Tento článek je převážně vyprávěním o mé cestě do Santiaga po Camino Francés. Najdete v něm itinerář mojí trasy a osobní zkušenosti. 💛
Praktické informace k přípravě na vlastní Camino, najdete tady: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu
V Sarria začíná cestu přibližně 30 % všech poutníků. Pokud si Sarria zvolíte jako začátek, nemusíte se opravdu vůbec ničeho bát. Cesta je skvěle značená, bezpečná a existuje řešení pro různou fyzickou kondici a úroveň zkušenosti. Můžete jít na vlastní pěst, nebo si nechat vše zorganizovat cestovkou. Můžete si stejně jako já nést všechny věci na zádech, nebo si nechat posílat batoh z albergue do albergue. Spát v albergue nebo v hotelech a penzionech.
Jasně, někteří poutníci, kteří mají v nohách stovky (nebo tisíce) kilometrů, nad vámi můžou ohrnovat nos a říkat, že „tohle není to pravé Camino“, ale za mě „není to pravé camino“ naopak právě takové rychlé soudy! Je skvělé, že cesta může být v nějaké formě opravdu pro všechny. Nenechte se odradit.
Sarria -> Portomarín – 22 km
Abyste se mohli vydat na cestu, budete potřebovat kredenciál = průkaz poutníka. Aktuální seznam míst, kde je možné si kredenciál vyzvednout najdete na oficiálních stránkách poutnické kanceláře. Kamarádka (Jája) kredenciál dostala v albergue.
Jednoduše není potřeba kredenciál před cestou řešit, pokud z nějakého důvodu vyloženě nechcete mít průkaz s českými texty. Ten si samozřejmě můžete pořídit ještě v Čechách a seznam míst najdete tady. Do kredenciálu v průběhu cesty potřebujete získat dvě razítka denně – v albergue, kostelech, kavárnách, nebo i jen tak na cestě.
Ubytování na etapy ze Sarria jsem rezervovala předem, buď na booking.com, nebo přímo. Měly jsme pevné datum začátku i konce kvůli letenkám a chtěla jsem, abychom měly ubytování společně a aby si Jája svatojakubskou cestu užila a měla na ní hezké vzpomínky. Pokud půjdete sami a nemáte pevný termín, můžete jít určitě i bez rezervovaného ubytování.
Sarria je malinké městečko, které jsem si prošly večer před cestou. Zašly jsme na večeři a na mši do kostela pro požehnání pro poutníky. I pokud nejste věřící, doporučuji na mši zajít na začátku a na konci. Je to historická a kulturní součást poutě. První den je, co se týče chůze celkem pohodový a já si na Camino už dávno připadala jako doma. Sem tam mě někdo zdravil jménem a často jsem po cestě potkávala známé, které jsem neviděla několik dní. Jáje jsem povyprávěla pár historek z cesty a nesla jsem si v sobě směs paniky a smutku z toho, že je moje sólo putování u konce. Těšila jsem se, až půjdeme ve dvou, ale zároveň to byla velká změna.
Po návratu jsem o tom mluvila s kolegou v práci a stěžovala si, že nerozumím tomu, proč si užívám cestování nejvíc sama. Jeho odpověď mi vyrazila dech „No to je přece jasný! Ty jsi pečující osoba a cítíš zodpovědnost za všechny ostatní, takže když jsi sama, jsi konečně v klidu“. A asi má pravdu, i takhle jednoduché to může být.
Došly jsme do Portomarín a ubytovaly se v Casona de Ponte. Rezervace je možná přímo na jejich webu. Moc hezká, a tak trochu fancy albergue, která má i hotelovou část. Za celý měsíc jsem se nepoučila, a tak jsme se nejdříve osprchovaly, aby se mezitím zavřely všechny restaurace na odpolední siestu a hladové jsme čekaly na otevření kuchyně (cca půl osmá večer). Místo španělského jídla jsme zašly na pizzu a italskou zmrzlinu, protože italská restaurace otevírala o půl hodiny dřív než ty Španělské. 😁
Portomarín -> Palas de Rei – 25 km
Z Portomarín jsme se vydaly do Palas de Rei a užívaly si Galícii se vším, co k ní patří. S mlhou, vlhkem a drobným mrholením. Na chůzi ideální podmínky, žádné horko. Další typickou věcí, na kterou v Galícii narazíte jsou malé „domečky“ postavené tak, aby byly minimálně metr nad zemí. Stojí volně, nebo u domů na zahradě a než jsme se zeptaly místních, stačily jsme si vymyslet několik různých teorií jako třeba že slouží jako chrámy pro malé bůžky. Tady ale nejsme v Japonsku a Španělé jsou nejen většinou křesťané, ale očividně i prakticky založení lidé.
