Trasa je skvěle značená a vede převážně lesem, přes hory a po starých římských vojenských cestách. Neexistují vyloženě oficiální etapy a je možné si trail rozložit na různý počet dní. Nejčastěji se chodí za 5–7 dní.

O Via degli Dei jsem poprvé slyšela od kamarádky a letos jsem se ji rozhodla absolvovat hned po odběhnutí půlmaratonu u Lago Di Garda (odtud je to tož už jen kousek do Bologni) … au!

V článku najdete praktické tipy k plánování, můj itinerář na 5 dní (etap) včetně tipů na ubytování a spoustu osobních zážitků.

Klidně přeskakujte a vezměte si z článku to, co hledáte.

Co je Via degli Dei – Základní fakta o trase

Via degli Dei, česky Stezka bohů, je značená turistická trasa v Itálii, která vede mezi Bolognou a Florencií. Délka 130 km (převýšení + 4 000) z ní dělá trasu ideální na 5-7 dní.

Trasa se dá jít oběma směry a neexistují úplně oficiálně dané etapy (ačkoliv je možné najít oficiální doporučení na 6 dní). Je tak možné si cestu rozdělit podle individuální kondice a času. Celková náročnost záleží na počasí. Při a po dešti chůzi komplikuje kluzké bahno, v zimě může být výzvou sníh a v létě vysoké teploty. Celkově bych Via Degli Dei hodnotila jako lehce-středně náročnou trasu (kvůli převýšení).

Obtížnost někde mezi West Highland Way ve Skotsku a GR221 na Mallorce.

Ačkoliv se nejedná o poutní cestu, na začátku si můžete vyzvednout Credenciale (jako na Camino de Santiago) a v každé etapě sbírat razítka. Při získání minimálně 5 razítek dostanete na konci osvědčení o absolvování s mapou trasy.

Moje zkušenost s Via degli Dei (co mě překvapilo)

Než jsem se vydala na cestu, zjistila jsem si toho o trase jen úplné minimum (popravdě jenom to, kde budu spát). Skutečně mě proto překvapila rozmanitost a kulturní bohatství na tak relativně krátké trase. Vnímala jsem rozdíly mezi Emilia Romana a Toskánskem, šla po antické římské vojenské silnici a navštívila hřbitov německých vojáků.

Překvapilo mě i bahno! Sice se o něm před cestou nevyhnutelně dočtete (i při minimálním pátrání po informacích), ale nemyslela jsem si, že bahna může být tolik a může to tak klouzat.

Největší překvapení ze všech ale byli lidé, které jsem na Via degli Dei potkala. Na všech svých trecích potkávám převážně cizince z různých zemí, ale na Via degli Dei to bylo trochu jinak. Naprostá většina lidí na trase byli Italové.

Přes počáteční rozpaky a kulturní rozdíly jsem se za 5 dní spřátelila s tolika lidmi, jako snad jen na Camino (které jsem šla 6 týdnů!). Naučila jsem se pár italských gest, nechala si doporučit místní speciality a po dvou dnech jsem šla převážně ve skupině.

Chodím sama. Ráda se seznámím a posedím třeba u jídla, ale chodím sama. Druhý den mi Gabriele, kterého jsem potkala jako úplně prvního na VDD, řekl že cestu začne každý sám, ale dokončujeme jí všichni společně. Hned jsem tu větu v sobě zamítla. Stejnou větu jsem od něj slyšela později, když jí říkal někomu jinému a už jsem jí vnímala jinak.  

Gabriele měl pravdu. Přesně tak bych shrnula svoji zkušenost z Via degli Dei.

Itinerář Via degli Dei (den po dni)

Via degli Dei nemá úplně striktně rozdělené oficiální etapy – je modulární. Trasu si můžete rozdělit podle času, počasí a dostupnosti ubytování.

Nejčastěji se chodí za 5-6 dní, ale výjimkou není ani sportovní výzva na 4 dny, nebo naopak volnější itinerář na 8 dní. Níže najdete můj itinerář na 5 dní, který jsem šla v dubnu 2026.

Etapa 1: Bologna -> Brento

Vzdálenost: asi 30–34 km

Cesta začíná v Bologni na náměstí Piazza Maggiore.

V turistickém informačním středisku je možné si za 2 € pořídit Credenziale – Trail Passport, do kterého můžete každý den sbírat razítka a na konci si ve Florencii vyzvednout Testimonium – Osvědčení o absolvování Via Degli Dei. Funguje to tedy podobně jako na Camino de Santiago.

Městskými uličkami se dostaneme k nejdelšímu porticu na světě, které vede až k bazilice Santuario della Madonna di San Luca.

Potom následuje sestup parkem a cesta podél řeky Reno. Pokud ale zrovna hodně prší, je lepší v této části zvolit alternativu – přejít most Ponte degli Dei, pokračovat podél řeky z druhé strany až k Palazzo de Rossi, přejít most Ponte di Vizzano a napojit se zpátky na trail. (V deníku se dozvíte, proč a jak jsem šla tuto alternativu i já.)

Jakákoliv varianta nás dovede do Badolo (kde je možné alternativně přespat a zkrátit tak etapu 1), dál na Monte Adone a do Brento.

Z Monte Adone jsou prý nádherné výhledy, tak mi nezapomeňte poslat fotku, protože já měla první den mlhu, že by se dala krájet a neviděla jsem z výhledů vůbec nic.

Alternativně je možné dojít do Brento, nechat si batoh v ubytování a vystoupat na horu Adone na lehko před večeří, nebo naopak nechat výstup až na druhý den ráno před začátkem druhé etapy.

Deník z etapy 1:

Vstávám do deštivého rána a cítím namožené svaly z půlmaratonu, který jsem běžela předevčírem. Au!

Credenziale jsem si vyzvedla večer předem, a tak jen zbývá vyfotit se na náměstí a vyrazit na San Luca. Cestou se zastavím v kavárně a zjišťuju, že jsem doteď v životě nepila espresso tak, jak by asi espresso mělo chutnat. Nakopnutá kofeinem stoupám 600 metrů pod porticem, kde na mě neprší.

Jsem šťastná a nadšená ze začátku treku a asi milionkrát fotím mlhu z různých úhlů, protože nic jiného absolutně není vidět.

A potom už začíná klasický sled náhod, které se mi na treku dějí pořád.

Těsně před odbočkou do lesa na cestu podél řeky potkávám staršího pána s deštníkem, který mluví trochu anglicky. Zřejmě se vrací domů z procházky, zastaví mě a vysvětlí mi, že nemám chodit dál po oficiální trase. Řeka je po dvoudenním dešti rozvodněná a vylévá se, takže bych se musela prodírat lesem mimo stezku. Místo toho mi vysvětlí, že se mám kousek vrátit, zahnout doprava na most, jít přes staveniště, kde je zákaz vstupu (ale to prý vůbec nevadí) a nakonec přejít most zpět a napojit se na stezku. Poděkuji a vydám se cestou podle jeho rady.

Za mostem dojdu k oplocení s nápisem vstup zakázán pod pokutou. Váhám, prší, mám všechno mokré a v plánu etapu kolem 30 km. Obcházím plot a jdu přes rozkopanou oblast, která je oplocená i z druhé strany. Občas se otočím a kouknu za sebe, protože mě přirozeně napadá, že vydat se cestou, kterou mi poradil cizí člověk, přes ohrazené staveniště, kde nikdo není, nemusí být to nejlepší rozhodnutí. Nicméně bylo.

Alternativní cesta mě bezpečně dovedla zpátky na trasu a později se dovídám o rozvodněné řece, která jiné trekaře překvapila a museli jí obcházet hustým lesem. Druhý den jsem potkala v ubytování holky, které se kvůli tomu ztratily a musely volat pomoc.

Ke konci dne se rozhodnu vynechat Monte Adone, protože není vůbec nic vidět a sestupuji rovnou do Brento. Na horu se plánuji vrátit druhý den ráno, ale nemá to nakonec kvůli počasí smysl.

Do ubytování dorazím první a chvíli po mě přichází Gabriele. Snažím se navázat konverzaci, ale mám pocit, že ho otravuji. Řekne mi, že jde trek sám, protože potřebuje přemýšlet. Později dorazí sestry Julie a Carmen, které už jsou přátelštější a bavíme se spolu alespoň u večeře. Zbytek lidí, včetně majitelů B&B nemluví anglicky.

Ubytování: B&B Bellatmosfera

B&B Bellatmosfera jsem rezervovala e-mailem (na webu).

Cena: 55 € (včetně večeře a snídaně)

Spala jsem ve sdíleném pokoji a cena zahrnovala povlečenou postel, ručník, skvělou společnou večeři (pasta – těstoviny, druhý chod a dezert) a snídani. Ubytování bylo čisté s krásnou koupelnou a společnou kuchyní. Majitelé byli moc milí a při večeři dávali tipy na další den. Jen bylo vše pouze v italštině, ale Julia, Carmen a Gabriele mi nejdůležitější informace přeložili.

Etapa 2: Brento -> Madonna dei Fornelli

Vzdálenost: asi 24 km

Z Brento do Monzuno (asi 12 km) vede cesta převážně po asfaltových silnicích a jen menší část lesní cestou.

V případě silné mlhy (jako se to stalo mě) se opravdu hodilo mít na sobě reflexní prvky, a i tak si myslím, že tahle část Via degli Dei je pravděpodobně ta nejméně bezpečná. Bez mlhy je to ale asi o dost lepší.

V Monzuno je možné si nakoupit, doplnit vodu nebo zajít na oběd. Dál do Madonna dei Fornelli je to asi 3 hodiny chůze. Za hezkého počasí uvidíte výhledy na Apeniny a větrné mlýny.

Deník z etapy 2:

Probouzím se v Brento, kde se mi za celou noc podařilo naspat úplné minimum, beru na sebe mokré oblečení i boty… a došel mi všechen optimismus!

Jdu v mlze a dešti, které mi oproti předchozímu dni nepřipadají krásně melancholické, ale prostě a jednoduše na !

Z výhledů nemám nic, všechno mám totálně mokré, a začínám přemýšlet nad konverzacemi z předchozího večera. Stihnu si vsugerovat, že se se mnou nechtěl nikdo bavit. Posledních pár kilometrů zvažuji ukončení treku – jak velký význam má Via degli Dei projít, ale neužít si to?

A jak už to na treku bývá, přesně tady se to zlomilo. Došla jsem do ubytování, kde jsem jako první dostala noviny pro vysušení mokrých bot a bylo tam hned několik rozpálených topení, na kterých jsem si mohla vysušit i všechno oblečení.

Dorazila jsem druhá. V pokoji už byla Sara, která se semnou hned začala nadšeně bavit a po chvilce jsme byly domluvené, že spolu půjdeme na večeři ven. Sara byla první noc v ubytování úplně sama a po dvou dnech byla ráda, že narazila na někoho dalšího.

Po výborných raviollách potkáváme v restauraci Julii a Carmen s jiným klukem, který se taky jmenuje Gabriele. Všichni si chvíli povídáme a mě se vrací dobrá nálada.  

Vůbec nechápu, ale přísahala bych, že když jsem na treku, funguje vesmír na úplně jiných frekvencích. Tenhle jeden večer bezkonkurenčně smazal celé dva dny deště – jsem rozhodnutá pokračovat i kdyby mělo pršet celých 5 dní.

Ubytování: Da Pino Affitacamere

Rezervovala jsem na booking.com.

Cena: 35 € (možnost snídaně za dalších 5 €)

Hostitelka nemluvila anglicky, ale měla připravený překladač a všechno mi přes něj vysvětlila. Dovolila nám všem si vzít dovnitř k topení i totálně mokré a zablácené boty, přestože na ně bylo vyhrazené místo venku. Topení po chvíli jelo naplno. Ubytování bylo krásné a čistě – po dvou dnech v dešti úplný ráj!

Kromě dvou pokojů na spaní je k dispozici sdílená kuchyň a obývák.

Etapa 3: Madonna dei Fornelli -> Traversa

Vzdálenost: asi 17 km

Chvíli po opuštění Madonna dei Fornelli začne stoupání, které nás dovede až k jedné z nejvýznamnější archeologické památce v oblasti – Flaminia Militare.

Tato část Via degli Dei vede po antické římské vojenské cestě, která byla postavená 187 let před naším letopočtem. Znovu objevená byla až v roce 1979.  

Třetí den navíc překročíme hranice mezi regiony, opustíme region Emilia-Romagna a poprvé vkročíme do Toskánska.

V této oblasti je to trochu oříšek s ubytováním. Jediné přímo na trase je kemp v Passo della Futa. Další možností je dojít do Monte di Fò nebo Traversa. Obojí je menší zacházka, ale ubytování tam jde sehnat snáze.

Já se rozhodla přespat v Traversa, kam byla cesta skvěle značená jako odbočka z Via degli Dei.

Deník z etapy 3:

Ráno vycházíme společně se Sarou. Cestou se toho dozvídám hodně o obou regionech, o Itálii i o ní. Je jí 22 let a tohle je její úplně první sólo trek. Je na ní vidět, že úplně sama jít nechce.

Těsně něž odbočím do Traversa, potkáváme dvě české holky, které spí venku pod širákem s tarpem. Sara se k nim připojí a pokračují dál, zatímco já sestupuji do Traversa.  

Těsně, než dorazím do ubytování, potkávám Gabriele, toho z prvního dne. Jdeme do stejného ubytování, kde zjistíme, že tam tu noc není ubytovaný nikdo další. To je super, protože máme každý svůj pokoj a já se první noc na treku dobře vyspala!

 Zajdeme na večeři a večer chvíli posedíme u krbu. Nakonec si ještě před spaním natáhnu nohy na krbovou římsu a čtu si v křesle – nejlepší tečka za třetí etapou.

Ubytování: B&B La Vecchia Bottega

Ubytování jsem rezervovala přes e-mail: Samueleballini (@gmail.com)

Cena: 39 euro (se snídaní)

Ubytování bylo super a moc ho doporučuji. Samuele byl milí a skvělý hostitel, který nás dokonce ráno odvezl autem zpět na trek, abychom nemuseli jít dva kilometry po hlavní silnici. Kromě pokoje a koupelny bylo možné využít i společné prostory s kuchyní a krbem, ve kterém byl rozdělaný oheň, i když jsme v ubytování byli ten večer jenom dva.  

Bylo to pro mě jedno z nejlepších ubytování na trase.

Etapa 4: Traversa -> Tagliaferro

Vzdálenost: Asi 32 km

Z Traversa se zpátky na trek dostanete po silnici. Pokud je možnost odvozu z ubytování, je to o něco lepší kvůli bezpečnosti. Stejně tak je potřeba se na trek vrátit, pokud přespíte kdekoliv jinde než v Passo della Futa.

Pokud vyrazíte z Traversa, začnete ráno návštěvou německého válečného hřbitova. Cesta dál pokračuje lesem na vrcholky Monte Gazzaro, přes Monte Alto a dál se větví na dvě alternativy – jedna vede přes vesnici Sant Agata (tu jsem zvolila já), druhá přes vesnici Galliano. Druhá trasa je o něco méně frekventovaná, možná lehce náročnější. Vesnice Sant Agata a Galliano by měly být srovnatelně krásnými toskánskými obcemi.

Obě varianty se spojují v obci San Piero a Sieve, která je častým cílem k přespání na trase. Pokud se tady rozhodnete přespat i vy, doporučuji předem rezervovat, protože mě už se místo ulovit nepodařilo. Pokud jdete se stanem, je kousek za San Piero a Sieve i kemp.

Do Tagliaferro cesta pokračuje stoupáním a prochází blízko Villa medicea del Trebbio – pevnost-vila, která je na seznamu UNESCO. Není přímo na trase a je v soukromém vlastnictví a používaná pro agroturismus, pronájem a ochutnávky vína.

Deník z etapy 4:

Po snídani nás hostitel autem doveze ke hřbitovu, kde se loučíme. Gabriele pokračuje po treku a já se vydávám na hřbitov.

Stoupám k památníku a přemýšlím nad kontrastem klidného rána, krásného počasí s 360° výhledem na okolní Apeniny a faktem, že data narození a úmrtí na náhrobcích ukazují na průměrný věk kolem 23 let. Neubráním se myšlenkám na aktuální dění ve světě… a v kontrastu toho vděčnosti a studu za to, že já si můžu chodit na treky po Itálii.

Opouštím hřbitov a pokračuji cestou do lesa. Počasí je nádherné a výhledy taky! Dojdu až do Sant Agata, kde se během hodiny schází všichni, koho jsem na trase potkala. Využívám příležitosti a organizuji společnou fotku „na blog“. Ve skutečnosti je to samozřejmě hlavně vzpomínka pro mě.

Ze Sant Agata pokračujeme společně jako velká skupina až do San Piero a Sieve, kde většina končí. My pokračujeme s Julii a Carmen dál do Tagliaferro. Nebudu lhát, poslední kilometry boleli a jsem hrozně ráda, že jsem je nemusela jít sama.

Ubytování: B&B Tagliaferro

Rezervovala jsem přes e-mail: affittacameretagliaferro (@gmail.com)

Cena: 60 €

Jde o zážitkové ubytování ve starém venkovském sídle, které je dobově vybavené včetně kaple z 16. století. V ceně bylo ubytování (postel ve sdíleném pokoji, kde jsme byly tu noc dvě), ručníky, tříchodová večeře s tradičním toskánským jídlem a vínem a komentovaná prohlídka soukromé kaple. Ráno byla pro každého připravená snídaně v košíku s jeho jménem.

Ubytování mělo spoustu krásných detailů a maličkostí, které je dělají výjimečným. Majitelé se starali nejen o praktické věci, ale i o zábavu hostů a toho, abychom se u společné večeře všichni seznámili a dobře bavili.

Upřímně jsem měla v této etapě trochu problém sehnat ubytování, proto jsem nakonec zvolila tuto alternativu, která mi přišla dražší. Zpětně jsem ale ze zážitku nadšená!

Etapa 5: Tagliaferro -> Florencie

V Tagliaferro je aktuálně zřícený most, který se dá s opatrností přelézt, pokud není voda příliš vysoko. V opačném případě je potřeba sejít z trasy a obejít trasu po silnici.

Dál cesta vede tím nejtoskánštějším Toskánskem, jaké si umíte představit – mírné zvlněné kopce, cypriše, olivové háje a vinice.

Cestou narazíte na klášter Convento di Montesenario, který můžete navštívit. Najdete tu i kavárnu, kde si můžete odpočinout a načerpat síly. My dorazily před polednem a stihly jsem si dát cappuccino.

Cesta pokračuje přes okraj obce Pontassieve, které je partnerským městem českého Znojma, dál až do městečka Fiesole.

Fiesole leží jen 8 kilometrů od Florencie a kromě toho, že se v něm dá přespat, je možné cestu k cíli zkrátit i autobusem přímo do Florencie. Cesta z Fiesole do Florencie je ale celkem pěkná, protože do Florencie cesta sestupuje a poskytuje výhledy na město. Kromě přechodu přes železniční most nevede žádnou nevzhlednou průmyslovou zónou, takže pokud vám zbydou síly, doporučuji dojít si na konec po svých.

Via degli Dei končí u Neptunovy fontány na Piazza della Signoria ve Florencii, což symbolicky zrcadlí začátek u Neptunovy fontány v Boloni.

Deník z etapy 5:

Probouzím se brzy, snídám s Julii a Carmen a když vycházíme, čeká na nás Sara. Sara vstávala v 5 ráno, aby nás došla a mohla ráno vyrazit s námi!

Ráno začínáme přelézáním spadlého mostu a jdeme nějakou dobu společně. Všechny jsme ale docela unavené, a tak i když na sebe občas čekáme, postupně ztratím z dohledu všechny.

Na náměstí ve Florencii docházím sama. Cestou mi vypadla kontaktní čočka, což je při 5 dioptriích docela průšvih, takže vyzvedávám osvědčení o absolvování Via degli Dei a běžím do hostelu vytáhnout nové čočky z batohu.

Nedivím se ničemu, ze zkušenosti vím, že nesilnější na mých cestách bývají začátky, nejkrásnější  prostředky a rozhodně to nikdy nejsou konce.

Zkrátka v mém případě vždycky na 100 % platí, že cesta je cíl.

Poslední večer ve Florencii trávím procházkou po městě a večeří se Sarou, Rebeccou a dalšími Sarinými přáteli.

Ubytování: Emerald Palace Florencie

Rezervovala jsem na booking.com.

Hostel v centru s nejpohodlnějšími postelemi, jaké jsem kde v hostelu zažila. Krásný výhled a bezkonkurenční poloha.

Ubytování na Via degli Dei

Nejrozšířenější ubytování na Via degli Dei jsou B&B a agroturistická ubytování, která často přináší i další zážitky než prostě jenom přespání.

Této možnosti jsem využila i já, protože jsem chtěla celkově spíš mentálně odpočinkový trek a ujít cestu na 5 etap po odběhnutí půlmaratonu. Vzhledem ke kratší délce cesty jsem ani tolik nemusela řešit budget.

Ubytování jsem hledala na oficiálních stránkách a na mapy.cz. Celkově není ubytování na cestě hodně, takže se vyplatí rezervovat dopředu. Při plánování jsem musela celou trasu několikrát přeplánovat, protože jsem na některých místech volné ubytování už nenašla.

Reálně sice při špatném počasí hodně lidí rezervaci zruší a místo se najde, ale nejde na to úplně spoléhat.

Stanování ani bivakování není oficiálně povolenou. Na trase jsem na mapě viděla několik kempů a určitě půjde cesta naplánovat i podle nich.

Jídlo a voda na Via degli Dei

S vodou ani jídlem jsem na trase neměla žádný problém. Voda z kohoutku byla normálně pitná a v každém ubytování se tak dala napustit na další etapu. Po cestě byly sem tam i další zdroje pitné vody a filtr jsem nepotřebovala (stejně jsem si pořád ještě žádný nepořídila ).  

Jídlo je velkou výhodou treku v Itálii! Některá B&B nabízí ubytování rovnou s večeří, ve vesnicích jsou restaurace, a i v malých vesnických obchůdkách vám připraví čerstvé sendviče na cestu.

Specialitou kraje Emilia-Romana jsou mimo jiné Tortellini – malé plněné těstoviny. Typicky budou plněné masem a ve vývaru, ale jsou i vegetariánské varianty a já ochutnala jedny připravené s máslem a šalvějí.

Toskánská kuchyně je jednodušší. V minulosti šlo o chudší kraj s venkovských stylem života, a to se odráží na tradiční kuchyni. Najdeme v ní recepty se starým chlebem, fazolemi a zvířecími vnitřnostmi. Ochutnala jsem například Pappa al pomodoro – krémová rajčatová polévka ze starého chleba s olivovým olejem. Překvapivě výborná! A dezert Cantucci – mandlové sušenky namáčené do sladkého vína. To mi naopak vůbec nechutnalo. Prý je to ale spíš dezert pro „starší muže“, tak asi proto.

Další zajímavostí je toskánský chléb, který je bez soli. Nejznámější teorie říká, že je to proto, že sůl byla drahá a byla na ní vysoká daň.

Co si sbalit na Via degli Dei

Pokud půjdete podobně jako já a budete spát v B&B nebo zkrátka v ubytování, můžete se zabalit opravdu na lehko. Já šla na začátku dubna v proměnlivém jarním počasí a tomu odpovídá i moje výbava.

Můj gear list na Via degli Dei

• Batoh (Osprey Tempest, 30 l)
• Trekové hole (Fizzan compact)
• Nízké trekové boty (Merrel) – nemám vysoké, tady by ale byly lepší varianta kvůli blátu
• Žabky na přezutí/sandále
• Nepromokavá bunda
• Zateplená vesta
• Fleecová mikina
• 3 trička (1x s dlouhým rukávem, 2x s krátkým rukávem)
• 1x trekové kalhoty, 1x legíny, 1x kraťasy
• Pyžamo (takové ve kterém můžu i na večeři )
• Hygiena (kartáček, pasta, krém, mýdlo, šampón), opalovací krém, repelent
• Základní lékárnička (paralen, náplast, alu fólie).
• Nabíječka na telefon, power banka
• Láhev na vodu, pár svačinek

Vzhledem k tomu, že jsem s sebou nemusela mít stan, spacák a karimatku, mohla jsem si dovolit pár „luxusních“ věcí. Nedávám je ale na gear list, protože nesmysly si dokáže každý případně zvolit vlastní.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Tipy a chyby z praxe

• Vyhraďte si na Via degli Dei dostatek času – zpětně si myslím, že ideální je 6 dní (moje poslední dvě etapy rozložit na tři).
• Pokud můžete, využijte B&B a agroturistických ubytování – nabízí často i zážitky, nejen přespání.
• Rezervujte si ubytování dopředu, pokud jdete v hlavní sezóně.
• Buďte otevření, nejspíš nebudete na treku nakonec sami.
• Neobjednávejte si cappuccino po poledni (z nějakého důvodu je to v Itálii strašné faux-pas ).

Užitečné zdroje a odkazy

Oficiální webové stránky Via degli Dei a Mapy.cz – šla jsem podle nich, Via degli Dei tam najdete celou vyznačenou.

Článek Via degli Dei (Itálie): kompletní průvodce + moje zkušenosti se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Přechod Krkonoš je moje velká srdcovka! Byl to totiž můj úplně první přechod hor. V roce 2017 jsme na něj vyrazily s kamarádkou Petrou… vlastně jsme se znaly jen tři týdny, když mě zaučovala v nové práci (než odjela dělat instruktorku lyžování do Japonska).

Později se přechod Krkonoš stal i mým prvním sólo trekem a od té doby se k němu v nějaké variantě vracím skoro každý rok – i letos.

Naše nejvyšší české hory jsou nejen překrásné, ale i dobře zasíťované a bezpečné. Díky tomu jsou ideální pro začátečníky i první sólo cestovatelky. To ale neznamená, že není potřeba se na přechod dobře připravit – hory jsou hory, a i v Krkonoších dokáže počasí ukázat svou sílu.

V článku najdete různé varianty tras, praktické tipy, a hlavně moje osobní zkušenosti. Pro inspiraci a plánování vlastního vícedenního výletu do hor.

Základní informace o přechodu Krkonoš

Název	Přechod Krkonoš
Délka	cca 35–70 km (podle zvolené varianty)
Trasa	Typicky Harrachov – (Špindlerův Mlýn) – Pec pod Sněžkou – Žacléř/Jánské lázně
Doba	1–4 dny (podle varianty)
Terén	Většinou dobře schůdné stezky, občas kameny, stoupání/klesání
Značení	Výborné, hustá síť turistických značek
Nejlepší období	červen–září
Počasí	rychlé změny, častý vítr a mlhy, i v létě může být chladno (kolem 5–10 °C na hřebeni); v bouřkách nebezpečí

Proč vyrazit na přechod Krkonoš

Pro začátek jsou Krkonoše dobře přístupné hromadnou dopravou. Přímé autobusy sem jezdí denně z Prahy (Černý most a Florenc), nebo třeba i Hradce Králové.

Do Harrachova, Špindlerova Mlýna, Pece pod Sněžkou i do Jánských lázní, se zkrátka pohodlně dostanete i bez auta. Při přechodu tak nemusíte řešit dopravu zpět k autu, ani kde zaparkovat na tři dny.

Infrastruktura je perfektní. Na každé túře narazíte na chaty, kde je často možné se občerstvit, nebo dokonce přespat. A značení? To je úplně bezkonkurenční. Všechny trasy jsou značeny přehledně a vzhledem k tomu, že se v národním parku není možné pohybovat mimo vyznačené trasy, je obtížné se ztratit.

To vše dělá z přechodu Krkonoš jednoduše skvělou a bezpečnou trasu pro začátečníky, kteří si chtějí nějaký první (třeba možná i sólo) přechod vyzkoušet. Zároveň jsou to ale pořád krásné hory s pěkným stoupáním.

Trasu je možné si různě uzpůsobit v rámci plánování, i v průběhu. Trek si tak užijí nejen úplní začátečníci, i zkušenější sportovci.

