Trasa je skvěle značená a vede převážně lesem, přes hory a po starých římských vojenských cestách. Neexistují vyloženě oficiální etapy a je možné si trail rozložit na různý počet dní. Nejčastěji se chodí za 5–7 dní.

O Via degli Dei jsem poprvé slyšela od kamarádky a letos jsem se ji rozhodla absolvovat hned po odběhnutí půlmaratonu u Lago Di Garda (odtud je to tož už jen kousek do Bologni) … au!

V článku najdete praktické tipy k plánování, můj itinerář na 5 dní (etap) včetně tipů na ubytování a spoustu osobních zážitků.

Klidně přeskakujte a vezměte si z článku to, co hledáte.

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o trecích.

Co je Via degli Dei – Základní fakta o trase

Via degli Dei, česky Stezka bohů, je značená turistická trasa v Itálii, která vede mezi Bolognou a Florencií. Délka 130 km (převýšení + 4 000) z ní dělá trasu ideální na 5-7 dní.

Trasa se dá jít oběma směry a neexistují úplně oficiálně dané etapy (ačkoliv je možné najít oficiální doporučení na 6 dní). Je tak možné si cestu rozdělit podle individuální kondice a času. Celková náročnost záleží na počasí. Při a po dešti chůzi komplikuje kluzké bahno, v zimě může být výzvou sníh a v létě vysoké teploty. Celkově bych Via Degli Dei hodnotila jako lehce-středně náročnou trasu (kvůli převýšení).

Obtížnost někde mezi West Highland Way ve Skotsku a GR221 na Mallorce.

Ačkoliv se nejedná o poutní cestu, na začátku si můžete vyzvednout Credenciale (jako na Camino de Santiago) a v každé etapě sbírat razítka. Při získání minimálně 5 razítek dostanete na konci osvědčení o absolvování s mapou trasy.

Moje zkušenost s Via degli Dei (co mě překvapilo)

Než jsem se vydala na cestu, zjistila jsem si toho o trase jen úplné minimum (popravdě jenom to, kde budu spát). Skutečně mě proto překvapila rozmanitost a kulturní bohatství na tak relativně krátké trase. Vnímala jsem rozdíly mezi Emilia Romana a Toskánskem, šla po antické římské vojenské silnici a navštívila hřbitov německých vojáků.

Překvapilo mě i bahno! Sice se o něm před cestou nevyhnutelně dočtete (i při minimálním pátrání po informacích), ale nemyslela jsem si, že bahna může být tolik a může to tak klouzat.

Největší překvapení ze všech ale byli lidé, které jsem na Via degli Dei potkala. Na všech svých trecích potkávám převážně cizince z různých zemí, ale na Via degli Dei to bylo trochu jinak. Naprostá většina lidí na trase byli Italové.

Přes počáteční rozpaky a kulturní rozdíly jsem se za 5 dní spřátelila s tolika lidmi, jako snad jen na Camino (které jsem šla 6 týdnů!). Naučila jsem se pár italských gest, nechala si doporučit místní speciality a po dvou dnech jsem šla převážně ve skupině.

Chodím sama. Ráda se seznámím a posedím třeba u jídla, ale chodím sama. Druhý den mi Gabriele, kterého jsem potkala jako úplně prvního na VDD, řekl že cestu začne každý sám, ale dokončujeme jí všichni společně. Hned jsem tu větu v sobě zamítla. Stejnou větu jsem od něj slyšela později, když jí říkal někomu jinému a už jsem jí vnímala jinak.  

Gabriele měl pravdu. Přesně tak bych shrnula svoji zkušenost z Via degli Dei.

Itinerář Via degli Dei (den po dni)

Via degli Dei nemá úplně striktně rozdělené oficiální etapy – je modulární. Trasu si můžete rozdělit podle času, počasí a dostupnosti ubytování.

Nejčastěji se chodí za 5-6 dní, ale výjimkou není ani sportovní výzva na 4 dny, nebo naopak volnější itinerář na 8 dní. Níže najdete můj itinerář na 5 dní, který jsem šla v dubnu 2026.

Etapa 1: Bologna -> Brento

Vzdálenost: asi 30–34 km

Cesta začíná v Bologni na náměstí Piazza Maggiore.

V turistickém informačním středisku je možné si za 2 € pořídit Credenziale – Trail Passport, do kterého můžete každý den sbírat razítka a na konci si ve Florencii vyzvednout Testimonium – Osvědčení o absolvování Via Degli Dei. Funguje to tedy podobně jako na Camino de Santiago.