Jedním z nejdůležitějších odvětví zemědělství v Galicii je pěstování obilnin, především kukuřice. A právě sklizni a skladování kukuřice slouží tyto kamenné nebo dřevěné stavby na sloupech zvané „hórreos“. Mají nezaměnitelný tvar, a především jsou umístěny nad zemí. Není to zkrátka žádná záhada, jde prostě o ochranu kukuřice proti myším a vlhkosti. Ale zároveň to z mého pohledu vypadá krásně.
Svatojakubská cesta je skvěle značená, jak už jsem psala, ale často je možné vybrat si mezi více variantami, které se zase později potkávají. Povedlo se nám zvolit si více méně omylem alternativní variantu, delší než tu hlavní, a na chvíli jsme se ocitly skoro samy. Nebojte se zkrátka ani sem tam zaimprovizovat a vybrat si alternativní trasu, která je také značená a často méně frekventovaná.
V Palas de Rei jsme spaly v Albergue Valin Lama.
Opět jsme vybírala hezké místo a podařilo se. V Albergue je sice hodně postelí, ale každá postel má na obou stranách zatahovací rolety a od celého pokoje se tak můžete třeba i zcela oddělit (pokud nepotřebujete při spaní moc dýchat 😅).
Palas de Rei -> Arzúa – 28 km
Dopoledne vede cesta lesem a příroda působí jako balzám na duši. Tentokrát ale ne pro mě. Naopak ve mně všechno explodovalo. Cítila jsem smutek, že cesta končí, byla jsem unavená a měla jsem pocit, že si cestu kvůli mně Jája neužije tak jsem pro ni plánovala. Byla jsem na ní nepříjemná a poslala jí před sebe s tím, že půjdeme každá chvíli sama a potkáme se na chobotnici (Vydržte. Slibuji, že ta věta bude později dávat smysl 😁).
Menší hádka, která byla ze 100 % mojí vinou, mě mrzela. Na druhou stranu jsem cítila velkou úlevu, že jsem zase chvíli sama. Ale ne na dlouho. Potkala jsem Riche z USA a nasmála se nad porovnáváním kdo je větší poutník, kdo „není poutník, ale turista“ a co je a není „to pravé Camino“. Přibližně od poloviny cesty se najdou lidé, kteří potřebují soutěžit a porovnávat se. Kolik: …kilometrů jsi celkem ušla? …za den bylo tvoje maximum? …dní jsi na cestě? …váží tvůj batoh? Čísla! Dej mi čísla!!! 😁 Pro někoho může být výzvou oprostit se od tlaku na výkon a podle mě by i právě o tom měla cesta být.
Přibližně v půlce etapy se nachází obec Melide, která je vyhlášená vařenou chobotnicí. Sešly jsme s Jájou před restaurací, usmířily se a chobotnici vyzkoušely. Zajímá vás, kde si tu nejlepší chobotnici dát? Jakmile vejdete do Melide, narazíte na několik restaurací a každá bude zaručeně tvrdit, že je ta nejlepší. Přesně proto je podle mě úplně jedno, kam zajdete.
V Melide byla dříve opravdu vyhlášená specialita z čerstvé chobotnice. Nicméně dávno je zájem tak obrovský, že je nemožné sehnat čerstvé chobotnice tolik a většina restaurací musí sahat po mražené. Je to zkrátka turistická atrakce a vy se můžete rozhodnout, jestli jsou vám podobné věci proti srsti, nebo občas stejně jako já zavřete obě oči a trochu toho turistického kouzla si umíte užít. 😁
Z Melide už jsme s Jájou vyrazily spolu a došly až do rezervovaného kempu Teiraboa Base camp. Ubytovaly jsme se v chatičce a šly se vykoupat do bazénu, který je v kempu zdarma k dispozici. Ve stejném kempu jsme náhodou narazily na Riche s dalšími lidmi, které cestou potkal a pronajali si společně chatku. Strávili jsme část večera všichni společně u vína s historkami z Camina i ze života. A pořádně se u toho nasmáli.
