechod pokusit znovu.

Po druhém dni se tak Denča stala odborníkem na porovnávání dat z několika meteo radarů. Den předem bylo možné se na předpověď spolehnout tak z 50 %, lepší bylo dívat se až ráno a počítat s tím, že se počasí stejně může kdykoliv změnit.

Z hlediska výbavy je zkrátka dobré počítat s jakýmkoliv počasím a mentálně se připravit na nutné změny plánu. Tohle prostě k horským trekům patří.

Jakou výbavu nosím na trek jako je Tour du Mont Blanc? To sei můžete přečíst v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

TMB itinerář se spaním ve stanu

Na spaní ve stanu na Tour du Mont Blanc je skvělé hned několik věcí. Každý den se probudíte s nádherným výhledem na hory a ledovce, váš itinerář je flexibilní a může se kdykoliv přizpůsobit počasí nebo chuti někde zůstat déle. A hlavně není potřeba nic rezervovat dopředu.

Tour du Mont Blanc trasa: Inspirujte se TMB  itinerářem, který jsme si (ne)naplánovaly a vyzkoušely my.

Etapa 1: Les Houches – Les Contamines

První noc jsme spaly v Chamonix, odkud jsme se na místo startu v Les Houches dostaly autobusem. Autobusová linka číslo 1 jezdí z Chamonix přibližně po 30 minutách, jízdní řády najdete tady. Lístek se dá koupit na informacích na nádraží v Chamonix.

V Les Houches se nachází dřevěná brána, u které se můžete vyfotit před a po treku. Hned vedle jsou informace, kde můžete získat obecnější mapu treku zdarma, nebo si koupit podrobnější mapu. Obecně je ale cesta velmi dobře značená a pro kontrolu úplně stačí zdarma dostupné mapy.cz.

První etapa z Les Houches přináší pořádné stoupání. Cesty jsou ale široké a upravené a přes každý potok vede pevný most. Na cestě je i občerstvení u vlakové stanice – Snack Bar du Col de Voza.

Nám první den poprchávalo a na výhledy jsme si musely počkat. Já ale miluji začátky obecně, takže mi je nedokáže zkazit ani počasí.

První den zakončujeme v kempu Le Pontet, kde je vyhrazené místo pro stany na TMB. Záchody a sprchy jsou ve společné budově a v kempu je i bar/restaurace a malý obchůdek se základními potravinami a suvenýry.

Přes noc pršelo a ráno jsme balily mokrý stan. Druhý den nás před vrcholem chytla bouřka a my se vrátily zpět do kempu Le Pontet (zpět 1000 nastoupaných výškových metrů) s promočeným stanem i vším ostatním. V kempu nás ubytovaly v chatičce (zřejmě pro zaměstnance), kam nám dali přímotop, abychom si přes noc vše vysušily.

Le Pontet je jeden z nejlepších kempů na trase!

Etapa 2: Les Contamines – Les Chapieux

Druhý den nás čekal další pořádný výstup, na Col du Bonhomme (2 329 mnm). Na cestě na vrchol se nachází hned dvě horské chaty – Refuge de Nant Borrant a Refuge de la Balme. Před druhou chatou jsou veřejné toalety a zdroj pitné vody, ale obojí můžete využít i na chatách.

Stoupání k vrcholu pokračuje ještě za druhou chatou a před námi se objevují první sněhová pole a tající sníh. Kromě sněhu část trasy vede po velkých kamenech a úplně bych jí nedoporučovala jít za velmi špatného počasí (což jsme se my druhý den pokusily udělat, ale nakonec jsme se vrátily).

Za vrcholem Col du Bonhomme narážíme na další horskou chatu Refuge du Col de la Croix du Bonhomme, kde neodoláme skvělému jídlu a zahřátí se.

V pozdním odpoledni scházíme do Les Chapieux, kde je vyhrazené místo pro bivak za dobrovolný příspěvek. K využití jsou také toalety a umyvadla a samozřejmě pitná voda. V nedalekém refugio je možné se osprchovat za poplatek 5 €.

V oblasti nefunguje datové připojení ani signál. Naštěstí je ale kousek od místa pro bivak výborná pizzerie, kde za 3 € dostanete na 30 minut přístup na wifi. Toho jsme rády využily a ohlásily se domů.

Etapa 3: Les Chapieux – Hobo Camp

Etapa měří 24 km a jejích prvních 5 km je možné si zkrátit autobusem, který jezdí přímo od informačního centra u místa pro bivak.