Městskými uličkami se dostaneme k nejdelšímu porticu na světě, které vede až k bazilice Santuario della Madonna di San Luca.

Potom následuje sestup parkem a cesta podél řeky Reno. Pokud ale zrovna hodně prší, je lepší v této části zvolit alternativu – přejít most Ponte degli Dei, pokračovat podél řeky z druhé strany až k Palazzo de Rossi, přejít most Ponte di Vizzano a napojit se zpátky na trail. (V deníku se dozvíte, proč a jak jsem šla tuto alternativu i já.)

Jakákoliv varianta nás dovede do Badolo (kde je možné alternativně přespat a zkrátit tak etapu 1), dál na Monte Adone a do Brento.

Z Monte Adone jsou prý nádherné výhledy, tak mi nezapomeňte poslat fotku, protože já měla první den mlhu, že by se dala krájet a neviděla jsem z výhledů vůbec nic.

Alternativně je možné dojít do Brento, nechat si batoh v ubytování a vystoupat na horu Adone na lehko před večeří, nebo naopak nechat výstup až na druhý den ráno před začátkem druhé etapy.

Deník z etapy 1:

Vstávám do deštivého rána a cítím namožené svaly z půlmaratonu, který jsem běžela předevčírem. Au!

Credenziale jsem si vyzvedla večer předem, a tak jen zbývá vyfotit se na náměstí a vyrazit na San Luca. Cestou se zastavím v kavárně a zjišťuju, že jsem doteď v životě nepila espresso tak, jak by asi espresso mělo chutnat. Nakopnutá kofeinem stoupám 600 metrů pod porticem, kde na mě neprší.

Jsem šťastná a nadšená ze začátku treku a asi milionkrát fotím mlhu z různých úhlů, protože nic jiného absolutně není vidět.

A potom už začíná klasický sled náhod, které se mi na treku dějí pořád.

Těsně před odbočkou do lesa na cestu podél řeky potkávám staršího pána s deštníkem, který mluví trochu anglicky. Zřejmě se vrací domů z procházky, zastaví mě a vysvětlí mi, že nemám chodit dál po oficiální trase. Řeka je po dvoudenním dešti rozvodněná a vylévá se, takže bych se musela prodírat lesem mimo stezku. Místo toho mi vysvětlí, že se mám kousek vrátit, zahnout doprava na most, jít přes staveniště, kde je zákaz vstupu (ale to prý vůbec nevadí) a nakonec přejít most zpět a napojit se na stezku. Poděkuji a vydám se cestou podle jeho rady.

Za mostem dojdu k oplocení s nápisem vstup zakázán pod pokutou. Váhám, prší, mám všechno mokré a v plánu etapu kolem 30 km. Obcházím plot a jdu přes rozkopanou oblast, která je oplocená i z druhé strany. Občas se otočím a kouknu za sebe, protože mě přirozeně napadá, že vydat se cestou, kterou mi poradil cizí člověk, přes ohrazené staveniště, kde nikdo není, nemusí být to nejlepší rozhodnutí. Nicméně bylo.

Alternativní cesta mě bezpečně dovedla zpátky na trasu a později se dovídám o rozvodněné řece, která jiné trekaře překvapila a museli jí obcházet hustým lesem. Druhý den jsem potkala v ubytování holky, které se kvůli tomu ztratily a musely volat pomoc.

Ke konci dne se rozhodnu vynechat Monte Adone, protože není vůbec nic vidět a sestupuji rovnou do Brento. Na horu se plánuji vrátit druhý den ráno, ale nemá to nakonec kvůli počasí smysl.

Do ubytování dorazím první a chvíli po mě přichází Gabriele. Snažím se navázat konverzaci, ale mám pocit, že ho otravuji. Řekne mi, že jde trek sám, protože potřebuje přemýšlet. Později dorazí sestry Julie a Carmen, které už jsou přátelštější a bavíme se spolu alespoň u večeře. Zbytek lidí, včetně majitelů B&B nemluví anglicky.

Ubytování: B&B Bellatmosfera

B&B Bellatmosfera jsem rezervovala e-mailem (na webu).