Moje letošní varianta přechodu

Na svůj letošní přechod Krkonoš jsem vyrazila tak trochu spontánně. Šla jsem ve čtvrtek ráno do práce (chodím pěšky, jak jinak ) a přemýšlela nad předpovědí počasí. O víkendu krásně a potom prudké ochlazení. Je září… bude to snad poslední letošní slunečný víkend?

Nehodlám to riskovat. Na pátek si beru dovolenou a balím batoh do Krkonoš.

Etapa 1: Harrachov – Špindlerův Mlýn

Vzdálenost: 23  km

Časová náročnost: 7,5 hodin

Převýšení: + 843 m, – 798 m

Alternativa: Přes Labskou boudu (pramen Labe), 20,5 km (+819, – 762), 7 hodin

V pátek ráno, v 7:30, jsem jela z Prahy (Florenc) do Harrachova, s Flixbus. Z Černého mostu by byla cesta levnější, ale bylo vyprodáno.

Před desátou jsem vystupovala z autobusu v Harrachově a šla hledat něco k snídani. Objevila jsem tak Pekařské bistro u Vokřínků. Snídaně byla výborná a za skvělou cenu (na Krkonoše). Jen bohužel nemají toalety.

Po občerstvení už se vydávám vstříc dobrodružství. Přes Harrachov s výhledy na skokanské můstky, se dostávám až k Mumlavkým vodopádům.

K jednomu z nejmohutnějších vodopádů v ČR, který je vysoký a široký téměř 10 metrů, se dá snadno dostat i po bezbariérové stezce. Já ráda chodím po lesní cestě z druhé strany, protože je trochu hezčí a méně frekventovaná.

Od Mumlavských vodopádů obvykle chodím přes Krakonošovu snídani, k prameni Labe, přes Labskou boudu na Pančavský vodopád a odtud sestup do Špindlerova Mlýna.

Letos jsem se ale rozhodla pro změnu! Od Mumlavských vodopádů jsem šla na Voseckou boudu, k hraním a Cestě česko-polského přátelství, kolem Sněžných jam, přes Mužské a Dívčí kameny až na Petrovku. Odtud jsem sestoupila až do Špindlerova Mlýna.

Cesta byla pěkná a já byla nadšená. Když ale porovnám obě varianty, mám tu svojí tradiční asi o trochu radši. Výhledy mi přijdou (i když jen o malinko) krásnější.

Překvapila mě krásná útulna pro turisty na Petrovce. Je otevřená od 8:00 do 18:00 a kromě toalet si tady můžete i odpočinout, dát kafe a případně se trochu zahřát.

Letos jsem měla poprvé v plánu spát v Krkonoších ve stanu. Došla jsem proto do Basecamp Medvědín, který je na kraji Špindlerova Mlýna. Tenhle kemp je za mě úplná topka! Skvěle vybavený, od sprch až po kuchyňky a možnost využít vnitřní prostory se sezením a kulečníkem až do 10 hodiny večer.

V kempu jsem si koupila něco malého k jídlu, postavila si stan a šla spát. První den parádní!

Etapa 2: Špindlerův Mlýn – Špindlerova bouda – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 14  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +265 m, –683 m

Alternativa: Pěšky ze Špindlerova Mlýna na Šp. boudu, 20,3 km (+720, – 716), 6,5 hodin

Spala jsem docela dobře, až do 5 ráno, kdy mi začala být zima a nemohla jsem dospat. Celkově bylo ráno chladnější a stan dost mokrý. Čekala jsem na sluníčko asi do 8, kdy jsem se rozhodla prostě sbalit stan mokrý. Zkušeností s mokrým stanem už mám víc než dost, díky letošní West Highland Way ve Skotsku.

Ve Špindlu jako první hledám kafe a něco k snídani, protože se potřebuji zahřát a počkat na 10 h, kdy se ke mně přidá přítel (jel z Černého mostu v sobotu ráno přímo do Špindlu). Dávám si kafe, sluníčko začíná hřát a já přemýšlím nad tím, že jsem tak trochu unavená a nechce se mi stoupat tam, odkud jsem předchozí den sestupovala.

Na nádraží ve Špindlerově Mlýně tak rovnou nasedáme na autobus a vezeme se na Špindlerovu Boudu. Mohla bych to svézt na přítele, ale ne… šlo tentokrát výjimečně o mojí „lenost“.

Pokud pojedete ze Špindlu na Špindlerovku, tak se pokuste nasedat už na autobusovém nádraží. Na dalších zastávkách už se může stát, že bude autobus prostě plný a nevezme vás. Stává se to relativně často, hlavně za hezkého počasí.

Od Špindlerovy boudy jsme se vydali ke Sněžce. Za hezkého počasí a o víkendu, je tato část trasy opravdu hodně frekventovaná a pokud se rozhodnete jít na vrchol Sněžky, počítejte doslova s davy. Na druhou stranu, pokud je to váš první výlet na nejvyšší horu, nenechte si ho ujít!

Je to prostě atrakce, ale jednou si jí užít za to stojí i přes davy ostatních. My se jí letos vyhnuli, protože jsme oba byli na Sněžce mnohokrát. Udělali jsme si rychlou fotku pod Sněžkou a vyrazili do Pece pod Sněžkou.

Krkonoše jsou obecně hodně frekventované. Ne ale všechny trasy. Přelidněné jsou hlavně hřebeny (tam kam se dá dojet/přiblížit autem nebo autobusem) a Sněžka, ale trasy výstupů a sestupů už zdaleka tolik přelidněné nejsou. Na druhou stranu je to právě tahle frekventovanost, která dělá z přechodu Krkonoš skvělou trasu pro první sólo přechod hor, nebo první sólo výlet.

Etapa 3: Pec pod Sněžkou – Černá hora – Jánské Lázně

Vzdálenost: 12,5  km

Časová náročnost: 4,5 hodin

Převýšení: +541 m, –702 m

Alternativa: Pec pod Sněžkou – Žacléř, 20 km, +774 m, -937 m, 6 hodin

Poslední den měl být odpočinkový, po náročném dni předchozí den. Nakonec byly ty dny odpočinkové oba (a já si mákla jenom v pátek ).

Ráno jsme si v penzionu zašli na snídani, která byla v krásné zimní zahradě s výhledem na sjezdovku. Potom jsme vyrazili na cestu a zastavili se na kafe na Kolínské Boudě, kde chovají lamy.

Později jsme se stavili na oběd, a nakonec ještě na zmrzlinu. Víc jsme prostě kalorie doplňovali, než spalovali, a i takové dny jsou někdy potřeba. Projedli jsme se postupně až do Jánských lázní, kde už jel přímý autobus zpátky do Prahy na Černý most.

Z Jánských lázní je skvělé spojení do Prahy, ale lístek si raději kupte dopředu. V neděli už byly všechny spoje obsazené a kdybychom neměli lístky už od čtvrtka, asi bychom museli pěšky dojit až domů.

Nejznámější trasy přechodu Krkonoš

Klasika na 2 dny: Harrachov – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 35–45 km

Časová náročnost: odhad 8 hodin/den

Celkové převýšení: +1200 až +1500

Trasy: Varianta A: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta Česko-Polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Nebo sejít do Špindlerova Mlýna. Podle toho den druhý – po hřebeni z Petrovky Polskem a sestup do Pece, nebo některá z alternativ ze Špindlerova Mlýna (například autobus na Špindlerovu boudu a po hřebenech, včetně výstupu na Sněžku).

Variata B: Harrachov – Mulmlavské vodopády – Krakonošova snídaně – rozcestník U Čtyř pánů – Labská Bouda (možnost předtím odbočit na pramen Labe), Pančavský vodopád – sestup do Špindlerova Mlýna. Druhý den buď autobusem na Špindlerovu boudu a odtud na Sněžku a dolů do Pece, nebo alternativní cesta do Pece (ne přes vrcholy).

TIP: Osobně mám radši variantu B, která ze zkušenosti bývá i o něco méně frekventovaná než cesta přes hřebeny. Přijde mi i hezčí, ale to je samozřejmě subjektivní.

Celý hřeben: Harrachov – Žacléř

Vzdálenost: 45–55 km

Časová náročnost: 3 x 6–9 hodin

Celkové převýšení: +1500 m až +2000 m.

Trasa: Harrachov – Mumlavské vodopády – Vosecká bouda – Cesta česko-polského přátelství – Sněžné jámy – Mužské a Dívčí kameny – Petrovka. Možnost přespat na Petrovce. Pokračovat po hlavním hřebenu na Sněžku – Horní Malá Úpa – Pomezní hřeben – Žacléřský hřbet – Žacléř.

TIP: Tento přechod kopíruje Stezku Českem a mapu tak najdete jednoduše v mapy.cz. Stačí hledat „Stezka Českem“ a máte mapu v mobilu bez vyklikávání bodů na trase.

Jednodenní ochutnávka: Špindlerův Mlýn – Sněžka – Pec pod Sněžkou

Vzdálenost: 17 km

Časová náročnost: 7 hodin

Celkové převýšení: +896 m, -856 m

Trasa: Špindlerův Mlýn – Kozí hřbety – Luční bouda – Slezký dům – Sněžka – Růžohorky – Pec pod Sněžkou

TIP: Tato jednodenní ochutnávka je ideální, pokud máte málo času, nebo si chcete udělat jen jednodenní intenzivní výlet. Na této trase počítejte s velkým množstvím návštěvníků, což může být při první sólo cestě i výhoda.

Kde spát při přechodu Krkonoš

Při přechodu je možné spát hlavně v horských boudách, chatách a penzionech. Jejich přehled najdete tady.

V sezóně si určitě udělejte rezervaci dopředu.

Super zkušenost mám třeba se spaním v noclehárně na Výrovce. Je to už pár let zpátky a cena se od té doby vyšplhala dost nahoru.

Letos jsem nově vyzkoušela i přespání ve vlastním stanu v kempu Basecamp Medvědín ve Špindlerově Mlýně a rozhodně moc doporučuji, pokud půjdete přes Špindl. Cena i vybavení kempu byly super!

Spaní na divoko i ve stanu je v národním parku zakázáno, a i když se v Krkonoších nachází dost nouzových přístřešků, kde je možné v případě nouze přespat, dělat by se to nemělo.

Sama rozhodně nejsem svatá a přespala jsem už plánovaně i na místech, kde to nebylo povolené, třeba při přechodu Mallorky po GR221. Na rozdíl od Mallorky jsou ale Krkonoše opravdu hodně frekventované a jedná se o národní park. Spaní venku proto nedoporučuji a nepodporuji.

Co si sbalit na přechod Krkonoš

Přečtěte si článek o mé kompletní výbavě na trek: Co si zabalit na dálkový pochod, kde najdete vše důležité pro začátek.

Krkonoše jsou hory a v takovém případě platí základní pravidlo – nepodcenit možnost jakéhokoliv počasí. Vždy je potřeba mít s sebou něco teplého na sebe pro případ ochlazení (fleecová mikina, vesta/bunda) a něco, co vás udrží v suchu v dešti (pláštěnka/nepromokavá bunda). A tím vždy myslím i v létě!

Dál se vždy hodí přidat do batohu čelovku. Už se mi stalo, že jsem jí potřebovala, když jsme v roce 2018 s kamarádkou šly jen s jednou čelovkou dohromady asi 2 hodiny k nejbližší chatě (radši se neptejte, jak k tomu došlo ). Stejně tak se hodí powerbanka a offline stažené turistické mapy v mobilu.

V neposlední řadě nezapomeňte na hotovost. V Krkonoších se dá na chatách platit kartou spíše výjimečně, kvůli signálu i bankovním poplatkům.

Jídlo a pití v Krkonoších

Krkonoše jsou velmi dobře zasíťované a na každé trase narazíte na horské chaty, kde můžete dokoupit vodu, jídlo i pití.

Důležité je mít s sebou hotovost, protože na většině chat neberou platební karty.

Ceny na chatách jsou obecně vyšší, takže je za mě ideální vzít si základní jídlo s sebou a na chatách doplňovat jen to nezbytné. Nebo s tím alespoň počítat a připravit si na výlet dostatečný budget.

Mojí oblíbenou místní specialitou je Krkonošské kyselo a dál všude narazíte i na borůvkové knedlíky a koláče.

Přechod Krkonoš sólo: proč se toho nebát

Přechod Krkonoš byl kdysi můj první horský sólo trek a přesně na to je ideální!

Trasy jsou výborně značené, národní park je frekventovaný a v každém okamžiku budete relativně blízko civilizace.

Hory by se samozřejmě neměly podceňovat v žádném případě, ale s adekvátní přípravou se zkrátka jedná o celkově bezpečný výlet a ideální první zkušenost s přechodem, i pro ženy sólo cestovatelky.

Tak zabal batoh, zahoď strach (ať neneseš zbytečné gramy navíc) a vyber si variantu přechodu, která tě láká nejvíc!

Pokud plánujete svůj první přechod, napište mi do komentářů, jakou variantu si vyberete.

A kam dal? Co takhle přechod v zahraničí? Přečti si třeba o mém sólo přechodu ve Skotsku po West Highhland Way, nebo o cestě okolo Mont Blancu po Tour de Mont Blanc.

Článek Přechod Krkonoš: průvodce pro začátečníky i první sólo trek se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Trasa je dobře značená, převýšení je mírné, a pokud si nesete stan, můžete si etapy přizpůsobit vlastním silám. Jen s jedním nepočítejte – že zůstanete v suchu. Skotské počasí je výzva samo o sobě.

WHW jsem měla dlouho v hlavě. Lákala mě svou bezpečností pro sólo cestovatelky a tím, že je možné spát v kempech i volně v přírodě. Byla to moje první delší cesta, kde jsem spala sama ve stanu – a chtěla jsem si tím posunout vlastní komfortní zónu.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zážitky. Klidně přeskakujte – a vezměte si z něj přesně to, co hledáte.

West Highland Way – Základní fakta

Název	West Highland Way
Délka	Cca 154 km
Trasa	Milngavie (severně od Glasgow) – Fort William (z jihu na sever)
Doba	6–8 dní (možné uzpůsobit)
Terén	Štěrk, lesní cesty, trochu stoupání
Značení	Dobré – ukazatele, patníky
Nejlepší období	Duben–květen, září (možné celý rok, ale vyžaduje zkušenosti a vybavení)
Počasí	Rychlé změny, častý déšť (ale i duha )

Etapy West Higland Way

West Higland Way se jde obvykle od jihu na sever, protože tak roste obtížnost terénu. V Milngavie najdete oficiální začátek, ve Fort Wiliam konec a takto je cesta i značená. Na druhou stranu vám ale nic nebrání ani otočit směr (a nebudete jediní). WHW se samozřejmě dá jít oběma směry.

WHW si můžete rozdělit podle vlastní kondice, počasí a možností přespání – oficiální etapy neexistují.

Níže najdete, jak jsem šla trasu já – se spaním ve stanu v kempech.

Etapa 1: Milngavie -> Drymen Camping

Vzdálenost: 17,6 km

Čas: 5 h

Po výstupu z vlaku v Milngavie se vydejte podchodem a nechte se přivítat nápisem „Welcome to Milngavie“. Pokud jste si cokoliv zapomněli zabalit, seženete to cestou do centra. Potkáte lékárnu i několik obchodů s vybavením na kempování.

Oficiální začátek stezky je v centru Milngavie u žulového obelisku. Dál pokračuje přes městský park Mugdock Country Park.

První část WHW je nenáročná a téměř bez převýšení. Potkáte na ní několik menších jezer a říček a ke konci vstoupíte do národního parku Loch Lomond a The Trossachs.

Deník z etapy 1:

Přijela jsem vlakem do Milngavie unavená po návratu z Fisherman’s Trail v Portugalsku.

Po vystoupení z vlaku jsem ušla pár kroků a sundala si svůj 12kg batoh na lavičku. Přišel mi dost těžký a začala jsem pochybovat, jestli tohle vůbec zvládnu. V tu chvíli mi na bundě přistálo něco bílého – letěl nade mnou pták.

Kousek od lavičky vidím kavárnu, která právě otevírá a místo abych hned vyšla na trek, jak jsem si plánovala, zamířím raději na čaj a sušenky. V kavárně mě uvítají otázkou „What can I get you, love?“, což mi společně s dávkou cukru a kofeinu dodává zpátky chuť vydat se na cestu.

Fotím se u žulového obelisku a vycházím na úžasně zelenou West Highland Way. První den mám navíc štěstí na krásné počasí a celkově si užívám nádhernou skotskou přírodu.

Etapa je krátká a do kempu tak dojdu hodně brzy. Dozvídám se, že má v noci hodně pršet a „že si mám dobře vybrat, kde si postavím stan, aby mi do něj nestékala voda“. Dlouho nepršelo a při silném dešti nebude ztvrdlá půda schopná vodu nasáknout. Vzhledem k mým poměrně malým zkušenostem s kempováním chvíli chodím po kempu a hledám vhodné místo, až to prostě vzdám a vyberu si plácek, který alespoň není pod viditelným kopečkem.

Chvíli zápasím se stavěním stanu, který jsem si zkoušela postavit jednou doma v obýváku. Vedle mě je postavený stejný stan, ve kterém je Fleur z Nizozemska. Nabízí mi pomoc, kterou odmítám s tím, že se musím naučit stan postavit sama, zvlášť když tuším, že následující dny to budu dělat v dešti (takže ideálně rychle ).

Dostavila jsem stan a spustil se silný déšť. Jsem na sebe pyšná, první den byl perfektní.  

Kemp Drymen Camping

První noc jsem spala v Drymen Camping. Rezervovala jsem si místo na stan na jejich webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: pod střechou, prostorný
• Prostor pro sušení věcí: venku, ve společném prostoru pod střechou
• Nabíjení telefonů: Zásuvky ve společném prostoru
• Jídlo: Malý obchůdek, možnost objednat domácí pizzu přes WhatsApp.
• Cena za stan pro 1 osobu: £12
  

Etapa 2: Drymen Camping -> Cashel Campsite

Vzdálenost: 17 km

Čas: 5 h

Z Drymen vede cesta nahoru na Conic Hill, odkud poprvé uvidíte výhledy na Loch Lomond. Je to prý jeden z nejkrásnějších výhledů na West Highland Way.

Já měla smůlu na počasí, byla mlha a neviděla jsem nic. Přesto jsem na Conic Hill potkávala opravdu hodně výletníků. Za hezkého počasí musí být výhledy nádherné!

Cesta pokračuje sestupem do vesnice Balmaha, kde je možné se najíst a pokračovat dále podél jezera. V této oblasti je možné zahlédnout orlovce říční, kteří v jezeře loví ryby.

V oblasti národního parku kolem Loch Lomond se od 1. 3. do 30. 9. nesmí volně kempovat a je proto lepší si rezervovat místo v kempu.

Deník z etapy 2:

Ráno balím mokrý stan. S tím mám naštěstí zkušenost z Tour du Mont Blanc a tak mě to moc nerozhodí. Vycházím sice do deště, ale pořád nadšená z nádherně zelené skotské přírody.

Jsem trochu zklamaná při výstupu na Conic Hill, protože vím, že přímo přede mnou je Loch Lomond a není vůbec nic vidět, ale není čas se litovat. Cesta po kamenech klouže a já si musím dávat pozor. Po chvíli si přesto sedám přímo do bláta ve svých světle zelených turistických kalhotách.

Nakonec mě to ale uklidní. Jsem úplně mokrá a špinavá – už si pozor dávat nemusím.

V Balmaha už si užívám krásné výhledy na jezero a než dojdu do kempu, procházím se po pláži s výhledem na vysočinu. V kempu jsem první, stavím mokrý stan pod stromem, aby stihl do večera trochu uschnout.

Taky se seznamuji s midges!

V Glasgow jsem před trekem zašla do obchodu, kde byl moc milý prodavač. Řekla jsem mu, co mám s sebou v batohu a zeptala se, co si mám dokoupit, pokud mám úplně minimum místa na to nést cokoliv dalšího. Prodal mi tři věci: nejlevnější nepromokavé kalhoty (nejlepší poměr váhy vs výkonu), síť na obličej a repelent na midges. Druhý den na treku to byl můj nejoblíbenější člověk na světě!

Kemp Cashel Campsite

Kemp přímo u Loch Lomond – Cashel Campsite jsem rezerovala přímo přes jejich stránky.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: omezený – pár stolků venku, dva stolečky pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ne
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost poprosit na recepci/v obchodě (v otevírací době)
• Jídlo: Obchod s čerstvým pečivem, teplé nápoje
• Cena za stan pro 1 osobu: £16

Etapa 3: Cashel Campsite -> Inversnaid Bunkhouse

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6,5 h

Třetí den cesta pokračuje podél jezera Loch Lomond. Uvidíte nádherné výhledy na jezero a kopce za ním.

Terén je v části podél jezera trochu obtížnější, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout v dobrých botách. Pokud vyjde hezké počasí, můžete se i vykoupat na jedné z mnoha pláží po cestě.

Deník z etapy 3:

Ráno jsem balila přiměřeně mokrý stan po nočním dešti a jakmile jsem dobalila, začalo pršet znovu. V kempu si proto dávám kafe pro zlepšení nálady a kupuji letenku do Portugalska (abych došla Fisherman´s trail).

Mezitím přestává pršet a já se vydávám na jeden z nejkrásnějších dní podél jezera. Výhledy jsou překrásné! Moc se ale nezastavuji, protože jakmile přestane pršet, objevují se midges. Při chůzi vás tyto typické skotské mušky nechají žít, ale jakmile se chcete zastavit, třeba jen na svačinu, jsou připravené vás sníst za živa!

Přestože jsem vycházela poměrně pozdě, díky midges docházím do kempu zase jako první. Stan mě ale nechají postavit až ve 3 hodiny odpoledne.  Tak sedím alespoň venku pod střechou se síťkou na hlavě a snažím se pod ní rukou prostrčit co největší kus sendviče a zároveň pustit co nejméně midges.

Stan se mi podaří postavit za 10 minut v krátké pauze mezi deštěm a… dalším deštěm. Kemp je na kopci mimo trasu a je potřeba se tam vydrápat poměrně zarostlou cestou, která je v dešti úplně podmáčená – měla jsem vodu po kotníky.

Na druhou stranu ale můžete využít vše, co je k dispozici v ubytování v hostelu, včetně místnosti pro sušení bot a oblečení. V místnosti s topením a odvlhčovačem mi přes noc uschlo všechno včetně bot.

Hostel má i restauraci, kde jsem potkala Fleur, daly jsme si spolu večeři a chvíli si povídali se dvěma dalšími trekery. Po chvíli si ale každý šel zase po svém. Celkově jsem první část WHW trávila převážně sama přes den i večer.

Inversnaid Bunkhouse

Kemp je u hostelu/buňkového ubytování a není přímo na trase. Vede k němu výstup a lesní cesta, která byla dost podmáčená. Stan si můžete postavit na zahradě ubytování a výhodou je, že můžete využít všechny společné prostory – restauraci, sprchy s fénem, drying room (vyhřívaná místnost s odvlhčovačem vzduchu pro vysušení věcí).

Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (k dispozici fén na vlasy)
• Společný prostor: restaurace se stoly a gaučem
• Prostor pro sušení věcí: ano
• Nabíjení telefonů: Neoficiálně, možnost nabít si telefon v restauraci
• Jídlo: Restaurace s možností večeře, snídaně a zakoupení sendviče k obědu
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 4: Inversnaid Bunkhouse -> By the way hostel Tyndrum

Vzdálenost: 31 km

Čas: 9 h

Čtvrtý den začíná u největšího vodopádu na trase v Inversnaid a pokračuje podél jezera Loch Lomond. Terén je tady pravděpodobně nejnáročnější z celé West Highland Way.

Cesta se klikatí podél jezera, stoupá a klesá a většinou půjdete po kamenech a přes kořeny. Při dešti to klouže. Není to nic nepřekonatelného, jen je potřeba s tím počítat časově (12 km jsem šla 4 hodiny) a ideálně mít turistické hole, které cestu terénem maximálně usnadní.

Druhá část je méně náročná a vede podél řeky Falloch. Na jaře půjdete přes ohrady plné jehňátek.

Deník z etapy 4:

Když se mě v Inversnaid Bunkhouse při ubytování recepční-barman ptal, jestli si chci na ráno koupit snídani, řekla jsem, že bohužel nemůžu. Snídaně byla od 8 a já měla v plánu ujít 31 km. Zeptal se „Why?“ a byla to vlastně skvělá otázka.

Ráno jsem sbalila mokrý (jak jinak!) stan a v 6 vycházela do deštivého skotského rána. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi krásně vyhřáté boty vydrží suché. V 6:16 už si je fotím promáčené. V 6:59 se zakusuji do sendviče, který jsem si vzala s sebou k obědu. Jsem bez energie, vyčerpaná z chůze a neustálého deště.

Nejsilnější a nejvíc v klidu se ale cítím právě v takových chvílích na treku. Vím, že se musím spolehnout sama na sebe a že to zvládnu.

West Highlands Way je poměrně frekventovaná trasa, kde potkáte hodně dalších trekerů. To ale neplatí, když vyjdete v dešti v 6 ráno. Nepotkala jsem nikoho celé 4 hodiny a cestu podél jezera jsem si tak opravdu užívala.

Kolem 10 hodiny zastavuji v Beinglas Farm, kousek za Inverarnan. Objednávám si Vegetarian Full English Breakfast. A vůbec mi nevadí, že už jsem snědla Flapjack k snídani a sendvič (ten měl být k obědu).

Mám za sebou první 4 hodiny chůze a čeká mě dalších 5 hodin.

Na konci etapy mám v plánu jedinou noc s přespáním v hostelu, kde byl volný jen soukromý dvoulůžkový pokoj.  

By the way hostel Tyndrum

Vzhledem k vytrvalému dešti jsem si čtvrtý den rezervovala pokoj v By the way hostel Tyndrum, přes jejich stánky.

Kromě pokojů je ale možné spát i ve stanu a využít všechno zázemí ubytování. Popis níže se týká hostelu, kde jsem spala – nevím, jak vypadaly sprchy pro kemp.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně (hostelu)
• Společný prostor: jídelna (v hostelu)
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: V jídelně hostelu (nevím, jak pro stany)
• Jídlo: Přímo v ubytování ne, ale v Tyndrum (asi 1 km) je velký obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £65 (dvoulůžkový pokoj), £28 (postel v hostelu), £16 (stan)

Etapa 5: By the way hostel Tyndrum -> Glen Coe Mountain Resort

Vzdálenost: 29 km

Čas: 8,5 h

V druhé části West Highland Way se krajina výrazně promění a z výhledů na jezero se stanou působivé výhledy na hory. Nepředstavujte si ale zase ani Alpy, nejvyšší vrchol Skotska – Ben Nevis leží v nadmořské výšce 1 345 m (Sněžka 1 620 m).

Krátce za Tyndrum půjdete kolem vrcholů Beinn Odhar, Beinn Dorain a dalích hor, jejíž názvy nejspíš ani přes veškerou snahu nevyslovíme.

Cesta vede až do Bridge of Orchy, kde je možnost občerstvení. Za Bridge of Orchy budete procházet pod viaduktem, kde trasa navazuje na starou vojenskou cestu. Postupně budete mít výhledy na Loch Tulla, pohoří Black Mount a vřesovišně Rannoch Moor.

Deník z etapy 5:

Ráno balím vysušený stan, který jsem nechala uvnitř doschnout a do nového dne mě vítá sluníčko. Předpověď hlásí jediný den na trase, kdy nemá pršet – jupí!

Prší asi za hodinu. Ale já už jsem zvyklá a statečná.

V Tyndrum jsem nakoupila zásoby jídla, protože jsem se dočetla, že v následujícím úseku není možnost si nic k jídlu dokopit. Nebyla to pravda. Pokud půjdete etapy podobně jako já, najíte se  pohodlně v Bridge of Orchy a následně v Glen Coe Mountain Resort. Pokud nejedete super low cost a nešetříte na jídle, velké zásoby nepotřebujete.