Je to jedna ze tří částí trasy, kde jsme váhaly nad využitím autobusu pro přeskočení části vedoucí po silnici. Možnost jsme využily celkem dvakrát a upřímně jsme jí měly využít i v tom třetím případě (o tom později).  

Je určitě víc cool říct, že jsem ušly každý metr TMB po svých, ale o něco míň cool by bylo nechat se v některé méně přehledné zatáčce rozmáznout. Z opatrnosti volíme na této etapě autobus, ale podle mě zrovna v tomto jediném případě nebyl z hlediska bezpečnosti úplnou nutností.

Překračujeme hranice do Itálie na vrcholu Col de la Seigne (2 515 mnm) a na oslavu si dáváme výborné ravioli s máslem a šalvějí v Refugio Elisabetta. Pokud si nesete zásoby jídla v batohu, doporučuji je dojíst před vkročením do Itálie.

Den končíme v kempu Hobo Camp, kde je neomezená teplá sprcha, fén i wifi v ceně. Pro stany je dostatek místa, a kromě restaurace v kempu najdete i obchod se základními a regionálními potravinami. K večeři jsem tak měla sýry od místních koz a jogurt z lokálního alpského kravského mléka.

Samozřejmostí byl nádherný výhled na hory přímo z stanu!

Etapa 4: Hobo Camp – Camping Grandes Jorasses

V Hobo kempu jsme posnídaly se seznámily se s česko-belgickou rodinou. Otec rodiny (Belgičan) se mě přišel zeptat, jestli mluvím francouzsky, protože mě slyšel mluvit anglicky (v angličtině mám kvůli studiu ve Francii bohužel už asi navždy francouzský přízvuk, ach jo! ).

Na trase obecně potkáváme sólo cestovatele, páry, menší skupiny a občas i nějakou organizovanou větší skupinu.

Hobo camp neleží přímo na TMB a je opět možnost popovézt se autobusem na trasu, místo cesty pěšky po silnici. My v tomto případě autobusu nevyužily, abychom „si cestu nezkracovaly“ a zpětně bych jednoznačně doporučila se autobusem popovézt. Zatáčky nebyly přehledné a chůze po silnici mi nepřišla nejbezpečnější.

Trasa vede dál přes italské městečko Courmayeur. Doporučuji zajít na nejlepší foccaciu, jakou jsem kdy jedla do Pan per Focaccia. Ceny jsou rozumné, porce obří a chuť neuvěřitelná. Nevynechaly jsme ani italské gelato.

Pokud se rozhodnete dokoupit zásoby svačin před vstupem do Švýcarska, nezapomeňte, že v Itálii se odpoledne drží siesta a obchody jsou zavřené.

V kempu Grandes Jorasses, kde jsme trávily poslední noc v Itálii je ale výborná pizzerie, takže na večer nakupovat nemusíte.

Teplá voda je v kempu časově omezená na 2 minuty, ale dostanete kartičku a můžete si sprchu po minutě prodloužit za 50 centů na minutu. Vše zaplatíte až před odjezdem.

Etapa 5: Camping Grandes Jorasses – La Fouly

Kemp Grandes Jorasses leží taky lehce mimo trasu a opět doporučím svést se zpět na TMB autobusem, který je zdarma. Za autobus se neplatí, zřejmě proto, aby lidé nechodili po nebezpečné silnici, kde stejně žádné krásné výhledy nepotkáte.

Kempy nejsou vždy přesně na oficiální trase TMB a reálně tak ujdeme více kilometrů, než kdybychom spaly v horských chatách. Chaty na TB je potřeba rezervovat nejméně rok dopředu (nebo přes cestovku/organizovaný výlet).

Pátá etapa zahrnuje výstup na další krásný vrchol Grand Col Ferret (2 537 mnm), kde jsme konečně měly štěstí na krásné počasí a přechod hranic do Švýcarska.

Ve Švýcarsku se vyplatí přepnout telefon do módu „letadlo“, protože se za volání i internet platí podstatně víc než v rámci Evropské unie.

Taky ceny ve Švýcarsku jsou vyšší, ale upřímně mnohem míň, než jsme čekaly. Za kafe a banánový chlebíček jsem platila asi 200 Kč, což je možná i méně než v kdejaké pražské kavárně. Celkově jsou ceny zkrátka vyšší a vyplatí se něco si nést s sebou, ale při rozumném nákupu v supermarketu není potřeba držet hladovku.

