Camino Francés: Etapy 21-28 z León do Sarria

Tento článek je převážně vyprávěním o mé cestě do Santiaga po Camino Francés. Najdete v něm itinerář mojí trasy a osobní zkušenosti. 💛

Praktické informace pro přípravu jak se připravit: Camino: Kompletní průvodce přípravou na cestu

V Léonu jsem zůstala dva dny. Měla jsem za sebou dvacet dva dní na cestě a nestydím se přiznat, že jsem začala být docela unavená (hlavně z nevyspání). 😅

Moc ráda jsem se prostě na malou chvíli přeměnila z poutníka na turistu. První den jsem si sehnala plavky a zašla do wellness (15 euro/dvě hodiny, rezervovala jsem den předem a byla jsem tam úplně sama) a vyprala si prádlo v samoobslužné prádelně. Většinou jsem oblečení každý den přemáchla ve studené vodě na zahradě v albergues, takže vyprat si ve skutečné pračce s pracím práškem, byl snad větší luxus než to wellness. 😁

Druhý den jsem se vydala po stopách Antonia Gaudího. Když jsem byla v Barceloně, okouzlila mě katedrála Sagrada Familia a Park Guel a vůbec jsem netušila, že dvě další gaudího stavby potkám na svatojakubské cestě: v Leónu a Astorze.

V Leónu to byla Casa Botines, která kombinuje prvky gotiky a modernismu. Jednoduše je to prakticky postavený dům pro život bohaté rodiny, která v přízemí provozovala obchod s látkami. Zároveň ale vypadá trochu jako gotický hrad jako připomínku historie města, vstup je symbolem dračí tlamy a nad vchodem stráží socha sv. Jiřího. Vstupné bylo zrovna zdarma (normálně stojí 8 euro). V Leónu jsem navštívila i gotickou katedrálu. Je hezká, ale víc se mi líbila katedrála v Burgos.

León  -> San Martín del Camino – 24 km

Po dvou dnech odpočinku jsem byla ještě unavenější. Na odpočinkové dny na svatojakubské cestě existuje hodně protichůdných názorů. Někdo je zařazuje preventivně, jiní se zastaví, když cítí, že to potřebují. Zvolila jsem první variantu, i když je mi ta druhá o něco sympatičtější. Měla jsem totiž pevné datum, kdy jsem potřebovala dojít do Sarrie a popravdě si nejsem jistá, že bych ten okamžik, kdy je potřeba zastavit, poznala.

Najíst na Camino se dá buď venku (výhodné poutnické menu), nebo si připravit jídlo ve společné kuchyni v algbergue. Tuhle variantu dovedl k dokonalosti jeden z mých „kamarádů“ z Korey, který si každý den vařil domácí jídlo z korejských surovin. Když jsem ho potkala na začátku, nepřišlo mi na tom nic zvláštního, ale postupem času mi přeci jen vrtalo hlavou, jak je možné, že v tak malém batohu nese tolik korejského koření.

Sedíte? Raději se na to posaďte! Náš korejský kamarád má manželku, která pracuje na poště, a ještě před odjezdem pro něj naplánovala a poslala balíky do měst, přes která procházel, aby měl přibližně každý třetí den nové zásoby! Jestli se někdy vdám, tak jedině za někoho, kdo mi na trail bude posílat balíky s jídlem. 😁

O samotné etapě toho nemám moc co napsat. Předem jsem věděla, že nebude nejhezčí a budu se muset především vymotat z města. Etapu mi několik lidí doporučilo přeskočit autobusem, ale já chtěla ujít každý metr cesty po svých. V dobrém i ve zlém. 😁

San Martín del Camino -> Astorga – 23 km

V San Martín del Camino je kostel sv. Martina z 18. století a další z významných památek je historický most Puente de Órbigo. Mě ale nejvíc zaujal David a jeho Casa de los Dioses (edit 2025: už na camino není 🥹).