Krajina je nádherná a já jdu už pátý den úplně sama. S lidmi se mi nedařilo se moc seznámit ani večer, takže se z monologu v mojí hlavě chvílemi stává monolog nahlas. Občas si cestou pro sebe nahlas něco řeknu. Většinou slova podpory. Zní to vtipně – ale pomáhá to.

Jeden rozhovor proběhl i se stromem. Něco jsem si řešila v hlavě a zastavila se u velkého statného stromu u cesty. Když jsem se ho dotkla rukou, zeptala jsem se „Can you advise me what to do, please?“ a v mojí hlavě se objevila odpověď „Just stand still, everything around you will keep moving and falling into place“.

To byl asi můj nejšílenější moment cesty po West Higland Way a jeden z těch nejsilnějších.

V Glen Coe Mountain Resort jsem postavila stan a šla na večeři. Potkala jsem Suzie z UK a moc krásně jsme si popovídaly o Camino de Santiago.

Glen Coe Mountain Resort

Místo na stan v Glen Coe Mountain Resort jsem rezervovala přímo přes jejich webovky. 

Dejte si pozor na sprchu, která je na časovač a čas běží hned po vhození mincí. Ideálně se vysvléct do ručníku a až potom zaplatit.

• Teplá sprcha: £ 1 za 5 minut, vhodíte mince a voda okamžitě teče!
• Společný prostor: ne, ale možnost posedět v restauraci
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ne
• Jídlo: restaurace s velkým výběrem
• Cena za stan pro 1 osobu: £10

Etapa 6: Glen Coe Mountain Resort -> Black Water Hostel

Vzdálenost: 16,5 km

Čas: 5,5 h

Šestý den začíná výhledy a na hory, jako je Buachaille Etive Mòr. A pokračuje po známém „Ďáblově schodišti“ – klikaté cestě vedoucí na nejvyšší bod West Highland Way (550 metrů nad mořem). Z vrcholu je výhled na pohoří Mamores.

Z vřesovišť cesta postupně sestupuje směrem dolů.

Přes výstup do nejvyššího bodu trasy je tato etapa oproti předchozím relativně méně náročná a bohatá na krásné výhledy.

Deník z etapy 6:

Ráno vylezu ze stanu a vidím nejkrásnější duhu, jakou jsem kdy viděla!

Pokračuji snídaní. Dávám si zase celou vegetariánskou anglickou a vůbec mi nepřijde možné, že jsem před pár hodinami měla k večeři burger s hranolkama. Stala se ze mě černá díra na jídlo.

Vycházím sama a po pár kilometrech před sebou vidím tři kluky, jak něco zkoumají v trávě. Když kolem nich procházím (a snažím se zahlédnout na co se dívají), volají na mě a ukazují mi nějakou housenku. Nakonec jdeme kousek spolu a povídáme si.

Později se rozejdeme a znovu je potkám na kopci za „Ďáblovým schodištěm“. Jdeme zase kousek spolu, až zjistíme, že spíme ve stejném kempu. Večer s nimi chvíli posedím v hospodě, kde se přidávají další lidé a já si sice nepamatuji jejich jména, ale naučila jsem se novou karetní hru Shithead.

Šestý den jsem zkrátka konečně zase na chvíli vyměnila kontakt se stromy za kontakt s lidmi.

Black Water Hostel

Hostel nabízí i místo pro stany a právě toho jsem využila i já. Rezervovala jsem přímo na webu.

• Teplá sprcha: neomezeně, v ceně
• Společný prostor: ano, venkovní posezení pod střechou
• Prostor pro sušení věcí: ano (pro všechny, včetně stanujících)
• Nabíjení telefonů: ano (ve venkovním posezení)
• Jídlo: v okolí je obchod i restaurace
• Cena za stan pro 1 osobu: £15

Etapa 7: Black Water Hostel -> Fort William

Vzdálenost: 25 km

Čas: 7,5 h

Poslední den vede cesta zalesněnými oblastmi a postupně odkrývá pohled na nejvyšší horu Skotska – Ben Nevis. Za hezkého počasí se můžete další den vydat nahoru.

Na konci trasy se vydejte do centra Fort Wiliam a nezapomeňte se vyfotit u bronzové sochy poutníka na Gordon Square.

Stejně jako mnoho populárních dálkových treků, i West Highland Way končí uprostřed města. Čeká vás tak skok z přírody rovnou do víru bezpočtu restaurací a suvenýrů. Můžete tak oslavit úspěšné zdolání West Highland Way!

Deník z etapy 7:

Poslední den ráno silně prší a já chvíli čekám, jestli přestane, ale nepřestává. Nakonec se rozhodnu balit stan v dešti. Vlezu dovnitř pod plachtu a zabalím celý vnitřek. Potom chvíli sedím pod plachtou a přemýšlím, co dál.

Nakonec zkrátka vnitřek stanu přenesu pod střechu a v dešti zabalím venkovní plachtu. Jsem úplně mokrá a stan taky, takže se vzdávám původního plánu spát poslední noc v kempu a rozhodnu se ještě jednou kouknout na booking.com, kde bylo noc předtím všechno rezervované.

Na bookingu je volná jedna postel v pokoji pro ženy v hostelu ve Fort Wiliam! Někdo musel zrušit rezervaci a já to okamžitě beru. Nevěřím, jak velké jsem měla štěstí.

Vycházím a míjím autobusovou zastávku plnou lidí, kteří čekají na autobus. Prší a fouká silný vítr, ale já se nechci vzdát poslední etapy. Jdu!

Většinu trasy toho moc nevidím, protože mi teče voda do očí. Vítr se mi opírá o batoh a hází mě do strany. Dávám si sluchátka do uší, abych se namotivovala hudbou. Jenže sluchátka jsou promáčená a přestala fungovat. Mobil ukládám do voděodolného obalu a jdu – na sílu, na vůli.

Nesmysl. Hned, jak jsem došla do Fort Wiliam vysvitlo sluníčko a bylo krásně.

Došla jsem na konec trasy a zamířila do hostelu. Ten byl nádherný, čistý, suchý a nechali mě v něm vysušit si úplně všechny věci včetně stanu. Všechno prádlo jsem dala vyprat a vysušit a užívala si výhled z okna na hory v suchu a s teplým čajem v ruce. Takhle si představuji nebe!

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

Fort William Backpackers

Nádherný hostel, s klidnou společnou místností s výhledem na hory. Ideální volba po propršeném treku Skotskou vysočinou.

Rezervovala jsem přes booking.com.

• Cena: £30

Spaní na West Highland Way

Na West Highland Way můžete zvolit pohodlné spaní v hotelech a B&B nebo hostelech. V takovém případě je ale potřeba plánovat poměrně dlouho dopředu, protože ubytování může být plně rezervované až rok dopředu.

Kapacita je omezená a stejně jako jiné oblíbené trasy si na WHW ubytování rezervují i cestovky, které potom trek nabízí jako zájezd. Na druhou stranu toto omezení v ubytovací kapacitě zajistí, že není trek úplně přehlcený.

Další možností je spaní ve stanu, které jsem zvolila i já.

Stanování na West Highland Way

Výhodou stanování na West Highland Way je větší flexibilita. Můžete si cestu naplánovat po kempech, jako jsem to udělala já, nebo vůbec nic neřešit a přespat tam, kam dojdete.

Pokud budete chtít spát v kempech a půjdete v oblíbené období (jaro–podzim), doporučuji rezervace. Rezervovala jsem asi měsíc před cestou a v některých kempech už nebylo na moje vybrané datum místo. Je to jeden z důvodů, proč mám  itineráři delší a kratší denní etapy.

Stanovat ve Skotsku můžete i mimo kempy, při dodržení místních předpisů. To ale neplatí pro oblast národního parku a okolí Loch Lomond, proto se právě v této části stává, že jsou kempy obsazené.

Kempy na West Highland Way

Seznam kempů, ve kterých jsem spala a můžu je doporučit z vlastní zkušenosti:

*Ceny v květnu 2025

Podrobnější informace o vybavení každého kempu najdete na konci popisu každé etapy.

Většina těchto kempů měla teplou sprchu bez doplatku (s výjimkou Glen Coe Mountain Resort) a Drying room, tedy místnost s topením a odvlhčovačem vzduchu, kde se daly vysušit boty a oblečení.

Spaní ve stanu jako sólo žena na treku

Pocitově byla celá West Highland Way velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky. Spaní ve stanu v kempech bylo 100 % bezpečné a zpětně bych se nebála ani přespání na divoko.

Samozřejmě se nikdy nedá zcela vyloučit, že se něco stane. To ale nejde ani doma.

West Highland Way je bezpečná, dostatečně frekventovaná trasa, kterou z vlastní zkušenosti doporučuji i jako úplně první sólo cestu se spaním ve stanu.

Výbava na West Highland Way

Vzhledem k tomu, že jsem měla v plánu do jednoho batohu zabalit na 4týdenní sólo cestu, během které jsem měla v plánu jít Fisherman´s trail v Portugalsku a West Highland Way ve Skotku, musela jsem nad výbavou opravdu hodně přemýšlet.

Seznam níže je sestavený z toho, co jsem opravdu potřebovala a využila. A zároveň zredukovaný na pohodlné minimum.

Mimochodem, pokud vás moje osvědčená výbava na treky zajímá podrobněji, mrkněte na můj článek o výbavě na dálkové treky.

Batoh a boty

Nejdůležitější výbava každého treku – dobrý batoh a boty.

Na West Highland Way jsem měla batoh Osprey VIVA 45L, do kterého se mi vešlo vše, co jsem potřebovala. Celková váha batohu i s vodou byla 12 kg. Měla jsem vybavení na kempování v přírodě, ale nenesla jsem s sebou věci na vaření, ani velké zásoby jídla.

Nutností je i pláštěnka na batoh.

Boty mám na treky jenom jedny a chodím v nich všude. Jsou to nízké trekové boty Merrell Moab 3 Gtx. Určitě je na zvážení, jestli nízké nebo vysoké trekové a na West Highland Way si myslím, že se více hodí vysoké trekové. Zvlášť pokud více prší a voda do bot teče svrchu.

Značku Merrel mám ale ráda, protože podle mě poskytuje skvělý poměr kvality a ceny.

Kromě dobrého batohu a bot doporučuji i trekové hole, které odlehčí kolenům. Já mám lehoučké trekové hole Fizzan Compact.

Vybavení na spaní venku

Měla jsem s sebou stan pro jednu osobu MSR Elixir 1. Ve většině kempů se velikost stanu neřeší, takže i pokud jdete sólo, můžete s sebou vzít stan pro 2 osoby. V některých kempech ale můžete narazit na platbu za velikost stanu – stan pro dvě osoby = platba za 2 osoby. Setkala jsem se s tím za celou cestu ale jenom jednou.

Izolaci od země zajistí kvalitní karimatka. Pokud výběr podceníte, nepomůže ani sebelepší spacák. Já jsem na spaní náročná, proto jsem sebou měla nafukovací karimatku NEMO Tensor All-Season. Je maličká po sbalení, ultra lehká, rychle se nafoukne i zabalí a je pohodlná na spaní.

Spacák jsem zvolila syntetický. Po zkušenosti z GR 221 Přechodu Mallorky, kde mi péřový spacák navlhl hned první noc, jsem se do Skotska rozhodla vzít syntetický spacák  SEA TO SUMMIT Venture VtII (komfort -6°) a byla jsem spokojená. Ačkoliv je větší a těžší, rychleji schne a funguje i ve vlhku.

Oblečení na West Highland Way

Bude samozřejmě záležet na počasí, ale tady je můj ideální seznam na deštivý týden v květnu:

• 2–3 trička (ideálně merino, hřeje i vlhké), měla jsem 1 s dlouhým a 1 s krátkým)
• 3x ponožky (merino, hřeje i mokré), 2x na chůzi, 1x do stanu/na spaní
• 3x spodní prádlo
• Turistické kalhoty (rychle uschnout, i úplně mokré jsou suché do rána)
• Nepromokavé kalhoty (jednoduché, nejlevnější, lehce sbalitelné)
• Legíny/lehké kalhoty (na spaní, do stanu, na večer)
• Mikina (fleece, hřeje i vlhká)
• Zateplená syntetická vesta (malá po sbalení, hřeje i vlhká)
• Nepromokavá bunda (odolá lehčímu dešti, vytrvalý déšť většina nevydrží, ale to nevadí)
• Turistické sandály do vody/žabky

Midges a klíšťata

Midges dokáží na West Highland Way pěkně potrápit a hodila se mi proto jednoduchá síťka na hlavu (hat net), kterou jsem přehodila přes kapuci bundy.

Při chůzi není s midges problém, ale jakmile se zastavíte i jen na chviličku (třeba při stavení stanu), tak vás prostě sežerou. Síťka na obličej stojí pár korun a pořídíte ji kdekoliv – v Glasgow, Milngavie, i ve většině kempů.

Druhou vychytávkou je repelent proti midges a klíšťatům, který taky doporučuji koupit až ve Skotsku.

Voda a jídlo na West Highland Way

Na West Highland Way si samozřejmě můžete vzít vařič a vlastní zásoby, které potom po cestě není problém doplňovat. Obchodů bylo po cestě dostatek a prodávali i plynové bomby do vařičů.

Na druhou stranu, pokud stejně jako já, vaření nosit nechcete (v mém případě kvůli váze a velikosti batohu), není problém se na West Highland Way stravovat po cestě v restauracích, kempech a nakupovat si v obchodě. Každý den byla minimálně jedna možnost se najíst a koupit si něco na zbytek dne/večer.

Ceny jsou samozřejmě trochu vyšší než v Česku. Ideální je nakombinovat si jídlo v restauracích a nakupování v obchodech, podle osobního budgetu.

Byla jsem nadšená z poměrně dobré nabídky vegetariánských a někdy i veganských variant.

Žádný problém není ani s doplněním pitné vody. Každý den byla možnost napustit si zdarma pitnou vodu v kempech nebo veřejných zdrojů po cestě.

Doprava – Jak se dostat do Milngavie a Fort Wiliam

Z Česka se na začátek treku dostanete nejlépe letecky. Aktuálně jsou nejlevnější letenky do Edinburgu s Ryanair. Podívat se ale můžete i na Easy Jet a lety do Glasgow.

Jak na hledání letenek a levné cestování po Evropě se dozvíte v článku: Levné Cestování po Evropě: Jak na to?

Pokud poletíte do Edinburgu, můžete přímo na letišti nasednout na autobus do Glasgow. Autobus staví hned u východu z letiště vpravo a lístek koupíte u řidiče. Platba byla možná i kartou a nic jsem nezařizovala dopředu.

Zbývá vyřešit, jak se dostat do Milngavie. Z Glasgow jezdí přímý vlak a cesta trvá jen 25 minut. Zadejte si cestu z bodu, kde se nacházíte (například kde se ubytujete v Glasgow, nebo kam přijdete z letiště autobusem) na Google maps a Milngavie jako cíl cesty. Mapy vám ukáží nejbližší stanici vlaku v Glasgow, kde si koupíte lístek v automatu a na vlak sednete podobně jako v Praze na metro. Opět jsem nic nerezervovala dopředu a nebylo to potřeba.

A jak se dostat zpět z Fort Wiliam do Edinburgu nebo do Glasgow? Máte hned dvě možnosti. Jednou je vlak, který je známý pro své výhledy a zážitek z cesty po železnici. Na druhou stranu jde ale i o výrazně dražší variantu.

Já proto volila autobus od společnosti Ember bus. Cesta byla pohodlná a projížděla přes místa, která jsem na West Highland Way prošla pěšky.

Lístek na autobus jsem rezerovala předem přes webové stránky Ember bus.

Jak zvládnout trek a kempování v dešti

Skotské počasí je nepředvídatelné, kromě jediného – na 99 % procent prostě nejde zůstat celý trek v suchu. Pokud budete mít „štěstí“ jako já, budete si pravého skotského deště užívat celou West Highland way.

Jak nepřízeň počasí „přežít“ bez traumat?

Kromě pláštěnky na batoh si spacák a oblečení balím do igelitových tašek a až potom ukládám do batohu. Úplně ideální je pořídit si Dry bag (já do nich zatím neinvestovala).

Dál se raději ráno na chůzi obleču do mokrého, včetně ponožek, než abych použila něco ze setu suchého oblečení do stanu na spaní. Je mnohem lepší se přes den hýbat v mokrém oblečení než nemít suché oblečení na spaní. Tohle je pro mě zlaté pravidlo kempování v dešti.

Mokrý stan balím tak, aby vnitřek zůstal co možná nejvíc suchý, co možná nejdéle. Venkovní plachtu a vnitřek balím zvlášť a vnitřek dávám do igelitové tašky, aby se od ostatních věcí v batohu nezamokřil. Suším stan kdykoliv je k tomu příležitost.

Ve Skotsku je v kempech často možnost využít Dry room, místnost s odvlhčovačem vzduchu a topením. Každý večer jsem si tam nechávala vysušit boty, bundu a kalhoty. I když třeba pršelo a já musela kolem stanu pobíhat v sandálech. Před sednutím si do stanu jsem se v předsíňce utřela ručníkem a ve stanu natáhla jediné suché ponožky na spaní.

Vytrvalý déšť dokáže někdy pěkně potrápit, ale pokud dokážete udržet sucho na spaní a dobrou náladu, nemusí vám déšť zážitek pokazit, ale naopak umocnit!

Závěr a konec West Higland Way

West Highland Way byla nádherná a díky dešti mi dala pořádně zabrat!

V některých chvílích jsem byla upřímně vyčerpaná, většinu času jsem šla sama a byla jsem tak odkázaná jenom sama na sebe – fyzicky i psychicky. To mi připomnělo, kolik síly si v sobě nesu.

Zároveň mi celou dobu úplně nepřálo počasí, přišla jsem o některé krásné výhledy a často jsem byla skrz naskrz promočená. Přesto jsem si dokázala udržet pozitivní náladu a cestu si maximálně užít. To mi připomnělo, že v životě je hodně věcí o úhlu pohledu.

Bez ohledu na to, jak moc zrovna prší – je na nás, jak s tím vnitřně naložíme.

Máš otázky k West Highland Way? Napiš mi do komentářů nebo na Instagram – ráda pomůžu. 

Článek West Highland Way: Kompletní průvodce + moje sólo zkušenost se stanem ve Skotsku se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Tato pobřežní trasa podél Atlantského oceánu nás zavede na okraje útesů, přes nejkrásnější pláže dostupné pouze pěšky, až do portugalských vesnic s typickými bílo-modrými domy, které po staletí živil rybolov.

Fisherman’s Trail je trasa vhodná pro všechny, které těší pěší turistika. Včetně začátečníků a sólo cestovatelek. Trasa je relativně nenáročná z hlediska převýšení a počtu kilometrů, nevyžaduje mnoho vybavení (lehký batoh), je dobře značená a velmi bezpečná i pro ženy sólo cestovatelky.

Ze zkušenosti velmi doporučuji zvážit cestu právě sólo. Fishermen’s Trail v Portugalsku má totiž kromě nádherné přírody i velký sociální aspekt. Pokud budete otevření setkávání s lidmi, sdílení a novým zkušenostem, můžete očekávat podobnou atmosféru jako na Camino de Santiago.

V článku najdete praktické tipy k plánování i moje osobní zkušenosti z trailu. Klidně přeskakujte – a vyberte si to, co vás zajímá nejvíc.

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná a já můžu dál psát o trecích.

Fisherman’s Trail – Základní fakta o trase

Název	Fisherman’s Trail (část Rota Vicentina)
Délka	cca 226,5 km (původní + rozšířená trasa)
Trasa	Z S. Torpes (původní Porto Covo) do Lagos (původní Odeceixe)
Doba	13 oficiálních etap (11 – 22,5 km)
Terén	Měkký písek, útesy, polní cesty
Značení	Výborné – zelenomodré pruhy, modré šipky
Nejlepší období	Březen–květen, září–listopad
Počasí	Sucho, vítr (někdy velmi silný), slunce (někdy déšť, mlha), rychlé změny

Jaký je rozdíl mezi Fisherman’s Trail a Rota Vicentina?

Jak dlouhý je Fishermen’s Trail? Rota Vicentina Portugalsko je označení pro 750km systém značených tras pro místní i návštěvníky. Trasy vznikaly postupně jako komunitní projekt v roce 2013, který má podpořit spojení s přírodou a udržitelnou formu turismu.

Rota Vicentina se skládá ze tří částí. Historická cesta (Caminho Histórico, Historical way, GR11), s délkou 263 km, vede převážně po pevnině – hory a vesnice. Fisherman’s Trail (Trilho dos Pescadores), s délkou 226,5 km, vedoucí podél pobřeží Atalntského oceánu patří mezi nejoblíbenější část trasy. A konečně Circular Routes (Percursos Circulares) označuje 24 okružních tras, které zaberou mezi 1 a 6 hodinami chůze.  

Já jsem šla Fisherman’s Trail a právě o něm můžete proto v tomto článku najít podrobnější informace.

Kde spát na Fisherman’s Trail

Při výběru, kde během Fisherman’s Trail přespávat, máte k dispozici hned několik možností.

Já zvolila spaní v hostelech, které najdete podél celé trasy. Pohodlně se dají rezervovat dopředu přes booking.com nebo třeba hostelworld.com. V článku najdete několik doporučení na místa, kde jsem spala já.

Největší výhodou hostelů je možnost potkat stejně naladěné cestovatele, sdílet zážitky a navázat nová přátelství. Často navíc můžete využít zázemí hostelů s bazénem a zahradou. Nevýhodou může být pro někoho nekomfortní spaní v místnosti s cizími lidmi a sdílení koupelny.

Kromě hostelů ale samozřejmě můžete využít i hotely, guesthousy, soukromé pokoje a airbnb. Vše pohodlně zarezervujete na internetu – pro více informací jak a kde hledat ubytování navštivte článek Jak na levné cestovat po Evropě. Výhodou bude kvalitnější odpočinek a větší soukromí.

Na trase jsem původně hledala i kempy, ale nenašla jsem je vhodně umístěné u každé etapy.

Další možností je spaní na divoko – neoficiální bivak, které není v Portugalsku legální. Reálná praxe je ale jiná a viděla jsem několik lidí spát venku, stejně jako tomu bylo na GR 221 přechodu Mallorky.

Ubytování na Fisherman’s Trail zkrátka není žádný problém. Vybere si každý a já moc doporučuji vyzkoušet hostely.

Voda a jídlo na Fisherman’s Trail

Na Fisherman’s Trail není potřeba se předem zásobovat jídlem ani vodou. Každý den na začátku i konci etapy je možné jídlo buď koupit v obchodě, nebo se najíst v místním baru/restauraci. Vesnické bary nebo malé restaurace často potkáte i cestou v průběhu dne.

Doporučuji si ráno vzít dostatek vody na celý den (pro jistotu). Sama si napouštím vodu z kohoutku, protože v Portugalsku je voda z vodovodu pitná. A nosím s sebou skládací láhve na vodu, které nezabírají zbytečné místo v batohu.

Dál si můžete zabalit svačinu, pokud budete chtít obědvat na pláži, nebo jen něco malého, kdybyste v etapě nenašli otevřenou restauraci.

Celkově ale nejdelší etapa zabere kolem 6 hodin a není proto potřeba s sebou nést zbytečně velké zásoby.

Co ochutnat v Portugalsku na Fisharmen’s Trail?

• Polvo seco (sušená chobotnice) – sušená na slunci a opékaná na uhlí, patří mezi typické pokrmy v regionu Alentejo
• Bacalhao – treska – patří mezi základy portugalské kuchyně, ačkoliv není lokální a většinou se jedná o dováženou surovinu. Na jídelním lístku jí najdete téměř v každé restauraci.
• Mořské plody a ryby – často čerstvé, lokální a výborné
• Chouriço assado – portugalská klobása
• Queijo de cabra ou ovelha – Kozí a ovčí sýry
• Pastel de nata – tradiční portugalský dezert sice není úplně regionální, zato ho ale najdete v každé kavárně

Co s sebou na Fisherman’s Trail

Kvalitní a pohodlný batoh, prošlápnuté boty a žádné zbytečnosti. To jsou ta úplně základní pravidla pro každý trek.

Pokud zvolíte spaní v hostelech, nepotřebujete spacák ani vložku do spacáku. V Portugalsku byly ve všech hostelech povlečené postele (na rozdíl třeba od Španělska).

Zajímavou vychytávkou na Fisherman´s Trail jsou návleky na boty, které brání vniknutí písku a nebudete tak muset každou chvíli vysypávat písek z bot.

A rozhodně si nezapomeňte plavky! A dostatečně velkou (ideálě skládací nebo alespoň skladnou) láhev na vodu, protože stínu se moc nedočkáte.

Dál jsem s sebou měla trekové hole a byla jsem za ně ráda! Pomáhaly mi při chůzi v písku a celkově dodávají stabilitu. Výrazně navíc ulehčí kolenům. Konkrétně mám lehounké trekové hole Fizan Compact, které se mnou jezdí prostě už skoro všude. Složené je jednoduše připevním na batoh.

Pokud vás zajímá moje osvědčená výbava na treky a podrobnosti jak přesně si na treky zabalit, podívejte se na můj článek Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

V neposlední řadě myslím při každé cestě na pojištění. Hlavně, když cestuji sólo a na treky. Osvědčilo se mi cestovní pojištění od AXA. Reálně už jsem dvakrát musela v zahraničí využít a v obou případech bylo řešení s pojišťovnou bez problému – vše mi proplatili.

Doprava a jak se dostat na Fisherman’s Trail

Z Prahy se ideálně přímým letem dostanete do Lisabonu nebo do Faro.

Pokud poletíte přes Lisabon, mohl by se vám hodit článek: Lisabon v 1 dni: itinerář, tipy a moje zkušenost.

V obou případech můžete dál využít autobusy Rede expressos nebo Flixbus. Jízdenky je potřeba koupit předem online, protože u řidiče v autobuse už to potom není možné.

Já využila obě možnosti. Z Lisabonu jsem jela autobusem Rede Expressos do Porto Covo a šla etapy od severu k jihu. Později, když jsem se do Portugalska vrátila, jsem přiletěla do Faro. Autobusy Rede Expressos jsem se dostala do Lagos.

Vyhledávání na stránkách Rede Expressos vám nenajde itinerář, jen konkrétní spoj. Proto pokud pojedete z Faro, je potřeba si zvlášť vyhledat a koupit lístek Faro – Albufeira a navazující potom Albufeira – Luz.

Etapy Fisherman’s Trail

Fisherman’s Trail nemá jeden oficiální směr a etapy můžete jít od severu k jihu (jako je v itineráři níže), nebo od jihu na sever.

Já sama jsem šla první část jako thru-hike ze severu na jih, ale později jsem směr otočila. Proč a jak se dozvíte v deníku z etap.

V plánování vám může pomoct i tato nová appka Fishermen´s Trail. Pracuje na ní Theo z Dánska, kterému při jeho cestě taková appka chyběla. Já podle ní nešla, nemám vlastní zkušenost, ale stáhla jsem si a vypadá fajn.

Etapa 1: S. Torpes -> Porto Covo

Vzdálenost: 9,9 km

Čas: 2:35 h

Když jsem hledala začátek Fisherman’s Trail, našla jsem Porto Covo. Původně tomu opravdu tak bylo, ale trail je dnes prodloužený a začíná už v S. Torpes.

Bohužel jsem to před začátkem trasy nevěděla a těchto prvních 10 km jsem vynechala. Od ostatních cestovatelů jsem slyšela, že jsem o tolik nepřišla, ale z vlastní zkušenosti to říct nemůžu.

Začátek je tedy na vás – S. Torpes jako aktuální začátek trasy, nebo Porto Covo jako původní začátek Fishermen’s Trail.