Camping des Glaciers má nádherný výhled na ledovec a usínat budete za šumu vody v řece. V kempu jsou sprchy i společenská místnost s televizí (zrovna se hrál fotbal Španělsko – Německo a ve společenské místnosti se tak sotva šlo prodrat k nabíjecí zásuvce ).

Etapa 6: La Fouly – Lac Champex

Etapa z La Fouly do Lac Champex je odpočinková. Není na ní velké převýšení ani pro výstup ani pro sestup a je to prostě takový pohodový předěl.

Většinu času vede cesta podél řeky a lesem, ale prochází i švýcarskými vesničkami s dřevěnými domečky. Za hezkého počasí, nebo při nedostatku času by se tato etapa dala podle mě spojit s jinou, nebo přeskočit (když některou budete muset přeskočit).

Cesta vás dovede až do Champex-Lac, kde je kromě kempu a pěkného jezera i supermarket, pekárna a několik restaurací.

Došly jsme do kempu, rychle postavily stan a opět se spustil déšť. U společných stolů pod střechou jsme potkaly dvě holky z Česka, které se chystaly na přechod z Chamonix do Zermatu. Jedná se o méně známou (mnohem méně zasíťovanou a náročnější) trasu alternativní k TMB.

Později jsme narazily ještě na Petru, která ve Švýcarsku aktuálně pracuje a TMB šla letos sólo (potvrzeno, bezpečné i pro sólo cestovatelky!)

Obecně jsme češtinu na TMB zaslechly skoro každý den a je prostě vidět, že hory a kempy nám v Česku nejsou cizí.

Etapa 7: Lac Champex – Le Peuty

Další etapa opět vede přes kopec s nádhernými výhledy. My jsme si na ně musely zase trochu počíhat, protože většinu dne byla mlha a lehký déšť. O to víc jsme ale měly radost, když vrcholky hor na okamžik vykoukly z mraků.

Na trase byla i chata/restaurace Alpage De Plan de l´Au, kde jsme se zastavily na kafe. V další části bylo celkově hodně vody, a tak se přezouváme do sandálů a brodíme se po kotníky. Tahle informace nemusí být zrovna pro tenhle úsek aktuální, až budete plánovat svojí TMB, ale přijde mi důležité zmínit, že se to obecně prostš může stát.

Nedoporučila bych brát si lehké běžecké tenisky, které velmi snadno propustí vodu při překračování potoků nebo na sněhu. Pokud vyjde počasí, bude to skvělé, pokud ne, budete mít neustále mokro v botách.

Odpoledne přicházíme do Le Peuty, kde je něco mezi bivakem a obecním kempem. Za poplatek 16 CHF za 2 osoby (jeden stan) si můžete na louce postavit stan a využít zdarma dva záchody, dva pisoáry a umyvadla. Sprchy jsou otevřené jen od 16 do 19 hodin za poplatek 2€/7 minut v kabině včetně převlékání.

Čas vám sledují na hodinkách a pokud ho překročíte, začnout na vás zběsile bušit. Doporučím si čas hlídat nebo si rovnou zaplatit delší a raději se umýt v klidu (chvíli trvá, než v mokré kabině sundáte a pověsíte oblečení, než se vám podaří nastavit teplou vodu apod.). Časomíra ale běží od zaplacení.

Etapa 8: Le Peuty – Tré-le-Champ

Z Le Peuty následuje kratší etapa s pořádným stoupáním.

Bohužel se nám tuhle etapu jít nepodařilo, protože jsem noc v Le Peuty protrpěla v horečce a místo krásných 12 km jsem šla prosit v kempu holandskou rodinu s autem, aby nás odvezla na autotobus do Chamonix.

Etapa mě mrzí, ale zdraví je na prvním místě.

Etapa 9: Tre le champ – Les Houches/Chamonix

Stejně jako předchozí etapu jsme tuhle část z důvodu nemoci nemohly jít celou podle plánu.

Původní plán byl ujít celých 25 km do Les Houches, ale zpětně bych zvážila i modifikaci se sestupem do Chamonix (na jedno přespání), napojit se na trek lanovkou druhý den na Planpraz a dokončení etapy v Les Houches.

My jsme se z Chamonix vyvezly lanovkou k chatě La Flegére 18 €/ osobu a odtud jsme po TMB pokračovaly k Planpraz.

Tam se mi bohužel udělalo znovu špatně, takže jsem si alespoň po krátkém odpočinku vyjela lanovkou na Col du Brévent (2 368 mnm) a vrátila se lanovkou do Chamonix.

V Chamonix jsem si nejspíš kvůli svojí hlouposti a touze alespoň část treku si ještě dokončit střihla cestu na pohotovost.