David se stejně jako relativně mnoho lidí rozhodl nejen svatojakubskou cestu jít, ale nějaký čas (nebo navždy) na ní žít. Není úplně výjimkou, že se lidé vrací jako dobrovolníci do albergue, nebo na cestě zakládají nová ubytování a občerstvení. David proto založil Casa de los Dioses, která se nachází poblíž San Justo de la Vega. Každý den pro poutníky nachystá stůl s čerstvým nakrájeným ovocem, sýry, chlebem, vodou, džusem, kávou a čokoládou. Uprostřed stolu je pokladnička s nápisem „donativo“. David jednoduše každý den nakoupí za peníze vybrané předchozí den, připraví jídlo na stůl a v noci přespí v skromném přístřešku poblíž. Když má náladu, baví se s procházejícími lidmi a jiné dny sedí stranou. V méně společenské náladě jsem ho zastihla i já, tak jsme si ve skutečnosti nepovídali, ale dojem ve mě jeho oáza zanechala i tak. ♥️

Etapa končí v Astroze, kde je kromě katedrály Santa María k vidění i druhá stavba Antoni Gaudího – Biskupský palác. Ten z venku připomíná kostel v kombinaci s pohádkovým zámkem. Opět jsem absolvovala nezapomenutelnou prohlídku. (Kredenciál s sebou! Dostanete na něj slevu).

Astorga -> Rabanal del Camino – 20 km

Možná si všímáte, že oproti předchozím etapám mluvím méně o setkávání s dalšími poutníky. Nejsem si jistá, proč tomu tak je, ale ve druhé půlce mi bylo nejlépe samotné. Většinou jsem šla sama a pokud jsem se někde zastavila na něco k jídlu nebo k pití, zeptala jsem se u stolu, kde bylo volné místo, jestli si můžu přisednout.

Při jednom takovém přisednutí jsem vystrašila jednoho Dána. V kavárně bylo asi 5 stolů a u každého sedělo více než dva lidé, kromě jednoho, kde seděl ten Dán. Zkrátka i kdybych chtěla sedět sama, nenašla bych na to místo. S kafem v ruce a úsměvem jsem za ním suverénně přišla s otázkou, jestli si můžu přisednout. V jeho očích byla najednou patrná panika, ošíval sebou a odpověděl „Támhle se z toalety vrací moje manželka“. Manželka mě ale naštěstí schválila a nemusela jsem tak pít kafe ve stoje u baru. 😁

Teď ale zpátky k cestě. V Rabanal de Camino je speciální albergue, kterou provozují mniši. Poutníci v ní můžou zůstat 3–10 dní, a naopak není možné přespat jen jednu noc. Nepřijmou každého a zůstávají jen lidé, kteří se na cestu vydávají z těch nejzávažnějších důvodů. V rámci pobytu se s mnichy modlí a sdílí s nimi svoje trápení.

Sama jsem cestou potkala lidi s těžkými životními příběhy. Mladou ženu, které bylo jen 27 let a které loni zemřel manžel na rakovinu. Mladého kluka, kterému po nemoci zemřela maminka, která si přála jít Camino, až se uzdraví. Šel s jejím batohem a kredenciálem na její jméno. Pro některé lidi zkrátka může být svatojakubská cesta formou terapie a sdílením svého příběhu se s ním vyrovnávají.

Rabanal del Camino -> Ponferrada – 32 km

Čekala mě nejdelší etapa, kterou jsem si naplánovala podle kilometrů, a tak trochu se zapomněla podívat na převýšení (hlavně sestup). Konečně jsem tak pár kilometrů skutečně trpěla, jak už se to od poutní cesty očekává. 😄

V první řadě byla etapa nádherná! Procházela jsem horami a chvílemi se ke mně přidávaly krávy s telátky. Putovaly jsme společně a zároveň jsem se chtěla pořád zastavovat, protože kdyby to jen šlo, zastavila bych čas a zůstala v těch okamžicích navždycky. Na druhou stranu jsem ale myslela racionálně a chtěla stihnout otevírací dobu hradu v Ponferradě. 😁

V jedné krásné zastávce jsem potkala Monteho, který byl ze setkání tak nadšený, že jsme šli několik kilometrů společně. Monte pracuje jako novinář a v letech 1992–1994 žil v Praze a informoval o situaci v porevolučním Česku (Československu). Od Američana jsem si tak nechala o historii mé rodné země vyprávět příběhy, které jsem neslyšela ani v hodinách dějepisu. Monte byl zase zvědavý, jak se Praha od roku 1994 změnila. Vzpomínal, jak bydlel u metra Vltavská a pokoj mu pronajímala paní Magda. Monteho jsem nechala v Molinaseca, kde ten den končili téměř všichni a čekalo mě dalších 7 kilometrů po překonání dlouhého sestupu z hor.