Na začátku trasy budete opouštět industriální zónu města Sines a vstupovat do nádherné pobřežní přírody regionu Alentejo (největší region z pěti hlavních regionů v Portugalsku). V závislosti na počasí by mělo být možné jít částečně po pláži, místo po silnici.

Jednou z tradic tohoto regionu je sušení chobotnic a murén, tak se nelekejte, když uvidíte z balkónu viset cosi připomínající staženou kůži. Já se totiž trochu lekla.

Etapa 2: Porto Covo -> Vila de Milfontes

Vzdálenost: 19,5 km

Čas: 5:15 h

V Porto Covo byl původní začátek Fisherman’s Trail, a právě tady jsem cestu začínala i já.

Z Lisabonu jsem využila autobus Rede Expressos v 8:30 (Lisboa Sete Rios), s příjezdem do Porto Covo v 11:05.

Podle mapy.cz měla první etapa trvat asi 5 hodin, podle informační tabule na začátku treku 8 hodin. Po dojezdu jsem tak trochu zpanikařila a vyšla raději co nejdříve. Nakonec byly blíže k pravdě mapy.cz a se zastávkou na koupání v moři a milion fotek, jsem první etapu šla asi 6 hodin.

Pro mě první pobřežní vesnice na trase mě přivítala krásnými bílými domy s modrými detaily a ulicí plnou kaváren a restaurací, která vede dolů k oceánu. Doporučuji doplnit zásoby vody a případně si koupit svačinu na cestu a vyrazit na cestu podél pobřeží.

Začátek vede po dřevěných chodnících, ale brzy dojde i na pláže a chůzi v písku, která nás bude více nebo méně (podle etapy) na trailu provázet až do konce. Kvůli převážně písčitému terénu je tato etapa označovaná za náročnější.

Na druhou stranu ale půjdete po plážích jako je Aivados nebo Malhão (ráj pro surfaře) a nakonec i Milfontes (což znamená „tisíc pramenů“), kde se mísí sladkovodní zdroje z řeky Mira s oceánem. Na jaře si zvlášť užijete vůni borovic, rozmarýnu, skalních růží a dalších rostlin, z nichž některé jsou endemické (nerostou jinde).

TIP: Zajímavou vychytávkou jsou návleky na boty, které písek v botách omezí.

Deník z etapy 2:

Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jako první část delší sólo cesty a po několika etapách v Portugalsku jsem měla v plánu letět do Skotska na West Highlands Way.

Igelitovou tašku se stanem, spacákem a karimatkou (do Skotska) jsem proto nechala v hostelu v Lisabonu a s minimem věcí (a nadějí, že svůj stan ještě uvidím ) jsem se vydala na autobus do Porto Covo.

V autobuse jsem potkala Lucase ze Skotska – náhoda, která vedla k večeři s jeho rodiči ve Vila de Milfontes a já získala plno tipů na mojí druhou část cesty. Trail je plný takových momentů. Náhody (nebo osud) na sebe navazují a posílají do cesty přesně to, co potřebujete.

Ubytování:  MUTE Hostel Milfontes

Jeden z nejhezčích hostelů, ve kterých jsem na Fisherman’s Trail spala! U postele byly závěsy pro více soukromí a ráno byla možnost výborné snídaně. Prostředí hostelu bylo krásné a všichni neuvěřitelně přátelští.

Etapa 3: Vila de Milfontes -> Almograve

Vzdálenost: 14,8 km

Čas: 4:00 h

Na začátku etapy z Vila de Milfontes doporučuji pečlivě sledovat značení (a ještě lépe se podívat do mapy.cz). Jen díky tomu jsem nezmeškala odbočku vedoucí přírodní cestičkou, místo delšího úseku vedoucího po silnici, odkud jsem později viděla přicházet jiné trekaře.

Další možnost je řeku přes most (kde jezdí auta) vůbec nepřekračovat a místo toho využít převoz lodí. Může to být zajímavý zážitek a podle informací od ostatních stačilo dorazit k řece a jednoduše si tam sehnat „lodní taxi“. Já si v tomhle okamžiku ještě myslela, že půjdu Fishermen’s Trail přesně jak se sluší a patří – hezky popořádku a každý centimetr po svých (v deníku z cesty se dočtete, jak moc jsem se spletla ).

Etapa je méně náročná a je tak spousta času si jí užít. Začátek vede po mostě přes řeku Mira, kousek od místa, kde se vlévá do Atlantského oceánu. Můžete tady prý pozorovat rorýse (já je neviděla, ale tito ptáci prý tráví 90 % života v letu) a místa s původní vegetací, stejně jako jiná místa okupovaná jinou, nepůvodní rostlinou – akácií.

Cesta vede i kolem písečné pláže – Praia das Furnas, která stojí za malou zastávku na plavání nebo jako místo na odpočinek s výhledem na oceán.

Deník z etapy 3:

První den každé dálkové trasy mám většinou spoustu energie a motivace. Dojímám se, skoro až nenormálně. Jsem šťastná, že můžu vyrazit na další cestu, cítím vděčnost a nadšení do nového začátku. Šíleně se těším a většinou jdu opravdu hodně rychle a nedočkavě.

Druhý den bývá většinou jiný. Trochu se uklidním a nastane u mě stav flow. Jdu, zastavuji se kdykoliv to tak cítím, postupně úplně přestávám vézt v hlavě vnitřní rozhovory  a nastane u mě vnitřní ticho – klid.

Nejlépe to odpovídá na otázku „Proč proboha pořád potřebuju někde sama chodit?“

Ubytování: HI Almograve – Pousada de Juventude

Ubytování připomíná starší školní budovu, ale je v něm vše, co je potřeba pro přespání a cítila jsem se v něm dobře. Cena je navíc příjemná (platila jsem 473 Kč/noc) a zahrnuje snídani.

Etapa 4: Almograve -> Zambujeira do Mar

Vzdálenost: 20,3 km (alternativně 18,5 km, vynechat Cavaleiro)

Čas: 5:35 h

Etapa z Almograve do Zambujeira do Mar byla podle mě jedna z nejkrásnějších. Trasa vede téměř celou dobu po pobřeží s výhledy na vysoké útesy, písek v jednu chvíli mění barvu ze žluté do oranžové (nahromaděné oxidy železa) a cestou můžete pozorovat hnízda čápů na útesech (je jich tam opravdu hodně!).

Kromě čápů můžete pozorovat i další ptáky, jako je kavka rezavokrká, kormorán chocholatý, poštolka obecná, holub skalní, sokol stěhovavý a rehek domácí. Já ale nejsem zrovna specialista, takže jsem se dívala převážně na ty čápy, kteří zrovna měli v hnízdech mláďata.

Zajímavé jsou i zkamenělé písečné duny, které vznikly v době, kdy bylo moře více než 100 metrů pod současnou úrovní a pláž se tak nacházela asi 60 km dále směrem do oceánu. V horninách jsou zkamenělé pozůstatky pravěkých lidí a zvířat.

Deník z etapy 4:

Předchozí etapu jsem si užívala o samotě a čtvrtá etapa byla přesným opakem – byla bohatá na silné zážitky spojené se setkávání se s dalšími lidmi.

Kolem poledne jsem dorazila do Cavaleiro, kde jsem se zastavila v místním obchůdku a dala se do  řeči s jedním Rakušanem.

Pokračovali jsme spolu, povídali si a vše zezačátku působilo normálně. Chtěla jsem se zastavit u odbočky s výhledy a on prohodil, že až mě potká příště, uvaří mi v autě čaj a já to odkývala (nepočítala jsem s tím, že se znovu potkáme).

Po asi dvou hodinách jsem potkala jeho auto zaparkované u cesty. Mával na mě, a tak jsem se u něj zastavila. Čaj jsem odmítla s tím, že je teplo (ale důvod byl samozřejmě opatrnost). Nabídl mi džus, který byl zavřený (to se mi zdálo jako přijatelný kompromis) – souhlasila jsem. Následovala situace, kdy on obíhal auto a džus naléval ke mně zády a já se ho snažila dohonit, abych viděla, že do džusu nic nepřidává.

Párkrát jsem se napila a omlouvám se s tím, že nemám moc žízeň, vracím zbytek džusu, jdu po stezce dál jak nejrychleji to jde, průběžně kontroluji telefon a hned jak chytnu signál, googlím jak dlouho trvá než začne působit droga na spaní a jak vysoká je potřeba dávka.

Vůbec nevím, jestli celá situace skutečně nebezpečná byla, nebo ne, ale v tu chvíli jsem ve své hlavě znovu slyšela snad všechny začátky True Crime podcastů.

Toto strašidelné setkání vykompenzovala hned další kavárna, kde jsem potkala Martinu z Německa a Simona z UK.

V Zambujeira do Mar jsem měla dost času, protože jsem tady nesehnala ubytování a musela jsem počkat na autobus do Odeceixe (odkud jsem ráno jela zpátky do Zambujeira do Mar a pokračovala v treku) a tak jsem se šla vykoupat do oceánu. Při výstupu z vody jsem viděla po pláži jít Simona, zavolala jsem na něj a šli jsme do vody ještě jednou společně.

Nakonec jsem na autobusové zastávce narazila na dva české kluky, Jardu a Tomáše. Tomáš jel stejným autobusem do Odeceixe, cestou jsme si povídali a večer zašli na dobrou večeři.

Celkově byla tato etapa pro mě jeden z nejintenzivnějších dní na Fishermen’s Trail.

Ubytování:

Nenašla jsem v mém termínu volný žádný hostel, jen soukromé pokoje a vše mi přišlo drahé. Naopak levné a jednoduché bylo sednout na autobus do Odeceixe, přespat v hostelu tam a ráno se opět autobusem vrátit do Zambujeira do Mar.

Dřív bych nejspíš raději zaplatila drahé ubytování v soukromí, abych náhodou neporušila pravidla thru-hiku. Tentokrát jsem ale měla za cíl celkově méně tlačit na výkon a více praktické hledisko bylo i finanční (měla jsem neplacené volno a plán cestovat celkem 6 týdnů).

Etapa 5: Zambujeira do Mar -> Odeceixe

Vzdálenost: 19,6 km

Čas: 5:40 h

Etapu začínám ranní návratem autobusem z Odeceixe do Zambujeira do Mar. Vyjít později má velkou výhodu v tom, že tak na trase skoro nikoho nepotkáte.

Díky malému převýšení a příjemným vzdálenostem mezi etapami je Fishermen’s Trail vhodný i pro starší turisty a ti vycházejí většinou brzy ráno. Jinak v květnu trail patřil mezi relativně méně frekventované.

Tato etapa je zajímavá černými horninami, které tvoří skály. Při jejich vzniku byly vodorovné, ale postupně je síla přírody ohýbala tak, že některé jsou svislé jako stěny a jiné překládané jako listové těsto.

V písečných dunách cestou můžete vidět i stopy po zvířatech, jako jsou králíci, kuny nebo jezevci. Samotná zvířata ale nejspíš neuvidíte, protože vylézají až v noci.

Já jsem toho obecně v první polovině etapy moc neviděla, protože byla poměrně silná mlha. Většinu času jsem tak sice slyšela šumění vln oceánu, ale z útesů se mi nedařilo moře zahlédnout.

Než se vydáte do Odeceixe, kde pátá etapa končí, můžete se přebrodit na krásnou pláž těsně před odbočením do vnitrozemí. V květnu 2025 byla voda asi do pasu. Na pláž se dá vydat i zpátky z města z druhé strany, ale mě osobně už by se asi nechtělo vracet.

Deník z etapy 5:

Vycházela jsem poměrně pozdě a celou první část etapy jsem opravdu nikoho nepotkala. Byla to změna po předchozím dni, kdy jsem měla na setkávání štěstí a když jsem narazila na restauraci, kde jsem si rozhodla dát oběd, tak jsem se rozhlížela, jestli neuvidím někoho známého z trasy.

Měla jsem štěstí! Vidím Simona, který nesedí sám a já tak poznávám Bernadette z USA.

Bernadette a Simon patří k nejdůležitějším lidem, které jsem na trailu potkala.

Celkově jsou setkávání na trailu jiná než v běžném každodenním životě. Absolutně totiž nezáleží na tom, co si o vás ten druhý bude myslet, protože spolu strávíte jen krátkou chvíli – můžete tak být prostě sami sebou. Často se navíc stává, že se přirozeně začnete bavit s lidmi, kteří jsou vám v něčem podobní a nastaví vám zrcadlo.

Z restaurace už zbývá jenom kousek, který jdeme se Simonem společně (Bernadette jela taxíkem) a já se tak od něj dozvídám o možnosti přebrodit část oddělující pláž před odbočkou do města. Nakonec zjišťujeme, že spíme ve stejném hostelu a já tak večeřím druhý večer za sebou v Odeceixe v restauraci, pokaždé s jiným klukem. Ne v té stejné, i když byla výborná… ale do stejné restaurace jsem se prostě jít styděla

Ubytování: Hostel Seixe

Na začátku jsem měla trochu problém s tím, že přidělená postel v pokoji byla obsazená. Do hostelu ale do půl hodiny dorazil (asi) majitel a situaci vyřešil. V ubytování je pěkná terasa na střeše a vybavená kuchyň včetně kávy a čaje k dispozici.

Etapa 6: Odeceixe -> Aljezur

Vzdálenost: 22,6 km

Čas: 6:00 h

Z města vede trasa na jižní pláž Odeceixe a dál se stáčí do vnitrozemí, kudy vede až do Aljezur. Cesta vede lesy i zemědělskými oblastmi a podél cesty by mělo být možné spatřit rozmarýn a levanduli.

Toto je jedna z etap, kterou jsem nešla a důvody se dozvíte v osobním vyprávění.

Deník z etapy 6:

Při hledání ubytování jsem zadala Aljezur a nevšimla si, že vyhledávání zahrnuje celou oblast – nejen konkrétně Aljezur, kde končí etapa z Odeceixe. Měla jsem tak následující ubytování zarezervované omylem až v Arrifana.

Místo 40 km dlouhého dne jsem jela autobusem 3 etapy směrem na jih a otočila směr – a právě tohle otočení zpětně krásně vystihlo moji vnitřní cestu na trailu.

Na Camino de Santiago, které se metaforicky přirovnává k cestě životem, se říká, že má každý tu svojí unikátní a jedinečnou cestu. Svoje vlastní Camino. Při téhle vzpomínce jsem se musela smát, protože jsem si říkala, že kdyby to tak mělo být, byly by to právě tyto omyly v rezervacích, hledání alternativních řešení a měnění směrů od severu k jihu a od jihu k severu, přesně to, co by vystihovalo mojí životní cestu.

A to jsem v tuhle chvíli pořád ještě netušila, jak půjdu zbytek Fisherman’s Trail.

Ubytování:                                                             

Pokud budete hledat ubytování na booking.com, nebo i jinde, podívejte na mapě na adresu. Vyhledávání totiž dává výsledky i například 10 minut autem, ale pěšky je to ještě pořádný kus cesty.

Etapa 7: Aljezur -> Arrifana

Vzdálenost: 16,2 km

Čas: 5:00 h

Tento úsek kromě krásné přírody skrývá i pořádný kus historie. Byly tady totiž objeveny stopy po osídlení Féničany, Kartáginci, Římany i Araby. Po Arabské kultuře zbyla pevnost, kterou ve 12. století obývali váleční mniši.

Z rostlin vynikají aromatické keře, jako je rozmarýn, tymián, myrta a levandule.

Deník z etapy 7:

Etapu 7 jsem šla po etapě 8, protože jsem otočila směr a měla být poslední.

Kousek před koncem se mi udělalo špatně a musela jsem si na chvíli sednout. Měla jsem intenzivní pocit, že jí dojít nechci. Že chci zastavit čas. Doteď si přesně pamatuji, kde ležel, který kamínek na zemi přede mnou, protože přesně tam jsem fixovala pohled a soustředila se na touhu alespoň na chvíli zpomalit celý vesmír. Nedávám si malé cíle.

Potom jsem se sebrala, snědla pár ořechů, napila se vody a šla dál. Protože čas zastavit nejde a nikam jinam, než dopředu se jít stejně nedá.

Ubytování: Endless Summer Surf House

Pěkný hostel, který je jen kousek od výborných restaurací a pekárny, kde si můžete zajít na snídani. Jediné na co si dejte pozor, že se na booking zobrazuje pod „Aljezur“, ale je právě až v Arrifana.

Etapa 8: Arrifana -> Carrapateira

Vzdálenost: 19, 6 km

Čas: 5:45 h

Další z pro mě nejkrásnějších etap Fisherman’s Trail. Útesy dosahují výšky až 100 metrů a jsou výsledkem střetů mezi kontinenty při vzniku superkontinentu Pangea.

Pláž těsně před Carrapateira (v mém případě těsně za, protože jsem šla od jihu na sever) je asi největší pláží, kterou jsem v životě viděla. V květnu byla navíc převážně prázdná.

Deník z etapy 8:

Etapu 8 jsem šla po etapě 6, od jihu na sever. A byla jsem znovu v absolutní euforii. Místo ukončení Fishermen’s Trail v Aljezur, jak jsem měla původně v plánu, jsem teď mohla jít dvě další etapy.

Na pláži těsně za Carrapateira, kde jsem byla skoro sama, jsem se převlékla do plavek a šla si zaplavat do ledového oceánu. Zbytek etapy jsem strávila s pocitem, že jsem přesně tam, kde mám v tu chvíli být.

V běžném každodenním životě jsem zvyklá fungovat hodně racionálně a logicky. Pro všechny emoce si hledám vysvětlení a všechno jenom trochu spirituální ve mně vyvolává skepsi. Na trailu to je přesně naopak. Fyzická námaha a soustředění se převážně na fyzické potřeby mě úplně přepne a moje racionální já má prostě pauzu.

Etapa 9: Carrapateira -> Vila do Bispo

Vzdálenost: 15,5 km

Čas: 5:00 h

Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, narazíte v 9 etapě na útesy a pláže jako z jiného světa – Amado, Murração a Manteiga.

Můžete navštívit i islámskou osadu Ponta do Castelo, která vznikla asi ve 12. století a měla kolem 15 obyvatel. Jejím účelem mohlo být pozorování velryb, které bývaly v regionu Algarve dříve rozšířené.  

Deník z etapy 9:

Paradoxem je, že tato etapa měla být mojí poslední… zase, ale nebyla. Na rozdíl od těch ostatních „posledních“ jsem ale etapu 9 vůbec nešla.

Můj úplně původní plán byl odjet do Portugalska a jít původní Fisherman’s Trail z Porto Covo do Odeceixe (etapy 2 – 5). Potom jsem měla zůstat jeden den v Aljezur a potom odjet do Lagos a strávit tři dny odpočinkem na pláži.

Po Fisherman’s Trail jsem měla v plánu jet do Skotka na West Higlinds way. Měla jsem ve Skotsku rezervace v kempech a v hostelu v Lisabonu na domluvu uložený stan, spacák a karimatku. V letadle jsem skoro brečela, protože se mi nechtělo opouštět Portugalsko.

Po deseti dnech ve Skotsku jsem se vrátila do Portugalska přes Faro.

Etapu 12 jsem šla s 12 kg batohem s vybavením na West Highlands way. Následující dny jsem šla etapy 11 a 10. Poslední den jsem měla v plánu jít právě etapu 9., ale v hostelu jsem potkala Janu a Jade (více o nich ještě napíšu později), měla jsem za sebou celkem něco kolem 300–350 km a najednou se cítila vyčerpaná. Ráno, kdy jsem měla jít svojí poslední etapu – právě tu 9 – jsem se rozhodla už nikam nechodit. Místo toho jsme s holkami zašly na jógu, na snídani a jely společně do Salema projít se po pláži. Tenhle den, kdy jsem nešla etapu 9, nakonec patřil mezi ty nejkrásnější v Portugalsku.

Celkově jsem z Fisherman’s Trail vynechala etapy 1, 6 a 9.

Etapa 10: Vila do Bispo -> Sagres

Vzdálenost: 20 km

Čas: 5:30 h

Oblast, kterou vede etapa 10 je biogenetická rezervace Sagres – najdeme tady vysokou biologickou rozmanitost a velké množství endemických druhů, které se vyskytují jenom v této části Portugalska.

Prakticky to znamená, že celou dobu jdeme krajinou, která připomíná botanickou zahradu.

Etapa navíc končí v Sagres – nejlepším místě v Evropě pro pozorování tažných ptáků. „Sagres“ znamená „posvátný“ a byl po tisíciletí považovaný za jihozápadní konec známého světa.

Deník z etapy 10:

V hostelu v Sagres jsem hned první večer potkala Janu z Německa.

Je to další ze speciálních přátelství, které jsem navázala na Fishermen’s Trail. Hned první večer jsme se šly podívat na západ slunce na pláž a nic jsme neviděly, protože bylo zataženo.

Cestou zpátky jsme ale narazily na bar Laundry Lounge Sagres, kde je nejen možné se najíst a napít, ale i vyprat si prádlo. Tenhle večer se v baru konal i živý koncert. Vypily jsme každá dva až moc silné koktejly, zatancovaly si a naštěstí nakonec společně našly i cestu zpátky do hostelu.

Ubytování: The Lighthouse Hostel Sagres

Jeden z nejkrásnějších hostelů, ve kterém jsem byla. K dispozici je bazén, zahrada, možnost zapojení se do společných aktivit, lekce ranní jógy a možnost si dát ráno výbornou snídani. 10/10

Etapa 11: Sagres -> Salema

Vzdálenost: 20 km

Čas: 6:00 h

Tato etapa je označovaná jako nejtěžší z celého Fisharmen’s Trail. Celkově je to nejspíš kvůli převýšení (přibližně 500 m nahoru i dolů) a povrchu. Na druhou stranu celkově Fishermen’s Trail nepatří mezi náročné traily a není se tak čeho bát.

Vápencové útesy lemují pláže Martinhal, Barranco, Ingrina, Zavial, Furnas, Figueira a nakonec Salema. Dominantní minerál, kalcit, se vlivem vody rozpouští a vytváří různé nepravidelné útvary a jeskyně. Ty uvidíte právě na plážích.

Deník z etapy 11:

V hostelu jsme s Janou potkaly Jade z Londýna a naše holčičí skupina se tak rozrostla.

Další den jsem sice měla v plánu jít etapu 9, místo toho jsem ale zůstala v hostelu na lekci jógy a snídani, po které jsme vyrazily do Salema. Jana jezdí do Salema s rodiči od dětství a ukázala nám tak dinosauří otisky, které v Salema najdete.

Cestování a traily jsou pro mě o spojení s přírodou, překonávání limitů, ale taky (a někdy především) právě o setkávání s lidmi. Holčičí den s Janou a Jade bych tak kdykoliv znovu vyměnila za etapu 9, která je určitě nádherná!

Etapa 12: Salema -> Luz

Vzdálenost: 11 km

Čas: 3:45 h

Na tuto kratší etapu se doporučuje vzít si dalekohled, protože možností pozorovat ptáky jako jsou třeba volavky nebo rákosníci (a další) je opravdu hodně. U cesty rostou plané orchideje a lilie.

V této oblasti se taky na dně moře nachází vrak 60 m dlouhé lodi L’Océan, s posádkou 800 mužů, kterou tady během sedmileté války v roce 1759 potobilo britské námořnictvo.

Další zajímavostí je pevnost blízko pláže Boca do Rio, která byla vybudovaná pro obranu proti častým útokům pirátů.

Deník z etapy 12:

Etapu 12 jsem šla po příletu ze Skotska, v opačném směru z Luz do Salema.

Večer předtím jsme měla přiletět do Faro a ráno se dvěma autobusy a Uberem dostat do Luz. Můj let z Edinburghu se ale opozdil a já jsem do hostelu ve Faro dorazila až pozdě v noci.

Ve Faro mi dalo zabrat najít autobusové nádraží, protože je uvnitř budovy, ale google mapy ukazovaly na zastávku před budovou. K autobusu jsem doběhla přesně ve chvíli, kdy se zavírali dveře a měla jsem velké štěstí, že mě nakonec ještě vzal. Navazoval mi na něj další autobus v Abufeira. Do Luz jsem přijela hodně vyčerpaná po projití upršené West Highlinds way a minimu spánku.

Jako první jsem si šla koupit zmrzlinu a sednout si s mým 12 kg batohem, ve kterém jsem měla stan, spacák, karimatku a teplé oblečení na trek ve Skotsku, k oceánu.

Zmrzlina tála neuvěřitelně rychle a já od ní byla celá ulepená. Dívala jsem se na oceán a útesy a přemýšlela, co je se mnou špatně, že musím být tak impulzivní a nesmyslně si komplikovat život. Říkala jsem si, že jet zpátky do Portugalska, abych si prošla jen pár dalších etap bylo víc hloupé než spontánní.

Když jsem se ale potom v jednu chvíli rozhlédla kolem sebe, viděla jsem všude kolem sebe poházená vystříhaná papírová srdíčka.

Těsně, než jsem odjížděla ze Skotka, narazila jsem na trhy s ručně vyráběnými věcmi. Zaujaly mě náramky se symbolikou, které mi přišly jako perfektní vzpomínka na West Highlinds way. U stánku jsem stála asi 15 minut a rozhodovala se mezi Harmony, Clarity, Joy, Healing, Experience… Chtěla jsem to všechno (přirozeně ), ale musela jsem si vybrat. Po 15 minutách jsem si vybrala trochu neoriginálně, ale taky poměrně jasně Love.

Celá situace s poházenými vystříhanými srdíčky jen den potom, co jsem si náramek vybrala mě donutil se usmát. Jenom dorazím do Portugalska a už najdu lásku!

Přes 12kg batoh se mi nakonec pokračovalo lehce a nádherně.

Etapa 13: Luz -> Lagos

Vzdálenost: 10 km

Čas: 3:00 h

Poslední část Fisherman’s Trail je hezky upravená. Půjdete převážně po dřevěných chodnících a mísit se s turisty, kteří si sem dělají kratší výlety.

Konec této krásné pobřežní trasy, na které strávíte hodně času o samotě, tak v mnohém připomíná konec Camino de Santiago. Ze samoty spadnete rovnou po hlavě do turistické části, která je moc krásná, ale pro někoho (pro mě vždycky) je to prostě šok.

Deník z etapy 13:

Etapu 13 jsem šla úplně neplánovaně, místo původně plánovaného odpočinku na pláži.

Byla jsem v melancholické náladě, protože se mi nechtělo z Portugalska odjet. Můj stan a spacák byl ale na domluvu uložený v hostelu v Lisabonu, měla jsem koupené letenky a zaplacené kempy ve Skotsku.

Etapu jsem strávila převážně v úzkostech. V takových chvílích si ale vždycky říkám, že když už musím být zrovna v úzkosti nebo depresi, tak proč to nedělat alespoň u moře/na treku/při běhu/na party/při práci… prostě seberu úplně všechnu vnitřní sílu a jdu dělat to, co bych dělala, kdybych se cítila dobře – jenom bez očekávání, že se při tom dobře cítit budu.

Nakonec jsem část 13 etapy šla znovu na úplném konci cesty, kdy jsem po příjezdu ze Skotska došla další etapy a skončila opět v Lagos. Tentokrát už jsem si ale místo zopakování celé etapy lehla na pláž a dovolila si (konečně) vydechnout a odpočívat.

Ubytování: The Macarena Beach hostel

Ubytování bylo v pořádku, levnější. Spíše hlučnější, starší. Stačilo na přespání a vše bylo v pořádku. Přespala jsem tady jednu noc úplně na konci, kdy jsem věděla, že je to jen přestupní stanice.

Ubytování: Boutique Taghostel

Hezké ubytování a prostory, krásná terasa a pohodlné pokoje. Atmosféra mi nepřišla tak příjemná, ale bude asi hodně záležet na tom, kdo bude zrovna na recepci. Celkově dražší a hezčí.

BONUS: Památka na Fisherman´s Trail

Před odletem z Portugalska jsem v Lagos objevila obchůdek Natura do Mar. 

Majitelka Sara v něm vyrábí nádherné šperky s motivy oceánu a přírody, které můžou být krásnou památkou na Fisherman´s Trail.