Cena: 55 € (včetně večeře a snídaně)

Spala jsem ve sdíleném pokoji a cena zahrnovala povlečenou postel, ručník, skvělou společnou večeři (pasta – těstoviny, druhý chod a dezert) a snídani. Ubytování bylo čisté s krásnou koupelnou a společnou kuchyní. Majitelé byli moc milí a při večeři dávali tipy na další den. Jen bylo vše pouze v italštině, ale Julia, Carmen a Gabriele mi nejdůležitější informace přeložili.

Etapa 2: Brento -> Madonna dei Fornelli

Vzdálenost: asi 24 km

Z Brento do Monzuno (asi 12 km) vede cesta převážně po asfaltových silnicích a jen menší část lesní cestou.

V případě silné mlhy (jako se to stalo mě) se opravdu hodilo mít na sobě reflexní prvky, a i tak si myslím, že tahle část Via degli Dei je pravděpodobně ta nejméně bezpečná. Bez mlhy je to ale asi o dost lepší.

V Monzuno je možné si nakoupit, doplnit vodu nebo zajít na oběd. Dál do Madonna dei Fornelli je to asi 3 hodiny chůze. Za hezkého počasí uvidíte výhledy na Apeniny a větrné mlýny.

Deník z etapy 2:

Probouzím se v Brento, kde se mi za celou noc podařilo naspat úplné minimum, beru na sebe mokré oblečení i boty… a došel mi všechen optimismus!

Jdu v mlze a dešti, které mi oproti předchozímu dni nepřipadají krásně melancholické, ale prostě a jednoduše na !

Z výhledů nemám nic, všechno mám totálně mokré, a začínám přemýšlet nad konverzacemi z předchozího večera. Stihnu si vsugerovat, že se se mnou nechtěl nikdo bavit. Posledních pár kilometrů zvažuji ukončení treku – jak velký význam má Via degli Dei projít, ale neužít si to?

A jak už to na treku bývá, přesně tady se to zlomilo. Došla jsem do ubytování, kde jsem jako první dostala noviny pro vysušení mokrých bot a bylo tam hned několik rozpálených topení, na kterých jsem si mohla vysušit i všechno oblečení.

Dorazila jsem druhá. V pokoji už byla Sara, která se semnou hned začala nadšeně bavit a po chvilce jsme byly domluvené, že spolu půjdeme na večeři ven. Sara byla první noc v ubytování úplně sama a po dvou dnech byla ráda, že narazila na někoho dalšího.

Po výborných raviollách potkáváme v restauraci Julii a Carmen s jiným klukem, který se taky jmenuje Gabriele. Všichni si chvíli povídáme a mě se vrací dobrá nálada.  

Vůbec nechápu, ale přísahala bych, že když jsem na treku, funguje vesmír na úplně jiných frekvencích. Tenhle jeden večer bezkonkurenčně smazal celé dva dny deště – jsem rozhodnutá pokračovat i kdyby mělo pršet celých 5 dní.

Ubytování: Da Pino Affitacamere

Rezervovala jsem na booking.com.

Cena: 35 € (možnost snídaně za dalších 5 €)

Hostitelka nemluvila anglicky, ale měla připravený překladač a všechno mi přes něj vysvětlila. Dovolila nám všem si vzít dovnitř k topení i totálně mokré a zablácené boty, přestože na ně bylo vyhrazené místo venku. Topení po chvíli jelo naplno. Ubytování bylo krásné a čistě – po dvou dnech v dešti úplný ráj!

Kromě dvou pokojů na spaní je k dispozici sdílená kuchyň a obývák.

Etapa 3: Madonna dei Fornelli -> Traversa

Vzdálenost: asi 17 km

Chvíli po opuštění Madonna dei Fornelli začne stoupání, které nás dovede až k jedné z nejvýznamnější archeologické památce v oblasti – Flaminia Militare.

Tato část Via degli Dei vede po antické římské vojenské cestě, která byla postavená 187 let před naším letopočtem. Znovu objevená byla až v roce 1979.  

Třetí den navíc překročíme hranice mezi regiony, opustíme region Emilia-Romagna a poprvé vkročíme do Toskánska.

V této oblasti je to trochu oříšek s ubytováním. Jediné přímo na trase je kemp v Passo della Futa. Další možností je dojít do Monte di Fò nebo Traversa. Obojí je menší zacházka, ale ubytování tam jde sehnat snáze.

Já se rozhodla přespat v Traversa, kam byla cesta skvěle značená jako odbočka z Via degli Dei.