K předposlední etapě mi tak chybí ještě části té poslední, celkově asi 20 km z hlavní trasy treku, které si doufám dojdu někdy příště.

Tour du Mont Blanc výbava – gear list

Co budete potřebovat záleží na počasí. Jaké bude počasí ale bezpečně nezjistíte ani den před odjezdem a jediná možnost je připravit se na všechny varianty.

Podrobný seznam batohu, bot i další výbavy, kterou s sebou na takové treky beru, najdete tady: Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Moje konkrétní výbava na TMB byla tato:

Vybavení pro spaní venku

• Stan
• Spacák (komfort minimálně do -5 °C, teploty můžou v noci klesnout pod nulu)
• Karimatka (s kvalitní izolací od země; tří/čtyř sezónní, já mám NEMO Tensor)
• Suché čisté oblečení do spacáku (triko + legíny + ponožky)

Vybavení na chůzi

• Nízké nebo vysoké trekové boty/pohorky s goretex nebo zkrátka nepromokavé
• Turistické sandály (na večer, do kempu, do sprchy, na brodění potoků)
• Pohodlný turistický batoh s co nejmenším objemem, do kterého se vejdete (měla jsem 50 l Osprey)
• Trekové hole (já mám a zbožňuju Fizzan hole, lehouné a skládací)

Oblečení

• Větrovka/nepromokavá bunda (proti větru, případně slabšímu dešti)
• Pláštěnka (nutnost. Ani kvalitní nepromokavé bundy různých značek nám nevydržely silný vytrvalý déšť)
• Zateplená vesta/bunda (jsem pro umělé vlákno kvůli izolaci ve vlhku, ale Denča byla zase spokojená s péřovkou)
• Fleece mikina (izoluje i za vlka)
• Tričko s dlouhým rukávem (merino)
• Tričko s krátkým rukávem (merino)
• Turistické kalhoty (vodoodpudivé)
• Kraťasy
• 2 páry ponožek (merino)
• Spodní prádlo (3 – 4x), sportovní podprsenka
• Kšiltovka
• Sluneční brýle

Hygiena

• Rychleschnoucí ručník
• Kus tuhého mýdla + tuhého šampónu
• Deodorant
• Zubní kartáček + pasta
• Opalovací krém
• Jelení lůj s SPF
• Menstruační kalíšek/tampóny + intimní ubrousky

Ostatní

• Láhev na vodu 1 l (dost míst k doplnění vody cestou)
• Powerbanka + nabíjecí kabely (možnost nabíjení v kempech alespoň obden)
• Jódová dezinfekce, náplasti, paracetamol

K tomuto seznamu jsem přidala tištěného průvodce a trochu toho jídla na první dny (velké zásoby jídla rozhodně nejsou potřeba). Můj batoh vážil včetně konstrukce a vody 11 kg.

Obecně se uvádí, že by batoh na trek neměl přesáhnout 20 % vaší vlastní váhy. V horách s denním převýšením nahoru i dolů ale kolena ocení o jakékoliv kilo méně, proto se vyplatí balit se co nejoptimálněji a nebrat si příliš zbytečných věcí, které si v případě opravdové potřeby můžeme na místě půjčit nebo dokoupit.

Jídlo a voda na TMB

S vodou a jídlem není na treku žádný problém.

Na trase najdete dostatek zdrojů pitné vody, není potřeba vodu filtrovat a na celý trek mi stačila láhev o objemu 1,2 litrů. V případě vyšších teplot (nám většinu času pršelo), bych ráda měla maximálně láhve o objemu 2 l.

Určitě je příjemné mít v zásobě pár svačin jako jsou tyčinky, oříšky, nebo i nějaké dehydrované jídlo (často se dá zalít i studenou vodou) pro jistotu. Na cestě ale pohodlně potkáte i horské chaty a každých pár dní i obchod.

Pokud nejedete na co nejnižší budget, doporučila bych ochutnat i místní speciality jako je raclette, fondue, čerstvé lokální sýry, italskou pizzu, gelato, švýcarskou čokoládu a samozřejmě dezert Mont Blanc.

Hygiena na TMB

Při spaní ve stanu s uvedeným itinerářem byla denně možnost se osprchovat (někdy za poplatek). Umyvadlo a toaleta byly k dispozici vždy v kempu a po cestě v horských chatách.

Toaletní papír byl skoro všude k dispozici a stačilo balení papírových kapesníčků pro jistotu.

