Etapy z Burgos do León navazují na: Camino: Etapy z Logroño do Burgos
V Burgos jsem se probudila opět „sama“. Oproti první zastávce v Logroño jsem tentokrát byla ráda, že se můžu na den zastavit. Nebylo to proto, že jsem byla fyzicky unavená (byla jsem!). Bylo to proto, že jsem měla pocit, že těch třináct dní na cestě bylo zároveň dlouhých i neuvěřitelně krátkých. Byla jsem plná ztřeštěně rychlého sledu intenzivních zážitků a setkání, a to ráno v Burgos jsem si nedokázala představit, jak zvládnu unést zážitky další. Stejně jako když jsme se jako děti s roztaženýma rukama točili na trávě co nejrychleji, až jsem upadli na zem. Museli jsme na chvíli zůstat sedět, protože se celý svět točil, ale hned jak to šlo, stoupali jsme si zpátky na nohy a točili se na druhou stranu. Zkrátka musela jsem se na chvíli zastavit, aby se mi přestala točit hlava.
TIP: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu
Asi hodinu jsem si jen tak koukala v posteli do stropu, ale protože jenom tak lelkovat stejně dlouho neumím (a měla jsem hlad 😁), vydala jsem se na prohlídku města.
Po mé oblíbené fitness snídani (churros con chocolate) jsem se vydala na prohlídku katedrály, jedné z nejvýznamnějších staveb španělské gotiky zapsané na seznamu UNESCO. Na žádnou prohlídku si nezapomeňte vzít kredenciál – téměř všude totiž dostanete slevu. Jinak je to trochu k naštvání, ale kromě katedrál, vybírají vstupné i ve většině kostelů. Katedrála v Burgos je za mě nejhezčí katedrálou na Camino a vstupné se vyplatí. Po katedrále jsem si prohlédla další kostel a vydala se na kopec k troskám hradu. Protože co jiného dělat v odpočinkový den, než se jít projít 😁 Z hradu toho moc nezbylo, ale na kopci jsou krásné výhledy na město.
Burgos -> Hornillos del Camino – 21 km
Brzy ráno se vydávám dál. Do Santiaga zbývá 480 km a všude po cestě rostou vlčí máky.
Celý den jdu sama a až těsně před večeří potkávám Biancu s Ashley, z USA. Obě holky se na cestu vydaly po shlédnutí filmu „The Way“, který jsem neznala. A Bianca se hned začala zajímala o důvod mojí cesty. Ve skutečnosti se na camino dost lidí vydává v okamžiku životních změn, jako je ukončení školy, nebo třeba rozvod. Další lidé na cestě něco konkrétního hledají. No a až tu poslední skupinu tvoří „nudní“ lidé, jako jsem já. Jsme to my, kdo nemusíme mít žádný jiný důvod, než že nás jednoho dne jednoduše něco napadne (někdy to mám proto se sebou fakt těžký 😅).
Když jsem si před odjezdem přestavila camino, líbila se mi myšlenka svobody a chůze v přírodě. A jakkoliv to zní banálně, pro mě to banální vlastně vůbec není. Pocit svobody a radost z objevování nových věci pro mě vždycky byly důležité hodnoty. Bianca mojí odpovědi nerozuměla, ale to nevadí. Na tuhle otázku se většinou ptali ti, pro které byl jejich vlastní důvod důležitý a chtěli se o něj podělit. I pro Biancu to tak bylo. Vydala se na Camino proto, že se celý život neměla ráda a ve svých téměř 40 letech to chtěla změnit. Když mi důvod říkala, měla slzy v očích a bylo vidět, že jí to hodně trápí.
Teď předběhnu, ale v potkala jsem Biancu na konci, u katedrály v Santiagu. Smála se a oči jí zářily, když mi říkala, že našla, co hledala. Má sama sebe ráda!
Hornillos del Camino -> Castrojeriz – 20 km
Po cestě do Castrojeriz narazíte na zříceninu kláštera San Antón z 12. století. Chybí střecha, místo dlažby roste tráva, ale některé celé stěny zatím stojí. Příroda si bere zpátky prostor, který na malou chvíli zabíral člověk.