Deník z etapy 3:

Ráno vycházíme společně se Sarou. Cestou se toho dozvídám hodně o obou regionech, o Itálii i o ní. Je jí 22 let a tohle je její úplně první sólo trek. Je na ní vidět, že úplně sama jít nechce.

Těsně něž odbočím do Traversa, potkáváme dvě české holky, které spí venku pod širákem s tarpem. Sara se k nim připojí a pokračují dál, zatímco já sestupuji do Traversa.  

Těsně, než dorazím do ubytování, potkávám Gabriele, toho z prvního dne. Jdeme do stejného ubytování, kde zjistíme, že tam tu noc není ubytovaný nikdo další. To je super, protože máme každý svůj pokoj a já se první noc na treku dobře vyspala!

 Zajdeme na večeři a večer chvíli posedíme u krbu. Nakonec si ještě před spaním natáhnu nohy na krbovou římsu a čtu si v křesle – nejlepší tečka za třetí etapou.

Ubytování: B&B La Vecchia Bottega

Ubytování jsem rezervovala přes e-mail: Samueleballini (@gmail.com)

Cena: 39 euro (se snídaní)

Ubytování bylo super a moc ho doporučuji. Samuele byl milí a skvělý hostitel, který nás dokonce ráno odvezl autem zpět na trek, abychom nemuseli jít dva kilometry po hlavní silnici. Kromě pokoje a koupelny bylo možné využít i společné prostory s kuchyní a krbem, ve kterém byl rozdělaný oheň, i když jsme v ubytování byli ten večer jenom dva.  

Bylo to pro mě jedno z nejlepších ubytování na trase.

Etapa 4: Traversa -> Tagliaferro

Vzdálenost: Asi 32 km

Z Traversa se zpátky na trek dostanete po silnici. Pokud je možnost odvozu z ubytování, je to o něco lepší kvůli bezpečnosti. Stejně tak je potřeba se na trek vrátit, pokud přespíte kdekoliv jinde než v Passo della Futa.

Pokud vyrazíte z Traversa, začnete ráno návštěvou německého válečného hřbitova. Cesta dál pokračuje lesem na vrcholky Monte Gazzaro, přes Monte Alto a dál se větví na dvě alternativy – jedna vede přes vesnici Sant Agata (tu jsem zvolila já), druhá přes vesnici Galliano. Druhá trasa je o něco méně frekventovaná, možná lehce náročnější. Vesnice Sant Agata a Galliano by měly být srovnatelně krásnými toskánskými obcemi.

Obě varianty se spojují v obci San Piero a Sieve, která je častým cílem k přespání na trase. Pokud se tady rozhodnete přespat i vy, doporučuji předem rezervovat, protože mě už se místo ulovit nepodařilo. Pokud jdete se stanem, je kousek za San Piero a Sieve i kemp.

Do Tagliaferro cesta pokračuje stoupáním a prochází blízko Villa medicea del Trebbio – pevnost-vila, která je na seznamu UNESCO. Není přímo na trase a je v soukromém vlastnictví a používaná pro agroturismus, pronájem a ochutnávky vína.

Deník z etapy 4:

Po snídani nás hostitel autem doveze ke hřbitovu, kde se loučíme. Gabriele pokračuje po treku a já se vydávám na hřbitov.

Stoupám k památníku a přemýšlím nad kontrastem klidného rána, krásného počasí s 360° výhledem na okolní Apeniny a faktem, že data narození a úmrtí na náhrobcích ukazují na průměrný věk kolem 23 let. Neubráním se myšlenkám na aktuální dění ve světě… a v kontrastu toho vděčnosti a studu za to, že já si můžu chodit na treky po Itálii.

Opouštím hřbitov a pokračuji cestou do lesa. Počasí je nádherné a výhledy taky! Dojdu až do Sant Agata, kde se během hodiny schází všichni, koho jsem na trase potkala. Využívám příležitosti a organizuji společnou fotku „na blog“. Ve skutečnosti je to samozřejmě hlavně vzpomínka pro mě.

Ze Sant Agata pokračujeme společně jako velká skupina až do San Piero a Sieve, kde většina končí. My pokračujeme s Julii a Carmen dál do Tagliaferro. Nebudu lhát, poslední kilometry boleli a jsem hrozně ráda, že jsem je nemusela jít sama.