Určitě se hodí zabalit si pár odpadkových pytlů, protože cokoliv si do přírody doneseme bychom z ní měli taky odnést. Hodit se ale budou i na udržení věcí v suchu.

V kempech byla možnost za poplatek (mince) použít pračku a sušičku. My je využívaly poměrně často, protože jsem kvůli dešti měly často všechno mokré. Ceny byly různé a při hezkém počasí by bylo skvělou alternativou přeprání věcí v ruce a vysušení na sluníčku.

Pojištění na TMB

Pokud jste stejně jako já zvyklí si do zahraničí sjednávat cestovní pojištění, rozmyslete si, co všechno budete chtít podnikat a jak moc se chcete cítit v bezpečí v případě úrazu v horách.

Porovnávala jsem si několik pojištění, a nakonec jsem zvolila cestovní pojištění od AXA s připojištěním rizikových sportů.

Dobré se mi zdálo i pojištění od Evropské pojišťovny a Denča zvolila Direct.

Doporučuji si porovnat aktuální jednotlivé nabídky a raději se přepojistit. Viděly jsme na cestě několikrát akci záchranného vrtulníku, a i při největší opatrnosti se prostě může cokoliv stát. Pojištění poskytne alespoň malou jistotu a v ideálním případě ho nevyužijete.

Bezpečnost a zdraví na TMB

V rámci TMB se nepohybujeme v nadmořské výšce, kde by běžně hrozila nemoc z převýšení (ačkoliv mě se to stalo, běžně se to nestává). Zároveň je trek poměrně frekventovaný a nikdy nejste daleko od civilizace.

Hory jsou hory a je potřeba dodržovat běžná pravidla opatrnosti při pohybu v nich. Sledovat počasí a etapy uzpůsobit podle situace a aktuální kondice.

Neškodí zopakovat si základy první pomoci, nechodit na nedoporučené nebo zavřené trasy a při bouřce sestoupit co nejrychleji a nejbezpečněji z vrcholu dolů. Medvědy jsme neviděly.

Obecně je TMB krásná a bezpečná trasa, která se hodí i pro lidi s menšími zkušenostmi s horskou turistikou, nebo pro cestování sólo.

Pokud si chcete vyzkoušet první horskou turistiku raději v Čechách, je skvělým začátkem Přechod Krkonoš. Jiným krásným evropským trekem, který je méně náročný, než Tour du Mont Blanc je i Přechod Mallorky po GR221.

Každopádně přeji krásný horský výlet a pošlete mi fotku!

Q&A – Často kladené otázky

Článek Tour du Mont Blanc TMB: Kompletní průvodce nejkrásnějším trekem Evropy se stanem se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Když vás přestane bavit koupání, můžete se vypravit obdivovat maurskou architekturu. Na své si přijdou i milovníci hor a přírody (Sierra Nevada, Doñana) a samozřejmě všichni, kdo mají rádi dobré jídlo, pití a trochu té fiesty.

TIP: Levné cestování po Evropě: Jak na to?

Nejjižnější region Španělska je moje srdcovka (ostatně jako celé Španělsko). Je pro mě symbolem svobody, překonání strachu, a tak trochu pro mě odstartovala novou životní kapitolu. O tom se ale rozepíšu až na konci článku. Je to perfektní místo pro sólo cestovatelky.

Inspirujte se mým itinerářem, příběhy a tipy, jak naplánovat svojí cestu po Andalusii.

Kdy navštívit Andalusii

Na jih Španělska se můžete vydat celoročně. Pokud není cílem dovolené čistě jenom  válečka u moře, je ideální vedlejší sezóna: březen–květen, září–říjen.

V létě je v regionu totiž opravdu velké horko. Já byla v Andalusii v červenci a nejvyšší teplotu (ve svém životě ) jsem zažila v Seville (44 °C). Dojela jsem do města po poledni a od autobusu mě čekalo pár kilometrů do hostelu. Ulice byly úplně prázdné a vzduch tak horký, že pocitově snad ani neobsahoval kyslík.

Další silný zážitek mám z procházky v Sierra Nevada, kde mi došla voda i baterka v mobilu a já přemýšlela, za jak dlouho takovou mladou hloupou holku asi někdo v kopcích najde. Běžně jsem se u veřejného pítka svlékla do podprsenky, abych si namočila tričko, které na mě do deseti minut uschlo.

Ale taky celý můj batoh vážil sotva pár kilo (i s vodou) a v hostelech jsem občas měla pokoj skoro sama pro sebe. Léto je skvělé, pokud se chcete vyhnout turistům, ale počítejte s opravdu velkým horkem.