V Castrojeriz jsem poprvé za celé camino brečela. Na cestě jsem viděla několik lidí slušně se složit a slyšela teorii, že je to částečně proto, že se z těla pohybem uvolňuje zadržovaný stres. Nebo že se lidé obrací do sebe. Jako přirozenému introvertovi se mi nezdálo pravděpodobné, že by mě překvapily vlastní myšlenky. Překvapily. Brečela jsem dojetím.
Na stropě kostela Nanebevzetí Panny Marie se promítal film o vzniku světa a následovala výstava o historii Svatojakubské cesty. V jedné její části jsem vešla sama do temné místnosti, kde se pohybem spustil krátký film. Spolu s historickými záběry poutníků z různých období se v něm mluvilo o tom, že se na cestu každoročně vydává tisíce lidí s různými osudy. Po filmu se rozsvítilo a já poprvé viděla na zdi výzvu k tomu napsat, co na camino hledám. Na zemi ležely křídy a všechny čtyři stěny byly popsané od země ke stropu lidmi, kteří se na cestu vydali ve stejný rok, jako já. Ani zpětně neumím svoje pocity pojmenovat a nevím, co přesně se mi v tu chvíli honilo hlavou, ale četla jsem jen sotva několik sekund, když se mi přes slzy všechno rozmazalo.
V Castrojeriz jsem později náhodou našla meditační centrum s pozvánkou ke společné meditaci. A tak jsem šla dovnitř. V místnosti nás bylo celkem šest včetně umělkyně, která v jednom patře vedla meditace a v druhém měla malířský ateliér. Meditace probíhala v tichosti a na úvod nám řekla jedinou větu: „Less thinking, more feeling“. Přesně to se mi stalo v kostele a nejsem na to v běžném životě prostě zvyklá.
Castrojeriz -> Frómista – 25 km
Z Castrojeriz jsem měla v plánu dojít do Frómista. Ráno jsem se na cestu vydala brzy, užívala si krásný východ slunce, ale taky mi pěkně kručelo v břiše, protože jsem ráno nenašla otevřenou kavárnu ani obchod a v batohu neměla kvůli váze nic v záloze. Asi po 5 km, když už se mi začínala motat hlava, jsem u cesty viděla „starého známého“ z Koreji, který celý život pracoval jako inženýr v předních světových automobilkách. Jeho oblíbená otázka byla „Co máš doma za auto?“. Znovu jsem ho zklamala tím, že auto doma nemám, ale i tak se se mnou podělil o snídani.
Pokračovala jsem v cestě, ale cítila jsem se docela slabě. Měla jsem rezervaci v albergue s hodně špatným hodnocením, protože jinde jsem místo na spaní nenašla začala mít stres z toho, že mi není dobře a nejspíš se k tomu vůbec nevyspím. A přesně v tu chvíli jsem narazila na Martu, zdravotní sestru z Barcelony, která každý rok jde jeden týden Camino.
Zapovídaly jsem se a kromě procvičení si španělštiny mi nabídla, že můžu jít dalších 5 km s ní, protože taky nenašla volnou postel ve Frómista a v další vesnici si proto rezervovala dvojlůžkový pokoj v hotelu. Byla jsem opravdu vděčná. Ten večer jsem navíc omdlela ve sprše a odnesla pěknou modřinu na paži spolu s ponaučením, že pocit hladu není spolehlivý indikátor a bez pořádné snídaně a večeře do Santiaga nedojdu.
Frómista -> Carrión de los Condes – 19 km
Skoro celý den jsme šly společně s Martou a rozdělily se až těsně před Carrión de los Condes.
Zastihl nás kratší déšť, který mi vůbec nevadil. Celý květen byl nezvykle suchý a pro španělské zemědělství to byl skutečný problém. Pršelo jen krátce a po sprše už jsem tak zase mohla vyrazit ven. Mezitím se zavřely restaurace a obchody, protože ve Španělsku se dodržuje siesta i v menších supermarketech. Než znovu otevřel supermarket, šla jsem se projít do parku k vodě. Únava a vyčerpání mi změnili stav myšlení a já dokázala míň přemýšlet a víc prostě jen tak existovat.