Koupila jsem si samozřejmě náramek a k němu řetízek se sluncem, se kterým jsem se potom koupala dva týdny na Madeiře a další týden ve Španělsku. Mám ho už déle, než rok, nesundávám ho ani do sprchy a pořád vypadá stejně krásně!!

FAQ – Nejčastější otázky a odpovědi

Závěr a konec Fisherman’s Trail

V Lagos nečekejte žádné oficiální ukončení cesty, Fishermen’s Trail prostě končí, jakmile dojdete do města. Krásná je ale symbolika toho že Lagos byl původně místem, odkud Portugalci vyplouvali dál do světa.

Stejně jako konec Camino de Santiago, je tak „konec“ Fisharmen’s Trail v Lagos naopak začátek – pro další cestu – doslova i metaforicky!

Máš otázky k Fisherman’s Trail? Napiš mi do komentářů – ráda pomůžu.

Článek Fisherman’s Trail v Portugalsku: Kompletní průvodce nejkrásnější pobřežní trasou Evropy se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Když jsme letěli na Vánoce do Španělska, viděla jsem z okénka letadla uprostřed Středozemního moře malý ostrov zalitý slunce. Mallorca!

Ještě s režimem letadlo na telefonu píšu zprávu kamarádce Jáje – Jdeš se mnou na jaře přechod Mallorcy po GR 221? Řekla ANO. A ještě, než jsem se vrátila ze Španělska, už jsme měli letenky na týden v dubnu. Plot twist? Ostrov, který jsem viděla, byla Ibiza.

V článku se dozvíte veškeré informace o plánování GR221, náš itinerář a jeho možné varianty i alternativy a tipy na spaní. Dozvíte se, co si vzít s sebou, a hlavně co bych příště udělala jinak (moje chyby, kterým se vy můžete vyhnout).

Tento článek obsahuje affiliate odkazy. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi. Vám cena zůstává stejná.

Základní informace o GR 221

• Délka: Asi 130 km
• Oficiální název: Ruta de Pedra en Sec – „Cesta suchých kamenů“
• Kudy vede: z Port d’Andratx do Port de Pollença (nebo naopak)
• Kolik dní zabere: 6-9 dní, podle tempa a variant
• Kdy jít: březen–květen, říjen–listopad
• Obtížnost: Střední (převýšení, terén)
• Značení: Červeno-bílé značení, rozcestníky

Jak se dostat na začátek GR 221 a jakým jít směrem?

Začátek a konec si ve skutečnosti můžete vybrat, protože se trasa běžně chodí oběma směry. Nemyslím si, že je jedna z možností lepší. Jediné co, tak mi možná úsek mezi Lluc a Port de Pollença (nebo naopak) přišel méně hezký, oproti zbytku. Pokud tedy začnete v Port de Pollença, budete mít po prvním dni to nejhezčí teprve před sebou.

Na začátek a konec trasy se pohodlně dostanete autobusy z a do Palmy. V Palmě vyjíždí autobusy z Estacion Intermodal, autobusového nádraží, které najdete v podzemí. Do Sant Elm se dostanete za 1,5 hodiny, do Port d’Andratx za 1 hodinu a do Port de Pollença nebo Pollença za 1 – 1,5 hodiny. Stejně tak i potom zpátky.

Veškeré autobusové spojení si můžete najít tady.

Lístky se kupují až v autobuse přiložením platební karty k terminálu při nástupu a znovu při výstupu. Lístek z Palmy do San Elm stál 93 Kč a lístek z Port de Pollença do Palmy 207 Kč.

My jely z Palmy do San Elm (autobus číslo 101 Palma -> Torrent, autobus 121 Torrent -> S´Algar). Zpátky z Port de Pollença přímým autobusem 301 do Palmy.

Naše GR 221 vedla z východu na západ. I pokud se rozhodnete jít naopak, můžete použít itinerář (níže), ale raději počítejte s trochu rozdílným časem (sestup = výstup a naopak).

GR 221 trasy a značení – jak se neztratit

GR 221 je podle mě obecně poměrně dobře značená. Narazíte na patníky s červeno-bílým pruhem, rozcestníky i barvách na kamenech. Přesto doporučuji stáhnout si do mobilu offline mapy.cz.

Stejně jako třeba u Tour du Mont Blanc, nejde o jednu jedinou trasu, ale spíše o systém tras s různými odbočkami a variantami. Přesná délka celé trasy záleží na zvolených variantách.

Na mnoha místech v horách nebyl signál a cesta se dělila na různé varianty. Díky offline mapám jsem mohla snadno ověřit kterou variantu zvolíme, kolik očekávat kilometrů a jaké převýšení.

Kdy se vydat na GR 221 – počasí

Mallorca obecně má asi 300 slunečných dní v roce a pokud se na trasu nevydáte v zimě, je vysoká pravděpodobnost slunečného počasí. Proto jsem si Mallorcu vysnila po propršené trase Tour du mont Blanc.

V létě se teploty vyšplhají i k více, než 30 stupňům a na mnoha úsecích GR 221 se není kam schovat do stínu.

Ideální období je proto jaro (březen–květen) a podzim (říjen–listopad). Na podzim může být pravděpodobnost deště o něco vyšší.

My byly na Mallorce na konci dubna a teploty byly kolem 20 °C přes den, ideální na chození po horách.

Obtížnost GR 221 – zvládnu přechod Mallorcy?

Obtížnost trasy GR 221 bych označila jako střední. Délka i převýšení jsou méně náročné než například Tour du Mont Blanc, ale náročnější je terén. Jak napovídá oficiální název „Cesta suchých kamenů“, cesta vede většinu času po nerovném terénu a kamenech.

Náročnější jsou sestupy, které jsou místy prudké a kameny podkluzují. Určitě se proto vyplatí nepodcenit dobré boty, trekové hole a hmotnost batohu, která moc nerozhází celkovou rovnováhu.

Může se hodit zabalit si chytře a nalehko. Konkrétní tipy na mojí výbavu najdete v článku: Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod

GR 221 přechod Mallorcy: 6denní itinerář s alternativami

Podle zvolených variant trasy a tempa je ideální vydat se na přechod Mallorcy na 6–9 dní. My měly kvůli letenkách celkem 6 dní, ale pokud by to bylo možné, dala bych si na přechod více času.

Po cestě jsou hezká městečka a odbočky, které stojí za návštěvu. Více času umožní větší flexibilitu a možnosti volby někdy i delších a náročnějších variant (hezčích), nebo naopak odpočinku.

Náš itinerář přechodu Mallorcy G 221 v mapy.cz najdete tady.

Den 1. Sant Elm -> Refugi de Sa Coma d´en Vidal

Vzdálenost: 18, 4 km

Časová náročnost: 7 hodin

Převýšení: + 1115 m, – 583 m

Alternativa: Sant Elm -> Estellence, 23,9 km (+1 169, – 1 028), 9 hodin

První den jsme v Palmě vyrazily na autobus a svezly se na místo startu v San Elm. Hned po výstupu vidím moře, dostávám se do euforie a rozhodně se toho moře nechci hned zase vzdát. Tak začínáme trek snídaní v kavárně s výhledem.

Potom už nás ale čeká stoupání a mezi stromy se objevuje výhled na 4 kilometry dlouhý neosídlený ostrov Dragonera. Na ostrov se dá zajet a projít si jednu ze 4 pěších tras, které kromě výhledů nabízí i trochu toho dobrodružství – piráti sem prý do jeskyní ukrývali své poklady a všechny se zatím ještě nenašly. My ale dneska místo hledání pokladů míříme dále do hor.

Cesta vede stále více po kamenech a místy je terén náročnější a vybavený řetězy pro uchycení. Trekové hole je tak občas potřeba zandat do batohu a chytat se řetězů nebo kamenů rukama (lézt po čtyřech). Přicházíme k informační tabuli, kde je náš denní plán označený jako 4. stupeň obtížnosti (z 5). Uf.

K tomu máme díky mojí opatrnosti hrozně těžké batohy. Po opuštění San Elm není na cestě žádná možnost k doplnění vody (ani s filtrem!), nebo jídla. Vzhledem k tomu, že jsme plánovaly spát venku a předem jsme věděly, že vodní zdroj tam nejspíš taky nebude, nesla jsem v batohu na začátku treku 6 litrů vody.

Kvuli GR221 jsem speciálně pořizovala lehké skládací láhve, které od té doby používám na každém treku a jsem nadšená.

Zpětně by na stejný plán stačily 4 litry vody, protože jsme druhý den brzy ráno došly do Estellence. Mezi Refugi de Sa Coma d´en Vidal a Estellenc byla fontána s vodou (ne pitnou) a v Estellence možnost vodu dokoupit.

Stoupáme stále nahoru a s těžkým batohem to začíná být náročnější, výhledy jsou ale opravdu nádherné! Postupně se dostáváme do nejvyššího bodu odkud opět vidíme za kopci ostrov Dragonera a já si uvědomím, kolik už jsme toho ušly.

Večer scházíme dolů k zavřené horské chatě Refugi de sa Coma d´en Vidal, kde potkáváme několik dalších Čechů se stejným záměrem, jako máme my.

O spaní venku a bivakování na GR 221, včetně našich zážitků si můžete přečíst v sekci níže (Spaní a bivakování na GR 221).

Den 2. Refugi de Sa Coma d´en Vidal -> Esporles

Vzdálenost: 19,1 km

Časová náročnost: 6,5 hodin

Převýšení: + 518 m, – 867 m

Alternativa: Přes Banyalbufar (nebo ne), dvě varianty GR221, rozdíl asi půl kilometru

Ráno se budíme brzy, protože byla celou noc pořádná zima. Postupně jsem na sebe navlékla všechno oblečení z batohu a přes spacák přehodila pláštěnku (proti větru). V kombinaci s vysokou vlhkostí od moře se budím v mokrém péřovém spacáku, ale zato bohatší o nové zkušenosti.

Pokračujeme sestup do Estellence, kde si dáváme kafe hned v první kavárně. Později se dozvíme, že je součástí hotelu a nedá se v ní objednat snídaně. Nedá se nic dělat, pokračujeme o kousek dál a narazíme na obchod. Zjišťuji, že mám dostatečné zásoby vody, kterou jsem přenesla přes kopec první den a vodu doplňovat nemusím. Druhá cenná lekce dne a hned ráno!

Sluníčko svítí naplno, tak si na chvíli sedáme na lavičky u obchodu a já z igelitky vytahuji svůj mokrý péřový spacák, aby se trochu vysušil. K tomu si dám brunch v podobě chleba se sýrem a vyhřívám se na slunci po promrzlé noci.

Potom už se vydáváme dál a celý den je oproti prvnímu dni pohodový. Cesta vede převážně mezi stromy, občas zahlédneme moře a nečeká nás žádné velké stoupání. Na výhledy byla cesta možná méně zajímavá, ale zato zaslouženě odpočinková. Dostávám se do trailového zenu a je mi fajn.

Večer máme v plánu spát v Esporles v Hostel Sa Fita Backpackers. Podle informací na webu je tento hostel určený cestovatelům do 30 let a pokud je vám více, zaplatíte 5 euro navíc. Po příjezdu zjišťujeme, že recepční a dalších 7 lidí čekajících na check-in jsou ještě starší než my. Uleví se mi, že mě tedy nejspíš nevyhodí a jen zaplatím 5 euro za měsíční členství.

Hostel je čistý a má krásné společné prostory včetně zahrady s malým bazénem. Jako první běžíme do sprchy a po dvou dnech na treku si připadám jako na wellness pobytu. Zajdeme na jídlo do restaurace kousek od hostelu a odpočíváme na zahradě.

Den 3. Esporles -> Deià

Vzdálenost: 23,1 km

Časová náročnost: 10 hodin

Převýšení: + 1 285 m, – 1 293 m

Alternativa: Zkrácení po silnici (místo GR 221) za Valldemossa, 18,6 km (+ 629, – 641), 6 hodin

Říká se, že třetí den bývá kritický a já ho kvůli omezenému času na celou GR 221 nenaplánovala úplně odpočinkově. Vycházíme brzy ráno, protože nás podle mapy čeká asi 10 hodin chůze a pořádné převýšení.

Nálada mezi námi není ráno úplně optimální a já se snažím vyhýbat se konfliktům. Vážím každé slovo. Přes fyzickou únavu to je pocitově náročnější, ale hodně mi pomůže hned na začátku potkat kočku. Milá setkání se zvířaty mi vždycky zvednou náladu a asi díky té kočce obě zdárně zvládáme cestu až do Valldemossa.

Valldemossa je krásná starobylá vesnička, která je plná turistů, obchůdků a restaurací. Kromě kamenných domů a vyhlášeného kláštera, je město spojené s Frederikem Chopinem, který tady strávil jednu zimu v první polovině 19. století. Složil během svého pobytu několik skladeb.

Do Valldemossa dorážíme těsně před polednem, a tak si v jedné turistické restauraci-  Restaurante Can Reüll – dáváme fancy brunch. Cena je podobná jako v Praze.

Po jídle se domlouváme, že se rozdělíme. Jája je unavená a cestu si bude zkracovat podél silnice. Vyhne se tak přechodu přes kopec s převýšením a náročným sestupem. Tato varianta je možná i autobusem Valldemossa – Deià a umožňuje tak odpočinkovou variantu se setkáním skupiny v Deià.

Když se zvedám od snídaně, zbývá mi ještě asi 6 hodin chůze. V hlavě si spočítám, že bez pauzy bych měla stihnout dojít půl hodiny před západem slunce. Nejsem si v tu chvíli jistá, že to zvládnu, ale vím, že mám v batohu věci na nouzové přespání venku, dostatek vody i nějaké jídlo. Zároveň jsme na treku zatím potkávali lidi nejpozději po dvou hodinách, takže i pokud bych v nejhorším případě v místě bez signálu špatně upadla, nejpozději do dvou hodin půjde pravděpodobně někdo kolem. Zkrátka si spočítám své naděje na přežití a vyrážím sama do kopců.

Výstup je místy náročný terén a opět lezu po čtyřech, ale jsem zase v euforii a jde se mi skvěle. Na kopci se kochám výhledy a dávám si svačinu, několik lidí se se mnou postupně dalo na chvíli do řeči, což se mi stává vždycky, když cestuju sama. Nikdy se tak paradoxně vlastně sama necítím.

Bez signálu díky mapy.cz zachraňuji ztracený starší pár z Dánska, který s papírovou mapou netuší, kde je. Seznamuji se s Lucasem z Belgie, který je na Mallorce potřetí a nejde tentokrát klasickou GR 221, ale právě její odbočky a alternativy. A úplně všude mi dělají společnost horské kozy.

Na vrcholu cítím vděčnost. Tohle byl pro mě jeden z nejkrásnějších dní na GR 221!

Cestou dolů mě to zase trochu přechází potom, co po kamenech uklouznu už potřetí a narazím si loket. Do Deià se ale nakonec dostávám bezpečně asi hodinu a půl před setměním.

S Jájou se vydáme na jídlo do Trattoria Italiana, protože kdo jiný dokáže nahradit velké množství spálených kalorií efektivněji, než právě Italové?

Ubytování jsme měly rezervované v Hostal Villa Verde, který byl trošku dražší, ale plánovala jsem hezké a pohodlné přespání po náročné 10hodinové etapě. A spala jsem jako dudek.

Den 4. Deià -> Port de Sóller -> Sóller

Vzdálenost: 16,8 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 446 m, – 586 m

Alternativa: Deià -> Font des Noguer , 23,6 km (+ 1 296, – 717), 9 hodin, bivak u vodní nádrže Cúber

Původní plán 4. dne byl projít přes Port de Sollér až do Font des Noguer a spát venku. Celkem asi 30 km a 10 hodin chůze. Po předchozím dni jsme ale byly obě unavené, a tak přicházely v úvahu dvě varianty – 1. Vynechat zacházku do Port de Sollér a jít přímo po kratší variantě GR 221 k původně plánovanému konci, ale jen 23, 6 km, 2. Skončit v Sollér po téměř 17 km, spát v hostelu a druhý den zkrátit 13 km autobusem.

Trasu jsme si chtěly užít, ne prosprintovat a Port de Sollér ani Sollér se nám vynechávat nechtělo. Navíc už jsem věděla, že nemám dost teplý spacák a v noci mi bude zima. Takže volba byla celkem jasná.

Ráno jsme nemusely vstávat brzy a mohly se zdržet na výborné snídani v Deià. Pohodovým tempem jsme pokračovaly až k majáku Far des Cap Gros. Tam jsme opět změnily plány a místo návratu po GR 221 jsme sešly až do Port de Sollér. Unavené nohy jsem si ponořila do mořské vody, poseděly jsme si na pláži a potom pomalu došly do hostelu v Solléru.

Sollér je známý hlavně historickou dřevěnou tramvají, ale na náměstí se nachází i pěkný kostel. Krásný den jsme zakončily večeří a krátkou procházkou po městě.

Den 5. Sóller -> Lluc (bus Sóller -> Cúber)

Vzdálenost: 27,4 km

Časová náročnost: 11 hodin

Převýšení: + 1 632 m, – 1 195 m

Alternativa 1: Autobus Sóller -> Cúber (zkrácení trasy o 13 km), Cúber -> Lluc 14,2 km (+ 572, – 844), 5 hodin

Alternativa 2: Font des Noguer -> Lluc, 14,3 km (+ 600, – 884), 5,5 hodin

Pátý den jsme měly v plánu zvolit „alternativu 1“ a svést se prvních 13 km autobusem na zastávku autobusu Cúber. Ráno jel jen jeden autobus a další až odpoledne. Na zastávce jsme čekaly včas, ale bohužel už autobus přijel obsazený a nabrat mohl jen tři další lidi. Na nás se proto prostě nedostalo.

Začala jsem stahovat Uber a Jája mezitím domlouvat spolujízdu s mladým německým párem, kteří měli v plánu jen lehkou procházku kolem nádrže Cúber. Nakonec nás ve čtyřech vyšla cesta Uberem na 250 Kč na osobu.

U nádrže Cúber jsme se svými novými německými přáteli rozloučili hned dvakrát. Na GR 221 jsme se totiž nejdřív napojili v opačném směru, abychom nepřišly o výhledy na nádrž ze všech stran. Potom jsme se vracely a pokračovaly směrem na východ k Lluc.

Cestou do Lluc si užíváme další nádherné horské výhledy, podobné těm z prvního a třetí dne. Potkáváme taky obě české skupinky, které jsme potkali po prvním dni. Vyměňujeme si informace a navzájem se ujišťujeme, že si každý alespoň jeden úsek zkrátil autobusem. Cítíme se tak všichni o něco lépe.

V Lluc znovu potkáváme Lucase, kterého jsem potkala v horách třetí den. Zdravíme se, vyměňujeme si informace a já mám hroznou radost, jako pokaždé, když na treku na někoho narazím náhodně podruhé po několika dnech.

Původně jsme měly v plánu spát v kempu, který je v Lluc jediným na trase. Nakonec se ale zase ubytováváme na princezny v klášteře Santuari de Lluc. V klášteře je kromě ubytování i muzeum a botanická zahrada, které jsme ale vzhledem k otevírací době bohužel nestihly navštívit. V Llluc jsou i dvě restaurace, pekárna a malý obchůdek.

Den 6. Lluc -> Pollença

Vzdálenost: 18,6 km

Časová náročnost: 5,5 hodin

Převýšení: + 229 m, – 654 m

Alternativa: Llluc -> Port de Pollença, 25 km (+ 245, – 721), 7 hodin. Posledních 8 km rovina u silnice.

Poslední den se budíme v klášteře, kde je k ubytování i snídaně. V jídelně potkáváme většinu lidí v cyklistickém dresu a neustále doplňované banány mizí rychlostí blesku. Poměrně často slyšíme češtinu.

Vyrážíme na poslední etapu, která je převážně sestupem. Na kamenech cítím vazy v kotnících a jsem fakt ráda za turistické hole. Nakonec jdeme poměrně dlouho rovně až do Pollença. Odtud vede cesta do Port de Pollença podél silnice, a to si rády necháme ujít.

Nasedáme proto na autobus a vezeme se posledních 8 kilometrů k moři. Máme tak dostatek času pořádně se projít po pláži s nohama ve vodě, hledat mušličky (nesmí se odvážet) a užít si dobré jídlo s výhledem na moře.

Večer se autobusem vracíme zpět do Palmy, odkud nám druhý den letí letadlo domů.

Spaní a bivakování na GR 221

Oficiálně není povoleno na Mallorce volně kempovat ani bivakovat.

Před cestou jsem se ale dočetla, že bivakování (spaní venku bez stanu) je neoficiálně tolerováno. V každém případě je nutné dodržovat zásady „Leave no trace“. To znamená místo opustit tak, aby nebylo poznat, že jste tam vůbec byli. Neznečišťovat.

Na GR 221 bylo míst vhodných na přespání pro 1–2 osoby opravdu hodně. Každý den jsme viděly hned několik rovných plácků přímo u cesty, které očividně pravidelně poslouží pro bivak. Několik málo z nich bylo dokonce i pod stříškou. Téměř každý den ráno jsme šly kolem někoho, kdo venku přespával a balil si ráno věci.

Pokud budete chtít spát venku a nejdete ve velké skupině, není zkrátka o místo na přespání nouze. Oficiálně to ale povoleno není.

My si noc venku vyzkoušely hned první den a byla to moje první zkušenost se spaním venku bez stanu vůbec. Na Mallorce je vysoká vlhkost vzduchu, a tak i když v noci nepršelo, nevyplatil se mi péřový spacák, který byl ráno mokrý. Během noci jsem se budila zimou a napadaly mě hororové historky, ale taky jsem si při každém probuzení nasazovala dioptrické brýle a koukala na miliony hvězd na obloze. Bez světelného znečištění byla obloha v noci prostě nádherná a celý mrazivý zážitek mi stál za tu nádheru!

Kolik stojí GR 221 – rozpočet

GR 221 jde jít opravdu hodně low cost, nebo taky vůbec, a to z ní dělá cestu skoro pro každého.

Doprava na začátek treku a zpátky nás dohromady vyšla na 3 949 Kč za letenku/osoba (včetně jednoho odbaveného batohu kvůli trekovým holím) a 300 Kč za autobusy na začátek a konec treku/osoba.  

Pokud pro přespání zvolíte bivak, bude vás to stát 0 Kč. Nás vyšlo ubytování rezervované na poslední chvíli přes booking na 5 044 Kč/osoba (bez hostelu v Palmě a s jednou nocí venku zdarma).

Ubytování, jídlo i voda jsou obecně dražší, než jsem čekala a v porovnání s cenami v pevninském  Španělsku. Vodu je ale možné v některých městečkách dopustit ve veřejných fontánách a výdaje na jídlo částečně snížit vlastními zásobami.

Gear list: Co s sebou na GR 221

Na přechod Mallorcy se vyplatí zabalit si chytře a mít s sebou batoh co možná nejlehčí. Teploty můžou být v některých obdobích vyšší a zdrojů vody je po cestě méně, v některých úsecích se tak vyplatí vzít si sebou více vody a celková váha batohu se tak zkrátka nasčítá.

Jak vypadá moje výbava na treky? A jak si vůbec vybrat vhodné vybavení? O tom píšu podrobněji v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Vybavení na spaní venku

• Spacák – Ze zkušenosti bych doporučila do nižších teplot, než jaké jsou očekávané, protože vyšší vlhkost pocitovou teplotu snižuje. Péřový spacák mi rychle navlhnul a špatně schnul.
• Karimatka – Tepelná izolace od země, ideálně tří sezónní. Já měla nafukovací, ale zpětně bych brala raději skládací kvůli nerovnému terénu, který může být v místě bivaku.
• Tarp – Na jednu noc venku jsme ho nakonec nepotřebovaly, ale v případě deště by posloužil a je lehčí i skladnější, než stan. Staví se na trekové hole.

Vybavení na chůzi

• Trekové hole – Za mě na GR 221 jednoznačně must have. Usnadňují pohyb po kamenech, sestupy, i vyrovnání rovnováhy těžkého batohu. Svoje oblíbené, lehounké Fizan hole beru už prakticky všude.
• Kvalitní boty – Jsem zastáncem nízké trekové obuvi a přesně takovou jsem měla i na GR 221. Ideálně bych ale doporučila vysokou trekovou botu, která podrží kotníky v nerovném terénu.
• Batoh – Dobře padnoucí, co nemenší velikost i váha, kvůli vodě, sestupům po kamenech a rovnováze.

Oblečení

Bude záležet na počasí, ale moje stálice na každém treku, které využijuvždycky jsou:

• Zateplená syntetická vesta – lehce balitelná, hřeje i vlhká, rychle schne a ochrání nejdůležitější – břicho a záda před prochladnutím.
• Fleecová mikina – lehká, hřeje i vlhká, rychle schne.
• Pohodlné delší kalhoty – na noc, chladná rána a noci.
• Kraťasy
• Trička – 2-3 merino trička, jedno s dlouhým rukávem a dvě s krátkým. Jedno z nich používám na spaní.
• Ponožky – kvalitní, merino. Hřejí i vlhké a vlhkost odvádí, takže jsou prevencí proti puchýřům. Beru 3x a jedny z nich používám po sprše večer a případně na spaní.
• Spodní prádlo – Beru 3x
• Sandále (do vody) – Na přezutí večer a do sprchy v hostelu
• Kompresní návleky – Kromě komprese se hodily proti poškrábání nohou větvemi a keříky po cestě

Ostatní

• Pláštěnka na sebe a na batoh – Na GR 221 nebyla potřeba, ale do hor jí beru vždy.
• Powerbanka
• Věci na hygienu
• Opalovací krém
• Lékárnička – Náplasti, dezinfekce, paracetamol, izolační fólie, tablety na dezinfekci vody.
• Sluneční brýle
• Čelovka
• Malé pytle na odpadky
• Láhve na vodu – mám tyhle skládací a na treky je miluju!

Jídlo a voda na GR 221

První den bylo v San Elm možné doplnit zásoby vody z veřejné fontány s pitnou vodou. Dál už jsme ale podobné štěstí neměly a vodu jsme většinou dokupovaly a přelévaly do vlastních lahví.

V úseku mezi San Elm a Estellence nebylo možné doplnit pitnou vodu vůbec, jinak byla většinou dostupná na začátku a na konci etapy (podle itineráře výše). Obecně doporučuji mít s sebou dostatek vody na celou etapu a trochu víc pro případ zdržení nebo nouzového přespání.

Filtr na vodu bychom nevyužily, protože jsme za celou dobu potkaly jeden jediný zdroj nepitné vody a to hodinu chůze od Estellence.

Stejné to bylo s dostupností jídla. Téměř každý den prochází GR 221 vesnicí nebo městečkem, kde je možné doplnit zásoby nebo se přímo najíst. Není proto potřeba nést s sebou zbytečně velké zásoby a podle mého názoru ani vaření.

Na Mallorce určitě nezapomeňte ochutnat místní speciality, jako je Ensaïmada. Ta se připravuje z mouky, vody, cukru, vajec, kvásku a sádla. Tradičně se podává bez náplně, ale najdete i varianty s čokoládou nebo třeba pistáciemi.

Dalším tradičním dezertem je Coca de patata, kterou jsem ochutnala a až potom zjistila, že je její součástí taky sádlo.

Bezpečnost a zdraví na GR 221

GR 221 je poměrně frekventovaná trasa, na které přes den potkáte další turisty minimálně jednou za dvě hodiny (v dubnu). Trasa je tak podle mě vhodná a bezpečná i pro sólo cestovatelky.

Pozor je potřeba si dát na kamenech a při sestupech, kde se dá uklouznout. Já uklouzla dvakrát a měla jsem štěstí, že jsem padala dobře – dozadu na zadek. Hodně pomůžou trekové hole a co nejlehčí dobře vyvážený batoh.