V zimě je v Malaze kolem 12 °C, v Sierra Nevada můžete lyžovat, ale některé krásné památky mají bohužel zavřeno.

Jak se dostat do Andalusie a cestovat

Úplně nejpohodlnější je letět z Prahy do Malagy.

V roce 2018 jsem letěla do Madridu, kde jsem pár dní zůstala a pokračovala autobusem do Granady (4,5 hodin cesty). Další možností je Sevilla, kam taky létají přímé let z Prahy. Letiště je i v Granadě, ale létají tam především vnitrostátní lety.

Doporučuji porovnat ceny letenek do Malagy a Sevilly, případně Madridu (pokud nevadí cesta autobusem do Andalusie), nebo Granady (pokud nevadí letět s přestupem).

Po Andalusii jsem se pohybovala převážně autobusy a vlaky. Jízdenky na autobus jsem kupovala přes Omio. Je to vyhledávač spojení jako třeba naše Jízdní řády a největší autobusová společnost Alsa jezdí i do odlehlejších vesnic. Lístky na vlak přímo od Renfe, což je jako naše České dráhy. Hromadná doprava je v regionu obecně velmi kvalitní.

Co navštívit v Andalusii?

Andalusie je druhým největším autonomním společenstvím Španělska a nádherných míst, která stojí za návštěvu je v regionu opravdu hodně. Rozlohou je Andalusie větší než celá Česká republika a pokud chcete kompletního průvodce, budete potřebovat celou knihu.

Tahle místa můžu doporučit z vlastní zkušenosti:

Málaga a Marbella

Psala jsem, že Andalusie není jen Costa del Sol. To ale neznamená, že tato nejoblíbenější část nestojí za návštěvu!

Speciální místo na seznamu má Málaga, do které létá přímá linka z Prahy. Město leží na pobřeží a kromě turistické klasicky v podobě pláží a obchodů, v ní najdeme i dostatek kultury a umění. Navíc je skvělým výchozím bodem pro výlety po okolí.

Co stojí za vidění v Malaze?

• Gotická katedrála – dominanta historického centra byla postavená na místě bývalé mešity, ze které se zachoval dvůr s pomerančovníky.
• Alcazaba – menší palác, ke kterému vystoupáte od římského amfiteátru.
• Castillo de Gibralfaro – hrad, ke kterému se snadno dostanete pěšky. Na hradě samotném toho moc neuvidíte, ale budete mít krásný výhled na město i s arénou na býčí zápasy.
• Piccassovo muzeum – hlavní sbírku sice najdete v Barceloně, ale asi 200 prací se nachází právě v Malaze.
• Aréna pro býčí zápasy – dodnes se v ní býčí zápasy konají (Osobně jsem proti zápasům i návštěvám arény, ale rozhodně je to součást španělské kultury).

Ve městě najdete i další muzea a samozřejmě pláže (Playa de la Malagueta a další), spoustu restaurací a bohatý noční život.

Město stojí za návštěvu, ale pokud stejně jako já nejste na dlouhé válení se na pláži, není potřeba plánovat návštěvu na týden. Já si ve městě naplánovala 4 dny a po dvou dnech jsem „utekla“ na celodenní výlety.

Co stojí za vidění v Marbella?

Marbella je nejtypičtějším a pravděpodobně i úplně nejdražším místem na Costa del Sol. Vydala jsem se tam na jednodenní výlet ze zvědavosti. Městečko je krásné, dokonale upravené a na své si v něm přijdou milovníci luxusu, nákupů a restaurací.

Pěkné je náměstí s palmami – Plaza de los Naranjos. Pokud bych ale měla volit mezi Malagou a Marbellou, vybrala bych jednoznačně Málagu.

Nerja

Nejra je ideální na jednodenní výlet z Málagy, od které leží asi 50 km směrem na východ. Pohodlně se tam dostanete autobusem (1,5 hodiny, asi 150,-) a doporučuji návštěvu spojit s výletem do Frigiliany.

Město je krásné díky výhledům na moře z jedné strany a na pohoří Sierra Almijara za městem směrem do vnitrozemí. Oblíbená je hlavně procházka po promenádě Balcón de Europa (balkón Evropy) lemované palmami. Navštívit můžete i Cueva de Narja – jeskynní systém vyhloubený vodou.

Frigiliana

Frigiliana je údajně jedna z nejkrásnějších vesniček na pobřeží Andalusie. Nachází se na Ruta de los pueblos blancos, neboli Cestě bílých vesnic.