Možná se opravdu většina lidí na podobných cestách hluboce zamýšlí nad svým životem, u mě to tak ale nikdy nebylo. Nad svým životem a v podstatě nad vším možným přemýšlím a přemítám kdykoliv jindy. Chůze, hory, camino… to jsou pro mě naopak ty okamžiky, kdy si od neustálého přemýšlení odpočinu. 😊
V albergue, kterou provozovaly jeptišky, bylo večer setkání poutníků před mší a právě tady jsem brečela podruhé. Všichni jsme se postupně představili jménem a krátce řekli něco o sobě. Potom se hrálo na kytaru a zpívalo. Písničky byly klasicky populární španělské a moc slov jsem neznala, ale okamžik mi to zase přišel prostě tak nějak krásný. Znovu mě dojal pocit sounáležitosti.
Carrión de los Condes -> Lédigos – 23 km
Na cestě do Lédigos mě z ničeho nic začala bolet holení kost, a to docela ostrou bolestí. Sedla jsem si proto do pole a půl hodiny odpočívala. Nezlepšilo se to a já musela začít pomalu kulhat do nedaleké vesnice. Cestou jsem potakala dvě Korejky, které mi dali Voltaren (to jsem si alespoň myslela, než jsem mast později předávala jinému klukovi, který ji potřeboval a upozornil mě, že je na ní napsáno „Veren“ 😁). Dokulhala jsem do vesnice, kde byl jeden jediný obchůdek, ve kterém ale vařili kafe. Byla jsem celkem v koncích a zdálo se, že kafe je to jediné, co mě může zachránit. To jsem se ale spletla.
Objevil se Rémi z Francie a nabídl mi pomoc v podobě léčení magnetismem. Je pravda, že mě jeho nabídka poměrně zaskočila, a tak nějak přirozeně jsem ze sebe vypravila jenom ok a doufala, že na mě u toho nebude sahat 😁 Rémi mi ale vysvětlil, že pracuje s energiemi a nohu mi tak může vyléčit působením na dálku. Sedla jsem si na chodník, pila kafe a nechala Rémiho pracovat. Odměnila jsem ho musli tyčinkou z batohu a malou lží, že už je noha o dost lepší.
V Lédigos jsem měla štěstí na albergue se skvělou večeří a postelí se zatahovacím závěsem.
Lédigos -> Bercianos del Real Camino – 26 km
Ráno byla noha úplně v pořádku a dodnes netuším, jestli za to vděčím korejskému Vorenu, Rémiho francouzskému magnetismu, nebo modlícím se jeptiškám z Carrión de los Condes. 😁
Už několik dní se pohybuji po španělské mesetě a ráno je opravdu zima. Běžně vycházím při 2 – 5°C a v průběhu dopoledne odkládám vrchní vrstvy. Kromě toho je meseta plochá a místy docela jednotvárná. Z toho důvodu na ní potkáte menší množství poutníků, protože tuto část překvapivě hodně lidí přeskočí a sveze se autobusem. To jsem sice neudělala, ale z nudy jsem poprvé vytáhla sluchátka a pouštěla si hudbu.
V této části cesty se nachází monument s označením poloviny Camina. Začátek je ale dál, než jsem začala já a tak pro mě osobně monument neměl velký význam. Moje polovina byla za mnou, bez monumentu, přibližně na mostě nad nějakým neznámým potokem.
Bercianos del Real Camino -> Reliegos – 20 km
I další den pokračuji po španělské mesetě. Potkávám málo lidí a krajina je stále podobná. V podstatě k tomu nemám co dalšího napsat.
Při registraci do albergue v Réliegos jsem byla poučena, že albergue je striktně veganská. Pravidlo mě sice trochu překvapilo, ale zcela samozřejmě jsem kývala hlavou, jako bych ani nevěděla co slovo máslo nebo vejce znamená. Po sprše jsem si tak šla svůj chleba se sýrem sníst ven na chodník do vedlejší ulice 😁
Reliegos -> León – 25 km
Cestou z Réliegos se mi podařilo omylem odbočit na delší alternativní cestu, kde jsem už vůbec nepotkávala další lidi a docela se těšila do Leónu na změnu oproti mesetě.
Dorazila jsem na hotel, kde jsem měla rezervované dvě noci. Po spaní v albergues jsem se už opravdu těšila do čisté sprchy bez sandálů na nohách a bez cizích vlasů. A na posteli bylo opravdové látkové povlečení. Prostě velký luxus! 😁
Odpočinek v Leónu už snad ani nemohl být lepší, nebo mohl? To si nechám na další článek.
Hasta luego 👟👋🏽