Na každý trek (a hlavně když jdu sólo) si sjednávám pojištění. Osobně se mi osvědčilo cestovní pojištění od AXA. Už dvakrát se mi bohužel stalo, že jsem ho musela využít a v obou případech mi vše bez problémů proplatili.

Chyby na GR 221: Co bych udělala jinak?

Nemyslím si, že jsem tentokrát udělala v plánování nebo balení velké chyby. Kdybych ale měla jít GR 221 znovu, udělala bych přeci jen několik věcí jinak:

• Dala bych si víc času – Přidala bych 1–2 dny na cestě, abych se stihla zastavit trochu déle ve Valldemossa, Port de Sóller a Lluc (klášter a zahrady).
• Možná bych přehodnotila spaní venku – Není to bezpodmínečně potřeba, po cestě jsou ubytovny a hostely.  
• Nebrala bych tarp – Pokud bych nemusela bezpodmínečně spát venku (třeba kvůli budgetu), nechala bych tarp doma a v případě nepřízně počasí došla do nejbližší vesnice a našla tam ubytování. Pravděpodobnost špatného počasí je nižší než váha tarpu.
• Vzala bych si syntetický spacák – Péřový spacák navlhl opravdu hodně hned první noc.
• Nebrala bych 6 litrů vody první den – Mezi Sant Elm a Estellence není zdroj vody. Přesto by podle uvedeného itineráře bohatě stačily 4 litry vody.
• Vzala bych méně jídla – Ušetřila jsem, ale ve skutečnosti bylo každý den dost možností jídlo dokoupit a snížila bych tak váhu batohu.

Nejčastější otázky & odpovědi

Závěr a osobní zhodnocení: Co mi přechod po GR 221 dal

Přechod Mallorcy po GR 221 byl podle mě nádhernou cestou, která se hodí i jako jedna z prvních zkušeností s přechody. Hory nejsou nijak vysoké, civilizace je každý den blízko a v případě potřeby existuje nespočet variant, jak cestu uzpůsobit. Od zkrácení pěšky, autobusem, až po to prostě se sebrat a odjet místo treku někam na pláž a odpočívat.

Samy jsme nešly cestu přesně tak, jak jsem jí doma od stolu naplánovala a o to byla vlastně krásnější! Každý další trek mě čím dál tím víc učí být k sobě laskavá a netlačit věci neustále jenom na výkon.

Zatímco loni na Tour du Mont Blanc byla alternativa zkrácení vynucená tím, že mi tělo řeklo dost, prozvracela jsem noc ve stanu a skončila jsem až na pohotovosti s vyčerpáním a nemocí z převýšení, na GR 221 se mi podařilo posunout se dál.

Přestože jsem cítila, že itinerář asi i zvládnu podle původního plánu, prostě jsem se rozhodla plán rozvolnit, zařadit víc odpočinku, užívání si a moře. I když to znamenalo přeskočit kvůli tomu 13 kilometrů treku autobusem (uberem).

Na každém dalším treku se víc a víc učím vnímat svoje potřeby tak, abych byla fyzicky i psychicky v pohodě. Taky se učím, že cesta je cíl (jakkoliv to zní jako klišé!) a že nejkrásnější je právě ten její prostředek.

A nakonec stále více přestávám vnímat přechody a dálkové trasy jako výkon, který je potřeba tak trochu protrpět a kdo víc trpí, ten je větší borec. Míň tlačím na výkon a víc si užívám.

Všechny tyhle lekce se mi hodí v každodenním životě.

Zajímá vás něco o GR 221? Nebo se mnou chcete sdílet své vlastní zážitky a zkušenosti?

Napište mi!

A pokud vás láká další trek s výhledy na moře a oceán, doporučuji letět z Mallorky do Portugalska, na mojí velkou srdcovku – Fisherman´s Trail.

Článek GR 221: Kompletní průvodce přechodem Mallorky – trasa, tipy, spaní i výbava se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Tuto krásnou a na převýšení celkem náročnou trasu jsme absolvovaly v červenci 2024 s kamarádkou Denčou. Se spaním ve stanu.

Trasa je vhodná a (relativně k horské turistice) bezpečná i pro cestování sólo.

Jak se na cestu dobře připravit a užít si jí na maximum? Inspirujte se naším itinerářem pro spaní ve stanu a užijte si nezapomenutelné zážitky, výhledy na alpské vrcholy i ledovce a samozřejmě nějaké to zasloužené vynikající jídlo!

Některé odkazy v článku jsou affiliate. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi – vás to nic nestojí navíc a pomáháte mi dál tvořit blog. Děkuji 

Tour du Mont Blanc – mapy, trasa a základní informace

• Délka: 170 km
• Země: Francie, Itálie, Švýcarsko
• Doba trvání: 7–11 dní
• Obtížnost: střední–náročná (ale dobré zasíťování)
• Ideální období: červenec–září

Tour du Mont Blanc (TMB) je oblíbená turistická trasa (s více variantami), která vede okolo masivu Mont Blanc a prochází třemi zeměmi: Francií, Itálií a Švýcarskem. Trasa měří kolem 170 km s převýšením 10 000 metrů nahoru i dolů a její zvládnutí vyžaduje v průměru 60 hodin chůze (7–11 dní).

Jak se dostat na začátek TMB

Oblíbeným začátkem trasy je francouzské Les Houches, kde se můžete vyfotit u oficiální dřevěné brány před a po treku. Celý TMB je ale okruh a prakticky se tak dá začít a skončit kdekoliv na trase.

Do Les Houches se dostanete jednoduše autobusem z přilehlého městečka Chamonix.

Jak se dostat do Chamonix? Nejpohodlnější je dostat se na začátek treku vlastním autem z ČR. Pokud ale stejně jako já tuhle možnost nemáte, existuje spousta jiných možností. Já využila Flixbus z Prahy do Milána (1 599 Kč, 13,5 hodin) a Flixbus z Milána do Chamonix (348 Kč, 4 hodiny) pro cestu tam. Cesta zpátky vyšla nejlépe opět autobusem Flixbus Chamonix – Miláno (1 489 Kč, 4,5 hodiny) a Easy Jet s odbaveným zavazadlem (2 609 Kč, 1h 20 min).

Letět se dá třeba i do Ženevy, nebo Lyonu.

Tour du Mont Blanc – jakým jít směrem?

Tour du Mont Blanc trasa se dá jít oběma směry – po směru i proti směru hodinových ručiček. Obě varianty mají své výhody a nevýhody (ve smyslu výhledů při výstupu/sestupu), náročností na tom jsou ale celkově stejně.

Většina lidí chodí proti směru hodinových ručiček a stejnou trasu volíme v itineráři i my.

Podrobnější mapa je na mapy.cz.

TMB trasy a značení

TMB trek je velmi dobře značený, stejně jako jsme zvyklí na turistické značení v českých horách. Na pravidelných ukazatelích najdete typickou zelenou značku TMB.

 Na treku najdete kromě hlavních variant i alternativy, které můžou poskytovat nádherné výhledy. Které alternativy je možné v daném období zvolit (a které nejsou bezpečné) se můžete každý týden dozvědět na tomto webu.

První dva týdny v červenci, kdy jsme se na cestu vydaly my, bylo například možné projít bezpečně jen po hlavní trase. Všechny alternativní trasy byly označené jako nedoporučené (ne-bezpečné), nebo dokonce zavřené.

Kdy se vydat na Tour du Mont Blanc – počasí

TMB je možné absolvovat jen několik měsíců v roce, konkrétně zhruba od června do září.

Úplně nejvíce lidí na treku potkáte v srpnu, kdy už je největší šance, že budou přístupné všechny varianty a zároveň jsou ve Francii často celofiremní dovolené.

My se na trek vydaly první dva týdny v červenci. Z hlediska množství lidí na treku to byla dobrá volba. Neměly jsme problém s místy v kempech, ani s pocitem přelidněnosti na trase. Na druhou stranu bylo místy ještě poměrně dost sněhu, tající sníh vyžadoval sem tam se přebrodit vodou a nemohly jsme si zvolit alternativní varianty k hlavní trase z důvodu bezpečnosti.

Obecně červen a září budou z hlediska počtu lidí na trase klidnější, ale potenciálně nejrizikovější z hlediska počasí a průchodnosti alternativních variant. Červenec a srpen budou naopak rušnější, ale s větší pravděpodobností budete mít možnost vybrat si i alternativní varianty.

Počasí na TMB

Počasí v horách je jedním slovem nepředvídatelné.

V průběhu cesty na začátku července se nám vystřídaly teploty mezi 6–28°C. Některé dny silně pršelo, jiné pražilo slunce. Hned druhý den nás zastihla silná bouřka přímo pod vrcholem, následovaly kroupy a jediným rozumným řešením bylo sestoupit 1000 výškových metrů zpátky do kempu a druhý den se o přechod pokusit znovu.

Po druhém dni se tak Denča stala odborníkem na porovnávání dat z několika meteo radarů. Den předem bylo možné se na předpověď spolehnout tak z 50 %, lepší bylo dívat se až ráno a počítat s tím, že se počasí stejně může kdykoliv změnit.

Z hlediska výbavy je zkrátka dobré počítat s jakýmkoliv počasím a mentálně se připravit na nutné změny plánu. Tohle prostě k horským trekům patří.

Jakou výbavu nosím na trek jako je Tour du Mont Blanc? To sei můžete přečíst v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

TMB itinerář se spaním ve stanu

Na spaní ve stanu na Tour du Mont Blanc je skvělé hned několik věcí. Každý den se probudíte s nádherným výhledem na hory a ledovce, váš itinerář je flexibilní a může se kdykoliv přizpůsobit počasí nebo chuti někde zůstat déle. A hlavně není potřeba nic rezervovat dopředu.

Tour du Mont Blanc trasa: Inspirujte se TMB  itinerářem, který jsme si (ne)naplánovaly a vyzkoušely my.

Etapa 1: Les Houches – Les Contamines

První noc jsme spaly v Chamonix, odkud jsme se na místo startu v Les Houches dostaly autobusem. Autobusová linka číslo 1 jezdí z Chamonix přibližně po 30 minutách, jízdní řády najdete tady. Lístek se dá koupit na informacích na nádraží v Chamonix.

V Les Houches se nachází dřevěná brána, u které se můžete vyfotit před a po treku. Hned vedle jsou informace, kde můžete získat obecnější mapu treku zdarma, nebo si koupit podrobnější mapu. Obecně je ale cesta velmi dobře značená a pro kontrolu úplně stačí zdarma dostupné mapy.cz.

První etapa z Les Houches přináší pořádné stoupání. Cesty jsou ale široké a upravené a přes každý potok vede pevný most. Na cestě je i občerstvení u vlakové stanice – Snack Bar du Col de Voza.

Nám první den poprchávalo a na výhledy jsme si musely počkat. Já ale miluji začátky obecně, takže mi je nedokáže zkazit ani počasí.

První den zakončujeme v kempu Le Pontet, kde je vyhrazené místo pro stany na TMB. Záchody a sprchy jsou ve společné budově a v kempu je i bar/restaurace a malý obchůdek se základními potravinami a suvenýry.

Přes noc pršelo a ráno jsme balily mokrý stan. Druhý den nás před vrcholem chytla bouřka a my se vrátily zpět do kempu Le Pontet (zpět 1000 nastoupaných výškových metrů) s promočeným stanem i vším ostatním. V kempu nás ubytovaly v chatičce (zřejmě pro zaměstnance), kam nám dali přímotop, abychom si přes noc vše vysušily.

Le Pontet je jeden z nejlepších kempů na trase!

Etapa 2: Les Contamines – Les Chapieux

Druhý den nás čekal další pořádný výstup, na Col du Bonhomme (2 329 mnm). Na cestě na vrchol se nachází hned dvě horské chaty – Refuge de Nant Borrant a Refuge de la Balme. Před druhou chatou jsou veřejné toalety a zdroj pitné vody, ale obojí můžete využít i na chatách.

Stoupání k vrcholu pokračuje ještě za druhou chatou a před námi se objevují první sněhová pole a tající sníh. Kromě sněhu část trasy vede po velkých kamenech a úplně bych jí nedoporučovala jít za velmi špatného počasí (což jsme se my druhý den pokusily udělat, ale nakonec jsme se vrátily).

Za vrcholem Col du Bonhomme narážíme na další horskou chatu Refuge du Col de la Croix du Bonhomme, kde neodoláme skvělému jídlu a zahřátí se.

V pozdním odpoledni scházíme do Les Chapieux, kde je vyhrazené místo pro bivak za dobrovolný příspěvek. K využití jsou také toalety a umyvadla a samozřejmě pitná voda. V nedalekém refugio je možné se osprchovat za poplatek 5 €.

V oblasti nefunguje datové připojení ani signál. Naštěstí je ale kousek od místa pro bivak výborná pizzerie, kde za 3 € dostanete na 30 minut přístup na wifi. Toho jsme rády využily a ohlásily se domů.

Etapa 3: Les Chapieux – Hobo Camp

Etapa měří 24 km a jejích prvních 5 km je možné si zkrátit autobusem, který jezdí přímo od informačního centra u místa pro bivak.

Je to jedna ze tří částí trasy, kde jsme váhaly nad využitím autobusu pro přeskočení části vedoucí po silnici. Možnost jsme využily celkem dvakrát a upřímně jsme jí měly využít i v tom třetím případě (o tom později).  

Je určitě víc cool říct, že jsem ušly každý metr TMB po svých, ale o něco míň cool by bylo nechat se v některé méně přehledné zatáčce rozmáznout. Z opatrnosti volíme na této etapě autobus, ale podle mě zrovna v tomto jediném případě nebyl z hlediska bezpečnosti úplnou nutností.

Překračujeme hranice do Itálie na vrcholu Col de la Seigne (2 515 mnm) a na oslavu si dáváme výborné ravioli s máslem a šalvějí v Refugio Elisabetta. Pokud si nesete zásoby jídla v batohu, doporučuji je dojíst před vkročením do Itálie.

Den končíme v kempu Hobo Camp, kde je neomezená teplá sprcha, fén i wifi v ceně. Pro stany je dostatek místa, a kromě restaurace v kempu najdete i obchod se základními a regionálními potravinami. K večeři jsem tak měla sýry od místních koz a jogurt z lokálního alpského kravského mléka.

Samozřejmostí byl nádherný výhled na hory přímo z stanu!

Etapa 4: Hobo Camp – Camping Grandes Jorasses

V Hobo kempu jsme posnídaly se seznámily se s česko-belgickou rodinou. Otec rodiny (Belgičan) se mě přišel zeptat, jestli mluvím francouzsky, protože mě slyšel mluvit anglicky (v angličtině mám kvůli studiu ve Francii bohužel už asi navždy francouzský přízvuk, ach jo! ).

Na trase obecně potkáváme sólo cestovatele, páry, menší skupiny a občas i nějakou organizovanou větší skupinu.

Hobo camp neleží přímo na TMB a je opět možnost popovézt se autobusem na trasu, místo cesty pěšky po silnici. My v tomto případě autobusu nevyužily, abychom „si cestu nezkracovaly“ a zpětně bych jednoznačně doporučila se autobusem popovézt. Zatáčky nebyly přehledné a chůze po silnici mi nepřišla nejbezpečnější.

Trasa vede dál přes italské městečko Courmayeur. Doporučuji zajít na nejlepší foccaciu, jakou jsem kdy jedla do Pan per Focaccia. Ceny jsou rozumné, porce obří a chuť neuvěřitelná. Nevynechaly jsme ani italské gelato.

Pokud se rozhodnete dokoupit zásoby svačin před vstupem do Švýcarska, nezapomeňte, že v Itálii se odpoledne drží siesta a obchody jsou zavřené.

V kempu Grandes Jorasses, kde jsme trávily poslední noc v Itálii je ale výborná pizzerie, takže na večer nakupovat nemusíte.

Teplá voda je v kempu časově omezená na 2 minuty, ale dostanete kartičku a můžete si sprchu po minutě prodloužit za 50 centů na minutu. Vše zaplatíte až před odjezdem.

Etapa 5: Camping Grandes Jorasses – La Fouly

Kemp Grandes Jorasses leží taky lehce mimo trasu a opět doporučím svést se zpět na TMB autobusem, který je zdarma. Za autobus se neplatí, zřejmě proto, aby lidé nechodili po nebezpečné silnici, kde stejně žádné krásné výhledy nepotkáte.

Kempy nejsou vždy přesně na oficiální trase TMB a reálně tak ujdeme více kilometrů, než kdybychom spaly v horských chatách. Chaty na TB je potřeba rezervovat nejméně rok dopředu (nebo přes cestovku/organizovaný výlet).

Pátá etapa zahrnuje výstup na další krásný vrchol Grand Col Ferret (2 537 mnm), kde jsme konečně měly štěstí na krásné počasí a přechod hranic do Švýcarska.

Ve Švýcarsku se vyplatí přepnout telefon do módu „letadlo“, protože se za volání i internet platí podstatně víc než v rámci Evropské unie.

Taky ceny ve Švýcarsku jsou vyšší, ale upřímně mnohem míň, než jsme čekaly. Za kafe a banánový chlebíček jsem platila asi 200 Kč, což je možná i méně než v kdejaké pražské kavárně. Celkově jsou ceny zkrátka vyšší a vyplatí se něco si nést s sebou, ale při rozumném nákupu v supermarketu není potřeba držet hladovku.

Camping des Glaciers má nádherný výhled na ledovec a usínat budete za šumu vody v řece. V kempu jsou sprchy i společenská místnost s televizí (zrovna se hrál fotbal Španělsko – Německo a ve společenské místnosti se tak sotva šlo prodrat k nabíjecí zásuvce ).

Etapa 6: La Fouly – Lac Champex

Etapa z La Fouly do Lac Champex je odpočinková. Není na ní velké převýšení ani pro výstup ani pro sestup a je to prostě takový pohodový předěl.

Většinu času vede cesta podél řeky a lesem, ale prochází i švýcarskými vesničkami s dřevěnými domečky. Za hezkého počasí, nebo při nedostatku času by se tato etapa dala podle mě spojit s jinou, nebo přeskočit (když některou budete muset přeskočit).

Cesta vás dovede až do Champex-Lac, kde je kromě kempu a pěkného jezera i supermarket, pekárna a několik restaurací.

Došly jsme do kempu, rychle postavily stan a opět se spustil déšť. U společných stolů pod střechou jsme potkaly dvě holky z Česka, které se chystaly na přechod z Chamonix do Zermatu. Jedná se o méně známou (mnohem méně zasíťovanou a náročnější) trasu alternativní k TMB.

Později jsme narazily ještě na Petru, která ve Švýcarsku aktuálně pracuje a TMB šla letos sólo (potvrzeno, bezpečné i pro sólo cestovatelky!)

Obecně jsme češtinu na TMB zaslechly skoro každý den a je prostě vidět, že hory a kempy nám v Česku nejsou cizí.

Etapa 7: Lac Champex – Le Peuty

Další etapa opět vede přes kopec s nádhernými výhledy. My jsme si na ně musely zase trochu počíhat, protože většinu dne byla mlha a lehký déšť. O to víc jsme ale měly radost, když vrcholky hor na okamžik vykoukly z mraků.

Na trase byla i chata/restaurace Alpage De Plan de l´Au, kde jsme se zastavily na kafe. V další části bylo celkově hodně vody, a tak se přezouváme do sandálů a brodíme se po kotníky. Tahle informace nemusí být zrovna pro tenhle úsek aktuální, až budete plánovat svojí TMB, ale přijde mi důležité zmínit, že se to obecně prostš může stát.

Nedoporučila bych brát si lehké běžecké tenisky, které velmi snadno propustí vodu při překračování potoků nebo na sněhu. Pokud vyjde počasí, bude to skvělé, pokud ne, budete mít neustále mokro v botách.

Odpoledne přicházíme do Le Peuty, kde je něco mezi bivakem a obecním kempem. Za poplatek 16 CHF za 2 osoby (jeden stan) si můžete na louce postavit stan a využít zdarma dva záchody, dva pisoáry a umyvadla. Sprchy jsou otevřené jen od 16 do 19 hodin za poplatek 2€/7 minut v kabině včetně převlékání.

Čas vám sledují na hodinkách a pokud ho překročíte, začnout na vás zběsile bušit. Doporučím si čas hlídat nebo si rovnou zaplatit delší a raději se umýt v klidu (chvíli trvá, než v mokré kabině sundáte a pověsíte oblečení, než se vám podaří nastavit teplou vodu apod.). Časomíra ale běží od zaplacení.

Etapa 8: Le Peuty – Tré-le-Champ

Z Le Peuty následuje kratší etapa s pořádným stoupáním.

Bohužel se nám tuhle etapu jít nepodařilo, protože jsem noc v Le Peuty protrpěla v horečce a místo krásných 12 km jsem šla prosit v kempu holandskou rodinu s autem, aby nás odvezla na autotobus do Chamonix.

Etapa mě mrzí, ale zdraví je na prvním místě.

Etapa 9: Tre le champ – Les Houches/Chamonix

Stejně jako předchozí etapu jsme tuhle část z důvodu nemoci nemohly jít celou podle plánu.

Původní plán byl ujít celých 25 km do Les Houches, ale zpětně bych zvážila i modifikaci se sestupem do Chamonix (na jedno přespání), napojit se na trek lanovkou druhý den na Planpraz a dokončení etapy v Les Houches.

My jsme se z Chamonix vyvezly lanovkou k chatě La Flegére 18 €/ osobu a odtud jsme po TMB pokračovaly k Planpraz.

Tam se mi bohužel udělalo znovu špatně, takže jsem si alespoň po krátkém odpočinku vyjela lanovkou na Col du Brévent (2 368 mnm) a vrátila se lanovkou do Chamonix.

V Chamonix jsem si nejspíš kvůli svojí hlouposti a touze alespoň část treku si ještě dokončit střihla cestu na pohotovost.

K předposlední etapě mi tak chybí ještě části té poslední, celkově asi 20 km z hlavní trasy treku, které si doufám dojdu někdy příště.

Tour du Mont Blanc výbava – gear list

Co budete potřebovat záleží na počasí. Jaké bude počasí ale bezpečně nezjistíte ani den před odjezdem a jediná možnost je připravit se na všechny varianty.

Podrobný seznam batohu, bot i další výbavy, kterou s sebou na takové treky beru, najdete tady: Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

Moje konkrétní výbava na TMB byla tato:

Vybavení pro spaní venku

• Stan
• Spacák (komfort minimálně do -5 °C, teploty můžou v noci klesnout pod nulu)
• Karimatka (s kvalitní izolací od země; tří/čtyř sezónní, já mám NEMO Tensor)
• Suché čisté oblečení do spacáku (triko + legíny + ponožky)

Vybavení na chůzi

• Nízké nebo vysoké trekové boty/pohorky s goretex nebo zkrátka nepromokavé
• Turistické sandály (na večer, do kempu, do sprchy, na brodění potoků)
• Pohodlný turistický batoh s co nejmenším objemem, do kterého se vejdete (měla jsem 50 l Osprey)
• Trekové hole (já mám a zbožňuju Fizzan hole, lehouné a skládací)

Oblečení

• Větrovka/nepromokavá bunda (proti větru, případně slabšímu dešti)
• Pláštěnka (nutnost. Ani kvalitní nepromokavé bundy různých značek nám nevydržely silný vytrvalý déšť)
• Zateplená vesta/bunda (jsem pro umělé vlákno kvůli izolaci ve vlhku, ale Denča byla zase spokojená s péřovkou)
• Fleece mikina (izoluje i za vlka)
• Tričko s dlouhým rukávem (merino)
• Tričko s krátkým rukávem (merino)
• Turistické kalhoty (vodoodpudivé)
• Kraťasy
• 2 páry ponožek (merino)
• Spodní prádlo (3 – 4x), sportovní podprsenka
• Kšiltovka
• Sluneční brýle

Hygiena

• Rychleschnoucí ručník
• Kus tuhého mýdla + tuhého šampónu
• Deodorant
• Zubní kartáček + pasta
• Opalovací krém
• Jelení lůj s SPF
• Menstruační kalíšek/tampóny + intimní ubrousky

Ostatní

• Láhev na vodu 1 l (dost míst k doplnění vody cestou)
• Powerbanka + nabíjecí kabely (možnost nabíjení v kempech alespoň obden)
• Jódová dezinfekce, náplasti, paracetamol

K tomuto seznamu jsem přidala tištěného průvodce a trochu toho jídla na první dny (velké zásoby jídla rozhodně nejsou potřeba). Můj batoh vážil včetně konstrukce a vody 11 kg.

Obecně se uvádí, že by batoh na trek neměl přesáhnout 20 % vaší vlastní váhy. V horách s denním převýšením nahoru i dolů ale kolena ocení o jakékoliv kilo méně, proto se vyplatí balit se co nejoptimálněji a nebrat si příliš zbytečných věcí, které si v případě opravdové potřeby můžeme na místě půjčit nebo dokoupit.

Jídlo a voda na TMB

S vodou a jídlem není na treku žádný problém.

Na trase najdete dostatek zdrojů pitné vody, není potřeba vodu filtrovat a na celý trek mi stačila láhev o objemu 1,2 litrů. V případě vyšších teplot (nám většinu času pršelo), bych ráda měla maximálně láhve o objemu 2 l.

Určitě je příjemné mít v zásobě pár svačin jako jsou tyčinky, oříšky, nebo i nějaké dehydrované jídlo (často se dá zalít i studenou vodou) pro jistotu. Na cestě ale pohodlně potkáte i horské chaty a každých pár dní i obchod.

Pokud nejedete na co nejnižší budget, doporučila bych ochutnat i místní speciality jako je raclette, fondue, čerstvé lokální sýry, italskou pizzu, gelato, švýcarskou čokoládu a samozřejmě dezert Mont Blanc.

Hygiena na TMB

Při spaní ve stanu s uvedeným itinerářem byla denně možnost se osprchovat (někdy za poplatek). Umyvadlo a toaleta byly k dispozici vždy v kempu a po cestě v horských chatách.

Toaletní papír byl skoro všude k dispozici a stačilo balení papírových kapesníčků pro jistotu.

Určitě se hodí zabalit si pár odpadkových pytlů, protože cokoliv si do přírody doneseme bychom z ní měli taky odnést. Hodit se ale budou i na udržení věcí v suchu.

V kempech byla možnost za poplatek (mince) použít pračku a sušičku. My je využívaly poměrně často, protože jsem kvůli dešti měly často všechno mokré. Ceny byly různé a při hezkém počasí by bylo skvělou alternativou přeprání věcí v ruce a vysušení na sluníčku.

Pojištění na TMB

Pokud jste stejně jako já zvyklí si do zahraničí sjednávat cestovní pojištění, rozmyslete si, co všechno budete chtít podnikat a jak moc se chcete cítit v bezpečí v případě úrazu v horách.

Porovnávala jsem si několik pojištění, a nakonec jsem zvolila cestovní pojištění od AXA s připojištěním rizikových sportů.

Dobré se mi zdálo i pojištění od Evropské pojišťovny a Denča zvolila Direct.

Doporučuji si porovnat aktuální jednotlivé nabídky a raději se přepojistit. Viděly jsme na cestě několikrát akci záchranného vrtulníku, a i při největší opatrnosti se prostě může cokoliv stát. Pojištění poskytne alespoň malou jistotu a v ideálním případě ho nevyužijete.

Bezpečnost a zdraví na TMB

V rámci TMB se nepohybujeme v nadmořské výšce, kde by běžně hrozila nemoc z převýšení (ačkoliv mě se to stalo, běžně se to nestává). Zároveň je trek poměrně frekventovaný a nikdy nejste daleko od civilizace.

Hory jsou hory a je potřeba dodržovat běžná pravidla opatrnosti při pohybu v nich. Sledovat počasí a etapy uzpůsobit podle situace a aktuální kondice.

Neškodí zopakovat si základy první pomoci, nechodit na nedoporučené nebo zavřené trasy a při bouřce sestoupit co nejrychleji a nejbezpečněji z vrcholu dolů. Medvědy jsme neviděly.