Typické jsou pro ni bílé domy ozdobené bohatými barevnými květy. Z Nerja se sem navíc dostanete místním autobusem za pár minut a asi 1,20 euro.

Ronda

Poslední doporučení z okolí Malagy je Ronda, kterou rozhodně doporučuji nevynechat. Když bych z Málagy mohla podniknout jen jeden jednodenní výlet, jela bych právě sem.

Ronda patří k nejstarším španělským městům a je zajímavá svou polohou na vnitrozemské plošině. V té je stometrová trhlina zvaná El Tajo, která odděluje staré a nové město. A jsou to právě mosty a výhledy na město, obklopené skalními útesy, které mě zaujali ze všeho nejvíc.

Město se rozvíjelo v dobách muslimské nadvlády a můžete tedy tak obdivovat například i jedny z nejzachovalejších arabských lázní v Andalusii.

Granada a Alhambra

Granada je pro mě to nejkrásnější místo z celé Andalusie. Najdete v ní odkazy maurské kultury (Alhambra), ale i úžasné bohémské město se spoustou barů, kde se podává tapas zdarma.

Granada je kopcovité město, ale ke všem důležitým památkám se jednoduše dostanete pěšky. Největší dominantou je palác Alhambra zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se pravděpodobně o nejkrásnější historickou památku, jakou jsem kdy viděla.

Až budete plánovat cestu do Andalusie, nezapomeňte si minimálně tři týdny před odjezdem koupit online vstupenku do Alhambry. Její nejkrásnější části (Palacios Nazaríes – Nazarijské paláce) je totiž možné navštívit jen se vstupenkou zakoupenou na konkrétní hodinu.

Lístky jsem kupovala na oficiálních stránkách. Přeprodává je spousta cestovních kanceláři, ale na oficiálních stránkách máte největší jistotu. Aktuálně je cena vstupenky 19,09 euro.

Konkrétní hodinu na lístku a jméno na vstupence nepodceňujte. U vstupu kontrolují vstupenku s občankou/pasem (zřejmě kvůli přeprodeji) a do paláce nepustí nikoho, kdo „svoji hodinu“ prošvihne. Před vstupem jsem byla svědkem hádky francouzské rodiny, která přišla o hodinu později a skutečně je dovnitř už nepustili.

Palác Alhambra je neskutečnou kombinací dvou kultur a vizuální zážitek dokresluje vůně květin. Poprvé jsem si přála, aby šla vůně zachytit na fotce.

Po návštěvě Alhambry se projděte městem a rozhodně nevynechejte noční život! Bary v Granadě jsou známé tapas, které dostanete k zakoupenému nápoji zdarma. Hostely často organizují Free tapas tour a já se jedné takové taky zúčastnila. Šli jsme postupně takhle asi do 7 barů… nemůžu zaručit, že jsem je dobře spočítala.

Córdoba

Další neuvěřitelnou stavbu najdete o kousek dál – v Córdobě. Už jen tato jediná stavba stojí za návštěvu města. Mezquita je jedna z největších muslimských staveb a dokonale ilustruje dějiny oblasti. V 16. století byla totiž doprostřed mešity vestavěná katedrála. A stavba je tak kombinací dvou náboženství, jejichž vlivy se v oblasti střídaly.

Oficiální vstupenky koupíte tady , ale od pondělí do soboty (mimo svátků) je vstup zdarma ráno mezi 8:30 – 9:30.

Zbytek města je pěkný na procházku a posezení na zahrádce restaurace.

Sevilla

Další památkou na seznamu světového dědictví UNESCO je gotická katedrála Panny Marie v Seville. Podle pověsti prý při konstrukci padla věta „Postavíme katedrálu tak nádhernou a obrovskou, že si další generace budou myslet, že jsme se zbláznili.“

I tato katedrála stojí na základech původní mešity a zachovává si nejen některé původní prvky, ale dokonce i celou věž, Giralda.

Vedle katedrály je další stavba zapsaná na seznamu UNESCO – Alcázar.

Další významnou atrakcí je Plaza de España v parku Parque de María Luiza, které vzniklo k příležitosti mezinárodní výstavy v roce 1928 (podobně jako třeba Eiffelova věž o asi 40 let dříve).

V Seville je toho k vidění opravdu hodně, ale opravdu nedoporučuji jezdit tam v létě. Většinu města jsem navštívila v noci, protože v teplotách přes 40 °C bylo pro mě prakticky nemožné za den zvládnout víc než jednu památku.