Arzúa -> Pedrouzo (O Pino) – 19 km
Etapa z Arzúa měla být kratší, a tak jsme se ráno zastavily na snídani v baru, kde se zastavil čas. Dekorace a umělé květiny připomínali bary v devadesátkách a já z toho byla prostě nadšená. Kdyby tenkrát v devadesátkách existovaly mobily s foťákem, bar bych pro vás vyfotila. Ale bohužel, takhle je to autentičtější. 😁
Cesta pokračuje po lesních cestách i vesničkami a občas narazíte na autobusy s důchodci, kteří vystoupí a jdou třeba jen tři kilometry, než je autobus zpátky vyzvedne. Vyhnout se jim můžete tak, že vyrazíte brzy ráno, nebo jejich existenci prostě přijměte. Každý už s batohem na zádech víc než 3 kilometry už jít zkrátka nemůže.
Došly jsme do dalšího krásného ubytování, Albergue Mirador de Pedrouzo. Těsně před bouřkou jsem stihla skočit do bazénu. Byl sice oficiálně zavřený, ale stačilo se zeptat majitel, který nebyl proti. Studená voda významně přispěla k tomu, že jsem přes velké bolesti před několika dny byla poměrně v pohodě. I když nebudu vám lhát, poslední dny už jsem si plně uvědomovala, že jsem překročila mez, kdy je pěší chůze obecně zdraví prospěšná.
Po bouřce jsme vyrazily najít něco k jídlu a narazily na malý obchůdek. Váhaly jsme, jestli jít dovnitř, a nakonec tam strávily skoro celou hodinu! Povídaly jsme si s úžasnou majitelkou, která většinu věcí v obchůdku sama vyrábí a nakoupily u ní náramky na památku. Obchůdek najdete tady a jestli tam půjdete, moc ode mě pozdravujte.
Pedrouzo (O Pino) -> Santiago de Compostela – 20 km
Poslední den jsme vyšly brzy, abychom stihly vyzvednout certifikát ještě před mší v poledne. Katedrálu jsme proto nejprve minuly a vydaly se do kanceláře pro poutníky, protože jsme slyšely fámy o tom, že je potřeb vyzvednout si pořadové číslo a čekat na vydání certifikátu několik hodin. Plán proto byl jít si sednout před katedrálu až s vyzvednutým pořadovým číslem. Čekání na výdej certifikátu o absolvování poutě ale zabralo nanejvýš 30 minut. U dveří stačilo načíst QR kód, vyplnit údaje, vystát krátkou frontu, nechat si zkontrolovat kredenciál, vzít si certifikát a u východu zaplatit. Celá zkušenost je podobná vyzvednutí balíku na poště. To ale nevadí, certifikát je krásná památka, ale zdaleka to není cíl celé cesty.
Na mši v poledne jsme to nakonec nestihly a šly si tak alespoň konečně sednout před katedrálu na náměstí Praza do Obradoiro. Postupně přicházeli další a další poutníci, zdravili se, radovali se nebo plakali a všichni se samozřejmě u katedrály vyfotí. Na mši pro poutníky jsme zašli alespoň večer a měly jsme štěstí na pověstné rozkývání kadidla. Dříve se kadidlo zapalovalo, aby překrylo pach poutníků. Dnes se zapaluje z tradice a ne vždy, takže jsem měly zrovna štěstí.
Další den jsem navštívila střechu katedrály, která rozhodně stojí za návštěvu a je potřeba si jí rezervovat dopředu, protože kapacita je omezená. Jája odjela na výlet do Muxia a já se jen tak procházela městem, několikrát si sedla před katedrálu a jen tak pozorovala poutníky, kteří právě dorazili do cíle. Přestávala jsem být součástí.
Jaká byla Svatojakubská cesta?
Camino pro mě bylo nádherným a nezapomenutelným životním zážitkem a vy si teď na blogu můžete přečíst všechny moje zážitky i návod jak se připravit na vlasní Camino.
A jak na svatojakubskou cestu vzpomínají ti, které jsem potkala a šla kousek s nimi? Jak Camino změnilo život Jáje, Richovi nebo třeba Montemu?
Velmi podobná zkušenost byl i Fisherman´s Trail v Portugalsku, který je skvělou alternativou ke Camino de Santiago. 🐟
Hasta luego! 👟🥹