Obecně je TMB krásná a bezpečná trasa, která se hodí i pro lidi s menšími zkušenostmi s horskou turistikou, nebo pro cestování sólo.

Pokud si chcete vyzkoušet první horskou turistiku raději v Čechách, je skvělým začátkem Přechod Krkonoš. Jiným krásným evropským trekem, který je méně náročný, než Tour du Mont Blanc je i Přechod Mallorky po GR221.

Každopádně přeji krásný horský výlet a pošlete mi fotku!

Q&A – Často kladené otázky

Článek Tour du Mont Blanc TMB: Kompletní průvodce nejkrásnějším trekem Evropy se stanem se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

V článku najdete informace o tom, jak a kde se na pochod registrovat, jaké je značení a vůbec celá organizace. Dočtete se taky o mých letošních zážitcích a chybách, kvůli kterým jsem pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice po 62 kilometrech nedošla do cíle.

Trasy pochodu Praha – Prčice

Legendární pochod sice nese název Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice, ale ve skutečnosti je tato přes 70 kilometrů dlouhá trasa jen jednou z mnoha variant. V roce 2024, bylo možné vybrat si jednu z 21 tras v délce 13–74 kilometrů.

Veškeré informace o variantách pochodu se každý rok dozvíte na oficiálních webových stránkách.

Přestože miluji dálkové pochody, byl letošní 57. ročních pochodu Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice můj úplně první. A nebyla bych to já, kdybych si vybrala jakoukoliv jinou cestu, než 70+ kilometrů. A to přesto, že moje denní maximum bylo do včerejšího dne někde kolem 35 km.

Registrace, organizace a zážitky

Na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice je potřeba se předem registrovat. Registrace probíhá přes internet a začíná asi dva až tři týdny před dnem D. Na oficiálních webových stránkách stačí vyplnit osobní údaje a zaplatit poplatek kolem 50 korun. Na místě startu už registrace možná nebyla a počet míst je celkově omezený.

Pro všechny případy jsem nás na pochod přihlásila hned první den spuštění registrací. Není nejspíš potřeba úplně bláznit, ale ani čekat na poslední chvíli. Ze sociálních sítích vím o lidech, kteří už své místo nestihli ulovit.  

Po registraci na e-mail obdržíte QR kód, který stačí ukázat na místě startu. U dobrovolníků obdržíte mapu pochodu s popisem všech tras a prostorem pro razítka v kontrolních stanicích. Trasa z Prahy byla velmi dobře značená směrovkami s červenými nápisy P–P, které stačilo sledovat až do Prčic. Orientace v mapě tak nebyla prakticky vůbec potřeba.  

Začátek trasy na Hájích

Trasa z Prahy začínala u metra Háje a start byl možný nejdříve od 4:30 hodin ráno. Jely jsem nočním autobusem, abychom byly na Hájích ve 4:25 a zařadily se do fronty, která zahýbala za dva rohy vstupu do metra. Na nejdřívější start přišla dost možná většina lidí.

Oficiální limit pro dokončení pochodu je totiž do 20 hodin večer. Pokud jdete průměrným turistickým tempem 5 km/h, potřebujete na dokončení pochodu skoro 15 hodin. Při začátku ve 4:30 ráno bychom bez jakéhokoliv zastavení došly do Prčic v 19:30 hodin.

Většina chodců i běžců (můžete část trasy proběhnout) proto začíná ve 4:30 a od začátku nasadí svižné tempo.

Kontrola v Týnci nad Sázavou

Mezi startem na Hájích a Týncem nad Sázavou potkáte tajnou kontrolu, která vám do mapy nalepí „P“. Další oficiální kontrola čeká až v Týnci nad Sázavou, po 30 kilometrech od startu. Nasadily jsme tempo lehce nad 5 km/h a hodně lidí nás předcházelo. Trasa byla na začátku poměrně dost rušná, ale postupně se dav rozprostřel a nešly jsme v žádném hustém zástupu lidí, jak jsem se bála.

V Týnci kontrola rozdávala razítka a poprvé od začátku pochodu byla možnost dojít si na toaletu, nebo si dokoupit vodu/jídlo. Vyplatí se proto vzít vlastní občerstvení na prvních 6 hodin pochodu. V Týnci byl na trase Lidl a pár drobných podniků s rychlým občerstvením nebo zmrzlinou. Kvůli časovému limitu je ale dobré se obecně moc nezdržovat.

Kontrola Neveklov

Další kontrola v Neveklově byla přibližně po 46 kilometrech od začátku pochodu. Do Prčic zbývá 28 km. V Neveklově byla kontrola umístěná prakticky vedle cukrárny, kde se dalo koupit všechno od pití a jídla, až po kafe s sebou.

Kamarádka měla jet z Neveklova domů a já tak trochu váhala, jestli se nesvezu s ní. Moje rozhodnutí ale změnil jeden místní pán. Při vcházení do Neveklova jsem proti sobě viděla rychle přicházet muže s deštníkem. V menších obcích a vesnicích, kterými procházím, mám tak nějak ve zvyku místní pozdravit, a protože byl první a jediný, které jsem viděla na kraji Neveklova, pozdravila jsem, když jsme se míjeli.

Pokračovala jsem dál, když jsem si všimla, že jde za mnou. To mě znervóznělo a zrychlila jsem, abych měla nejbližšího člověka před sebou alespoň na dohled. Pán mě ale doběhl a dal se se mnou do řeči. Bylo mu 80 let a nejen, že mě zvládl skutečně doběhnout, ale povídal mi o tom, jak každý den chodí minimálně 10 kilometrů a o sportu vůbec. Před 5 lety šel s kamarády portugalské Camino. Tohle milé setkání a jedno kafe mě nakoplo a daly mi dobrý důvod pokračovat z Neveklova dál.

Kontrola Kosova Hora

Z Neveklova do Kosovy hory je to asi 14 kilometrů. Po setkání a občerstvení v Neveklově jsem měla dostatek energie, takže jsem šla rychleji a často předcházela lidi, kterým už se nešlo dobře. Dala jsem se do řeči s lidmi, kteří šli trasu z Prahy už několikrát a ti si dělali legraci, že většina lidí, které teď vidíme skončí v „Kosovce“ (Kosova hora). V návalu energie si neumím představit, co by mě mohlo zastavit.

Přibližně po deseti kilometrech, kdy už jdu zase sama, mě najednou začne píchat pod levým kolenem. Nečekala jsem to, s levým kolenem jsem nikdy neměla problém. Bolest ale nepřechází, je ostrá a silná a já cítím, že je to varování, že brzy dojde ke zranění. Na chvíli se zastavím, namažu Voltarenem a dám nohu nahoru. V tu chvíli mi dochází, že já letos do Prčic taky nedojdu.

Za svou celoživotní dráhu nesmyslných nápadů jsem se naučila jedno. V rámci výzvy můžu hecnout hlavu (a umím se poprat s následky), ale jakmile řekne dost tělo, nestojí mi potenciální následky za to.

A tak další čtyři kilometry zpomalím, abych se dostala do Kosovy hory co nejvíce ve zdraví. Potkala jsem super kluky, kteří mi půjčili trekingové hole a došli se mnou až na nádraží. Dost možná by časový limit v Prčicích nestihli ani bez tohoto zdržení, ale moje tempo jim v tom určitě nepomohlo.

Kontrola Prčice

Po občerstvení v Kosově hoře se ti nejlepší vydali na posledních 14 km až do Prčic. Jako odměnu dostali červenou plastovou botičku.

Já svoji botičku nedostala, ale rozhodně ničeho nelituji. Vstávala jsem ve 3 hodiny ráno, ušla celkem 62 kilometrů a na cestě strávila přes 13 hodin. Našla jsem svůj limit a hlavě jsem ho dokázala respektovat.

Co s sebou na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice

Na základě zkušenosti si myslím, že co si člověk na pochod vezme může částečně rozhodnout o tom, jestli a v jakém stavu pochod dokončí. Myslím, že jsem udělala několik dobrých rozhodnutí, která si příští rok zopakuji a dvě zásadně špatná rozhodnutí, která mě možná částečně stála předčasné ukončení pochodu.

Co si příští rok vezmu znovu

Za nejlepší rozhodnutí, co si vzít na pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice považuji:

• Kvalitní boty
• Pohodlné oblečení s možností vrstvení
• Náplasti (pokud cítím, že se mi udělá puchýř, hned místo zalepím)
• Voltaren (pro jistotu, ale pokud ho musím použít, vracím se na vlak)

Tip: Ideální na tento tip výletů jsou nízké trekové boty. O číslo větší boty, než běžně nosíte zajistí pohodlí i pokud nohy lehce otékají. Na dlouhé pochody není ideální jít v nových botách, ale předem si boty dobře „prošlápnout“.

Chyby a co příště udělám jinak

Od narozenin mám doma nové trekingové hole, které jsem si s sebou nevzala proto, že jsem měla strach je začít používat – nevím, jak na to. Před Kosovou horou jsem potkala dva kluky, kteří mi půjčili úplně obyčejné hole, které pro mě dost možná byly moc dlouhé. I přesto šlo o velkou úlevu pro kolena.

Nevěděla jsem, jestli bude možnost občerstvení a nechtěla jsem mít hlad nebo žízeň. Reálně jsem si zabalila tolik jídla a pití, že jsem ho po cestě rozdávala a stejně jsem si domů přivezla zpátky větší část, než jsem cestou snědla!

Nejdelší úsek bez občerstvení byl 30 km. Příště si proto vezmu asi jen litr/litr a půl vody a jednu/dvě svačinky.

K seznamu toho, co si vezmu znovu, přidávám:

• Trekingové hole
• Běžeckou vestu (nebo mini batůžek)

V zásadě nejde o to, jestli do těch Prčic dojdu, nebo ne. Důležité je sebrat odvahu a jít si to vyzkoušet.

Pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice 70+ km jsem tak letos nedokončila. Ušla jsem ale 62 kilometrů a mám z toho krásný zážitek. Vím, co udělám příště jinak a jestli se uvidíme na startu, poznáte mě podle miniaturního batůžku a fialových trekingových holí.  

Potkáme se na trase příští rok?

Článek Pochod Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Prčice: Jak a proč jsem neušla 70+ km? se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Ať už jste o Camino de Santiago snili dlouho, nebo jste si prostě  jednou večer plácli s kamarády u piva, máte se na co těšit! Tahle cesta je zážitek na celý život.

Camino jsem šla hned dvakrát – 260 km Camino Portugés v roce 2022, na zkoušku a hlavně 800 km Camino Francés v roce 2023, tentorkát už sólo.

Ze zkušeností jsem potom pro vás sepsala tento článek o Camino de Santiago – kompletní průvodce pro začátečníky.

Co je Camino de Santiago a proč vůbec jít

Camino de Santiago (česky Svatojakubská cesta) je poutní trasa končící u katedrály sv. Jakuba ve španělském Santiagu de Compostela.

Původně měla náboženský význam, ale dnes se na ni vydává spousta lidí z úplně jiných důvodů – vyčistit si hlavu, nadechnout se od každodennosti, najít odpovědi na otázky, které v běžném životě odkládáme… nebo si zkrátka dopřát aktivní dovolenou, která má přesah.

Camino je zážitek na celý život. Je fascinující, jak se všem, koho potkám a kdo Camino prošel, rozzáří oči – jako po málokteré dovolené.

Pro mě osobně bylo Camino prvním dálkovým trekem sólo. Otevřelo mi svět, o kterém jsem neměla tušení. Bez Camina bych nešla třeba Fisherman’s Trail nebo na West Highland Way, kde jsem poprvé spala úplně sama ve stanu. A hlavně – bez Camina by vůbec nevznikl tenhle blog.

Camino: Jakou cestu vybrat

Camino není jenom jedno, nebo tři, nebo pět. Možností je opravdu hodně! Rozhodnout se vám může pomoct hlavně posouzení vaší fyzické kondice a toho, kolik máte na cestu času. Oficiálně je minimální vzdálenost pro splnění podmínek poutě 100 km pěšky (200 km na kole). Tuto vzdálenost můžete velmi pohodlně ujít za 5–7 dní a nejznámějšími začátky nejkratší varianty jsou města Sarria (Camino Francés)) a Tui (Camino portugés). Pokud máte času víc, máte z čeho vybírat:

Camino francés

Ve světě nejznámější trasa začíná ve francouzském Saint-Jean-Pied-de-Port a pokračuje 800 km až do Santiaga de Compostela. Časově cesta zabere obvykle 30–35 dní. Tempo je samozřejmě individuální a záleží i na tom, jestli cestou oceníte poznávání místní architektury, kuchyně a lidí, nebo jestli je váš cíl čistě sportovní.

Rekord zdolání 800 km dlouhé trasy patří jistému Miguelovi, který cestu uběhl za týden. Já byla o něco pomalejší a cestu si rozložila na 36 dní s „volnými dny“ na poznávání kultury v Logroño, Burgos a León.

Pokud si z časového hlediska můžete dny volna dovolit, moc je doporučuji. Fyzicky si asi moc neodpočinete, protože nejspíš nachodíte kilometry po městě a po muzeích, na druhou stranu jsou na cestě krásná místa.

Camino Francés můžete začít i v Pamploně (vyhnete se náročnějšímu přechodu Pyrenejí), Logroño, Burgos, León, nebo v Sarria (100 km od Santiaga).

Příbehy z mého Camino Francés si můžete přečíst etapu po etapě v sérií článků, která začíná Camino: Pyreneje a Navarra.

Camino portugués

Portugalské camino je nejoblíbenější volbou českých poutníků. Konkrétně pobřežní cesta, která vede podél Atlantského oceánu z města Porto. Není se čemu divit, vlastní moře nemáme a přirozeně většinu z nás láká.

Jinou variantou je portugalská vnitrozemní cesta (Camino Central), která je výrazně méně oblíbená a frekventovaná. Právě tu jsem šla.

Porto je oblíbeným začátkem 260 km dlouhé cesty Camino portugués. Začít ale můžete už v Lisabonu a na cestě vás čeká 643 km (asi jeden měsíc).

Ať už si vyberete kteroukoliv z variant portugalské cesty, mají jednu výhodu oproti Španělsku – nižší ceny. Posledních 100 km už vždy půjdete Španělskem.

Náš itinerář na Camino Portugés najdete v článku Itinerář: Camino Portugés.

Další oblíbené trasy:

• Camino del Norte (severní) – 900 km severním Španělskem podél pobřeží Atlantského oceánu. Říká se, že je to nejkrásnější trasa a zároveň jedna z těžkých kvůli převýšení a počasí.
• Camino Primitivo – 320 km z Ovieda, relativně náročná a méně oblíbená. Někdy se označuje jako nejnáročnější, a to samozřejmě láká sportovní nadšence.
• Camino Inglés – 113 km z Ferrol. Výhodou je kratší vzdálenost (týden), ale menší přetlak poutníků oproti krátké variantě ze Sarria a Tui.
• Fisherman´s Trail – nejedná se sice už o Camino, ale tato portugalská stezka podél Atlantského oceánu je skvělou alternativou, nebo prodloužením.

To byly nejoblíbenější trasy na španělském a portugalském území. Ve skutečnosti ale můžete začít už v Čechách a cestu si tak výrazně prodloužit. Původní středověká tradice dokonce říká, že byste měli vyrazit od prahu svého domu. Pokud se rozhodnete vyrazit z ČR, můžete se českými trasami inspirovat na webu Ultreia.

Začátek a varianta je tedy na vás a aby to nebylo tak jednoduché, nemusíte ani skončit putování v Santiago de Compostela. Oblíbená cesta pokračuje ze Santiaga až k misu Fisterra (Finistera). Finistera znamená konec světa a dál na západ už se přes oceán nedá pokračovat.

Credenciál – jak začíná a končí Camino

Pro oficiální uznání cesty potřebujete průkaz poutníka, kterému se říká Credencial. Každý den, který strávíte na pouti byste do něj měli získat alespoň jedno razítko a posledních 100 km od Santiaga minimálně dvě razítka denně.

Jak získat Credencial

Většinou za drobný příspěvek (2 eura). V katedrále v Porto (odkud vede Portugalská cesta), v poutnické kanceláři v Saint-Jean-Pied-de-Port, v kostelech, albergues (poutnická ubytovna), nebo v turistických informacích.

Pokud si Credenciál pořídíte až na místě, odkud vyrážíte, budete na něm mít obrázek z tohoto místa a poznáte tak i ostatní poutníky, kteří vyrazili na stejnou cestu. Pokud ale přeci jen budete chtít český Credencial, dá se pořídit dopředu tady.

Kde získat razítka do Credencialu

Na delších trasách potřebujete jen jedno razítko za den. Já jsem tak Credencial nechávala v batohu až do večera, kdy jsem dostala razítko v albergue (ubytování). Pokud jsem tedy cestou nenavštívila kostel nebo katedrálu, kde mají razítka téměř vždycky.

V neposlední řadě mají razítka v kavárnách, barech a restauracích.

Kde a jak končí Camino

Přijdete do Santiaga před katedrálu, odhodíte batoh a potkáváte ostatní, kteří šli cestu ve stejnou dobu.

V Santiago navštivte katedrálu svatého Jakuba, kde jsou uloženy také jeho ostatky. Podle středověké tradice jste do Santiaga koneckonců z tohoto důvodu přišli. Pokud nepokračujete do Fisterra, začnete se pomalu z poutníka proměňovat v turistu. Konec cesty je pro hodně lidí emocionálně silný zážitek a umocní ho zážitek z poutnické mše, která se koná dvakrát denně. Pokud budete mít štěstí, bude se na mši kývat pověstné obří kadidlo (poprvé jsem neviděla, podruhé ano).

Další kroky už povedou jen do poutnické kanceláře, ke které se dostanete, když se ke katedrále otočíte zády a vydáte se z náměstí napravo dolů. Hned další ulici zahnete doprava a půjdete až dokud nenarazíte na frontu u dveří na levé straně ulice. Před dveřmi najdete QR kód, který naskenujete, vyplníte a dostanete pořadové číslo. Jako na poště si počkáte na vydání Compostely (osvědčení o absolvování poutě). Compostela byla zdarma. Pokud budete chtít diplom se jménem a počtem kilometrů, můžete mít za poplatek taky. Obojí je myslím moc krásná památka na zážitky z cesty.

Jak se dostat ze Santiago de Compostela domů?

V Santiago je letiště, ze kterého můžete lětet zpátky do ČR (s přestupem nejčasteji v Barceloně). Z města se dá na letiště dostat jednoduše autobusem, linkou 6A (městská hromadná doprava) a v roce 2023 mě stál lístek 1 euro.

Autobusová zastávka je na ulici rúa do Hórreo a aktuální informace můžete najít na webu letiště a jízdní řády tady.

Nejlepší období pro Camino

Na Camino se můžete vydat v podstatě celoročně, nicméně každé období s sebou nese svoje specifika, se kterými je fajn předem počítat.

Camino – jaro a podzim

Obecně ideální doba je jaro (duben–květen) a podzim (září – říjen). V těchto období může více pršet a vyplatí se sebou vzít pláštěnku na sebe i na batoh. Na druhou stranu teploty jsou převážně přívětivé (žádné extrémy), ubytovny jsou otevřené, ale ne přeplněné.

Svoje Camino francés jsem absolvovala právě na přelomu dubna/května a bylo to ideální.

Camino – zima a léto

Pokud se rozhodnete vydat na cestu v zimě (tuto variantu jsem zatím nevyzkoušela) potkáte výrazně méně dalších poutníků. Nicméně kromě nižších teplot počítejte i s tím, že velké množství poutnických ubytoven přes zimu zavírá a otevírá zase až na jaře. Doporučuji proto ověřit předem každé ubytování telefonicky, ať nechodíte promrzlí ve tmě od vesnice k vesnici.

V létě se na Camino vydává vetší množství lidí a hlavně skupin. Studenti mají letní prázdniny a cestovky organizují poznávačky. Může to být vhodná doba, pokud rádi potkáváte nové lidi a nevadí vám vysoké teploty. Výhodou je lehčí batoh, protože není potřeba ani spacák ani teplejší oblečení.

Sama jsem první Camino absolvovala v červenci a teploty byly kolem 40°C. Ideální bylo vycházet za svítání a konec etapy si naplánovat na poledne. Zkrátka pravé letní Španělsko s odpolední siestou.

Vlna horka odradila větší množství lidí, kteří mohli cestu odložit a cestu i ubytování jsme měli často jen sami pro sebe. Podruhé už bych se ale rozhodla jinak a červenec bych pro Camino nedoporučila.

Co a jak si zabalit na Camino?

Pokud si batoh necháte posílat, balení na lehko řešit nemusíte. Pokud si stejně jako já rozhodnete nést vše poctivě na zádech, platí jednoduchá zásada: Čím méně, tím lépe. Batoh by měl vážit maximálně 20 % vaší váhy (pokud máte třeba 70 kg, batoh by měl mít maximálně 14 kg a reálně potřebujete tak půlku!).

Nejdůležitější je vzít si s sebou:

• Dobré boty (každý poradí něco jiného a ve finále je každému pohodlné něco jiného)
• Kvalitní batoh (s bederním pásem, ideální objem za mě je kolem 30 l)
• Pláštěnka na sebe + na batoh
• Spacák nebo vložka do spacáku (pokud budete spát v ubytovnách)
• Něco teplejšího na sebe proti prochladnutí (mikinu/vestu)
• Trekové hole (já je na Camino neměla, ale taky jsem potom měla problémy s kolenem. Od té doby beru svoje hole Fizzan* na každý trek).

*affiliate odkaz

Dál pár kusů oblečení a ostatní věci jsou už více méně vychytávky a nejsou v podstatě až tak důležité.

Podrobnější tipy co a jak si vzít na Camino nejdete v Průvodce balením na Camino de Santiago: 5 klíčových tipů.

A kompletní informace o mé výbavě na treky, najdete v článku Moje výbava na trek: co si zabalit na dálkový pochod.

TIP NAVÍC

Mnoho poutníků s sebou nese nějakou maličkost (vlastní výrobek, nebo něco typického pro jejich kulturu). Tyto maličkosti cestou rozdávají lidem, které potkali a šli s nimi kousek cesty. Pokud se vám myšlenka líbí, nezapomeňte si na cestu pár maličkostí přibalit do batohu.

Vzpomínky na ostatní poutníky

Nejkrásnější věc, která pro mě má zvláštní význam je ručně háčkovaný kříž jako záložka do bible od staršího páru z Jižní Afriky. Potkala jsem je původně při večeři, ale zarazilo je, že nejsem věřící. Následující den mě na cestě hledali, aby mi mohli dát  jeden z dovezených osobně ručně háčkovovaných křížků i za tu cenu, že si s ním budu zakládat jiné knížky.

Uvědomili si totiž, že rozdíly ve věcech jako jsou náboženství nebo politika by neměli být důvod k tomu, abychom nemohli být přáteli. Ještě 5 měsíců po návratu mi u této vzpomínky slzí oči. Je to jedna z krásných a ve světě stále velmi aktuálních myšlenek, které se vás na Camino dotýkají zvlášť do hloubky.

Jak je cesta značená a potřebujete mapu?

Na hlavních nejfrekventovanějších trasách je Camino velmi dobře značené – žádná mapa není potřeba. Sledujte symbol mušle svatého Jakuba, nebo jednoduše žluté šipky. Pokud si vyberete jednu z hlavních tras, uvidíte navíc pravidelně další poutníky a prakticky se nemáte moc šancí ztratit.  

Pokud chcete mít jistotu, jdete jednu z méně známých tras nebo zkrátka máte rádi mapy, doporučuji stáhnout si mobilní aplikaci Buen Camino de Santiago.

Existují i knížky, ale nemám s nimi osobní zkušenost. Jejich nevýhodou je, že zkrátka nikdy nemůžou být úplně aktuální a zároveň se často omezují na jednu z variant cesty, kterou prošel a zmapoval autor.  

Kde se na Camino ubytovat, jídlo a voda

Většina poutníků volí přespávání v poutnických ubytovnách, zvaných „albergue“. Albergue si můžete představit jako hostel, kde se dá ubytovat jen na jednu noc a pouze s průkazem poutníka – Credenciálem.

Jak vypadá albergue na Camino

V typickém ubytování na Camino najdete postel (často palandy), jednorázové papírové prostěradlo na postel (někdy v těch „lepších“ povlečení) a sprchy. Často je k dispozici i společná místnost, případně i kuchyně, ve které si můžete připravit vlastní jídlo, sdílet jídlo s ostatními a zkrátka se potkávat. Zároveň si tady můžete vyprat oblečení. Buď v pračce za poplatek (3–5 euro) a za další poplatek použít sušičku, nebo na zahradě ve studené vodě vyprat ručně a pověsit prádlo na zahradě/balkóně.

Vychytávkami do albergue jsou špunty do uší a maska na oči proti světlu. Většinou někdo chrápe a někdo další si zapíná čelovku, aby si ve 4 ráno zabalil batoh. Přesto nedám na spaní albergues dopustit. Je to levné a dostatečně pohodlné. A hlavně potkáte nové lidi a když už to v některých případech nebude pozitivní zážitek, o to víc to bude zážitek, o kterém můžete dlouho vyprávět.

Ubytovat se můžete ale i v hotelech nebo spát ve stanu. Sama jsem spala v hotelu za šest týdnů asi třikrát, abych se dospala a dala se trochu dohromady. Do albergue jsem se vracela další noc ráda a odpočatá. Stan jsem s sebou neměla, ale viděla jsem několik lidí se stanem v posledních 100 km.

Rezervace na Camino – albergue

Novinkou posledních let jsou rezervace. Dříve se na Camino chodilo bez plánu, protože míst v albergues bylo jednoduše dost, a i když pro vás někde neměli postel, nechali vás přespat na matraci na zemi.

V posledních letech se zájem o Camino zvyšoval rychleji, než množství postelí v albergues a hygienické a bezpečnostní normy jsou po covidu přísnější.

V oblíbených měsících se tak začíná vyplácet rezervovat si ubytování alespoň den dopředu. Do albergue pak musíte přijít do stanoveného času (nejčastěji kolem 5 hodiny), jinak rezervace propadá a místo dostane první příchozí bez rezervace. Na Portugalské centrální cestě rezervace nebyly potřeba, na Francouzské cestě na 100 % doporučuji rezervaci v Roncesvalles.

Jídlo a voda na Camino

Co se týče jídla a pití, záleží, na kterou se vydáte cestu. V případě Camino Francés i Camino Portugués není potřeba nést si zásoby jídla prakticky vůbec. Na Portugalskou cestu jsem potřebovala větší láhev na vodu, na Francouské cestě mi stačila půl litrová lahvička, kterou jsem doplňovala.

Kromě jídla z obchodu se cestou skvěle najíte i z poutnického menu „menu pelegrino“ za 11–15 euro. V menu jsou většinou dvě jídla (velikostně dvě normální porce), dezert a pití. Na začátku jsem nebyla schopná menu sníst, ale postupně se zásoby těla kaloricky vyčerpávají a v půlce už jsem menu spořádala celé a bez problémů.

Po cestě vesnicemi narazíte na malé obchůdky, ve větších městech na supermarkety a doslova všude na bary, kde mají tortilla de patatas (smažené brambory s vejci).

Nezapomeňte, že ve Španělsku se dodržuje siesta! Většina restaurací, barů a obchodů zavírá mezi třetí a sedmou odpoledne. Zkrátka pokud prošvihnete oběd, musíte si počkat do večeře.

Kolik stojí Camino?

Vydat se na Camino může být opravdu hodně levné, nebo taky vůbec. Zkrátka záleží na zvoleném rozpočtu a pohodlí. Takový dostatečně pohodlný základ podle mě bude spaní v albergues (kde potkáte ostatní poutníky), jedno menu peregrino denně, další dvě jídla denně si připravit ze surovin z obchodu, jednou za týden si vyprat v albergue/samoobslužné prádelně.