Co jíst a pít v Andalusii

Na jihu Španělska funguje ve stravování trochu jiný režim, než na jaký jsme zvyklí v Česku. Ráno se začíná snídaní složenou z pečiva s olivovým olejem, případně rajčatovou salsou. Oběd je až kolem druhé hodiny odpoledne a po něm se dodržuje siesta.

V době po obědě mají často obchody a restaurace mimo velmi turistická místa zavřeno, ale vynahradí vám to večer. Španělé na jihu běžně večeří kolem 10 hodiny a restaurace a bary mají otevřeno dlouho do noci.

Co ochutnat v Andalusii?

• Tapas a raciones – Typické malé porce jídla, které sdílíte s ostatními. Tapas jsou malé porce, raciones jsou větší porce (pro více osob, nebo jako samostatné jídlo). Nejznámější jsou patatas bravas (brambory s pálivou omáčkou) nebo calamares (kalamáry).
• Gaspacho – Studená polévka. Její základ je z rajčat, okurky a papriky a nejlépe chutná vychlazená z lednice.
• Salmorejo – Obdoba gaspacha, která vznikla v Córdobě. Na rozdíl od Gaspacha ale neobsahuje papriky ani okurky, jen rajčata, ale taky vejce a sušenou šunku.
• Ryby na různé způsoby – „a la plancha“ nebo „fritos“, v blízkosti pobřeží jsou čerstvé ryby a mořské plody k dostání všude
• Espeto de sardinas – Sardinky napíchnuté na tyči a opékané na ohni jsou symbolem Málagy
• Churros – Smažené těsto, které se namáčí do horké čokolády je typické pro celé Španělsko (a oblíbené i v Latinské Americe)
• Tinto de verano – můj nejoblíbenější španělský letní drink. Základem je červené víno a Sprite.
• Sherry – víno z bílých hroznů s vymezením původu právě v Andalusii. Stojí za ochutnání, ale pravdou je, že místní mu nijak zvlášť neholdují.

Moje cestování po Andalusii v horkém létě bylo z hlediska gastronomie především o gaspachu, sdílení tapas s lidmi, které jsem na cestě potkala a  skleničkách tinto de verano.

A jaká byla moje cesta po Andalusii?

V dubnu v roce 2018 jsem dala výpověď ve své první „opravdové“ práci po škole. Od nástupu jsem v ní vydržela přesně 10 měsíců (z toho 8 před podáním výpovědi), našetřila jsem trochu peněz, a hlavně získala pocit, že já normální práci nejspíš dělat nezvládnu (pocit, že „jsem neschopná“).

Cítila jsem se celkově na dně a přišlo mi prostě nemožné hledat si jinou práci. A napadlo mě, že bych chtěla jet do Španělska. Upřímně netuším, proč zrovna tam. Do té doby jsem tam byla jen na rodinné dovolené jako dítě a na pár dní v Barceloně v době studia. Nejdřív to možná byla i tak trochu recese, protože když se mě někdo zeptal, co teď budu dělat (a myslel tím „za práci“), odpověděla jsem „Teď pojedu do Španělska.“

Sebrání odvahy dát výpověď v práci mi nakonec dodalo odvahu nechat si propíchnout uši na náušnice (že by se dva měsíce nemělo koupat jsem zjistila až u moře a jo, pálí to ) a koupit si jednosměrnou letenku do Madridu.

V Madridu jsem byla pár dní u kamarádky a potom vyrazila na svůj první pořádný sólo výlet do Andalusie. Projela jsem všechna místa, o kterých píšu v článku a další menší.

Měla jsem koupenou letenku ze Sevilly do Prahy a nechala jí propadnout. Místo toho jsem se vrátila do Malagy, kopila letenku do Paříže a cestovala další dva týdny ve Francii.

Do Prahy jsem se vrátila po pěti týdnech. Nebudeme si nic nalhávat, přes poměrně low cost cestování mi našetřené peníze z prvních výplat došly poměrně rychle.

S nově nabytým sebevědomím jsem rozeslala životopis a do dvou týdnů měla na výběr ze tří pracovních nabídek. Ve firmě, kterou jsem si nakonec vybrala jsem už sedm let a do Španělska jsem od té doby zmizela zatím jenom jednou na Camino de Santiago a jednou do Portugalska na Fisherman´s Trail.

Pokud vás lákají další kouty Španělska, doporučuji pokračovat na pobřeží Costa Blanca.

Článek Andalusie: Průvodce po skvostech jižního Španělska se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.