A právě tady se ozvalo mé „staré zranění“, které se mi předtím podařilo překonat pomocí korejské masti, magnetismu a zpívání s jeptiškami. Tentokrát byla bolest asi desetkrát silnější a na cestě jsem byla úplně sama. Do Ponferrady jsem došla nejstatečněji, jak to jen šlo a hrad už byl samozřejmě zavřený. Naštěstí jsem ale při vstupu do města potkala štěně. To mi zvedlo náladu, a tak místo pláče jsem si koupila Voltaren (protože korejskou mast už jsem dávno poslala dál) a věřila, že bolest do rána přejde.

Ponferrada -> Villafranca del Bierzo – 25 km

Bolest nepřešla a zaspala jsem. V albergue nepotřebujete budík, první lidé se budí velmi brzy a při sbírání věcí probudí ostatní. Já ale byla tak unavená, že z pokoje ráno zvládlo odejít 9 lidí, aniž bych se jedinkrát probudila. 🫣

Nevadí, zabalila jsem si a za dveřmi našla poslední boty. Naštěstí moje. Jdu přes bolest a je mi celkem jasné, že jsem překonala hranici, kdy se dá chůze označit za zdravý pohyb. Cestou přemítám, jak špatné to asi může být, jestli mi jako větší selhání přijde popojet jeden den autobusem, úplně se zastavit, nebo cestu dojít za cenu potenciálních zdravotních problému později.

Úplně iracionálně se rozhodnu, že chci raději dojít Camino než chodit celý život, a to jsem tuhle volbu dříve zcela vědomě u jiných kritizovala. S výjimkou Němce, kterému opravdu šlo o trombózu z výronu kotníku, jsem je všechny pochopila.

Všude rostou třešně! Nebylo by na tom nic tak divného, kdybych ještě před třemi dny neměla na sobě všechno oblečení z batohu a nebyly 4 °C! Přelezla jsem kopce a sestoupila do údolí s úplně jiným klimatem. Na cestě jsem si koupila kornoutek s třešněmi a šťastná jsem přes bolest pomalu došla do cíle.

Villafranca del Bierzo -> La Laguna de Castilla – 25 km

Bolest se jenom zhoršovala, ale byla jsem zatím schopná jí ignorovat. Na cestě jsem byla chvílemi sama, chvíli s Jenny nebo s Traudi z Německa. O Traudi jsem zatím nenapsala, přestože rozhovor s ní byl pro mě jedním z nejzajímavějších na celém Camino. Koneckonců ale pořád ještě vůbec nevím, co mě na tom příběhu tolik zaujalo. Stejně vám ho napíšu a třeba to z vyprávění pochopíte alespoň vy, když jsem to dodnes nepochopila já.

Traudí vyrostla jako křesťanka, ale jako mladá dospělá se křesťanství vzdala a postupně začala hledat odpovědi a štěstí v jiných náboženství. Chvíli si některé z nich vyzkoušela a na dlouhou dobu jí zaujal budhismus. Žila v zahraničí a po dlouhé době zašla do křesťanského kostela na Novém Zélandu. Tam se v ní z ničeho nic všechno zlomilo a ona se vrátila k původní víře, a nakonec i do Německa. Od té doby je šťastná, ale šťastná by nikdy nebyla, kdyby předtím nehledala (v náboženství i ve světě) a prostě jen zůstala doma tam, kde vyrostla.

V této etapě se nachází oficiální přechod do regionu Galicie, ve kterém se nachází Santiago de Compostella. U přechodu nás mým mobilem vyfotil známý fotograf. Stalo se to tak, že jsem náhodnému pánovi dala do ruky svůj telefon a poprosila ho o fotku. Na výsledné fotce jsme všechny měly ruce, celé nohy i hlavu. To není vždycky standart, a tak jsem pána chtěla pochválit s tím, že by mohl být profesionální fotograf. Byl profesionální fotograf a jak jeho přítelkyně dodala „a docela slavný!“. Co k tomu dodat, hned jsem to poznala 😁

Tuto etapu končí většina poutníků v O Cebreiro. Tam už ale nebylo místo na spaní a já proto zůstala v albergue v kopci před vrcholem.