Albergue obecně vyjde v průměru na 15 euro za noc (některé budou levnější, jiné dražší). Vyprat si v pračce a vysušit prádlo stojí průměrně 8 euro a ideální je se s někým domluvit a podělit se o cenu, ale ne vždy je ta možnost. Jídlo v supermarketech a obchůdcích po cestě stojí podobně, jako u nás. Pokud si budete chtít dát menu del día (menu peregrino = poutnické menu), vyjde v průměru na 15 euro a najíte se opravdu bohatě (předkrm, hlavní jídlo, dezert a nápoj). Někdy jsem se ale místo menu rozhodla pro tortilla de patatas (ais 6 euro), nebo naopak zašla ve městě do tapas baru s poutníky, které jsem na cestě potkala.

Jak vypadal můj rozpočet?

Francouzskou cestu jsem šla celkem 35 dní. Většinou jsem spala v albergue, ale čtyřikrát jsem měla dražší ubytování v soukromí (hotel nebo hostal se soukromým pokojem a sdílenou koupelnou). Průměně jsem každý den jedla jedno teplé jídlo venku a zbytek jídla si připravila sama. Pokud jsem se zastavila v baru ve vesnici, dala jsem si kafe a občas i něco malého k tomu.

Můj rozpočet níže nezahrnuje věci navíc a „nesmysli“, jako je náramek s mušlí, vstupné do katedrály, churros a zkátka věci, které nejsou nutně potřeba, ale chtěla jsem si je dopřát.

Rozpočet se dá snížit spaním ve stanu a nejlevnějších albergues a omezením jídla v restauracích. Naopak výrazně se navýší spaním v hotelech, posíláním zavazadla dopředu (asi 4 eura) a častějším kupováním jídla v restauraci.

Sama na Camino aneb bezpečnost pro ženy

TIP: Sólo cestování – Proč a jak si vyzkoušet cestovat sama

Camino a Španělsko/Portugalsko obecně jsou pro sólo cestovatelky velmi bezpečné cestovatelské cíle. Samozřejmě se vždycky (nejen na Camino) vyplatí dodržovat základní zásady. Zkrátka na sebe dávejte pozor přiměřeně, jako doma.

Varování se týká chůze po silnici a přecházení. Téměř každý rok někoho na Camino srazí auto. Je fajn na sobě mít nějaký reflexní prvek.

Pro dobrý pocit je super být v kontaktu s někým doma, komu pravidelně řeknete, kde se právě pohybujete a co máte zhruba v plánu. Případně existuje i Facebook skupina pro ženy na Camino CAMIGAS. Sama jsem jí nevyzkoušela, ale potkala jsem na Caminu ženy, které ano. A funguje.

Zkrátka stačí dávat na sebe pozor stejně, jako to děláte doma. Na Camino totiž nebudete o nic více v nebezpečí.

Jak se vyhnout puchýřům na Camino?

Na puchýře neexistuje jeden univerzální návod. Hodně záleží na tom, jak moc se vám potí nohy. Ukážu vám svoje vychytávky, které mě osobně dobře fungují. Za 800 km se mi na noze udělal jeden jediný puchýř, který jsem si přivodila svojí chybou. A moc dobře jsem předem věděla, že puchýř riskuji (šla jsem v mokrých sandálech z potoka rovnou do kopců).

Tipy jak na chodidla bez puchýřů a jiných problémů:

• Před odjezdem si zajít na profi pedikúru do salónu
• Kvalitní prodyšné boty (nízké trekové) O ČÍSLO VĚTŠÍ
• Ponožky s merino vlnou (pokud se vám hodně potí nohy, měňte je v půlce etapy za čisté)
• Mimo etapy si nohy umýt, usušit a chodit v otevřených botách (sandálech)
• Při jakémkoliv zarudnutí kůže hned přelepit na chvíli náplastí

Na internetu najdete radu mazat si nohy před každou etapou vazelínou/krémem. Sama jsem nezkoušela a nepotřebovala, ale můžete to určitě vyzkoušet a dát mi vědět – doplním to sem.

Jak na Camino trénovat a připravit se

Camino není extrémní sport a dá se upravit podle aktuální kondice. Přesto se může hodit být připravený na delší chůzi – fyzicky i psychicky.

Fyzická příprava znamená zvyknout si chodit víc pěšky – do práce, do školy, po městě, po lese… zkrátka kdekoliv. Já začala před Caminem chodit denně pěšky do práce i z práce (asi 5 km dohromady). Bylo to nejlepší rozhodnutí a už takhle chodím tři roky.

Psychická příprava může být pro někoho ještě důležitější. Vyplatí se vyzkoušet si pár delších tras a zjistit, jak tělo a hlava reaguje. Na mě třeba extrémně působí nízká hladina cukru. Musím si zkrátka občas připomenout, že nejsem v depresi – jenom mám hlad.

Q&A – Nejčastější otázky

Pokud si teď lámete hlavu, co si na Camino sbalit, mrkněte na můj článek Moje výbava na trek – je to přesně ten seznam, se kterým chodím Camino, Fisherman’s Trail i další dlouhé trasy. A jestli vás zajímá balení úplně od základu, tady je Průvodce balením na Camino: 5 klíčových tipů.

Doufám, že se vám průvodce přípravou na Camino de Santiago líbil. Pokud ano, budu ráda za komentář, ve kterém mi povíte, na kterou cestu se chystáte.

A pokud vás zajímá moje vyprávění z Camino de Santiago etapu po etapě, můžete se začít do mé deníčkové série: Camino: Pyreneje a Navarra

Článek Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

A vytvořila jsem tento průvodce balením na Camino, díky kterému se můžete z mých chyb snadno poučit při přípravě na vlastní putování.

Co si vzít na Camino: 5 naprosto základních tipů:

1. Méně = Nejvíc!
2. Základ= pohodlné boty, kvalitní batoh a trekové hole
3. Teplé suché oblečení – v každém ročním období
4. Výbava na noc v albergue
5. Žádné další zbytečnosti

Vzít nebo nevzít si s sebou spacák? Kolik si zabalit náplastí na puchýře? A co jsem tedy měla v batohu já? Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.

O mojí konkrétní výbavě na dálkové treky píšu i v tomto dalším článku.

Některé odkazy v článku jsou affiliate. Pokud přes ně nakoupíte, získám malou provizi – vás to nic nestojí navíc a pomáháte mi dál tvořit blog. Děkuji

1. Méně = Nejvíc!

Pokud neplánujete batoh posílat z etapy do etapy (i to můžete, pokud batoh nést nemůžete!), ponesete si všechno den za dnem na zádech. Co se celkové váhy batohu týká, obecná poučka zní, že by váha včetně vody a svačiny, neměla překročit 10 – 20 % vaší vlastní váhy.

Pro muže s 80 kg to znamená batoh s hmotností 16 kg, pro ženu s váhou 60 kg potom batoh o váze maximálně 12 kg. Váha je počítaná včetně vody a jídla. Upřímně, pokud nespíte venku pod stanem, můžete se ideálně vejít do spodního limitu 10 % a mít cestu o hodně pohodlnější. Čím víc se k tomu dokážete přiblížit, tím lépe se vám půjde.

Zkrátka to znamená: Nechte doma cokoliv, bez čeho se dokážete obejít. Zabalte si skutečně jen to, co každý den k životu bezpodmínečně potřebujete a nic navíc na „coby kdyby“. Moje strategie, jak toho docílit je dát si přehledně na hromadu všechno, co si chci vzít s sebou a potom postupně redukovat. Moje balení začíná velkou hromadou, ze které postupně odebírám.

Nejdřív jde pryč cokoliv, co je na hromadě dvakrát (Dvoje kraťasy nebo dvě mikiny? Přednost má to s lepšími vlastnostmi jako je rychlé schnutí, lepší skladnost, větší pohodlí…). V druhé fázi se zamyslím, co by šlo něčím jiným z hromady nahradit (jedno mýdlo na tělo i praní prádla) a podle místa se rozhodnu pro kompromis mezi váhou batohu a dodatečným komfortem.

Malé tipy navíc pro ušetření místa:

• Přemýšlet nad skladností už při nákupu – některé super lehké věci mám z pod7kilo.
• Do batohu rolovat (neskládat)
• Jedno mýdlo na tělo + ruční praní prádla (=klasické tuhé mýdlo)
• Tuhý šampón (tenhle mám vyzkoušený na camino, vydržel mi přes měsíc!)

2.     Základ= pohodlné boty, kvalitní batoh a trekové hole

Špatné nekvalitní a nepohodlné boty nebo batoh dokážou cestu pěkně znepříjemnit a můžete si způsobit i řadu zdravotních problémů. Dobré boty a batoh jsou dlouhodobé investice do zdraví. To ale neznamená, že musíte kupovat to nejdražší. Na Camino vám stačí dobrá kvalita za rozumnou cenu.

Jaké boty na Camino?

Značek vyrábějících turistickou obuv je více a výběr bude individuální. Sama mám ozkoušené značky Salomon a Merrel, z toho Merrel mi vyhovuje na 100 %, Salomon o trochu méně, ale je levnější. Doporučuji si jít boty různých značek vyzkoušet a před cestou boty „rozšlápnout“ na kratších výletech.

Camino i všechny svoje následující treky jsem šla v nízkých trekových botách Merrel moab 3 gtx, které jsem si koupila dvakrát po sobě (a koupím si je znovu).

Často jsem se setkala s názorem, že Camino se jde nejlépe v běžeckých botách. S tím osobně nesouhlasím (jako celoroční běžec), ale pokud se pro běžecké boty rozhodnete, volte raději ty s nulovým dropem. Pokud máte kvalitní rozšlápnuté pohorky, vzala bych klidně ty (nízkou bych extra kupovala místo vysoké jen pokud už nemáte pohodlné pohorky doma).  

Měly by být boty nepromokavé? Potřebujete Goretex? Opět vám musím „zklamat“ tím, že je to tak trochu individuální. Já mám třeba nepromokavé boty s Goretexem. Výhodou je, že mám nohy v suchu, nevýhodou je menší prodyšnost a pokud se vám více potí nohy, v méně prodyšných botách riskujete více puchýřů.

Do jakýchkoliv bot patří kvalitnější ponožky – fakt to udělá velký rozdíl. Nedám dopustit na ponožky s příměsí merino vlny. Výhodou je, že hřejí i pokud navlhnou, odvádí vlhkost a pot a tím pomáhají předcházet puchýřům (a snižují zápach).

TIP: Doporučuji koupit si o půl až jedno číslo větší boty, než běžně. Při dlouhé chůzi nohy otékají a větší bota omezí vznik puchýřů z otlačení.

Batoh s bederním pásem

Batoh je další věc, na které se nevyplatí šetřit. Zajděte si do specializované prodejny a batoh si předem vyzkoušejte na zádech ideálně i se zátěží. V dobré prodejně do batohu zátěž doplní (ale můžete si přinést i vlastní) a batoh vám na zádech pomůžou upravit tak, aby vám seděl.

Doporučuji batoh s bederním pásem, který se dá v průběhu dne utáhnout nebo povolit a měnit tak rozložení váhy mezi ramena a kyčle. Já mám batoh pro ženy, které jsou uzpůsobené na užší záda. Na druhou stranu není dobré se tohoto rozdělení držet úplně nutně, pokud máte záda naopak širší. Ze značek mám konkrétně ve výbavě dva batohy Osprey (30l a 45l). Na Camino mi stačil batoh o objemu 30l (Osprey Tempest 30).

Trekové hole na Camino

Trekové hole umí pořádně ulevit tím, že část zátěže přenesou z nohou na horní polovinku těla. Zcela upřímně – já je na Camino neměla. A taky jsem na to při posledních 200 kilometrech doplatila.

Poprvé jsem si trekové hole vyzkoušela, když jsem neušla 70+ km pochod Praha – Prčice. Od té doby se bez nich neobejdu na žádném dálkovém treku!

Moje ultralehounké, skládací trekové hole Fizan Compact se mnou prošly GR221 – Přechod Mallorky, Tour du Mont Blanc, West Highland Way, Fishreman´s Trail… no prostě všechno!

Na Camino je rozhodně doporučuji taky. A o to víc, že jsem je tam sama neměla. Byla to bolestivá lekce.

3.     Teplé suché oblečení

Vzít si s sebou tak akorát oblečení je asi to největší umění. Jako univerzální věci na jakoukoliv sezónu bych si zabalila:

1. Něco teplého, co vám zakryje a udrží v suchu záda a hrudník
2. Dostatek ponožek

Všechno ostatní je vlastně jedno a dá se operativně vyřešit. Nejhorší je řešit podchlazení, a právě tomu byste se teplou vrstvou a ponožkami měli vyhnout. Zbytek záleží na sezóně. V létě oblečení oblečení po vyprání rychleji schne, v chladnějších a vlhkých měsících schne déle, ale zase se nejspíš méně zapotíte a neperete každý den.

Toto je seznam oblečení, který jsem měla na Camino v květnu. V květnu obecně hodně prší a teploty na cestě se pohybovali mezi -2 °C (ráno, Meseta) do 30 °C (odpoledne, La Rioja).

Seznam oblečení na Camino de Santiago:

• 1x turistické kalhoty (větru odolné a vodoodpudivé)
• 1x legíny
• 1x  kraťasy
• 4x tričko (stačily by i 3. Jedno kvalitní merino s dlouhým rukávem, jedno merino s krátkým, dvě jednoduchá lehká rychlescnoucí tílka)
• 1x mikina (fleecová – materiál hřeje, je lehký a rychle schne)
• 1x zateplená vesta s umělou výplní (oproti peří hřeje i pokud navlhne a rychleji schne)
• 1x hardshellová bunda (proti větru a dešti)
• 2x sportovní podprsenka
• 3x kalhotky
• 4x ponožky (merino)
• Nízké trekové boty
• Obyčejné sandále do vody ( za mě jeden z nejlepších příkladů, kdy za málo peněz dostanete hodně muziky. Hodili se na přezutí na odpoledne, na brodění potoka i do sprchy v ubytovně. V roce 2022 jsem v nich půlku Camino neplánovaně šla a jejich přínos bych ohodnotila na desetinásobek toho, kolik v Decathlonu stojí).
• Obyčejnou pláštěnku na sebe + lepší padnoucí pláštěnku na batoh

Ideální si zabalte oblečení v batohu do nepromokavých tašek, ať už speciálních, nebo jako já prostě igelitových tašek, které máte doma. Oblečení nenavlhne a budete mít vždy něco suchého na převlečení.

4.     Příprava na spaní v albergue – poutnicích ubytovnách

Pokud se denně chystáte ujít desítky kilometrů a chcete u toto zůstat v pohodě, je potřeba myslet i na kvalitní odpočinek. Pokud se rozhodnete spát v albergues – poutnických ubytovnách (a já vám to rozhodně doporučuji!), můžete se vyspat skvěle, když se na to jen trochu připravíte.

Vzít si s sebou spacák, nebo vložku do spacáku? Obecně bych řekla, že v létě není spacák potřeba a s vložkou do spacáku si vystačíte. Většina albergues na portugalské cestě měla povlečené postele, a i tu vložku do spacáku jsem využila jen párkrát. Naopak v chladnějších měsících na francouzské cestě jsem byla ráda za spacák. Ne v každé albergue se na začátku a na konci sezóny topí a na francouzské cestě (kde je větší počet poutníků), jsou často matrace plastové potažené jednorázovým papírovým povlečením. Vlastní spacák tak nejen zahřeje, ale dodá pocit hygieničtějšího komfortu.

Měla jsem s sebou ultra lehký a maličký spacák po sbalení Cumulus 200.

Pokud máte lehké spaní, doporučuji masku na oči kvůli světlu a špunty do uší. Sama mám tajnou super schopnost – na pravé ucho slyším jen ze 60 %. Pokud si lehnu na bok na to levé, žádné špunty do uší nepotřebuji a slyšet tlumené chrápání mi ve spánku nebrání. Naopak se mi stalo, že jsem se v noci probudila s tím, že je něco špatně, protože z 20 lidí v místnosti tu noc nikdo nechrápal.

A jak se cítit bezpečně?

Jak se cítit bezpečně, když spíte sami s 20 cizími lidmi v místnosti? Před spaním se s někým v pokoji seznamte. Prohoďte spolu pár vět, řekněte mu/jí, jak se jmenujete a zkrátka se posnažte o to, abyste pro všechny v místnosti nezůstali úplně anonymní.

Spaní s dvaceti lidmi v místnosti není z logiky věci o nic nebezpečnější než spát úplně sám v pokoji, kam pokud se za vámi dostane někdo cizí, vám nikdo další nepomůže. A je velmi malá šance, že z 20 postelí by na 11 a více spali nebezpeční magoři. Normální lidi (jako jste vy) jsou v pokoji zkrátka statisticky vždycky v přesile a není proto potřeba se bát

5.     Zbytek je vlastně tak trochu jedno

Další věci, které si s sebou zabalíte jsou vlastně tak trochu jedno. Z věcí, které jsem si s sebou vzala já a které bych si s sebou vzala znovu jsou to:

• Skládací láhev na vodu
• Rychleschnoucí ručník
• Tuhý šampón a tuhé mýdlo
• Malý látkový batůžek (na večerní procházku nebo na nákup)
• Magnézium (na relax svalů)
• Paracetamol (ostatní léky se dají koupit až když je potřeba)

Naopak bych si s sebou příště nevzala:

• Náplasti na puchýře (nepotřebovala jsem a jdou snadno koupit)
• Korektor na kruhy pod očima a gel na obočí (bez komentáře Nepoužila jsem ani jednou)
• Bezdrátovou klávesnici (chtěla jsem věci zažít, ne psát a klávesnice, která se mnou prošla celý sever Španělska dala vzniknout dohromady 1 blogovému článku).

Neberte si toho zkrátka zbytečně moc. Věci, které opravdu potřebujete si cestou buď od někoho půjčíte (často se stačí jenom zeptat), nebo si je koupíte (když už to bude opravdu tak důležité).

Přečtěte si taky Kompletní průvodce přípravou na Camino de Santiago.

Buen Camino!

Článek Průvodce balením na Camino de Santiago: 5 klíčových tipů se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.

Mojí cestu po Camino francés sdílím v sérii článků: Camino Francés: Etapy 1-7 Pyreneje a Navarra.

Jak se ale šlo v botách Jáji, která se ke mně připojila v Sarria a cesta jí podle všeho přinesla víc, než původně očekávala? Jaká byla zkušenost Riche, který zrovna procházel velkou životní změnou? A jak se splnil sen Montemu, který si Camino naplánoval na důchod?

Přečtěte si zkušenosti s Camino de Santiago napříč třemi generacemi.

1 Jája (Česko): Dovolím si prožívat emoce

Jája (Instagram), Česká republika

Vím, že na Camino se vydává spousta lidí na základě velké životní události, z náboženských důvodů anebo cestou hledá řešení svých problémů. Pro mě samotnou tato cesta na začátku žádný “hlubší” důvod neměla. Nehledala jsem odpovědi na žádné otázky. Jakožto člověk, co většinu života aktivně sportuje a věnuje se hlavně kolektivním sportům, jsem ve svatojakubské cestě viděla výzvu fyzickou. Myslela jsem si, že není možné den za dnem zdolat 20 a více kilometrů, a ještě navíc se zátěží – batohem na zádech. Zároveň tady nebyl žádný tým, který by mi v náročnějších chvílích pomohl, táhl by mě a nakopl. Vyzkoušela jsem si něco, co zvládnu já sama a potvrdila si tak, že to dokážu.

Nakonec jsem našla víc, než jsem původně hledala. Mám pocit, že mi Camino otevřelo oči a zároveň mi pomohlo se více ponořit do sebe. Jak jsem zmiňovala na začátku, neměla jsem hlubší smysl cesty než překonat sama sebe, a to převážně po fyzické stránce. Nakonec jsem si ale uvědomila, že cesta mi může dát mnohem víc. Když dojdete do Santiaga, čeká vás několik formalit, pokud si chcete odnést památku v podobě diplomu. Navštívíte symbol celé cesty, náměstí před katedrálou a samotnou katedrálu, ale taky můžete zajít na mši pro poutníky. I když nejsem věřící, jsem člověk zvědavý a dychtící po zážitcích. Mše jsem se zúčastnila a právě tady přišlo mé objevování sama sebe.

Dala jsem průchod smutku

Před rokem a půl nás opustil můj milovaný tatínek. Člověk, ke kterému jsem měla jedno z nejsilnějších pout ve svém životě. Člověk, který mi předal svůj pohled na svět, svou pozitivitu a cílevědomost. Právě jemu jsem vděčná za to, jaká jsem. Samozřejmě jsem po jeho odchodu truchlila, ale zároveň pokračovala ve svém životě, a tak (spíše podvědomě) tyto pocity obcházela a snažila se k celé situaci přistoupit pragmaticky. Tolik mě tedy emoce během doby, co odešel, nezasáhly.

Po dokončení cesty a usednutí do lavic katedrály jsem ale začala pociťovat něco, co vlastně ani nevím, zda umím popsat. Mé pocity mě paralyzovali. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale mohla jsem tomu dát průchod. Rozbrečela jsem se. Cítila jsem smutek a zármutek tak, jako nikdy před tím. Byla jsem nešťastná, že už nemůžu tátovi své dobrodružství vyprávět a že si mohu jen domýšlet, jak pyšný by na mě byl. V tu chvíli mi nebylo útěchy, a tak jsem jen seděla, vzlykala a snažila se prožít zbytek mše, která je bezpodmínečně velice krásným zážitkem i bez silných pocitů a emocí.

Co se dělo po návratu z cesty?

Celkově ve mně svatojakubská cesta vyvolala pocit naplnění a hrdosti. Cítila jsem se skvěle, protože jsem dokázala něco, co mi ještě před týdnem připadalo nereálné. Myslím, že Camino de Santiago by si měl vyzkoušet každý. Nezáleží na tom, zda hledá odpovědi na otázky nebo ne. Právě i takovému člověku mohou otázky nakonec vyplavat na povrch.

Měsíc po návratu byl, i přes můj znovu objevený smutek, plný radosti a euforie. Uvědomila jsem si, že bych svým pocitům měla více naslouchat a více popustit uzdu svým emocím. Pravděpodobně právě teď přišel ten čas, abych i já zpracovala ztrátu, která potkala nejen mě. Snažím se veškeré své pocity vnímat a vyrovnat se s nimi, což bude nejspíš trvat delší dobu. I tak bych je nenazývala jako negativní. Naopak jsem šťastná, že mi Camino otevřelo oči, pomohlo mi zastavit se a zamyslet. To, že aktuálně v sobě mám smutek, neznamená nic špatného. Jsem vděčná, že jsem takto Camino mohla prožít a věřím, že táta na mě hrdý je, jelikož jsem i já. Díky táto!

2. Richard (USA): Dívám se víc dopředu a hledám rovnováhu

Rich, U.S.A

Na svatojakubskou cestu jsem se vydal, abych přemýšlel nad svými aktuálními problémy a snažil se na nich v klidu pracovat. Se ženou jsme od sebe už rok a půl odloučeni, ale teprve nedávno jsme podali oficiální žádost o rozvod. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché a chtěl jsem alespoň na chvíli utéct od všeho, co by mě rozptylovalo, abych mohl jasně přemýšlet nad celou situací a pokusil se soustředit se na budoucnost.

Brzy jsem si uvědomil, že se na Camino vydávají lidé z mnoha různých důvodů. Začínal jsem v Pamploně a hned na začátku jsem si slíbil, že budu otevřený a pokusím se najít nové přátele. Překvapivě to vůbec netrvalo dlouho a po dvou dnech jsem měl kolem sebe skupinu lidí, se kterými jsme nakonec celou cestu společně šli i dokončili. Byl to skvělý zážitek!

Na cestě jsem myslím nakonec hledal odpověď na podstatu všech věcí, ale zpětně si nemyslím, že něco takového vůbec existuje. Rozvodové papíry jsem podepsal těsně před odletem do Španělska a můj kolega mi je poslal, když jsem byl uprostřed cesty. Můj rozvod se oficiálně uzavřel 6. černa, několik dní po mém návratu do U.S.A.

Jak jsem se cítil, když cesta skončila?

Jak jsem se cítil, když jsem došel do cíle? Popravdě jsem očekával, že moje emoce budou mnohem silnější. Cítil jsem se samozřejmě šťastný, ale zároveň na mě padal smutek z toho, že tady cesta končí. Nejsilnější emoce jsem nezažíval na konci, ale v průběhu cesty, konkrétně u Cruz Ferro. Právě na tomto místě mě zachvátili tak silné emoce, že mě na asi dvacet minut zachvátil pláč. Nechal jsem tam všechny své problémy a dál šel už bez nich.

Po návratu domů mi asi měsíc trvalo se zpátky zase adaptovat na reálný svět. Ze Španělska jsem se vrátil nabitý novými emocemi, připravený na nový začátek a s pozitivním očekáváním budoucnosti. Postupně tyto pocity vyprchávají a já mám pocit, že se vrací mé „staré já“. Nelíbí se mi to, ale z nějakého důvodu se to děje a potřebuji se na to zaměřit, znovu si přečíst deník psaný v průběhu cesty a zaměřit se na věci, které chci změnit.

Moje dcera, která se na Camino vydala přede mnou (a mimochodem mě tím inspirovala k mé cestě), říká, že potřebujeme hledat a najít rovnováhu mezi spiritualitou Camina a všedním životem. Postupně se to učím.

3. Monte (USA): Plánuji další traily!!

Monte, U.S.A.

O trailu sním už od svých svých osmnácti let, když jsem v časopise National Geographic četl článek o Apalach Trail. Na této cestě se ale většinou spí pod stanem, a to není nic pro mě. Když jsem před 15 lety slyšel o Camino de Santiago, věděl jsem, že je to to pravé a plánoval jsem se na cestu vydat až budu v důchodu. Jako by to bylo přesně pro mě – dlouhá trasa, ale žádné spaní ve stanu!

Na Camino jsem se vydal, abych zažil dobrodružství a otestoval svoje limity. Obojí se mi podařilo najít. Ve svých téměř 70 letech vnímám Camino jako pro mě trochu fyzicky náročnější. Na druhou stranu to ale bylo i jedno z největších dobrodružství mého života. Potkal jsem cestou lidi z celého světa a zažil spoustu nových věcí.

V Santiago pro mě cesta nekončí

Když jsem došel ke katedrále v Santiago, cítil jsem úlevu a byl jsem na sebe pyšný. Možná ale ne tolik, jako jiní poutníci, protože jsem se už předem rozhodl, že v Santiago neskončím a budu pokračovat pěšky až do Finisterre. Dojít k patníku se značkou 0,000 kilometrů, který leží na pobřeží Atlanského oceánu, pro mě představuje teprve ten opravdový konec cesty. Na místě jsem se skoro rozbrečel. Byl jsem hrdý na to, že jsem zvládl dojít od východní hranice Španělska až k té západní. Snil jsem o tom mnoho let a teď se mi to konečně podařilo! Po této zkušenosti mám v plánu vyrazit na další traily.

Myslím si, že si obecně hodně lidí myslí, že jejich život se po svatojakubské cestě radikálně změní. Já ale od začátku věděl, že mě se to nestane a po návratu je můj život v podstatě úplně stejný, jako předtím. Na druhou stranu mi cesta chybí a každý den na ní myslím. Na cestě vypadalo snadně potkat nové lidi a navazovat s nimi kontakt tak, jak to v normálním životě možné není. Každý den na cestě vnímám jako vzácný a přinášel s sebou nové možnosti a dobrodružství. Tak tomu pro mě doma v U.S.A není. Tady vnímám svůj život jako snadný a trochu nudný. Právě proto doufám, že se budu moct vydávat na treily ještě dlouho, jak nejdéle to jen půjde. Na jaře mám v plánu Scottish Highlands a Yorkshire Dales v Anglii.

Plánujete Camino (= Svatojakubská cesta) a hledáte kompletní informace na jednom místě?

Mohl by se vám líbit článek: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

Článek Jaké to je vydat se na Camino? se nejdříve objevil na BEZ ADAMA.