Ubytování: B&B Tagliaferro

Rezervovala jsem přes e-mail: affittacameretagliaferro (@gmail.com)

Cena: 60 €

Jde o zážitkové ubytování ve starém venkovském sídle, které je dobově vybavené včetně kaple z 16. století. V ceně bylo ubytování (postel ve sdíleném pokoji, kde jsme byly tu noc dvě), ručníky, tříchodová večeře s tradičním toskánským jídlem a vínem a komentovaná prohlídka soukromé kaple. Ráno byla pro každého připravená snídaně v košíku s jeho jménem.

Ubytování mělo spoustu krásných detailů a maličkostí, které je dělají výjimečným. Majitelé se starali nejen o praktické věci, ale i o zábavu hostů a toho, abychom se u společné večeře všichni seznámili a dobře bavili.

Upřímně jsem měla v této etapě trochu problém sehnat ubytování, proto jsem nakonec zvolila tuto alternativu, která mi přišla dražší. Zpětně jsem ale ze zážitku nadšená!

Etapa 5: Tagliaferro -> Florencie

V Tagliaferro je aktuálně zřícený most, který se dá s opatrností přelézt, pokud není voda příliš vysoko. V opačném případě je potřeba sejít z trasy a obejít trasu po silnici.

Dál cesta vede tím nejtoskánštějším Toskánskem, jaké si umíte představit – mírné zvlněné kopce, cypriše, olivové háje a vinice.

Cestou narazíte na klášter Convento di Montesenario, který můžete navštívit. Najdete tu i kavárnu, kde si můžete odpočinout a načerpat síly. My dorazily před polednem a stihly jsem si dát cappuccino.

Cesta pokračuje přes okraj obce Pontassieve, které je partnerským městem českého Znojma, dál až do městečka Fiesole.

Fiesole leží jen 8 kilometrů od Florencie a kromě toho, že se v něm dá přespat, je možné cestu k cíli zkrátit i autobusem přímo do Florencie. Cesta z Fiesole do Florencie je ale celkem pěkná, protože do Florencie cesta sestupuje a poskytuje výhledy na město. Kromě přechodu přes železniční most nevede žádnou nevzhlednou průmyslovou zónou, takže pokud vám zbydou síly, doporučuji dojít si na konec po svých.

Via degli Dei končí u Neptunovy fontány na Piazza della Signoria ve Florencii, což symbolicky zrcadlí začátek u Neptunovy fontány v Boloni.

Deník z etapy 5:

Probouzím se brzy, snídám s Julii a Carmen a když vycházíme, čeká na nás Sara. Sara vstávala v 5 ráno, aby nás došla a mohla ráno vyrazit s námi!

Ráno začínáme přelézáním spadlého mostu a jdeme nějakou dobu společně. Všechny jsme ale docela unavené, a tak i když na sebe občas čekáme, postupně ztratím z dohledu všechny.

Na náměstí ve Florencii docházím sama. Cestou mi vypadla kontaktní čočka, což je při 5 dioptriích docela průšvih, takže vyzvedávám osvědčení o absolvování Via degli Dei a běžím do hostelu vytáhnout nové čočky z batohu.

Nedivím se ničemu, ze zkušenosti vím, že nesilnější na mých cestách bývají začátky, nejkrásnější  prostředky a rozhodně to nikdy nejsou konce.

Zkrátka v mém případě vždycky na 100 % platí, že cesta je cíl.

Poslední večer ve Florencii trávím procházkou po městě a večeří se Sarou, Rebeccou a dalšími Sarinými přáteli.

Ubytování: Emerald Palace Florencie

Rezervovala jsem na booking.com.

Hostel v centru s nejpohodlnějšími postelemi, jaké jsem kde v hostelu zažila. Krásný výhled a bezkonkurenční poloha.

Ubytování na Via degli Dei

Nejrozšířenější ubytování na Via degli Dei jsou B&B a agroturistická ubytování, která často přináší i další zážitky než prostě jenom přespání.

Této možnosti jsem využila i já, protože jsem chtěla celkově spíš mentálně odpočinkový trek a ujít cestu na 5 etap po odběhnutí půlmaratonu. Vzhledem ke kratší délce cesty jsem ani tolik nemusela řešit budget.

Ubytování jsem hledala na oficiálních stránkách a na mapy.cz. Celkově není ubytování na cestě hodně, takže se vyplatí rezervovat dopředu. Při plánování jsem musela celou trasu několikrát přeplánovat, protože jsem na některých místech volné ubytování už nenašla.