La Laguna de Castilla -> Fillobal – 19 km

Ráno mě čekalo stoupání do O Cebreiro s výhledy nad mraky (nebo mlhu) v údolí. Vypadalo to jako nadýchané peřiny, do kterých stačí jen skočit. Cestou dolů jsem potkala několik menších stád krav na cestě na pastvu. Opět bych zastavila čas, kdyby to šlo.

Později byla většina cesty sestup a bolest kotníků a holení už se dala jen opravdu těžko ignorovat. Poslední kilometry jsem šla šíleně pomalu a přemýšlela, co budu dělat. Spaní jsem měla domluvené uprostřed sestupu, kde žádné autobusy nejezdí. Přišla jsem úplně vyřízená a ani jsem nebyla schopná s nikým pořádně mluvit, jen se soustředit na bolest.

Sedla jsem si před albergue, nasadila sluchátka, pustila si hudbu a myslela na to, jak jsem tentokrát asi opravdu skončila! V tu chvíli se mi něco otřelo o nohu. Byla to Canella, kočka. Vyskočila na klín, vrněla a tiskla se ke mně. S Canellou jsme se asi půl hodiny mazlily a sakra, kam se na tohle hrabou všechny léky včetně magnetismu!

Takhle, nohy bolely stejně, ale klidnější jsem byla o tisíc procent. Začala jsem komunikovat i s lidmi a za chvíli už jsem měla nohy nahoře a na nich sáčky s ledem z mrazáku. Majitelka albergue mi na druhý den zařídila převoz batohu, abych nohám odlehčila alespoň o těch 5 kilo na zádech navíc. Kotníky jsem měla tak nateklé, že když jsem na konci u katedrály potkala lidi z albergue, vítali mě s radostí, protože nevěřili, že to ještě můžu zvládnout. Bylo to na jednu stranu hezké, na druhou stranu mi ti stejní lidé ještě ten večer říkali, jak to určitě nic není a budu v pohodě. 😁

Fillobal -> Sarria – 28 km

Ráno jsem se probudila s o něco menší bolestí, nechala všechny věci před albergue s důvěrou, že mi je opravdu někdo doveze a vydala se na cestu pomalu, jen s lahví vody a kredenciálem.

Bylo to milionkrát těžší, než jít s plně naloženým batohem! Měla jsem pocit selhání a byla ze sebe zklamaná. Musela jsem se vyrovnávat s tím, že ne všechny výzvy jsou v hlavě a že tím, že zatnu zuby, to tentokrát nedokážu. Bolest v kotnících a holeních byla naopak následkem věčného tlačení na výkon. Chodila jsem rychle. S naloženým batohem. Bez holí. Přes bolest.

Vyrůstala jsem v kultuře, která říká „Když nemůžeš, tak přidej!“, „Nefňukej a makej“, „Bez práce nejsou koláče“ alias moderní „No pain no gain“. A i když dávno rozumově vím, že tenhle přístup prostě není správně, bojuji s tím a vždycky musím být perfektní, nebo alespoň tam, kam jsem si sama nastavila laťku. Málokdy mám ale realistická očekávání. Poslání batohu pro mě proto byla přesně jedna z lekcí, kterou jsem na Svatojakubské cestě potřebovala dostat. Díky za ní a zároveň po měsíci a půl od opuštění Santiaga vím, že bych ji potřebovala dostat znova.

Došla jsem nakonec úspěšně až do Sarria, kde už na mě čekala kamarádka. Přiletěla za mnou z Česka, abychom šly posledních sto kilometrů společně. Etapu jsem tak mohla zakončit tím jediným, co jsem ke štěstí potřebovala – smíchem a oříškovou Milkou.

Pokračování: Camino Francés: Etapy 29-33 ze Sarria do Santiago de Compostela

Hasta luego! 👟🙋🏻‍♀️