Reálně sice při špatném počasí hodně lidí rezervaci zruší a místo se najde, ale nejde na to úplně spoléhat.

Stanování ani bivakování není oficiálně povolenou. Na trase jsem na mapě viděla několik kempů a určitě půjde cesta naplánovat i podle nich.

Jídlo a voda na Via degli Dei

S vodou ani jídlem jsem na trase neměla žádný problém. Voda z kohoutku byla normálně pitná a v každém ubytování se tak dala napustit na další etapu. Po cestě byly sem tam i další zdroje pitné vody a filtr jsem nepotřebovala (stejně jsem si pořád ještě žádný nepořídila ).  

Na vodu si nosím a zbožňuji skládací láhve na vodu Platypus. Viděla jsem je u kamarádky na Tour du Mont Blanc a od té doby je používám.

Jídlo je velkou výhodou treku v Itálii! Některá B&B nabízí ubytování rovnou s večeří, ve vesnicích jsou restaurace, a i v malých vesnických obchůdkách vám připraví čerstvé sendviče na cestu.

Specialitou kraje Emilia-Romana jsou mimo jiné Tortellini – malé plněné těstoviny. Typicky budou plněné masem a ve vývaru, ale jsou i vegetariánské varianty a já ochutnala jedny připravené s máslem a šalvějí.

Toskánská kuchyně je jednodušší. V minulosti šlo o chudší kraj s venkovských stylem života, a to se odráží na tradiční kuchyni. Najdeme v ní recepty se starým chlebem, fazolemi a zvířecími vnitřnostmi. Ochutnala jsem například Pappa al pomodoro – krémová rajčatová polévka ze starého chleba s olivovým olejem. Překvapivě výborná! A dezert Cantucci – mandlové sušenky namáčené do sladkého vína. To mi naopak vůbec nechutnalo. Prý je to ale spíš dezert pro „starší muže“, tak asi proto.

Další zajímavostí je toskánský chléb, který je bez soli. Nejznámější teorie říká, že je to proto, že sůl byla drahá a byla na ní vysoká daň.

Co si sbalit na Via degli Dei

Pokud půjdete podobně jako já a budete spát v B&B nebo zkrátka v ubytování, můžete se zabalit opravdu na lehko. Já šla na začátku dubna v proměnlivém jarním počasí a tomu odpovídá i moje výbava.

Můj gear list na Via degli Dei

• Batoh (Osprey Tempest, 30 l)
• Trekové hole (mám a miluju – Fizzan compact)
• Nízké trekové boty (Merrel) – nemám vysoké, tady by ale byly lepší varianta kvůli blátu
• Žabky na přezutí/sandále
• Nepromokavá bunda
• Zateplená vesta
• Fleecová mikina
• 3 merino trička (1x s dlouhým rukávem, 2x s krátkým rukávem)
• 1x trekové kalhoty, 1x legíny, 1x kraťasy
• Pyžamo (takové ve kterém můžu i na večeři )
• Hygiena (kartáček, pasta, krém, mýdlo, šampón), opalovací krém, repelent
• Základní lékárnička (paralen, náplast, alu fólie).
• Nabíječka na telefon, power banka
• Láhev na vodu, pár svačinek

Vzhledem k tomu, že jsem s sebou nemusela mít stan, spacák a karimatku, mohla jsem si dovolit pár „luxusních“ věcí. Nedávám je ale na gear list, protože nesmysly si dokáže každý případně zvolit vlastní.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Tipy a chyby z praxe

• Vyhraďte si na Via degli Dei dostatek času – zpětně si myslím, že ideální je 6 dní (moje poslední dvě etapy rozložit na tři).
• Pokud můžete, využijte B&B a agroturistických ubytování – nabízí často i zážitky, nejen přespání.
• Rezervujte si ubytování dopředu, pokud jdete v hlavní sezóně.
• Buďte otevření, nejspíš nebudete na treku nakonec sami.
• Neobjednávejte si cappuccino po poledni (z nějakého důvodu je to v Itálii strašné faux-pas ).

Užitečné zdroje a odkazy

Oficiální webové stránky Via degli Dei a Mapy.cz – šla jsem podle nich, Via degli Dei tam najdete celou vyznačenou.

Hledáš další treky, které jdou stihnout za týden? Potoby se ti mohl líbit článek o GR221 Přechod Mallorky , nebo West Highland Way ve Skotsku.

Článek Via degli Dei (Itálie): kompletní průvodce + moje zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.